Jako vždy dr. Erika Steinbachová, předsedkyně Svazu vyhnaných v Německu (BdV),
mluvila o vyhnání Němců z bývalých východních německých území, ze střední, východní a jižní Evropy. Vyhnaní, jichž bylo 14 milionů a další 4 miliony vysídlenců, jak Steinbachová uvádí, ztratili vše, co dosud měli, nejen majetek, ale především svou vlast. Všichni z nich prošli obrovskými nepředstavitelným těžkostmi a psychickými útrapami, které se dosud u mnohých ne zcela zhojily. V dřívějších projevech mluvila profesionální předsedkyně vyhnanců i o několika milionech zavražděných, zpravidla uváděla číslo asi 3 miliony. Vyhnání podle ní byl zločin proti lidským právům. Někdy se mluví v souvislosti s uvedeným počtem mrtvých i o genocidě. Své genocidní pohádky rozvijí i sudeti, např. B. Posselt.
Jak bývá pravidlem u velké většiny odsunutých Němců, dějiny pro ni začínají až vyhnáním Němců po druhé světové válce. Přitom o válce a o době, co jí předcházela, se téměř nezmiňuje, přestože právě tento časový úsek svými ději skrývá klíč k pochopení všeho, co po válce následovalo.
Německé menšiny, po odeznění změn vyvolaných porážkou Německa a Rakouska-Uherska v první světové válce, žily v řadě evropských států v klidu a pokoji. Ke změně postupně docházelo v souvislosti s šířením nacizmu mezi nimi. Buďme konkrétnější! Znacizovaní „českoslovenští“ Němci začali násilně vystupovat vůči svým českým spoluobčanům. V některých pohraničních městech a vesnicích jejich teror trval delší dobu. Vše vyvrcholilo povstáním ordnerů v září 1938. Stovky Čechů byly zabity, další raněni, někteří převezeni do věznic v Německu. Po okupaci našeho pohraničí třetí říší vyhánění Čechů z jejich domovů pokračovalo. I německé prameny uvádějí, že počet vyhnaných Čechů z jejich domovů činil kolem 200.000. V zabraném pohraničí zůstal asi milion Čechů.
Němci, kteří v první republice se těšili rozsáhlým menšinovým právům, Čechům, kteří z různých důvodů museli zůstat v „říši“, žádná práva neposkytli. Češi nesměli dokonce na veřejnosti ani mluvit česky. České školy, knihovny, kulturní zařízení Němci zrušili, i český majetek zabavovali, zvláště pozemkový. Začala doba odnárodňování a germanizace.
Ve vzniklém protektorátu se nic nesmělo stát bez přivolení německých úřadů, zvláště pak bez souhlasu říšského protektora. Likvidace českého národa se stala nacistickým cílem. Na urychlenou germanizaci a na zrušení protektorátu naléhali zvláště „sudetští“ Němci. Byli českému národu velmi nebezpeční. Znali částečně češtinu, české okolí a své znalosti využívali i ve službě v gestapu a policii. Ve srovnání s říšskými Němci byli značně horší. Jejich protičeské nálady byly až chorobné silné.
Český národ, jak se vyjádřil R. Heydrich, nemá v česko-moravském prostoru co pohledávat. Po vítězné válce mělo dojít k jeho likvidaci. Masové vraždy však provázely německou nadvládu po celou dobu druhé světové války.
V Polsku, na Ukrajině a v Rusku si Němci počínali již od počátku války otevřeně genocidně. Vyvražďovali slovanské obyvatelstvo těchto států. Na prvním místě však byli vždy Židé a v SSSR i komunisté. Nacistický plán předpokládal vyvraždění většiny slovanského obyvatelstva, menší část měla být germanizována a zbývající Slované se měli stát novodobými otroky německého panského národa. Nejen SS, ale i wehrmacht se topil ve slovanské krvi. Když Rudá armáda osvobozovala území dočasně okupovaná Němci, přicházela do polopustých měst, vesnic s částečně vyvražděným obyvatelstvem, dostávala se tak na spálenou zemi. Hrůza všech hrůz čekala na sovětské vojáky nejen v Osvětimi, ale i v dalších koncentračních táborech. I Američané a Angličané viděli výsledky nacistické vyvražďovací mašinérie. Pro některé Američany to byl tak silný zážitek, že postříleli část zbylé esesácké posádky. Dokonce litovali, že v průběhu bojů nezabili více Němců.
Značná část německých menšin ve státech, kde se válčilo, se plně solidarizovala s nacistickou říší. Desítky tisíc etnických Němců dobrovolně bojovala v jednotkách SS. S esesáky společně se dopouštěli hrůzných zločinů, dokonce i proti svým bývalým spoluobčanům.
Již v průběhu druhé světové války sílil vnitřní odpor proti Němcům. Odbojové organizace hlásily do Londýna naší vládě, že Němci, a to všichni, musí jít. Soužití s nimi v jednom státě je nemožné. Prezident Beneš se neztotožňoval s těmito maximalistickými požadavky. Musel jim na konec vyjít vstříc alespoň na půl cesty.
Fanatismus větší části německých menšin byl známý. Bojovali až do hořkého konce. Stříleli rukojmí a při Květnovém povstání českého lidu, kdy do konce války zbývali již dny a hodiny, spolu s dalšími Němci vyvraždili asi 6000 Čechů, Další tisíce bylo raněných. Ale ani potom mnozí z nich nepřestali. V pohraničí se po 8. květnu 1945 ještě celé týdny střílelo jak v zázemí nějaké fronty.
V Československu po osvobození otevřeně propukla léta skrývaná nenávist k Němcům. Ta byla tak silná, že bránila v řadě případů rozlišit německé antifašisty od sudetoněmeckých nácků. Co bylo německé bylo trestuhodné. Byla bohužel taková doba. Nebylo možné tuto nenávist během několika dní zcela potlačit. Ventilovala se a sílila i příchodem tisíců českých vězňů z koncentračních táborů, osvobozením těch, kteří byli v gestapáckých mučírnách. Němci, včetně příslušníků německé menšiny v Československu, léta seli ve vzájemných vztazích zlo a krvavou nenávist, sklidili pak nepředstavitelně silnou bouři.
Situace i v Brně se zdramatizovala. Většina obyvatel moravské metropole žádala urychlený odsun Němců z Brna. Ve věznicích v Brně bylo asi 1500 Němců a o něco menší počet zatčených Čechů. Lidé se začali domáhat vstupu do věznic. Příslušníci bezpečnosti jim v tom bránili. Zástupci Brna přijeli do Prahy, kde informovali, že budou muset použít i kulomety, pokud mají ochránit vězněné Němce. Na štěstí k této krajnosti nedošlo. Východiskem se stal odsun německého obyvatelstva z Brna.
Podobně tomu bylo i v jiných českých a moravských městech. Urychlený odsun nebezpečí velkého střetu Čechů s Němci podstatně zmenšil. Tyto tzv. divoké odsuny Němců byly pro nás východiskem z krajní nouze. Spojenecké mocnosti je dodatečně vzaly na vědomí a tak je legalizovaly.
Můžeme říci, že i v jiných státech po jejich osvobození docházelo k násilnostem vůči německému obyvatelstvu. Ano, byli i mrtví a nebylo jich málo. Krutá doba měla své oběti.
Připomeňme si v souvislosti s uvedeným následující skutečnosti: W. Churchill k možné bezprostředně poválečné situaci řekl: „…Hned po válce poteče mnoho krve. U vás i jinde bude mnoho Němců vybito - to jinak nejde a já s tím souhlasím. Po pár měsících my prohlásíme „teď dost“ a pak začneme mírovou práci." A dodal: "Transfer bude nutný!...Dá se jim krátká lhůta, ať si vezmou to nejnutnější a jdou." (Z rozhovoru Winstona Churchilla s prezidentem Edvardem Benešem ze 3.4.1943, který zaznamenal Jan Masaryk, in Dalibor Plichta, Nesmířenost a nesmiřitelnost německé politiky, Praha, Fenix, 1996, str. 20).
Na základě rozhodnutí spojeneckých mocností v Postupimi byli Němci z Polska, Československa a Maďarska odsunuti. Svým jednáním před válkou i v době jejího průběhu podali důkaz, že soužití s nimi v jednom státě není možné. Německé menšiny se jevili i spojencům jako rizikový faktor pro udržení míru v budoucnosti.
Tyto a další skutečnosti nechtějí vzít tzv. vyhnanci na vědomí. Dějiny si přepracovávají podle svých potřeb. A na jejich výkladu již dlouhodobě setrvávají. Z německých menšin, které jako složka německého agresora nese část odpovědnosti za rozpoutání druhé světové války i za její barbarské vedení, dělají nevinou oběť. Poláky, Čechy, Jihoslovany a Rusy vykreslují až jako genocidní zločince. A dokonce čekají, že další státy, po „vzorném“ Maďarsku, přijmou svou odpovědnost za vyhnání Němců. A tomu pak říkají smíření. Tato stanoviska v různých podobách opakují jejich stoupenci.
Takovéto pojetí dějin musíme odmítnout a vždy a všude prosazovat dějinnou pravdu. Odsunutí Němci musí pochopit, a snad to pochopí i jejich potomci, že svým zvěrským chováním v předválečné a hlavně ve válečné době sami jednoznačně ukázali, že další soužití s nimi po válce bude naprosto nemožné. Tak vlastně sami rozhodli o svém dalším osudu – o odsunu. Velká většina sudetů svým uvedením jednáním určila svoji budoucnost. To je historická pravda. Jí se musíme držet bez ohledu na mocenská přání sousedního Německa a bez ohledu na germanofilskou skupinu v republice. Je a bude to ještě těžká cesta, ale nemáme na výběr. Pravda vždy zvítězí, i když to dá fušku.
Dr. O. Tuleškov
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz