Návštěva na Donbasu

Na přelomu měsíců ledna a února jsme navštívili Doněck. Přijeli jsme v noci, a tak nás přivítala rušivá palba. Palba z těžkých děl, která ruší obyvatele Donbasu tím, že jim bourá domy, zabíjí a mrzačí sousedy, muže, ženy, děti.

Donbas žije. Obchody jsou plné zdravého hodnotného zboží, maso je maso, vajíčka jsou vajíčka a uzeniny jsou z pravého masa a za ceny pro všechny. Sem ještě nedošly »západní cennosti« typu masný preparát, GMO, napouštění masa vodou a podobně. Po Doněcku jezdí málo aut, hromadná přeprava funguje bezvadně za tři rubly a kriminalita prakticky neexistuje. Lidé spolu mluví. Jen ta děla ze západu kdyby pořád nestřílela. Bum, bum. Střilí se obvykle v noci a mimo střed města. V centru jsou hotely, kde je ubytována mise OBSE, a ta nesmí nic vidět a slyšet. A tak se střilí do okrajových částí a v době, kdy pracovníci mise sedí v hotelu či restauracích. Bum, bum. Další dům srovnaný se zemí, další člověk bez ruky, dítě osleplé, sirotek, matka pohřbívající své dítě. Bum, bum.

V Doněcku žije skoro 140 národů a národností. Lidé z Kavkazu, ze Středomoří, z Blízkého i Středního východu, Tataři, Slované. Všichni však dodávají: Já jsem Rus. Pravoslavní, muslimové, židé, ateisté. Převážně pravoslavní. Všichni se však modlí k Bohu, aby už skončila tato zkouška. Aby byl mír. Zde, čelem proti zlu, černým mrakům valícím se ze západu, nacházejí rychle cestu k lásce, spravedlnosti a míru mezi lidmi. Bum, bum. Další mrtví, další rozvaliny.

Po našem příjezdu se tyto zvyklosti změnily. Změny na světové politické scéně přiměly Kyjev, aby odhodil roušku pokrytectví. Dělostřelecká palba ráno neskončila. Bum, bum. Granáty již jsou slyšet po celém městě a nepřetržitě celý den. Bum, bum. Díra v paneláku, devítipodlažní dům bez oken, několik bytů bez stěn, podlahy, stropu. Mrtví a ranění. Už většinou ženy a děti. Muži stojí na linii.

Ráno vstanou, jedou tramvají či trolejbusem na konečnou, vyfasují samopal a pak jdou kilometr či dva pěšky na linii. Bum, bum. Granáty jim létají nad hlavou, ničí jejich domovy a oni čekají. Bez těžkých zbraní, které jim sebral »Minsk«. Čekají a oni přicházejí. Za naši krátkou návštěvu podnikla kyjevská strana několik útoků, nejsilnější byl silou pěti tankových rot. Chlapi na linii neměli šanci. Pěchota dostala co proto, ale proti tankům nezmohli nic. Tanky projely, chlapi padli. Až když tanky vyjely ze sídliště na volné prostranství, dostaly řádnou odpověď. Ššššš. Svistivý řev gradů byl slyšet po celém městě a rozzářil oči všech obyvatel Doněcka. Konečně. Konečně se bráníme. Jsme lidé, ne dobytek vedený na jatka. Ššššš. Jsme lidé a jsme tu doma. Ššššš. Tohle je naše město, tohle je naše zem.

Inter arma silent musae. Když mluví zbraně, mlčí múzy. To zde ale neplatí. Tato válka ze strany Donbasu je bojem o přežití. Bojem o budoucnost jejich, jejich dětí, ale i nás ostatních. Nás obyčejných lidí. A tak zde múzy nemlčí. Básníci píší básně, bardi zpívají své písně a jejich tvorba posiluje odhodlání obránců. Obránců normálního života normálních lidí. Obránců života bez neustálého bum, bum. Života, kde citoslovce bum, bum, šššš, ratatata, jsou jen součástí dětských her malých chlapců. Normálního života.

Ivan KRATOCHVÍL, Haló noviny, 20.2.2017, str. 6

Přišlo e-mailem