Některé články jsou pod úrovní komentovatelnosti
Skutečnou příčinou zla v dějinách obvykle nebývá nějaká „osobnost“, jak se někdo domnívá, nebo se snaží dalším namluvit, ale zpravidla celý komplex skutečností ekonomických, politických, vojenských, morálních, někdy i náboženských, a dalších, jež může ten či onen „vůdce“ navenek představovat.
Pokud někomu chybí argumenty k diskusi uvedeného zaměření, často sáhne k personifikaci problému. Na tapetě je pak ten či onen autor, který si dovolil, světe, hleď na tuto neodpustitelnou drzost !, říci pravdu. Pokud však použije nevhodného slova, obratu, což by se nemělo stát, ale bohužel, s politováním, i k tomu dochází, dává hned dobrou záminku druhé straně k dehonestujícím útokům. Nikdo si již nevzpomene, co tomu předcházelo. Záplava urážek všeho druhu se v krátkém čase snášela na hlavu odvážlivce, co psal, jak myslel. Kdyby šlo jen o jedno slovo! A pravda se najednou začíná někde krčit v ústraní, jako kdyby sama byla na ošklivci, ač ve skutečnosti tam je doma ten či ti, kteří nemluví pravdu a obrací dějiny podle potřeb vlastních nebo skupiny, v jejímž čele stojí.
Problémy, které jsou ve vztazích česko – německých, nelze redukovat na žádnou osobu ani jen na nějaký společenský subjekt. Nyní jde především o to, zda mluva, terminologie, duch, práva a povinnosti mezinárodních dohod, uzavřených spojenci po druhé světové válce, mezinárodní právo, Charta OSN a rozhodnutí Rady bezpečnosti budou dodržovány nebo naopak porušovány. V souladu s uvedenými normami můžeme mluvit jen o přesídlení německého obyvatelstva z Československa, Polska, nikoliv o vyhnání. Rovněž nejde tvrdit, že jsme německé obyvatelstvo před „vyhnáním“ oloupili. My jsme v souladu s mezinárodními smlouvami provedli konfiskaci jeho majetku. Hodnotu německého majetku, který jsme konfiskovali tak, aby se nikdy nevrátil do německých rukou, jsme nemuseli odepisovat ze svého reparačního účtu, jak stanovila Pařížská reparační úmluva. Vlastí odsunutého německého obyvatelstva je Německo. Přesídlení Němci ani jejich potomci nemají žádné právo na restituce nebo na náhradu škod. Naopak jsme to my, komu Německo jako právní nástupce hitlerovské říše dluží miliardy na reparacích.
O tom a dalším bychom měli mluvit, samozřejmě na vládní úrovni. Nadále bychom měli reagovat na útoky, které jsou vedené proti nám. Nikdo by si neměl dovolit nás obviňovat z genocidy německého obyvatelstva, ať již jde o „vůdce“ landsmanšaftu nebo některé německé zemské politiky, nikdo by si neměl dovolit obviňovat naše prezidenty ze zločinů a některé naše právní normy za zločinné! Nikdo by si neměl dovolit dělat z agresorů oběti a z obětí agresorů zločince! Žádejme důrazně, aby naše příslušné ústavní orgány, zejména ministerstvo zahraničí a vláda, plnily své povinnosti a zasahovaly diplomatickými prostředky! Mlčení k těmto drzým a stále se opakujícím se útokům, vedeným s různou intenzitou, se stává spoluvinou, kterou tyto orgány sdílí s těmi, kdo nás napadají.
Samozřejmě je možné též diskutovat i na úrovní nevládní. Jednu z prvních otázek, kterou bychom měli klást, zformulovala paní dr. Eva Hahnová v následujících větách: Henleinova strana poté, co se přežila, se opětně v poválečném západním Německu etablovala, a dodneška SL drží její kontinuitu. K této rekonstitucionalizaci došlo vinou politické situace. Do roku 1948 byly sudetoněmecké a jakékoli jiné aktivity, navazující na nacistickou éru, okupačními orgány striktně potírány. Po stažení železné opony se však Velká Británie a USA rozhodly podporovat revizionistické požadavky proti svým bývalým spojencům a v rámci toho se dostalo i podpory SL. Podpora pak trvala i po vzniku Spolkové republiky Německo, a to jak finanční, tak politická. To vedlo k tomu, že se SL nikdo nepokusil zreformovat. Dnes vymírají nositelé původních henleinovských idejí, ale přicházejí nové generace. Dokud bude SL existovat, najdou si ty ideje nové nositele. Toto je třeba učinit předmětem česko-německé diskuse! (Diskusní příspěvek na semináři v Ústí /L, listopad 2011).
Tak tedy diskutujme především o uvedeném! Paní doktorka Eva Hahnová totiž ví, o čem mluví. Léta pracovala v jedné „sudetoněmecké“ instituci, takže informace měla a má z první ruky
J. Skalský