Nečekané rozloučení s Přemkem Veverkou
Zpráva o jeho nenadálém úmrtí bolestně zasáhla všechny jeho blízké, kolegy a přátele i spolupracovníky z okruhu autorů umělecké a uměleckodokumentární literatury a zcela jistě i tisíce čtenářů, kteří nad stránkami jeho knih prožili a prožívají desítky jímavých lidských příběhů z různých období novodobé historie českých zemí, strženi poutavostí a objevností obsahu i barvitostí jazyka. Když jsem mu loni v září na sympoziu autorů, vydavatelů a přátel literatury faktu jménem poroty v reprezentativním sále letohradského zámku odevzdával po zásluze literární cenu E.E. Kische, průkopníka investigativní žurnalistiky a literatury faktu s uměleckými ambicemi, jako autorovi mnoha novinových a časopiseckých článků a dlouhé řady hodnotných a čtenářsky úspěšných knihu tohoto literárního žánru za celoživotní dílo, zdůrazňovalo se v obsáhlém laudáciu předsedkyně Klubu autorů literatury faktu, že se samozřejmě jeho přínosná literární tvorba, ve vzorové podobě reprezentující tento vyhraňující se literární žánr, nepokládá tímto aktem za slavnostně zakončenou.
Bylo naopak v plné shodě s autorovými věkovými i tvůrčími předpoklady pokládáno za jisté, že jeho plně zasloužené veřejné ocenění bude podnětem k dalšímu úspěšnému rozvíjení a obohacování jeho cenného přínosu moderní české literatuře daného žánru. Nikdo z přítomných i nepřítomných čtenářů a obdivovatelů jeho článků a knih ani z přátel oceňujících jeho lidské kvality, čestnost,opravdovost, upřímnost, lidumilnost, neúnavnou pracovitost a zanícení pro každou prospěšnou, dobro slibující
aktivitu, netušil, že jeho celoživotní záslužné dílo je řízením Osudu ve skutečnosti již vskutku v podstatě zakončeno. Navzdory nezdolnému úsilí naplnit neúnavnou, byť zdravotními potížemi vážně narušovanou tvůrčí agilitou všeobecné očekávání i svou vrozenou kreativitu. Říčanský rodák Přemysl Veverka, který se 1. ledna letošního roku dožil 76 let, absolvent teplického gymnázia a pražské filosofické fakulty, hodnotný člověk s mnohaletou působností ve funkci redaktora a šéfredaktora celé řady časopisů i nakladatelství Mladá fronta, dramaturg Hlavní redakce dramatického vysílání České televize byl náhle k hluboké lítosti a zármutku, všech jeho přátel i ctitelů jeho díla, z vůle vyšší moci odvolán od svého pracovního stolu. I když by se mi jako příteli, který ho dobře znal, chtělo v této smutné chvíli spíše mlčet a v hlubokém soustředění uvažovat o tom, že život každého z nás je nezávisle na naší vůli přesně vymezen a nikomu se nikdy a za žádných okolností nepodaří cokoli na této železné zákonitosti změnit, nemohu přece jen neříci pár slov.
Je-li tomu nezměnitelně tak, že nikdo z nás nemůže žít déle, než je mu nezávisle na něm určeno, hledejme v sobě sílu podívat se této pravdě zpříma do očí, čelit jí statečně, s moudrou důstojností plynoucí z vědomí, že není jiné možnosti, jak překonat hranici smrti a žít dál navzdory jejím ničivým zásahům, než prožít svůj vyměřený úsek života plně, prospěšně, a tím i krásně. Člověk přece jen vzdor své smrtelnosti i po svém odchodu ze života žije nadále ve vzpomínkách svých drahých, svých přátel, lidí, pro něž něco znamenal. Žije v tom, co kdy vykonal dobrého a užitečného pro jiné lidi, známé i neznámé, pro národ, pro svou vlast, pro lidi ve svém blízkém i vzdálenějším okolí v linii svrchovaných životních hodnot, pravdy, poctivosti a humanity.
V případě zesnulého Přemysla Veverky žijí a budou žít nadále i jeho smrtí nedotčené a nedotknutelné zásluhy, jichž se domohl svou lidskostí a svým literárním dílem, které ji natrvalo vyzařují. Neocenitelným podílem přispěl k objasnění a náležitému zhodnocení závažných údobí našich novodobých dějin, zejména zločinů, jichž se dopustili nacističtí okupanti vyhlazením Lidic, Ležáků, Javoříčka. V knihách nepojivé hodnoty Jak se chodí do Lidic, Poutníkův lidický průvodce, Láska a smrt na potoce Ležák, Javoříčko (v Hlasech z hořících domů) vyslovil s podmanivou přesvědčivostí a silou prožitku, umělecky ztvárněný povzbudivý fakt, že zničené a vyvražděné osady vstaly z mrtvých a nepřestávají žít, přestože vzpomínání na krutý čas, podle jeho vlastních slov, je příliš bolestné, nelze si jej nepřipomínat, nelze zapomenout. Jeho tvůrčí představivost vložená do těchto knih. jak se svěřuje v Javoříčku "letí, pluje oblohou, dostane se až k planině, kde stávaly Lidice, obkrouží tamější údolí krásné jak zpola otevřená lidská dlaň, snese se poněkud níž ke statku Stanislava Horáka a pozdraví se s lidickými muži, spočívajícími ve společném hrobě, a vzlétne opět a letí k někdejší kamenické osadě Ležáky, tam, kde potok Ležák protéká územím bývalého Švandova mlýna od cípku země, na němž se tyčilo osm domků, a opět zamává tamějším statečným, a v té chvíli...nabere výšku, neboť ji čeká daleká cesta, letí, pluje oblohou až na Ukrajinu, zakrouží nad bývalým Českým Malínem a vrací se zpátky na Moravu. pozdraví mrtvé z Ploštiny, Prlova a Zákřova a pak už ji jenom pár obláčků donese do Javoříčka, kde se zrodila..." A když ta Veverkova umělecká představivost natrvalo záslužně vložená do jeho knih "zase stojí v milovaném údolí, je svěží a krásná, navzdory pouti, již má za sebou a která je hodna úcty.
Dojde k budově školy, z níž právě vychází řídící učitel Josef Pecina, třebaže ho zlotřilci popravili". A ta jeho povzbudivá představivost mu říká."Pane učiteli, byla jsem daleko, mnohé jsem si opět ověřila a v mnohém se utvrdila. Vím zcela jistě, že nejen mrtví z Javoříčka jsou tady stále s námi, ale že i obyvatelé ostatních obcí a osad, které nacisté chtěli zadupat do země, leč nepodařilo se,..pane učiteli, povězte svým žákům, že nejenom Javořičtí, ale všichni mrtví, které jsem na své cestě potkala, jsou navždycky živí, že si je bereme do svého středu a že s námi trvale zůstanou. A řekněte žákům,pane učiteli, aby tak pravili svým budoucím synům, svým dcerám!" To je odkaz životního díla Přemysla Veverky, který navzdory jeho Osudem vynuceného odchodu ze života žije a bude žít stejně národ, jehož byl hrdým příslušníkem. A ten, jak o tom on sám byl přesvědčen a jak to svým dílem vyslovil, je
neumlčitelný, je nesmrtelný..
Přemku, drahý příteli, my všichni, kteří želíme Tvého předčasného skonu, se skláníme před Tebou v hluboké úctě. Obdivujeme Tvůj literární talent i lidské kvality a také statečnost, s níž jsi čelil obtížím své nemoci.Chtěl bych Ti, jistě ne jenom za sebe, poděkovat za vše, co jsi podle mého přesvědčení vykonal pro českou kulturu a
všeobecné uvědomování hodnoty heroických tradic národa. Ačkoli jsi odešel, díky tomu nepřestáváš být s námi a nepřestaneš být ani po nás.
Tvůj přítel Karel Richter