Nekonvenční válka proti Rusku

Leonid Savin

Pruský vojevůdce Karl von Klausewitz říkal, že válka je pokračování politiky jinými prostředky. Ale i válka se může vést nejen prostřednictvím bojových akcí dvou nebo více států. Ekonomické sankce, informační válka, psychologická propaganda, diplomatický nátlak, využívání zločinných uskupení a teroristů, to vše jsou prvky vedení boje související s nekonvenční válkou.

V poslední době se v USA stále aktivněji probírají možnosti vedení takovéto války proti Rusku a dalším státům, které usilují o suverenitu, např. Írán, Čína, Venezuela…

Kapitán americké Národní gardy, konzultant Deloitte Consulting LLP a specialista na bezpečnost Jameson Rivera navrhuje využít pro podvratné akce proti Rusku tři metody, které souvisí s nekonvečními konflikty, avšak patří do rámce širšího geopolitického střetu mezi USA a Ruskem. Jsou to: 1) eskalace hrozeb, včetně navyšování vojenské síly; 2) využívání problémů společenské nestability; 3) změna mezinárodní rovnováhy pomocí prodejů zbraňových systémů.

Rozvádí to a říká, že „z pěti zemí, se kterými spolupracuje Rusko v rámci Organizace kolektivní bezpečnosti (CSTO), zahrnující Arménii, Bělorusko, Kazachstán, Kyrgyzstán a Tádžikistán, spolupracují Spojené státy se všemi, vyjma Běloruska, v rámci programů státního partnerství Národní gardy. Spojené státy hodlají využít tyto partnerské vztahy a navázat spolupráci s Běloruskem, aby bránily akcím Ruska. Konkrétněji tedy musí Spojené státy přijít s hrozbou posílení vojenských příprav a financování na území současných partnerů Ruska v rámci CSTO, a rovněž navázat partnerské vztahy s Běloruskem, pokud Rusko nepřestane s používáním netradičních způsobů vedení války ve východní Evropě…

Rusko, známé vysokou koncentrací zkorumpovaných úředníků v největších městech, nese zodpovědnost za existenci jednoho z největších zločineckých syndikátů na světě. Spojené státy musí strategicky šířit informace získané rozvědkou, které by poskytly důkazy o korupčních vztazích mezi ruskými státními činiteli a zločinnými spolky; konkrétně musí Spojené státy zajistit, aby byla použita tato strategie v těch regionech, které se nedávno staly součástí Ruska, kde existují sklony k povstaleckým náladám, nebo kde existuje napětí mezi etnickým ruským obyvatelstvem a národnostními menšinami…

Nepřátelské akce za použití pružných destabilizačních opatření prostřednictvím využití vojensko-průmyslového komplexu ve vztahu k Rusku: Americký vojensko-průmyslový komplex musí přímo konkurovat ruskému systému prodeje zbraní, aby pomocí tlaku snížil podíl ruských prodejů a celkové tržby. Vzhledem k této strategii nesmí USA dovolit Rusku získat trh na územích, na kterých nedávno začaly konflikty. Nedávné pořízení ruských letounů a zbraní Irákem, které bylo důsledkem toho, že USA nebyly schopny dodat Iráku letouny F-16, je chyba, která se nesmí opakovat. Za použití účinného tlaku na ruský vojensko-průmyslový komplex a vyostřením vnitřních ruských problémů makroekonomického charakteru mohou Spojené státy dát ruským úřadům ultimátum, v jehož rámci zvýší USA své dodávky zbraní členským zemím CSTO, pokud Rusko nezastaví své operace ve východní Evropě, což bude znamenat tvrdou ránu ruskému systému prodeje zbraní (i)“.

Je nutné obrátit pozornost na kategoričnost výroku amerického experta, obzvláště co se týká tvrzení, že Rusko je zodpovědné za vytvoření mezinárodní zločinecké sítě – tento výrok je názornou ukázkou informačně-kognitivní války, kterou vedou jak média, tak vysoce postavení představitelé USA proti Rusku. V knize „Konvergence. Nezákonné sítě a národní bezpečnost v éře globalizace“, vydané Střediskem komplexních operací Institutu národního strategického výzkumu USA v r. 2013, je v jedné z kapitol uvedeno, že „Rusko povstalo z prachu SSSR v r. 1991 a již bylo prolezlé korupcí a hluboce zakořeněným organizovaným zločinem – jako dědictví 400 leté historie svérázné administrativní byrokracie… Zatímco tato charakteristika Ruska coby zločinného státu může vypadat jako přehánění člověka, účastnícího se soudního řízení, vytvořila zločinnost metastázy na území celého ruského státu… Zatímco ruské státní orgány se jako dříve účastní tradičních státních aktivit – kdy přijímají zákony a dohlíží na jejich dodržování, regulují spory, poskytují služby, často nekompetentně a neefektivně, vláda často praktikuje, ignoruje nebo se účastní nezákonných aktivit v celé zemi (ii).

Mimochodem jedním z autorů tohoto paskvilu je Moshe Naim, pracovník Carnegie Foundation a bývalý šéfredaktor časopisu Foreign Policy, patřícího do uskupení Graham Holdings Company. Paradoxním faktem je, že Naim byl ministrem pro rozvoj ve zkorumpované vládě Venezuely za diktatury trockisty Carlose Andrese Perese, kterého se v r. 1992 neúspěšně pokusil svrhnout mladý Hugo Chavez se svými vojáky (Peres pak utekl před výkonem spravedlnosti do USA, kde zemřel). Pravděpodobně dal korupčním schématům, se kterými byl tak důvěrně obeznámen, formu vědeckého výzkumu, kdy však poněkud upravil fakta.

Podobné perly ohledně Ruska jsou rozesety v celé monografii, a „ruští agenti zločinného světa“ se setkávají u kokainových kartelů latinské Ameriky, drogových dealerů Afriky, a také řídí černý trh neuznaných států, jako Podněsterská moldavská republika, Abcházie a Jižní Osetie.

Mimo to jsou takovéto práce, rádoby vydávané za vědecké, plné odkazů na různé indexy zkorumpovanosti organizací typu Transparency International nebo Carnegie Endowment for International Peace, což má dát takovým výrokům dodatečnou váhu před západním publikem, neustále bombardovaným rusofobní propagandou. Tentýž okruh autorů vydává výplody vlastní fantazie za „hodnověrné důkazy“, ale alternativní zdroje, jako pravidlo, neexistují. Takováto nestoudnost pomáhá americkým technologům politiky vytvářet informační závoj a tlačit na satelitní země.

Vrátíme-li se k vyjádření kapitána Rivery ohledně mezistátního partnerství, tak k aktuálním americkým dohodám o kolektivní obraně patří NATO (1949), dohoda mezi USA a Austrálií a Novým Zélandem (1951), dohoda s Filipínami (1951), dohoda s jihovýchodní Asií (1954; mimo USA sem patří Francie, Austrálie, Nový Zéland, Filipíny, Thajsko a Británie), dohoda s Japonskem (1960), dohoda s Jižní Koreou (1953) a dohoda z Ria (1947; mimo USA sem patří Argentina, Bahamy, Bolívie, Brazílie, Chile, Kolumbie, Kostarika, Kuba, Dominikánská republika, Ekvádor, Salvador, Guatemala, Haiti, Honduras, Nikaragua, Panama, Paraguay, Peru, Trinidad a Tobago, Uruguay, Venezuela).

Mapa vlivu (a jeho šíření) americké Národní gardy vypadá také jako globální. V rámci Programu státního partnerství má Úřad americké Národní gardy 68 partnerů ve formě cizích zemí. EUROCOM má dohody s následujícími zeměmi: Rumunsko, Ukrajina, Slovinsko, Polsko, Slovensko, Estonsko, Litva, Lotyšsko, Česká republika, Bulharsko, Maďarsko, Makedonie (1993), Gruzie (1994), Chorvatsko, Moldávie (1996), Albánie (2001), Arménie, Ázerbájdžán (2002), Bosna (2003), Srbsko (2005), Černá Hora ((2006), Kosovo (2011). CENTCOM: Kazachstán (1993), Kyrgyzstán (1996), Tádžikistán (2003), Jordánsko (2004), Uzbekistán (2012). Pacifické velitelství: Filipíny (2000), Thajsko (2002), Mongolsko (2003), Indonésie (2006), Bangladéš (2008), Kambodža (2009), Vietnam (2012), Tonga (2014). AFRICOM: Jižní Afrika, Maroko (2003), Ghana, Tunis (2004), Nigérie (2006), Botswana, Senegal (2008), Libérie (2009), Benin, Togo (2014). NORTHCOM: Bahamské ostrovy (2005). SOUTHCOM: Ekvádor, Belize, Panama, Peru (1996), Venezuela, Honduras (1998), Jamajka, Bolívie (1999), Uruguay, Salvador (2000), Paraguay (2001), Guatemala (2002), Guyana, Dominikánská republika, Nikaragua (2003), Trinidad a Tobago (2004), Panenské ostrovy, Kostarika, Surinam (2006), Chile (2008), Haiti (2011), Kolumbie (2012) (iii).

Podle finančních výkazů za r. 2013 se americká Národní garda zúčastnila 739 akcí, ve všech regionech světa (iv).

Je jasné, že takovéto dvoustranné vojenské vztahy jsou určitým odrazovým můstkem pro obchodní, kulturní a další spolupráci. Například po podpisu dohody mezi guvernérem státu Iowa Terry Brenstadtem a prezidentem Kosova v r. 2011 o navýšení obchodní výměny, investic a studijní výměně byla mimo dohod v oblasti podnikání a technologických inovací prioritou vojenská spolupráce.

Bangladéši nabídla policie Portlandu program přípravy místní policie. I když všichni slyšeli o konfliktu mezi vládou Venezuely a USA, a také o komplikovaných vztazích s dalšími státy latinské Ameriky, přesto oficiálně doposud existuje spolupráce ve vojenské oblasti. Lze říct, že v případě napětí mezi vládami zemí takovéto instituce mají možnost pracovat v dané zemi a začnou s pružnější politikou, nebo „dělají mrtvého brouka“ a čekají na příhodnou chvíli.

Takováto mezinárodní síť, právně ošetřena jako mezistátní spolupráce, je charakteristikou „měkké síly“ USA po celém světě, a jejím prostřednictvím, včetně osobních kontaktů vojáků, se neustále šíří propaganda a vede dezinformační válka.

Poznámky

[i] Rivera, Jason. Understanding and Countering Nation-State Use of Protracted Unconventional Warfare // October 25, 2014

[ii] Michael Miklaucic and Moisés Naím. The Criminal State in Convergence: Illicit Networks and National Security in the Age of Globalization, ed. Michael Miklaucic and Jacqueline Brewer, Center for Complex Operations, Institute for National Strategic Studies, National Defense University Press, Washington, D.C. 2013. Р. 158 - 159.

[iii] http://www.nationalguard.mil/…/Master%20SPP%20Partnership%2…

[iv] http://www.nationalguard.mil/…/SPP%20Annual%20Report%20FY13…

Неконвенциональная война против России vyšel 19. srpna 2015 na geopolitika.ru. Překlad Zvědavec.

www.nationalguard.mil