Některé významné kapitoly ze života Klementa Gottwalda

Málokterá osobnost našich novodobých dějin vzbuzuje tolik protichůdných hodnocení a emocí jako Klement Gottwald. Bývaly doby, kdy byl nekriticky obdivován. Po roce 1989 se stal osobou zatracovanou a nenáviděnou. Osobou, na niž schází objektivní pohled zbavený emocí a dobových zadání zejména ze strany historiků. I oni se převážně vezou na oné velmi laciné a zavádějící vlně hodnotící osobnost prvního dělnického prezidenta zásadně jen negativně, a to nejčastěji jako alkoholika, lháře a násilníka. Přitom se spokojují s vytrháváním souvislostí z dobového kontextu i jednotlivých výroků z jeho projevů či novinových textů. Metodou mnoha historiků i dnes žel zůstává prostá manipulace s fakty a plnění zadání různých zájmových a mocenských skupin. Objevují se i snahy úplně vymazat jeho jméno z naší historie. Letošní 120. výročí ode dne Gottwaldova narození dává příležitost opět připomenout podstatné události z jeho života. Tento text je zaměřen především na Gottwaldovo mládí, jeho činnost novináře a jeho politickou aktivitu ve 20. letech. Samozřejmě při vědomí toho, že by se o tomto tématu dala napsat velmi rozsáhlá studie či spíše několik studií.

Těžké dětství na hanáckém venkově

Klement Gottwald se narodil podle matričních záznamů 23. listopadu 1896 v Dědicích u Vyškova. Život se s ním nemazlil už od útlého dětství. Jeho matka odešla do Brna dělat kojnou a on tak záhy zůstal nejprve krátkou dobu na opatrování u jedné starší ženy, ale brzy se dostává do rodiny příbuzných ve Vyškově. Zde našel pro několik příštích let nový domov. Bezslezinovi přijali chlapce za svého, ačkoliv sami žili ve velmi skromných poměrech. Ještě v předškolním věku se naučil číst. V pěti letech začal chodit do mateřské školy a v roce 1902 nastoupil do obecné chlapecké školy. Ve Vyškově tak absolvoval první až třetí třídu. Brzy se stal horlivým čtenářem. Dokázal přečíst v krátké době tolik knih, že mu to ani učitelé ve škole nevěřili. Ale dokázal je přesvědčit vyprávěním jejich obsahu. Jeho matka Marie Gottwaldová se po letech služby u sedláků provdala za zemědělského dělníka z Heroltic a vzala si syna zpátky k sobě. Ve svých devíti letech se tak Klement přesouvá z prostředí města na hanáckou vesnici. Stal se synem pastýře z obecní chalupy. Začal navštěvovat obecnou školu v Hošticích u Vyškova. Později na toto období vzpomínal i takto: „To byste museli znát prostředí tehdejší hanácké vesnice. To bylo něco takového tvrdého, strohého, lidé nepřívětiví, taková křupanská povaha.“  Brzy se musel naučit všechny domácí práce a především pomáhat matce, těžce pracující v zemědělství. Sám Gottwald svá mladá léta prožitá v Hošticích – Herolticích v pozdějších letech opakovaně připomínal. Výrazně formovaly jeho vztah k práci, k lidem, poměrům panujícím na moravském venkově. Silné zážitky z dětství nepochybně formovaly jeho politické postoje již v době školních let. „Bylo mi jedenáct let a to už jsem dělal všechnu práci. K obecnímu býkovi jsem mohl kromě otce jenom já. Nikdo jiný k němu nesměl, to hned zuřil. Pracoval jsem od rána do večera. Ve škole jsem prospíval, i když jsem se doma neučil. Nebyl na to čas. Protože lidé v dědině znali, jak pracuji doma, na poli, poklízím dobytek, jak opatruji děti, získal jsem pověst přijatelného člena vesnického společenství“, připomínal ještě po letech své dětská léta na hanáckém venkově. Ve škole prospíval velmi dobře. Obzvláště vynikal v počtech a zeměpisu. Školní docházku ukončil s výborným prospěchem.

Na zkušenou do Vídně

Po třech letech venkovského života přichází další výrazná sociální zkušenost. Klement tak v roce 1908 odchází na zkušenou do tehdejšího hlavního města mocnářství do Vídně. Ve svých dvanácti letech se poprvé setkává s životem rušného velkoměsta. Ve Vídni byl dán do rodiny sestry své matky, která zde byla provdána za stolařského mistra Krušinu. Gottwald svůj pobyt ve Vídni popisoval následovně: „Strýc byl typický vídeňský truhlář – Čech. Vcelku nic neměl. Vykořisťován velkými firmami, sám vykořisťoval dělníky a učedníky. Druhý den po příjezdu jsem už musel jít do verštatu. Dělal jsem všechny učňovské práce. Protože jsem neuměl německy ani blafnout, dali mě v německé škole do třetí třídy, abych se naučil. Tři třídy dolů. Bylo tam ve třídě taky několik Čechů, ale renegátů. Sami německy dobře neuměli, ale mně se posmívali.“ Učil se ve škole jinak velmi dobře a německy se brzy naučil, ale nerad tímto jazykem mluvil. Když se mu ale jednou učitel vysmál za špatnou výslovnost jednoho slova, zařekl se, že už ve škole německy nepromluví ani slovo. Také potom opravdu téměř dva roky ve škole německy vůbec nepromluvil. Především ale musel trávit čas v ponuré dílně u strýce. Učit se stolařině nebylo nic jednoduchého, měl však značnou zručnost a učil se velmi rychle. O těchto letech později napsal: „Tož tenkrát život učedníka lidové rčení vystihovalo moc dobře: učedník – mučedník. Když jsem se učil truhlařině, poznal jsem to na vlastní kůži.  Největší posilou v té době mého mládí, které jsem prožíval na sklonku bojů proti rakušáctví a náboženství byly knížky. Četl jsem mnoho. Nejmilejší mně byli čeští spisovatelé. Obzor truhlářského ponku nebyl příliš široký, už proto, že do noci jsem musel u něho stát. A tak nové pevniny jsem objevoval aspoň v knížkách.“ Ve Vídni ale také začal jeho první organizovaný život politický. Roku 1912 se přihlásil do organizace Českoslovanské sociálně demokratické mládeže ve dvanáctém vídeňském okrese. Česká mládež se tehdy scházela zejména v Komenského české menšinové škole. Právě tam se pro učně konaly přednášky, besedy, zábavy a byla tam i knihovna. Již v tomto období uměl Gottwald velmi vášnivě diskutovat, ale také přesvědčovat druhé a získat pro své postoje. Častým tématem těchto debat byly většinou antimilitarismus a antiklerikalismus. Kromě této činnosti v politické organizaci mládeže trávil mladý Gottwald svůj volný čas za pobytu ve Vídni i v tělocvičně Dělnické tělovýchovné jednoty. Jako tělocvična sloužily nejčastěji hostinské sály, kde se kromě cvičení konaly i politické přednášky.

Aktivní účastník 1. světové války

V srpnu 1914 získává výuční list a vrací se zpátky na Moravu, nikoliv však domů na Vyškovsko, ale do Lipníku a Hranic, kde nachází práci. Ve svých devatenácti letech v dubnu 1915 je povolán k vojenské službě k 42. dělostřeleckému pluku ve Štýru. Potom sloužil několik měsíců u téhož pluku v Českých Budějovicích. A ještě na podzim stejného roku byl jako politicky podezřelý přeložen k oddílu světlometů, se kterým odjíždí na východní frontu. V červnu 1916 přichází Brusilovova ofenzíva a ruské armády zahájily postup v Bukovině a Haliči.  Gottwald je v obranných bojích těžce zraněn a dostává se do polního lazaretu a do týlu u rumunských hranic. Válka tím pro něj ještě zdaleka neskončila. Po vyléčení putuje přes Vídeň na italskou frontu. Probíhaly zde dlouhotrvající poziční boje. Prožívá zde těžké válečné měsíce i nelítostné boje na Piavě. V létě roku 1918 odchází domů na dovolenou. Z dovolené se zpět do boje již nevrátil a ukrýval se až do konce války na Moravě. Dne 30. října 1918 je povolán do československé armády k 6. dělostřeleckému pluku v Brně. Postupně vystřídal posádky v Košicích, Příboru, Ostravě i Hradci u Opavy, aby se opět vrátil do Brna. Stává se rotným a vede plukovní kancelář. Přitom se netají svými politickými postoji. Jeho tehdejší velitel Jaroslav Klíma mu opakovaně prorokoval: „Gottwalde, vy budete jednou za tu politiku zavřený“. Armáda oceňovala jeho organizační schopnosti a dává mu nabídku, aby u ní zůstal i nadále sloužit. Tuto možnost odmítá. Služba v armádě není v souladu s jeho dalšími plány, ani s jeho přesvědčením.

V létě roku 1920 přichází do Rousínova

Když se po dvanácti letech Gottwald vrátil opět na rodné Vyškovsko, měl již řadu životních zkušeností. Bylo mu čtyřiadvacet let, stal se přesvědčeným socialistou, řadu vědomostí získal a stále nově získával především usilovným samostudiem, zároveň se stal nesmlouvavým kritikem sociální demokracie a jejích předáků. Stává se stoupencem levice. Nijak se nezměnily ani jeho osobní a ekonomické poměry. Stále žije ve velmi skromných podmínkách. Má jen starý vojenský kabát a dřevěný vojenský kufr. Práci našel v Rousínově, jeho týdenní výdělek činil obvykle asi 200 korun. V srpnu 1920 tedy nastoupil do práce v továrně na nábytek firmy Tusculum. Velmi brzy se stává závodním důvěrníkem a jednatelem sociálnědemokratické levice. Stal se také dopisovatelem do deníku Rovnost a týdeníku Pravda, který vycházel ve Vyškově. V továrně Tusculum, kde pracoval jako stopařský dělník, bylo v té době zaměstnáno asi 150 dělníků. V Rousínově té doby působily celkem tři nábytkářské závody a řada menších či větších truhlářských dílen. „V továrně, která byla největší v Rousínově, převládala rukodělná výroba, strojů bylo málo, a tak se obráběly jen ty největší kusy. Každý tovaryš udělal kus nábytku sám. Vyráběly se zde ponejvíce bukové skříně. Gottwald začal pracovat na měkkých skříních,“ přibližoval tehdejší práci v továrně Tusculum Gottwaldův přítel A. Pospíšil. Gottwald nedokázal potlačit svoji čtenářskou vášeň ani o pracovních přestávkách. Každé ráno hned otevíral noviny, které v závodě také kolportoval. Nebál se vyjadřovat k pracovním podmínkám nejen na svém pracovišti. Opakovaně se například zasazoval o to, aby pracovní doba učňů byla upravena podle zákona, protože mladí chlapci museli ještě dvě hodiny po směně chystat materiál pro práci na příští den. Nakonec po obtížných jednáních dosáhl svého požadavku a situace se v tomto ohledu zlepšila. Brzy byl zvolen i do výboru místní odborové organizace. Gottwald se v Rousínově také stává aktivním členem místní Dělnické tělocvičné jednoty (dále jen DTJ), která zde měla dlouholetou, ještě předválečnou tradici. Ta byla rovněž součástí velmi silného okrsku, kam patřilo mimo Rousínovska ještě i Pozořicko. Gottwald se stal starostou 20. Okresu DTJ, měl na starosti na 26 organizací a téměř všechnu práci, která s touto činností souvisela, dělal sám. V Rousínově poměrně rychlým tempem rozvinul politickou a agitační práci a získával si autoritu nejen svých kolegů v práci, ale i širší veřejnosti. Zároveň si stále nacházel čas i na další systematické studování literatury. V roce 1920 bylo do češtiny přeloženo Leninovo dílo Stát a revoluce a Gottwald věnoval potřebný čas tomu, aby tento spis důkladně prostudoval. V prosinci 1920 vrcholí krize v sociální demokracii, je obsazen Lidový dům v Praze. Levice na tuto skutečnost reaguje generální stávkou. Zapojí se do ní na milion pracujících, nejčastěji z řad dělníků a horníků. Velmi bouřlivý průběh měla stávka především na Kladensku, Hodonínsku nebo Oslavansku, ale také na některých místech Slovenska. Vláda se rozhodla pod tíhou těchto událostí vyhlásit stanné právo. V Mostě, Oslavanech, Praze a Vráblích bylo proti stávkujícím dělníkům použito i zbraní. Přes tři tisíce osob bylo zatčeno. Stávkovalo se i na Rousínovsku. Padl také návrh zjistit přímo v Brně, jaká je situace. Vybraný zástupce se však zdráhal do Brna vypravit, hrozilo totiž krácení mzdy. Gottwald na toto reagoval sobě vlastní způsobem: „Co má dělat revoluce s týdenním platem!“ A do Brna se tak nakonec vypravil sám. Čekala ho téměř třicetikilometrová pěší cesta. Po příchodu do Brna se hned dozvěděl, že stávka je ukončena a poražena. Ještě viděl, jak ulicemi vedou v řetězech horníky a elektrárenské dělníky. Lidé jim nadávali a označovali je za zrádce, zločince a bolševiky. Události prosince 1920 jen urychlily jednání stoupenců marxistické levice a snahy vytvoření nové politické síly.

Na jaře 1921 je Klement Gottwald zvolen do vedoucí funkce starosty 20. okresu DTJ. I zde se vyhrocovaly spory mezi stoupenci levice a pravice. Sám pak docházel do okolních vesnic, aby diskutoval s odpůrci a přitom uplatňoval své rétorické schopnosti. Dokázal se vyjadřovat prostě, jasně a přitom stručně a věcně. Antonín Šperling vzpomínal na tuto dobu a oceňoval usilovnou práci Gottwaldovu, když jednu ze schůzí popsal takto: „Na schůzi ve Studnici přišli také Sokolové a byli bojovní. Ale argumentace pohotového řečníka je odzbrojila a nakonec se tiše všichni vytratili.“ Gottwald téměř každý den navštěvoval některý ze závodů či některou z obcí na Rousínovsku, Slavkovsku, Pozořicku či na Drahanské vrchovině. Snažil se zde nejen organizovat a zakládat jednoty, ale připravovat členy i na dělnickou spartakiádu. Zkraje roku 1921 nastává nevratný rozkol v dělnických tělocvičných jednotách, začal rozhodující boj mezi levicí a pravicí o získání většiny. V březnu 1921 byla do Brna svolána valná hromada druhého kraje DTJ. Za Rousínov získal delegaci právě Gottwald. Z Prahy na toto jednání přijel i předseda DTJ Hummelhans. V debatě vystoupil i Gottwald a vyčetl důrazně předsedovi, že se otevřeně staví k pravici a sám porušuje neutralitu DTJ. Většina delegátů potom vyslovila nesouhlas s činností pražského ústředí a požadovala rychlé svolání delegátů DTJ. Začátkem května, ještě před ustavujícím sjezdem KSČ probíhá v Praze na Smíchově sjezd DTJ. Levice na něm získává většinu a zakládá samostatnou Federaci dělnických tělovýchovných jednot (dále jen FDTJ). Do čela nově založené organizace je zvolen František Jiří Chaloupecký. Jen o několik dní později založená KSČ tak na svou stranu získává první velkou masovou organizaci. V červnu 1921 se konají v Praze na Maninách Tělocvičné dny FDTJ (I. Spartakiáda). Z Brna odjelo na tuto významnou akci na 3000 cvičenců, mezi nimi i Gottwald ve funkci ubytovatele brněnského kraje FDTJ. On sám pak navíc v tisku publikoval celou řadu textů, ve kterých psal o významu spartakiády. Po skončení spartakiády v Praze došlo ke zvýšené aktivitě v dělnickém tělocvičném hnutí. FDTJ se stala konkurencí i pro Sokol, se kterým sváděla řadu sporů o využívání prostor k činnosti. Na konferenci FDTJ v září 1921 v Brně dostává Klement Gottwald nabídku ze Slovenska od tamních komunistů. Ti hledali administrátora pro několik svých tiskovin, především šlo u Hlas ludu. Tak došlo k tomu, že se Gottwald jednoho podzimního dne roku 1921 s Rousínovem musel rozloučit. Zanechal zde výraznou stopu, získal mnoho zkušeností. Strávil tu jeden rok naplněný různorodou prací. Jak potvrzovali jeho kolegové a spolupracovníci pracoval vždy s enormním nasazením. Na Slovensko odcházel jako mladý, ale již velmi zkušený profesionální pracovník strany.

Za novými výzvami na Slovensko

Z Vyškovska tedy odjel do Banské Bystrice. Začal zde pracovat jako administrátor a později jako redaktor časopisu Hlas ludu. Tento vycházel od roku 1919 jako týdeník. Potýkal se ovšem nejen s malým odběrem, ale i nízkou kvalitou obsahu. Koncem listopadu se Gottwald účastní konference Federovaných robotnických tělocvičných jednot (dále jen FRTJ) na Slovensku konané v Liptovském Mikuláši. Zde byl zvolen do pracovního výboru XIII. župy FRTJ. Jeho návrh na založení časopisu Spartakus se setkal s kladným ohlasem. V lednu 1922 vyšlo první číslo časopisu Spartakus, kde působí jako hlavní redaktor. Věnoval se v něm různým tématům. Především sem napsal řadu politických článků. Nevyhýbal se ale ani psaní o náboženství, vývoji společnosti apod. Stal se také odpovědným redaktorem Pravdy chudoby. Ve svých textech se také věnoval učňům, mladým dělníkům či vesnické mládeži. Jeho novinářská práce z let 1921 – 1924, kdy působil na Slovensku, se vyznačovala možná až překvapivě pestrou tematikou, ale také hloubkou zpracování. Gottwald dokonale využil jako novinář svoji obrovskou sečtělost, znalost české národní historie i vývoje společnosti. Nebylo náhodou, že již na Slovensku počátkem 20. let vyrostl v respektovanou osobnost, a proto, nikoliv náhodou či prostou shodou okolností jej právě vrútečtí komunisté delegovali na II. a III. sjezd strany. Právě ve Vrútkách se Gottwald prosadil jako komunistický novinář i funkcionář. Již ve 20. letech byl také členem Syndikátu československých novinářů.

V době Gottwaldova působení na Slovensku jej osobně poznal také pozdější známý spisovatel Petr Jilemnický: „Na bansko – bystrickém sekretariáte  sedával při menšom stole v kúte mladý súdruh. Mával před sebou kopu novín. Odpočitaval ich, balil a lepil adresy. Expedoval stranickú tlač. Bol to Klement Gottwald. Inokedy sklaňal sa nad štvrtkami obťahového papiera a písal články do Spartaka, který redigoval. Vo volných chvílách, chválkach, ba minutových přestávkách vždy len čítal, študoval.“ Podobné vzpomínky z této doby uchoval v paměti také Ladislav Novomeský: „V dvadciatych rokach prišiel do bystrickej administrácie Spartaka, časopisu Federovaných jednot, mladý chlap z Moravy, priamo z ktorejsi stolárskej dielne, tušín jako administrátor. Avšak takejto funkcii v chudobnom, protetárskom  časopise ráčte rozumíte tak, že znamenala sice pochybný a nepravidelný príjem z jednej funkci, ale za to vykonávanie všetkých mažných dalších povinností, spojených s dodáním časopisu čitatelmi a jeho prevzatie z tlačiarne. Klement Gottwald popri všetkej tejto práci a práci stranickej i propagačnejnašiel si ešte čas aj na prispievanie do časopisu, ktorý administroval.“  V květnu 1922 byl Gottwald zvolen do místního výkonného výboru KSČ v Banské Bystrici. Nemálo času věnoval rozvoji FRTJ. Při své práci pro revoluční tělovýchovu se podílel i na zakládání nových jednot, účastnil se schůzí, přednášel. Působil ve funkci místostarosty jednoty FRTJ v Banské Bystrici. V září téhož roku se přestěhoval z B. Bystrice do Vrútek, kam byla přemístěna redakce stranických časopisů vycházejících do té doby právě v B. Bystrici nebo v Ružomberku. V listopadu 1922 se ve Vrútkách konal ustavující sjezd župy FRTJ a Gottwald na něm referoval o organizačních a tiskových otázkách hnutí. Na tomto sjezdu FRTJ došlo k jeho zvolení župním jednatelem a odpovědným redaktorem Spartaku. Hned zkraje příštího roku poté zastupoval Slovenskou župu FRTJ na župní konferenci FRTJ v Brně. Zde se také uskutečnila již v létě předešlého roku na stadionu za Lužánkami brněnská spartakiáda i za účasti slovenských zástupců. Na jaře 1923 Gottwald zastupuje Slovenskou župu FRTJ na okresní valné hromadě v Košicích a v květnu se stává starostou FRTJ Vrútky. Rok 1923 je pro něj vůbec nebitý řadou důležitých událostí. V létě se například stává hlavním redaktorem Pravdy chudoby, Hlasu ludu i Proletárky. Ve Vrútklách se stává hlavním organizátorem stranické práce. V říjnu se ještě stačí účastnit na Kladně jako člen slovenské delegace tajné celostátní konference KSČ věnované aktuálním otázkám možné podpory německé revoluce. Když potom v prosinci bilancuje uplynulý rok, jeho práce na Slovensku se naplňuje. Mělo to své důvody. Především se zhoršují podmínky pro vydávání komunistického tisku, což s sebou přináší naléhavou nutnost adekvátní reakce na měnící se situaci.

Na Ostravsku působí převážně jako novinář

V lednu 1924 se Gottwald stěhuje do Ostravy, již od stejného období se začaly v Moravské Ostravě tisknout slovenské komunistické noviny. Šlo o Pravdu chudoby, Hlas ludu a Spartakus. V červnu se sem stěhuje i redakce všech uvedených listů.  Na přelomu let 1923 – 1924 vyvrcholily na Slovensku ataky státních orgánů proti stranickému tisku, začaly přibývat i soudní žaloby. Tak se stalo přemístění redakce na severní Moravu v dané situaci nezbytností pro to, aby tisk dále, byť s problémy, vycházel a dostával se tak i v budoucnu pravidelně ke svým čtenářům. Výše uvedený stranický tisk spojil další existenci se jménem na svou dobu moderně vybavené tiskárny Keller. Navíc zde byly i nižší náklady na tisk a sazbu. I cenzura oproti Slovensku měla zde přece jen přijatelnější podobu.  Gottwald tak od počátku roku 1924 v dalším období až do května 1926 pracuje v Ostravě jako hlavní odpovědný redaktor stranického tisku. Vykonával krom toho i řadu jiných činností. Mezi nimi se podílel na tvorbě letáků a brožur, řadu článků sám psal. Seznamuje se zde s výraznými osobnostmi levicového křídla KSČ R. Slánským, tehdejším krajským sekretářem KSČ v Ostravě, a V. Kopeckým, v té době redaktorem ostravského Dělnického deníku. Mezi jeho Ostravské spolupracovníky patřila i další známá jména jako Dolejší, Hruška či Novomeský. Začíná sílit vlivné levicové křídlo strany, které zásadně o několik let později promluví do dalšího směřování KSČ především ve 30. letech. Ostrava poloviny 20. let byla kromě jiného důležitým centrem komunistického tisku. Ten zde vycházel mimo českého a slovenského vydání i v maďarské a polské mutaci. Gottwaldův pracovní den zpravidla začínal po sedmé hodně ráno, domů se většinou vracel až pozdě v noci. I v Ostravě se ovšem komunistický tisk potýkal se zásahy cenzury.  Gottwald, který po příchodu na Ostravsko patřil do stranické organizace v Hulvákách, prosazoval takovou formu psaní, aby dokázala sdělit to podstatné a přitom zůstala na pozicích zásadovosti. Bylo třeba najít přiměřený, srozumitelný jazyk oslovující čtenáře, oproštěný od přílišné radikality, škodící věci. Nebylo to jednoduché, v opačném případě by ale často vycházela celá rozsáhlá místa na tiskových stranách v podobě bílých listů po cenzurních zásazích. Být v té době redaktorem komunistických novin vyžadovalo kus odvahy a plné nasazení, bez ohledu na čas a nepohodlí a v neposlední řadě i potřebnou schopnost improvizace. Gottwald mohl těžit z poměrně hustě vybudované sítě tzv. děldopů (dělnických dopisovatelů). Tu si vybudoval během svého působení na Slovensku. Ani peníze na zprávy od ČTK v té době nebyly. Navíc Gottwald musel celý obsah novin ještě i překládat do slovenštiny, byl zároveň redaktorem i korektorem. Na obsah, který čítal čtyři tiskové strany a v sobotu šest, musel stačit sám, později mu pomáhali Jilemnický s Novomeským. Navíc musel mít na paměti i leninské zásady pro komunistický tisk. Měl především plnit tři základní požadavky: roli učitelskou, propagační a organizační. Jedním z mála zdrojů, který mohl být využíván, byla tzv. Čekanka – Čs. komunistická korespondence.

Mnohým členům v organizaci, kam Gottwald za svého pobytu na Ostravsku spadal, se v řadě ohledů nelíbil. Především v něm neviděli přesvědčivého řečníka. Dokázal hovořit prostě a bez patosu, často svou řeč stavěl v podobě výčtu faktů. Což se mnohým nelíbilo. Během svého ostravského období se výrazně zapojoval do stranického života. Na přelomu října a listopadu 1924 se účastnil v Praze II. sjezdu KSČ, kde se prezentoval jako stoupenec levicového křídla. V létě 1925 vystupuje v Žilině na celoslovenské konferenci závodních buněk KSČ k prvnímu bodu pořadu: Politicko-hospodářská situace, bolševizace hnutí na Slovensku a volby.  Ve stranické hierarchii získává významnou funkci na III. sjezdu KSČ konaném v září 1925 v Praze. Jednak byl zvolen do předsednictva sjezdu, přednášel návrhy výkonného výboru ke sjezdovému jednání a střídal se v předsedání sjezdu. Především byl ale vůbec poprvé zvolen za člena ÚV KSČ. Dostal se rovněž do politbyra KSČ a do sedmičlenného orgbyra. V polovině listopadu 1925 se konají volby do Národního shromáždění. KSČ v nich získává 13,2 % hlasů a stává se tak druhou nejsilnější stranou těchto voleb. Dostává přes 942 tisíc hlasů, což znamená zisk 41 poslanců a 20 senátorů. KSČ má v polovině 20. let ve svých řadách přes 90 tisíc členů. Strana však nedokáže využít tento výsledek a svůj potenciál, narůstají v ní krizové jevy projevující se byrokratickými metodami či nízkou teoretickou úrovní svých četných čelných představitelů. Od této doby se čím dál viditelněji projevuje vnitrostranická krize. Za této situace opouští Gottwald k prvnímu květnovému dni roku 1926 Ostravu a je povolán do Prahy, kde se stává vedoucím agitační a propagační komise. Zároveň od 1. května 1926 přestal být odpovědným redaktorem slovenských novin Pravda, Hlas ludu, Spartakus a Proletárka.

Povolán do Prahy

Po Prahy přichází jako zkušený stranický činitel, který si v předchozích působištích získal za svou práci nemalý respekt. V hlavním městě se rychle seznamuje s dalšími převážně mladými osobnostmi KSČ. Politická situace se ve druhé polovině 20. letech jevila jako stabilizovaná, ovšem pouze na první pohled. Mladá republika se potýkala s řadou významných těžkostí. Poslanci vládních stran často před řešením palčivých problémů dávali přednost politikaření, zabýváním se vnitrostranickými spory a zajišťováním osobních výhod plynoucích z volených funkcí. Nedokázali vhodným způsobem řešit akutní sociální záležitosti. Pracovní podmínky a mzdy pracovníků v zemědělství, průmyslu a dalších oborech nemohly zajistit důstojnou existenci značné části obyvatel. Meziválečné období se stalo pro mnoho prostých lidí obdobím tvrdého každodenního boje o holé živobytí. Nic na tom nezmění ani skutečnost, že někteří historikové a publicisté budou stále dokola tvrdit, že za první republiky Československo patřilo mezi dvacet nejvyspělejších zemí světa, aniž by blíže rozvedli, v kterých ukazatelích a za jakou cenu.

Práce v propagačním oddělení představovala nemalou náročnost, nejen časovou. Gottwald se navíc stal vedoucím tohoto oddělení. Komise měla kolem dvaceti lidí. Patřili do ní převážně mladší intelektuálové. Do tohoto kolektivu náleží například i mladý Jan Šverma, právník Jaromír Dolanský nebo bratři Procházkové. Bylo to ve své době zajímavé a velmi produktivní tvůrčí prostředí a pro všechny zúčastněné vzájemně obohacující. Vystupovali zde a prezentovali své postoje i přední komunističtí spisovatelé a umělci. Mezi nimi i Ivan Olbracht. Často se zde velmi vášnivě a intenzivně diskutovalo. Své názory zde obhajoval i komunistický národohospodář Felix Oliva. Jeden z pravidelných účastníků těchto schůzí Jaroslav Procházka o nich o mnoho let později sdělil: „V ústředním agritpropu jsem se poprvé setkal s Klementem Gottwaldem, když se ujal jako člen politbyra jeho řízení. Od něho jsem mnohé pochytil a mnohému se naučil. Říkal nám, že je třeba agitační a propagační práci spojovat s potřebami hnutí, s konkrétními úkoly, která má strana splnit. Některé články, směrnice, apod. kritizoval v tom směru, že jsou neúčinné, odtržené od skutečnosti, obsahují mnoho obecných floskulí a neobjasňují aktuální otázky, které strana řeší, postrádají konkrétní náplň. Současně varoval před vulgarizací a snižováním teoretické úrovně. To se plnou měrou týkalo také materiálů vyvracejících a potírajících projevy a tendence sociáldemokratismu a pravicového oportunismu…. Bolševizace strany měla od počátku hluboký smysl. Nešlo o mechanické kopírování zkušeností bolševické strany. Šlo o to, v podmínkách buržoazní Československé republiky a za relativní, dočasné stabilizace kapitalismu využít těchto zkušeností tvůrčím způsobem k dalšímu upevňování strany a k dalšímu zvyšování její akceschopnosti.“ 

Gottwald po svém příchodu do Prahy často cestuje. Agituje proti pasivnímu vedení strany a prosazuje program levice. Hodně jezdí i na Moravu, kde v listopadu 1926 má referát na krajské konferenci v Hodoníně. Hovoří zde o stávající hospodářské a politické situaci. Upozorňuje, že je třeba získat ty vrstvy, které mají společný zájem s dělnictvem, především se jedná o rolnictvo. Dle jeho slov je třeba učinit stranu vedoucí silou mas, přestavbu strany prosadit energicky a pracovat přitom kolektivně a plánovaně. Získává na svou stranu řadu mladých členů strany i členy či bývalé členy Komsomolu a Federace proletářské tělovýchovy. V říjnu 1926 po celé zemi probíhá stávka cukrovarnických dělníků pracujících na kampani. V této stávce se podařilo uplatnit taktiku jednotné fronty a skončila tak splněním všech požadavků stávkujících. Ve stejné době vznesli své požadavky i horníci. Žádali jednorázovou drahotní výpomoc a zvýšení mezd o dvacet procent. Koalice hornických svazů ale požadavky zamítla a nakonec přijala jen dohodu, že požadavky horníků jsou sice z větší části opodstatněné, ale boj za ně je třeba nyní odložit. Ve stejném roce probíhala několikaměsíční stávka horníků v Anglii. Gottwald se při svých cestách pravidelně vracel i na Slovensko. V lednu 1927 promluvil za KSČ na obvodové konferenci delegátů dělníků a rolníků bývalé gemerské župy v Plešivci. Tato konference měla vytvořit jednotnou frontu dělníků a rolníků proti drancování slovenského průmyslu.

Krize ve straně narůstá

Na konci března 1927 se v Praze koná IV. sjezd KSČ. Gottwald je na něm opět zvolen do ÚV strany i do politbyra. Narůstající krizi ve straně, nutnost zvýšení akceschopnosti a účinného prosazování programu se ale ani zde vyřešit nepodařilo. Protestní akce vedené v této době nemají úspěch. Strana má v roce tohoto sjezdu ve svých řadách na 140 tisíc členů, tedy výrazně více než v době sjezdu předchozího. V září 1927 míří Gottwald opět na Slovensko, aby se účastnil všeslovenské konference KSČ v Ružomeberku a promluvil zde o přípravách na obecní volby. V říjnu toho roku píše jeden ze svých zásadních článků s názvem Politická bilance jednoroční vlády mezinárodně buržoazní koalice, který byl posléze publikován v Komunistické revui. Jeho další návštěva na Slovensku v témže roce dne 6. listopadu měla dramatický průběh. V Dělnickém domě v Košicích hovořil na oslavách 10. výročí VŘSR. Jeho projev byl policií nejprve přerušen. Následně došlo k vyklizení sálu a k jeho zatčení. KSČ v tomto období také usilovala o zlepšení podmínek sociálního pojištění, na této aktivitě se Gottwald také osobně výrazně podílel. Hned zkraje roku 1928 se v Praze uskutečnil VI. Celostátní sjezd mládeže KSČ a Gottwald na něm referoval o mezinárodní situaci. Tento sjezd měl značný význam pro KSČ jako celek. Strana v té době zažívala výrazný pokles členské základny. Navíc i tento rok jí přinesl také další těžkosti. I v tomto období Gottwald pravidelně publikuje. V červnu například vychází ve vídeňském komunistickém listu pro čs. pracující v Rakousku Průkopníku svobody jeho rozsáhlý text s názvem Do boje za skutečnou legalitu strany! Text ovšem vychází pod jménem K. Graham. Pod tímto pseudonymem jsou podepsány i některé další texty v pozdějším období. I v průběhu tohoto roku dochází ke stávkám. V severních Čechách stávkují stavební dělníci a také dělníci sklářští. Stávky probíhají i na jiných místech. Federace proletářské tělovýchovy ohlašuje pořádání celostátní sportovní slavnosti II. Spartakiády na první týden v červenci. Policejní ředitelství ovšem tuto akci zakázalo, což zdůvodnilo možným ohrožením veřejného klidu a pořádku. V reakci na zákaz Spartakiády se měl konat 6. července 1928 Rudý den. Ten nakonec končí výrazným nezdarem s řadou negativních důsledků pro KSČ. Na nejbližším zasedání ÚV KSČ Gottwald v diskusi o příčinách neúspěchu Rudého dne provedl důkladnou analýzu nepřipravenosti celé akce a podrobil kritice vedení strany. V polovině července začíná v Moskvě VI. sjezd Komunistické internacionály (dále jen KI). Gottwald je na něm přítomen jako člen delegace KSČ a byl zvolen do exekutivy KI.  Kongres se zabýval i situací v KSČ a vyslovil se pro zásadní obrat její politiky. Oslovil v této věci členy strany otevřeným dopisem nazvaným Od oportunistické pasivity k bolševické aktivitě. Hlavním aktem pro překonání krize ve straně se měl stát již její V. sjezd. Po návratu z Moskvy Gottwald referuje na aktivu funkcionářů velké Prahy o výsledcích diskuse o vnitrostranické krizi na sjezdu KI. Velkou pozornost vzbudila na podzim 1928 také katastrofa, ke které došlo 9. října v Praze na Poříčí, kde se zřítila novostavba šestipatrové budovy a v troskách zde zahynulo 46 stavebních dělníků. Stavitelé v honbě za ziskem šetřili na materiálu a důsledky byly tragické. Událost vyvolala velké rozhořčení veřejnosti a demonstrace, které v Praze vyvrcholily 16. října v den pohřbu obětí této tragédie. Toto se zúčastnilo na čtvrt milionu osob. Závěr roku se nese ve znamení příprav na V. sjezd KSČ. Konají se krajské konference, probíhá úsilí přesvědčit delegáty o nutnosti změn ve vedení a v pojetí politické taktiky a aktivity.

V. sjezd KSČ se se svými výsledky stal pro celou stranu historickým mezníkem

Historický a přelomový V. sjezd KSČ začal 18. února 1929 a Klement Gottwald jej zahájil jako člen předsednictva ÚV strany. Přednesl poté i hlavní referát O situaci a úkolech strany. Gottwald ve svém projevu uvedl, že hluboké rozpory ekonomiky i politiky povedou ke vzniku krize a nové revoluční vlně. Poukázal na nebezpečí fašismu a nutnost připravit stranu na sociální revoluci. Zdůraznil nutnost soustředit se na tyto hlavní úkoly: získat vedoucí roli v hospodářských bojích pracujících, usilovat o vytvoření svazku dělníků a rolníků, zbavit se oportunismu a pasivity, omladit kádry strany a očistit odbory. Na úplný závěr jednání pak konstatoval, že V. sjezd dal straně pro budoucí těžké boje správný ideologický, politický a organizační směr. Gottwald i na sjezdu dovedl precizně formulovat aktuální úkoly, projevil se zde jako zdatný teoretik a organizátor. Právě tyto jeho schopnosti jej nakonec podle očekávání vynesly do funkce generálního tajemníka KSČ. Do vedení strany byla zvolena řada výrazných osobností jako Guttmann, Haken, Hruška, Kopecký, Krosnář, Šverma nebo Zápotocký. Právě složení nového vedení strany se stalo zárukou, že vnitrostranická krize může být velmi rychle překonána. Na průběh V. sjezdu vzpomínal i Gottwaldův spolupracovník Vilém Hušek: „Na V. sjezdu byla většina levicově orientovaných soudruhů, kteří linii V. sjezdu prosazovali. Byl jsem zvolen jako jeden z delegátů za komunistickou mládež i jako člen krajského výboru strany v Brně. Pracoval jsem tehdy v textilních továrnách. Často mne vyhazovali z práce, neboť se omezovala pracovní doba. To byl úděl dělníka v předválečné době. Neměl nikdy stabilní práci a trvalé zaměstnání. Gottwald ve svých projevech kladně hodnotil právě dílčí stávky, neboť reformisté tehdy říkali, že se nedá vést hospodářský boj, protože je stabilizace kapitalismu. Právě na dílčích stávkách dokazoval Gottwald, že není pravda to, co říkají Jílek a Bolen, že není možno bojovat a aktivizovat pracující k boji proti buržoazii.“ Nové vedení KSČ čekala těžká práce při vysvětlování a prosazování nové linie. Počet členů strany se tehdy snížil až na 20 tisíc. Výsledky sjezdu přijímali mnozí členové rozporně a s nedůvěrou. Na odpor proti sjezdovým závěrům se postavila nejen velká část předáků Rudých odborů, ale i 26 poslanců a senátorů KSČ a sedm předních komunistických spisovatelů. Gottwald dobře věděl dle svých osobních zkušeností i důkladné teoretické výbavy, že strana bude silná nejen zásadovým a srozumitelným programem a jednotou svých řad, ale především stálým sepětím s pracujícími lidmi. V krizových situacích se toto pojetí opakovaně osvědčovalo. Heslo čelem k masám nestálo jen jako planá fráze, náhlý, ničím hlubším nepodložený výrok, ale vyžadovalo neustálý aktivní přístup k potřebám prostých lidí.

Odpůrci komunistů byli přesvědčeni, že po událostech spojených s V. sjezdem strany a nelehkým prosazováním jeho linie v praxi, dojde rychle k zásadnímu oslabení strany a k jejímu postupnému zániku či marginalizaci. Přirozeně se objevilo množství těžkostí souvisejících se závažnými úkoly nastolenými sjezdem. Bylo třeba znovu obnovit do té doby pasivní organizace, rychle překonávat vnitrostranickou krizi, vychovávat nové a mladé funkcionáře, obnovit síť stranického tisku, změnit parlamentní práci a rovněž oživit činnost a spolupráci v masových organizacích. Navíc se již brzy měly konat také volby. Gottwald stojící nyní nově v čele strany musel ještě zvýšit své pracovní nasazení. Již 5. března podává zprávu z V. sjezdu KSČ na plenární schůzi členstva KSČ Velké Prahy. Jen o několik dní později vystupuje na schůzi předsednictva Mezinárodního všeodborového svazu. Koncem března potom na schůzi poslanců a senátorů KSČ odmítá straně a jejímu novému vedení nepřátelské prohlášení 12 poslanců a 14 senátorů. Začátkem dubna je na plenární schůzi KSČ Velké Prahy navrženo vyloučení Jílkovy skupiny ze strany. Ještě téhož měsíce se Gottwald s delegací ÚV KSČ účastní jednání v Exekutivě Kominterny v Moskvě. Tato schválila politickou linii nového vedení strany a odsoudila rozbíječské skupiny. Prvního květnového dne roku 1929 má Gottwald hlavní projev na májovém táboru lidu v Praze na náměstí Republiky. Gottwald v této době opět hodně publikuje, zejména v Rudém právu. Tento list byl v létě 1929 na měsíc zastaven, první číslo po zákazu tisku poté znovu vyšlo 18. srpna. V červenci se Gottwald účastní zasedání X. plena Exekutivy KI. Dne 6. října se konala organizační konference I. kraje KSČ v Lidovém domě na Vysočanech o politickém významu parlamentních voleb. Na této konferenci byly schváleny kandidátní listiny KSČ pro volby do poslanecké sněmovny a senátu. Nový generální tajemník KSČ se stal dle očekávání vedoucím kandidátem pro volby do poslanecké sněmovny ve volebním okrese Praha. V říjnu 1929 došlo v severočeském hnědouhelném revíru ke stávce horníků proti snižování mezd a kapitalistické racionalizaci. Severočeský revír, včetně hornických obcí a kolonií byl obsazen četnictvem. Do Lomu bylo posláno i vojsko a vyhlášen výjimečný stav. Po hornících následně vstoupili do stávky i textilní a sklářští dělníci. V květnu 1929 začala na Slovensku velké stávka zemědělských dělníků, zapojilo se do ní 25 tisíc stávkujících. V červnu 1929 stávkovali také kamenodělníci na Jesenicku. Klement Gottwald se 20. října účastnil jako člen ústředního stávkového výboru, který řídil stávkové hnutí na Mostecku, konference stávkujících horníků v Lomu. Po skončení promluvil na velkém táboru stávkujících, který byl tvrdě napaden četnictvem. Do stávky se zapojila plná polovina všech horníků celého revíru.

Klement Gottwald poprvé zvolen poslancem

Dne 27. října se v Československu konaly v pořadí třetí všeobecné parlamentní volby od vzniku republiky. KSČ v nich získala 10,2 % hlasů, když jí odevzdalo hlas 753 tisíce voličů. Proti volbám v roce 1925 sice ztratila přes 180 tisíc hlasů, přesto šlo vzhledem ke krizi, kterou strana v předchozím období procházela, o solidní výsledek. Nepřátelé komunistů předpokládali, že ve volbách ztratí 400 tisíc hlasů a stane se jen málo významnou politickou silou v zemi. Poprvé se těchto voleb zúčastnila i fašizující Liga proti vázaným kandidátkám a v celé zemi získala přes 70 tisíc hlasů a 3 mandáty v poslanecké sněmovně., když byli zvoleni Gajda, Pergler a Stříbrný. V těchto volbách se Klement Gottwald stal poprvé poslancem. 11. prosince 1929 se konala společná schůze nově zvolených poslanců a senátorů. Na ní byl Gottwald zvolen předsedou klubu komunistických poslanců a bylo přijato usnesení, že právě nově zvolený předseda klubu v debatě o vládním prohlášení přednese zásadní stanovisko strany k nové vládě a k aktuální situaci. 20. prosince skládají nově zvolení poslanci, tedy i  Gottwald, předepsaný poslanecký slib.

Komunistické schůze jsou i na konci 20. let ostražitě sledovány policejními orgány. Některé schůze jsou i rozpuštěny. 15. listopadu 1929 se Gottwald představuje v Brně členům strany jako nově zvolený poslanec. V Dělnickém domě v Židenicích hovořil také o Sovětském svazu u příležitosti výročí VŘSR. Jeho projev byl nejprve opakovaně přerušován,  poté musela být samotná schůze zásahem policejního komisaře rozpuštěna. Poslední kapkou trpělivosti pro přítomného policejního komisaře byla Gottwaldova věta: „I u nás se budou poměry nadále zostřovat a dělnictvo musí nastoupit cestu, jakou šel ruský proletariát před 12 lety.“  Nešlo v tomto případě o žádnou výjimku, podobné zásahy se staly v předmnichovské republice vůči schůzím KSČ běžné.

Parlamentní projev, na který se nezapomíná

V politické činnosti Klementa Gottwalda ve 20. letech však jedna zásadní událost měla teprve přijít. Stala se pak záminkou pro četné dezinterpretace a útoky vůči jeho osobě i celé KSČ nejen v meziválečném období, ale i po roce 1989, kdy se známý první Gottwaldův parlamentní projev připomíná. Samozřejmě tím způsobem, že se účelovým výběrem některých částí staví jako osoba do pozice kriminálního živlu. Je jisté, že projev byl na svou dobu výjimečný, radikální, ale především zásadový. Směřoval nejen k tehdy vládnoucím vrstvám společnosti, ale také k dělníkům. A měl v dané situaci a době své významné opodstatnění. Plnil totiž funkci slova směřovaného do vlastních řad za účelem překonání předchozí situace ve straně, která se vyznačovala pasivitou, stagnací a neschopností výrazně oslovit dělníky a všechny prosté zaměstnance ke kolektivní akci na obhajobu svých práv a důstojnosti.  

Tři dny před Vánocemi roku 1929 se v Rudolfinu konalo zasedání nově zvoleného parlamentu. Se stanoviskem KSČ k aktuální společenské situaci vystoupil její nejvyšší představitel a předseda poslaneckého klubu Klement Gottwald. Svůj projev začal klidně, ale zároveň kriticky, když podrobil asociální a protilidové kroky nové vlády a její program podrobným rozborem. Tento projev se nepochybně zapsal do historie prvorepublikového parlamentu svých obsahem a zásadovou obhajobou práv prostých zaměstnanců, nezaměstnaných, starých a nemajetných lidí. Řečník byl předsedajících schůze během svého proslovu několikrát přerušován, stejně tak se opakovaly výkřiky z pozic poslanců vládních stran. Gottwaldova slova opravdu působila a musela působit na mnohé poslance vládních stran jako červená barva na rozzuřeného býka. Gottwald nedbal těchto projevů a svou řeč, tak jak byla koncipována, dokončil. Tvrdými slovy odsoudil vládní toleranci nejrůznějších machinací ze strany velkých průmyslníků, obchodníků a bank.  Klement Gottwald ve svém prvním parlamentním projevu 21. prosince 1929 kromě jiného řekl:  „Nová vláda a nový parlament začaly svoji práci několika příznačnými, typickými ba symbolickými činy. Za prvé navalily na chudé poplatnictvo na 2,5 miliardy nových daní ve formě prodloužení zákona o dani z obratu a o úředních dávkách. Za druhé odpověděly na komunistický návrh ve prospěch nezaměstnaných vyhozením téměř celého komunistického klubu z parlamentu (na schůzi poslanecké sněmovny a senátu 13. prosince 1929 protestovali komunističtí poslanci a senátoři demonstrativními projevy proti programovému prohlášení nové vlády, na návrh vedení sněmovny bylo vyloučeno všech 22 přítomných komunistických poslanců ze zasedání sněmovny na 10 schůzí a došlo i k zadržení diet na měsíc leden, podobné opatření bylo prosazeno i v senátu), činem, k němuž nesáhl ani fašista Pilsudski. Za třetí daly uspořádat proti nezaměstnaným, kteří demonstrovali za komunistický návrh, v Brně, v Praze, v Moravské Ostravě a jinde pendrekiády, daly je ztlouci a pozavírat, při čemž národně socialistický senátor Šťastný nazval nezaměstnané dělníky syčáky a vagabundy. Odsuzujete do kriminálu dělníka, který ukradl housku, ale celá vaše vládní společnost je složena ze stran, které stát okradly o miliardy na špiritusu, na válečných půjčkách, na zbyťácích, na dodávkách a na všem možném. To je ta vaše spravedlnost. Štvete daňového exekutora na domkáře a malého živnostníka pro nezaplacení několika korun daně, ale podle týchž svých zákonů snižujete a odepisujete stamiliony daní fabrikantům a velkostatkářům. Dáváte tlouci a zavírat stávkující dělníky a pro každého stávkujícího člověka, který se brání proti vykořisťování, budete mít jen kriminál, zatím co na obranu fabrikantů si dáváte vyrukovat celou rotu špiclů a policistů. Taková je vaše spravedlnost ve všem…. My bojujeme proti státu, v němž banky, fabriky, velkostatky patří kapitalistům. Bojujeme proti státu, jehož aparát je nástrojem násilí v rukou kapitalistů vůči dělnictvu. Bojujeme proti státu, v němž většina pracujícího lidu je hospodářsky a politicky zotročována. My bojujeme a budeme bojovat za stát proletářský, za stát dělníků, za stát rolníků. Říkáte, že porušujeme zákon. Ano! My porušujeme zákony, podle nichž hladový proletář a zoufalá dělnická matka jsou zavíráni, zatím co vaše společnost je složena ze živlů, které by i podle vašich zákonů patřily do kriminálu. My porušujeme zákony a budeme porušovat zákony, podle kterých má proletář mlčet, dřít a dát se odírat a podle nichž kapitalista má neomezené právo dělníka vykořisťovat…. Budeme se rvát s vámi a s vaší vládou o každou skývu chleba pro dělníky a drobné zřízence, budeme se bít o řádnou podporu pro nezaměstnané, bodem bojovat proti zvýšení a za snížení činže, budeme bojovat proti vašemu zlodějskému hospodářství v nemocenských pokladnách, budeme bojovat za požadavky vesnické chudiny, domkářů a malorolníků, budeme se bít o ulice, o svobodu tisku, svobodu shromažďovací, svobodu spolčovací, o svobodu stávkovou pro proletariát, proti vašemu policejnímu fašistickému teroru postavíme proletářskou obranu…. Přejde vás smích! My tento svůj boj povedeme bez ohledu na oběti, houževnatě, cílevědomě, do té doby, až vaše panství bude smeteno.“  Po skončení projevu to v parlamentu vřelo. Předsedající byl nucen schůzi předčasně ukončit. Rudý večerník tehdy vyšel v nákladu 300 tisíc výtisků. Gottwaldova první parlamentní řeč brzy vyšla i v brožuře a seznámili se tak s ní další čtenáři. V Sovětském svazu se projev objevil hned na první straně moskevské Pravdy. Mezi dělnictvem se tato řeč setkávala s velkým kladným ohlasem. Byla srozumitelná a mířila k samotné podstatě věcí. Se sympatiemi i přímou podporou se setkávala zejména přímost, otevřenost a odvaha řečníka. Po roce 1989 byl a stále čas od času je tento projev používán proti očerňování osoby Klementa Gottwalda, ale i všech komunistů a celé strany. Připomenout je proto ještě nutné také slova filozofa Karla Kosíka: „V roce 1929 prohlásil poslanec Klement Gottwald v parlamentu na adresu kapitalistů: Jezdíme se učit do Moskvy, jak vám zakroutit krkem. Roku 2000 se jezdí česká policie učit do ciziny (Washington) jak zatočit s demonstranty proti kapitalistické globalizaci.“ Jakoby se prvním parlamentním projevem Klementa Gottwalda symbolicky uzavírala neklidná 20. léta a jakoby se jím zároveň předznamenávala bouřlivá, dramatická i tragická 30. léta, kdy v Evropě sílil fašismus za pouhého přihlížení vlivných západních zemí…

Bc. Miroslav Pořízek