Ing. Jiří Krutina
Převzato z německého deníku vydávaného u nás jako Lidové noviny, z článku z 21. 1. 2012:
„Svaz německých vyhnanců (BdV) vyzval spolkovou vládu, aby poté, co odškodnila Čechy za války nuceně nasazené na práci v Německu, učinila podobné humanitární gesto i vůči Němcům, kteří po válce otrocky pracovali v tehdejším Československu. Humanitární gesto by se mělo týkat těch Němců, kteří ačkoliv nebyli válečnými zločinci a přímo se nepodíleli na válečných hrůzách způsobených hitlerovským Německem, byli po válce jako civilisté nuceni v různých zemích k otrocké práci. U nás se podobný osud týkal minimálně desetitisíců lidí. A protože zřejmě neexistuje šance, jak by mohli dostat odškodnění od Česka, Polska, Ruska a dalších zemí, obracejí se na vlastní vládu.“
Celý článek, viz zde:
„Protokol o jednání Krymské konference šéfů vlád Spojených států amerických, Velké Británie a SSSR, která se konala ve dnech 4. - 11. února 1945 na Krymu, dospěla k těmto závěrům:
V. Reparace
2. Všechny reparace budou na Německu vymáhány v těchto třech formách…
c) Použitím německé práce.“
Ve „Zprávě o berlínské konferenci tří velmocí z 2. srpna 1945“ v části IV. Německé reparace uvádí: „ V souladu s rozhodnutím krymské konference, že Německo bude povinno nahradit v co největší míře škody a utrpení, které způsobilo Spojeným národům a za něž se německý národ nemůže zbavit odpovědnosti, bylo dosaženo této dohody o reparacích…“.
Svaz vyhnaných (BdV) je zastřešující organizace německých spolků – tzv. landsmanšaftů, jejichž členy byli po 2. světové válce z Východu uprchlí či odsunutí etničtí Němci na základě Postupimské dohody vítězných mocností protiněmecké koalice. BdV opakovaně vznáší nároky odsunutých Němců z východních zemí, zejména Československa, Polska. Předsedkyní spolku je od roku 1998 křesťansko-demokratická politička Erika Steinbachová. Jedním ze subjektů BdV je i sudetoněmecký landsmanšaft (SL). Jeho sídlem je Mnichov (jak jinak).
Hlavní cílem SL, jak sám uvádí, zní zcela jasně:
• hájit zájmy sudetských Němců a jejich potomků;
• prosadit právní nárok na ztracenou domovinu a náhradu zkonfiskovaného sudetského majetku.
Sudetoněmecká rada 15. ledna 1961 schválila a 7. května téhož roku přijala „20 bodů“, které jsou dodnes stále v platnosti. Mimo jiné je v nich požadováno opětovné usídlení sudetských Němců na původních územích, s nimiž smí být podle této deklarace disponováno jen s jejich výslovným souhlasem. Dále je prosazováno právo na národní sebeurčení, které vychází z principu kolektivní etnické a nikoliv občanské identity a nadřazuje takto kolektivní určení nad individuální sebeurčení. Je tím míněno právo sudetských Němců osídlit části České republiky s tím, že jimi osídlená území mohou být od českého státu následně odtržena. Tyto body korespondují do značné míry s Karlovarským programem, který byl vyhlášen předválečnou Sudetoněmeckou stranou podporovanou Adolfem Hitlerem.
SL je finančně dotován spolkovou vládou Německa. Celková částka není známá, ale uvádí se, že v letech 1974 až 1985 se jednalo o státní podporu ve výši 23 milionů DM. Transfery peněz a „další pomoci“ především z Bavorska jsou zřejmě vydatnější.
Z výše uvedeného požadavku je vidět, že zástupci těchto organizací nejen stále nepřipouštějí svou vinu za rozpoutání 2. světové války i za zločiny v ní spáchané, ale dále sní o nadřazenosti nad ostatními a svůj odsun stále jen chápou jako křivdu a nespravedlnost. Svým posledním požadavkem, v tomto případě naštěstí „své“, vládě, které takové nároky odmítla, ukazují, že dávají na roveň neslučitelné a neporovnatelné skutečnosti:
Co předcházelo těmto událostem?
Rozbití demokratického Československa pomocí páté kolony v podobě tzv. „sudetských“ Němců (přesněji československých občanů německé národnosti) a následná okupace republiky.
Šestiletá německá okupace Československa, která přinesla nevyčíslitelné škody ekonomické, sociální, morální našemu národu, včetně 360 000 obětí na životech zejména z řad „elit“ národa. Okupace byla vedena v souladu s konečným cílem vyhubení národa, které Němci začali již během okupace.
Porážka Německa za cenu obrovských materiálních škod a lidských ztrát.
Požadovat odškodné na vládách Česka nebo Polska, jak se občas stává, je nehorázná drzost sama od sebe. Požadovat odškodnění od německé spolkové vlády s tím, že stejně odškodnila skutečné oběti násilí, které vzniklo právě zejména díky aktivitám těchto německých skupin i v pohraničních oblastech Československa před válkou i během války, je minimálně zaslepenost. Pokud by těmto požadavkům německá spolková vláda vyhověla, pak by zcela otevřeně řekla, že schvaluje jak zločinné působení Němců na cizích územích před a během války, tak se současně hlásí k odkazu období vlády Hitlera a jeho nacistického režimu.
A to nejdůležitější: popřela by pro sebe platnost příslušných ustanovení vítězné protinacistické koalice, zejména z krymské a postupimské konference.
I když bychom tato ustanovení neznali, jen prostým selským rozumem můžeme přijít k závěru, že ti, kteří se dopustili agrese, která měla za následek smrt desítek milionů lidí a nepředstavitelné materiální škody, jsou povinni nahradit tyto škody, pokud to je vůbec možné, a osobně se i podílet na odstraňování těchto škod. To přece není žádná otrocká práce. I malé děti, jak trochu povyrostou, učíme, že nepořádek, který udělaly, musí si sami uklidit. To je jen obyčejná lidská zásada, která platí v každé civilizované společnosti. To je ono často zmiňované společenství hodnot, které by nám mělo být vlastní. Jak je vidět, není tomu tak. Nechápou ho velmi mnozí tzv. vyhnanci, zvláště ti profesionální. U německé vlády by se dalo očekávat, že vznesené požadavky „vyhnanců“ nejen zamítne, ale je i poučí, proč tak nemůže učinit. Nepoučitelní stále zůstávají nepoučitelnými. Jak dlouho ještě?
Slovanské stády, Rusko, Polsko, Jugoslávie a i Československo, utrpěly obrovské ztráty lidské i materiální. Pokud jde o lidské oběti, pak zpravidla jsou uváděny v počtu 30 až 35 milionů. Materiální škody, způsobené jim Němci v průběhu druhé světové války, jsou téměř nevyčíslitelné. Vzpomeňme jen na systematické ničení jejich infrastruktury, celých měst a vesnic, na Němci praktikovanou „spálenou zemi“, kterou za sebou nechávali. Přesto Němci nám dosud své reparační povinnosti nesplnili. Tváří se jako by neexistovaly. Přesto však, nebo právě proto, požadujme, aby Němci tento svůj dluh plně zaplatili. Zatím se k tomu nemají. Ostatně Němci jsou přeborníky v neplnění svých reparačních povinností. Převážně se z nich vyzuli i po prvé světové válce. Jakési úroky z reparací zaplatili, jak tisk informoval, až někdy koncem roku 2010. Pak se mluví o německém smyslu pro povinnosti a jejich plnění. A nadto někteří z nich by ještě chtěli odškodnění od svých obětí „za otrockou práci“. Jak nehorázně drzé, jak nelidské!
V těchto souvislostech by slovanské státy měly požadovat, aby byla uznána genocida jejich obyvatelstva v průběhu druhé světové války uskutečňovaná Němci. Jejich ústavní orgány by měly na mezinárodním společenství požadovat, aby tato genocida nebyla nikým a nikdy zpochybňována, ale aby byla s úctou vzpomínána jako veliká oběť, které slovanské obyvatelstvo přineslo pro vítězství nad barbarským Německem. Genocida Slovanů Němci je srovnatelná s holocaustem Židů. Popírání holocaustu nese i trestněprávní důsledky pro popírače. Obdobně by se mělo postupovat i u genocidy Slovanů.
Češi byli posíláni na otrocké práce a byli tzv. totálně nasazení jak v Německu, tak v omezené míře i v tzv. protektorátu. Mnoho z nasazených přišlo o život, jen na území tehdejšího Německa jich bylo asi 5000, mnozí další se odškodnění nedočkali, ač svá nejlepší léta trávili otrockou službou. Moji oba dědové byli totálně nasazení za okupace. Ani jeden z nich žádné odškodnění nedostal. Současně byl náš národ cíleně vyvražďován s cílem ho zlikvidovat, čemuž zabránila pouze porážka Německa.
Po válce byli u nás Němci využíváni na práce veřejného charakteru anebo v oblastech průmyslu, kde bylo třeba obnovit válkou vzniklé škody. Můj otec udělal přímou osobní zkušenost s jedním takovým Němcem u nás nasazeným na „otrocké“ práce v Československu, jak hovoří Steinbachová.
Tento Němec Willi se znal s mým otcem. Jako mladý muž bojoval ve wehrmachtu v Rusku. Tam byl zraněn a odsunut do týlu. Konec války jej zastihl v Čechách. Byl internován a nakonec nasazen jako pomocník do pekárny do jednoho pekařství. Zde se seznámil se svou současnou ženou - Češkou. Podle jeho vlastních slov nikdy nezažil žádné utrpení ani ponižování ze strany Čechů, kde pracoval, a sám podle svých slov by se nedivil, kdyby k němu byli zlí. Oni však nebyli. Na Čechy a své „nucené práce“ těsně po válce pamatuje v dobrém a sám uznával, že to bylo nic proti tomu, co Němci spáchali v Čechách. Omlouval to klasickými slovy, že byl zkrátka mladý, ale zpětně vidí, že to byla lumpárna. Po odsunu společně se svou ženou žije v Bavorsku. Tolik zřejmě vzácná výjimka mezi Němci.
Neustálé opakování podobných snah a vznášení nároků těchto německých organizací ukazuje, že se Němci v tom hlavním vůbec nepoučili a tedy jim nelze věřit.
Proto i Němci sami musí velmi a velmi děkovat našemu prezidentovi E. Benešovi, že se snažil, zvláště pod silným tlakem domácího československého protiněmeckého odboje, a nakonec i svým způsobem přispěl k rozhodnutí spojeneckých velmocí o transferu Němců z našeho území, a tím odstranil do budoucna možnou příčinu dalších problémů ve střední Evropě.
Osvobozené Československo nevyužilo ani práva na uplatnění trestů za vlastizradu. V období všeobecné vojenské mobilizace branné moci Československa v září 1938 nenastoupilo do služby takřka vysoké procento povolaných záložníků německé národnosti. Celkem měla nastoupit podle mobilizačního rozkazu řada desítek tisíc Němců. Mnozí z nich, všichni v té době českoslovenští občané, se tak dopustili vlastizrady, za kterou podle tehdy platného práva byl trest smrti. Tito dezertéři utíkali do pohraničních lesů nebo přímo do Německa a prováděli ozbrojené vpády v jednotkách Freikorpsu na naše území, kde zabíjeli československé občany a odvlékali je do Německa, odkud se jich mnoho již nevrátilo. Místo aby poválečné Československo uplatnilo právo na tyto všechny vlastizrádce a postavilo je konečně před soud, zajistilo transfer všech Němců, až na několik málo set válečných zločinců odsouzených na více než 10 roků, z našeho území. Odsunu nepodléhali samozřejmě Němci, kteří prokazatelně bojovali proti nacismu.
A můžeme jít ještě dále. Když spolky „vyhnanců“, jak si ukřivděně říkají tyto skupiny zastupované Steinbachovou, neustále žádají nějaké odškodnění nebo omluvy, co takhle omluva a odškodnění prvním a skutečným vyhnancům z našeho pohraničí? Při záboru československého pohraničí na základě Mnichovského diktátu bylo vyhnáno asi 150 - 200 tisíc našich občanů ze svých domovů do vnitrozemí okleštěného zbytku republiky. To byli první a skuteční vyhnanci ze svých domovů. Ti nedostali nikdy žádné odškodnění ani omluvy a ani se o nich tolik mediálně nemluví. Jaká škoda! Jejich právo na odškodnění trvá a je nezpochybnitelné!
Viděl jsem poučný obrázek „frau Steinbach“ za řečnickým pultem s popiskem „pro Evropu“ a „pro Německo“, nejlépe pro Evropu jako Německo. Zdvižená pravice nám také něco připomíná.
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz