Nehody jaderných elektráren rozhodně nejsou největším nebezpečím

V souvislosti s výročím havárie v jaderné elektrárně v Černobylu i s historicky nedávnou havárií japonské jaderné elektrárny Fukušima a únikem radioaktivity se  ozývají „bojovníci“ proti jaderným elektrárnám. Je skutečně nutné jaderné elektrárny odstranit? Bojovníci proti nim argumentují jejich nebezpečností. Jak je tomu ve skutečnosti?

Před čtvrt stoletím došlo k největší nehodě jaderné elektrárny v Černobylu. Byla způsobena nevhodnou konstrukcí reaktoru. Vysoký činitel sovětské atomistiky Legasov, při vědomí své spoluodpovědnosti za riskantní konstrukci tohoto typu reaktoru, spáchal po nehodě sebevraždu, obsluha byla trestně postižena. Těsně po nehodě zahynulo 31 osob, kolem 200 osob se léčilo na nemoc z ozáření, mnozí se vyléčili. (Musíme vzít ovšem do úvahy lékařská kritéria, která pětileté přežití považují za vyléčení.) Jako výstižný odhad můžeme vzít smrt asi 200 osob, jako přímý důsledek ozáření. Evakuováno bylo více než 100 000 osob. Nyní doslova cituji z (1): „ Ke skutečně nezávislému rozboru radiologické situace v postižených oblastech, kde žijí asi 2 mil. obyvatel, se uskutečnil mezinárodní projekt Černobyl, na kterém se podílelo 200 vědců z 25 zemí (i z ČR), MAAE, komise ES a OSN. Vyšetření zdraví obyvatel, kteří dosud žijí v mírně kontaminovaných oblastech, nasvědčuje, že černé obavy z rozšíření rakoviny, genetických anomálií a nárůstu leukemie se zřejmě nenaplnily a masové přestěhovávání těchto obyvatel nebylo na místě, protože v mnoha zemích, např. v indickém Tamilu, žijí obyvatelé bez potíží i na území, jehož geologické podloží vyzařuje trojnásobek dávkového příkonu než v oblasti Černobylu.“

Ve Fukušimě byli asi 3 pracovníci léčeni proti nemoci z ozáření, v japonském tisku se píše o 50 pracovnících „kamikaze“, kteří pracují v elektrárně a obětují se pro Japonsko. Můžeme odhadnout, že maximálně 50 osob bude přímou obětí katastrofy. Důvodem katastrofy byla opět chybná konstrukce elektrárny, která s objevivší se tsunami nepočítala.

Za půlstoletí používání jaderných elektráren došlo i k dalším nehodám. K ucpání a roztavení několika článků v St. Laurent ve Francii v r. 1969, podobně tomu bylo i v Jaslovských Bohunicích v r. 1977 (bez obětí). K požáru grafitové náplně ve Windscale v Británii v r. 1956, k roztavení třetiny palivových článků v Three Mile Island v USA v r. 1979 (opět bez přímých obětí). Sumárně můžeme říci, že nepochybných okamžitých obětí nehod jaderných elektráren ve světě bylo méně než 50 a jako důsledek ozáření asi 300. Podstatně větší oběti byly důsledkem vojenských atomových výbuchů za války (Hirošima, Nagasaki) i důsledkem pokusných výbuchů v ovzduší ze strany USA, SSSR, Francie.

Jak je to s nehodami jiné techniky?

Jen namátkou - v lodní dopravě se ročně se potopí kolem 300 námořních plavidel : - při potopení Titanicu (1912) bylo 1513 obětí, při požáru Dona Paz po srážce s tankerem u Filipín (1987) bylo 4386 obětí, při převržení trajektu Neptun u Haiti (1993) bylo 1000 obětí, při potopení trajektu Estonia (1994) bylo 912 obětí.

V železniční dopravě (opět jen namátkou) : - cestující se udusili kouřem lokomotivy ve vlaku uvázlém v tunelu Galleria delle Armi v Itálii (1944) 462 obětí, při čelní srážce vlaků u Stéblové (Československo, 1960) bylo 118 obětí, při srážce tří vlaků v Tokiu (1963) bylo 162 obětí, při vykolejení mezinárodního rychlíku v Záhřebu (1974) bylo 153 obětí, při pádu přeplněného vlaku do řeky Bhagmati (Indie, 1981) bylo 800 obětí, při vykolejení vysokorychlostní ICE-1 u Eschede (Německo, 1998) bylo 100 obětí.

V letecké dopravě (opět jen namátkou) : - zřícení DC-10 u Paříže (1974) bylo 346 obětí, srážka dvou Boeingů 747 v Los Rodeos (1977) bylo 582 obětí, utržení kormidla Boeingu 747 na lince z Tokia (1985) bylo 520 obětí, utržený motor DC-10 po startu v Chicagu (1979) bylo 273 obětí, pád Antonova-32 na tržiště v Zaire (1996) bylo 290 obětí.

Při požárech a tlačenicích (opět namátkou) : - při požáru v berlínské kavárně Loebel (1947) bylo 80 obětí, v lesní restauraci Cinq-sept u Grenoblu (1970) uhořelo 146 lidí, při požáru Joelma-Building v Sao Paolo (1974) zahynulo 227 osob, v abadanském kinu v Íránu (1978) uhořelo 377 lidí, v čínském kinu Kohe-la –matchaj (1994) uhořelo více než 300 osob, v makedonském klubu v Goteburgu (1998) uhořelo 62 osob.

Při chemickém zamoření (opět jen namátkou) : po chemickém zamoření sloučeninami rtuti v Minamata v Japonsku v padesátých letech 71 obětí, po otravě dioxinem v BASF v Ludwigshafenu (1953) bezprostředně zahynulo 21 osob, následně dalších 33, v Bhópálu v Indii v r. 1984 po otravě metylizokyanátem zahynulo 3 500 osob, byla to největší průmyslová katastrofa dvacátého století. V tisku se odhaduje, že následky trpí dalších 10.000 až 20.000 lidí.

Při přetržení přehrad (namátkou) : - v Malpassetu ve Francii (1959) bylo 412 obětí, ve Vajontu v Itálii (1963) bylo 2117 obětí, v San Fernandu v USA (1976) bylo 64 obětí, při protržení hráze v údolí Stavy v Itálii (1984) bylo 300 obětí.

Při výbuších v průmyslu (namátkou) : - při výbuchu v továrně na trhaviny v německém Oppau (1921) zahynulo 560 osob, při výbuchu amonalů z ledku amonného v Texas City (1947) bylo 1500 obětí, při výbuchu v Badische Anilinwerke (NSR, 1948) bylo 242 obětí, při výbuchu LPG v Ciaud de México (1984) zahynulo 500 osob, při výbuchu benzinových par u Wari v Nigérii (1998) zahynulo neméně 500 osob, při výbuchu zkapalněného metanu v Clevelandu v USA (1964) zahynulo 128 osob, při výbuchu zemního plynu v Baškirii (SSSR, 1989) zahynulo 575 osob.

V automobilové dopravě zahyne ročně na celém světě už více než 1 milion osob, z toho v zemích EU více než 50 000 osob a v české republice kolem 1000 osob ročně.

Tisíce osob hynou při teroristických výbuších, desetitisíce hynou při velkých přírodních katastrofách (v Japonsku po tsunami se odhaduje počet obětí na 18 000) a při válkách hynou statisíce a miliony.

Proč bojovníci proti atomovým elektrárnám nebojují za zákaz lodní dopravy, která zahubí zhruba 30x více lidí, než havárie jaderných elektráren, železniční dopravy – 10x více, letecké dopravy – 10x více, chemického průmyslu – 10x více, používání vodních přehrad – 10x více, používání budov - 20x více a zejména automobilů – zahubí 30 000x více (ano třicet tisíc krát více) osob než nehody jaderných elektráren? Tito bojovníci proti jaderným elektrárnám jsou zmatení novinářskými senzacemi a neumějí počítat. Přitom působí škodlivě, protože jaderná energetika je pro mnohá nejbližší desetiletí nenahraditelným zdrojem energie. Větrné a sluneční elektrárny jsou šikovným, ale jen doplňkovým zdrojem. Jsou to zdroje s nízkou hustotou toku energie. Kdyby měly zcela nahradit jaderné elektrárny, bylo by zapotřebí miliard solárních panelů a miliony větrníků. Pro jejich výrobu by bylo zapotřebí mnoho materiálu, jejich výroba by vyprodukovala také mnoho škodlivin a při výrobě a dopravě takovéhoto množství by, jak známe statistiku, zahynulo na pracovní úrazy a při dopravě mnoho osob. Zabraly by množství zemědělské půdy. Právě proto rozvíjející se ekonomiky – Čína, Indie, Korea, Brazílie atd. rychle rozvíjejí jadernou energetiku a nespoléhají na solární panely a větrníky. A rozvoje je zapotřebí, vždyť denně zahyne na světě v důsledku hladovění kolem 40 000 lidí, z toho více než 20 000 dětí, (ročně je to kolem 15 milionů).

Jednoznačně nejlepším zdrojem zajištění dostatku energie jsou však její úspory v rozvinutých zemích, např. omezení přebujelého automobilismu. K nim však v plýtvací ekonomice - na americký způsob - nedochází, naopak, reklama honí obyvatelstvo k spotřebovávání dalších a dalších zbytečností (na reklamu se ve světě vydává více než 300 miliard dolarů ročně).

Ing. Pavel Rejf,CSc.

(1)  Jan Tůma: Katastrofy techniky děsící 20. století, Academia, Praha 2002