Několik vět k článku Takto hezky „česky vlastenecky“ píše Náš směr z 23. května 2015

I podle Pařížské reparační dohody, jíž Československo bylo signatárním státem, jsme byli povinni veškerý německý majetek konfiskovat tak, aby se nikdy nedostal zpět do německých rukou. Hodnotu takto konfiskovaného majetku jsme nemuseli odečítat z našeho reparačního účtu.

Žádný německý majetek tedy v republice není. Není co vracet a náš stát nemusí Němcům nic platit.

Naopak! Spolková republika Německo, jako nástupnický stát Třetí nacistické říše, je povinna nám zaplatit reparace ve výši cca 360 miliard předválečných korun. Z toho jsme zatím dostali asi 700 milionů korun, další nám Německo dluhuje.

Jedním ze základních principů mezinárodního práva, o kterém tak sudeti často mluví, a jím se zapřísahají, je povinnost agresora zaplatit škody způsobené agresí. Německo společně se sudety bylo agresorem a po 6 let náš stát  drancovalo a vyjídalo, ničilo.  A tak jsou povinni platit.

Německu se dosud nepovedlo přepsat dějiny a mezinárodní právo. Zatím nedosáhlo, aby mezinárodní společenství přijalo zásadu, podle níž by oběť byla povinna platit za škody jí vzniklé agresorovi. A nikdy toho nedosáhne.

Pokud jde o reparace, pak Německo je zřejmě světový přeborník. Za první světové války zničilo kus Belgie i Francie a na východě pak zejména Ukrajinu. Z reparací zaplatilo jen zlomek. Za druhé světové války Němci zničili značnou část Evropy. Opět reparace celkově nezaplatili. Mnohde ještě dluží velké sumy, ale na placení nejsou. V nedávné době se reparací domáhali Řekové, ale, jak víme, bez úspěchu. Slovinci také svého času o nich mluvili. Němci však neslyší.

Pokud jde o reparace, které jsou povinni zaplatit nám, tak asi od 70. let minulého století němečtí politici říkali, že zaplatí, ale až bude Německo opět jednotné. Tak trochu jsme to chápali. A Německo se sjednotilo, ale pak už reparacích vůbec nechtělo mluvit, dokonce ani slyšet. Tento stav trvá dosud. Jaképak dobré vztahy, když nejsou mezi námi vyřízeny účty.  Dluhy jedné strany silně překážejí dobrým vztahům. Němci to ví, ale spoléhají se zřejmě na svou sílu, jíž prosadí vše, co potřebují.

Kdyby jenom to! Jsou ještě Němci, sudeti  a germanofilové, kteří vznášeli a někteří dosud vznáší požadavky, abychom za válečné škody, které nám způsobili, platili ještě jim. Ale není to jen současný požadavek. Někteří němečtí novátoři, a nyní nemluvím o sudetech, s ním přišli již před lety.

Tak např. 4. srpna  roku 2005 Hans Gebe publikoval v Prager Volkszeitung, tiskovém orgánu Kulturního sdružení občanů německé národnosti v ČR, článek „Nesnadná cesta ke „smířlivému gestu“, v němž se zabývá odškodněním sudetů. Nejdůležitější část jeho textu je obsažena v závěru. Cituji: „A nyní k Paroubkově iniciativě. Ta se odehrává na jiném vymezeném poli. Mělo by být stanoveno, jaká cesta je jí vyhražena. Má v prezidentovi mocného odpůrce, což tuto věc traumatizuje. Z tohoto předsevzetí by se totiž mohl vytvořit plán pro budoucí všeobecné miliardové nároky na odškodnění vyhnanců z vlasti a církví vůči republice…“.

Církevní restituce se staly již skutečností. Nyní jde několika dezorientovaným a pomateným horlivcům o miliardy, jež by jim měl, podle jejich názoru, český stát platit. O této zvrácenosti je škoda dalších slov.

Dr. O. Tuleškov