Nastal čas se ozvat

18.01.2017  

Českým éterem prošly bez většího povšimnutí dva zásadní rozhovory vysokých soudních autorit Evropy. Expředseda německého ústavního soudu Hans-Jürgen Papier sdělil, že současné řešení uprchlické krize ničí právní systém a je třeba chránit hranice. Ještě dále šel český zástupce u Evropského soudu pro lidská práva Aleš Pejchal, který dokonce naznačil právo států EU postavit se Lisabonské smlouvě. Ze slov obou mužů vyvozuje v odpovědích pro ParlamentníListy.cz advokátka a aktivistka Klára Samková jediné: Nastal čas se ozvat.

Hans-Jürgen Papier, bývalý předseda německého Ústavního soudu (2002–2010), vyjadřuje v deníku Die Welt velké obavy ohledně jednání v uprchlické krizi (českého čtenáře o tom informuje server Česká justice) a jako příklad uvádí jeho slova: „Ještě nikdy nebyla v právním řádu Spolkové republiky Německo trhlina mezi právem a realitou tak hluboká jako nyní. To nelze v dlouhodobém horizontu akceptovat. Jde o křiklavé selhání politiky.“ Jak to vidíte vy?

Domnívám se, že nejde o trhlinu, ale o naprosté rozdvojení skutečného znění zákonů (a to podle všech způsobů výkladu – teleologického, historického, komparativního, lingvistického...), ale o úplné rozdvojení skutečného obsahu právních norem a jejich (pseudo) aplikací. Je to úplné popření právní vědy a musím říci, že tím, co se děje – a to nejenom v Německu – trpím nejen jako „člověk politický“, tedy politikou se zaobírající, ale především jako právník. Je to něco podobného, jako kdybyste fyzikovi začali tvrdit, že přestala fungovat gravitace. Politika deformovala právo, zneužila ho, zničila ho jako vědu a jako funkční systém. A právníci k tomu – a to i v Čechách, s výjimkou vyjádření místopředsedy Nejvyššího soudu JUDr. Romana Fialy – z pro mne nepochopitelných důvodů mlčí. Skutečného vrcholu pak dosáhla Česká advokátní komora, která mne za stejné názory, které prezentuje bývalý předseda německého Ústavního soudu, kárně stíhá.

Dále prohlásil, že nálada po útocích v Kolíně nad Rýnem se znatelně vychýlila. Události podle něho manifestovaly částečné selhání státu jako garanta svobody a bezpečnosti občanů. „Bylo to hrozné a hanebné,“ konstatoval. I podle vás?

Musím se znovu opakovat: selhání státu je důsledkem jeho brutální manipulace s právem. Kdyby v Německu a v dalších postižených zemích EU dodržovali své vlastní právní normy, nikdy by se tragédie v Kolíně – ale ani ve Francii v Nice a na dalších místech – nemohla stát. Varovala jsem již před rokem před dvojím standardem aplikace práva: jedním na „starousedlíky“, tedy vlastní občany a osoby legálně a zákonně žijící v daném prostoru, a tzv. migranty, na které se zákony náhle přestaly vztahovat. Právní řád se vyznačuje tím, že buď platí vůči všem, nebo neplatí vůbec. To je jeho základní povahový rys. To se bere v prvním semestru na právech. Bohužel politici toto vůbec nechápou. V případě, jako je Bohuslav Sobotka, kdy je dotyčný vzděláním právník, je to obzvlášť tristní. Pan Sobotka by měl nejen uvolnit premiérské křeslo, ale také vrátit diplom z právnické fakulty.

Spolková vláda podle jeho vyjádření pro Die Welt překročila hranice: „Úzký rámec německého a evropského azylového práva byl vyhozen do vzduchu. Současné právní předpisy byly uloženy k ledu. Azylová a uprchlická politika už dlouho trpí, protože se nerozlišuje mezi individuální ochranou před pronásledováním na jedné straně a řízenou přistěhovaleckou politikou z ekonomických důvodů na straně druhé.“ Co k tomu říci?

O azylovém právu skutečně něco vím, mimo jiné též proto, že v roce 1998 jsem byla rok členkou rozkladové komise ministerstva vnitra pro udělování azylu. Tím se mi dostaly do rukou desítky spisů žadatelů o azyl a byla jsem podrobně z praktického hlediska seznámena se stovkami konkrétních případů konkrétních žadatelů, s tím, co všechno se v každém jednom případě šetřilo a jakým způsobem se postupovalo. Když vidím, co se nyní děje s „migranty“ v celé Evropě, nemohu než konstatovat, že to je nejen výsměch azylovému právu, ale je to taky výsměch všem těm žadatelům o azyl, kteří se v uplynulých desetiletích podrobili našim i ostatním azylovým předpisům, prošli celým nelehkým azylovým řízením a usilovali o to, aby splnili právní předpisy země, ve které chtěli žít. Je to také plivnutí do tváře všem slušným občanům a osobám, které se zdržují na územích jednotlivých evropských zemí v souladu s právem a kteří zákony dodržují. A je potřeba se ptát: jestliže nyní eroduje právo azylové, které právo bude erodovat jako další? Já sama vidím, jak brutálně eroduje rodinné právo: v uplynulých dvou měsících (naposledy včera) jsem se setkala se dvěma soudci, kteří naprosto nepokrytě tvrdili něco, co bylo v přímém rozporu se zněním zákona, a nutili účastníky jednat podle jejich protiprávních – a v jednom případě protiústavních – vymyšleností. To bylo ještě nedávno prostě zcela nemyslitelné. Tato eroze práva – musím to říkat znovu a znovu – mne přivádí k naprostému zoufalství, protože dovedeno do konce ad absurdum nakonec už nebude protiprávní ani vražda v přímém přenosu, natočená policejními kamerami. Ano, to je směr, který nabralo právo pod politickým dohledem posledních let.

Bývalý předseda německého Ústavního soudu si také myslí, že nyní musí Merkelová zajistit jasné oddělení politiky žádostí o azyl od přistěhovalecké politiky a zabezpečit vnější hranice země. Může dočasně pozastavit schengenská pravidla a musí bránit nezákonným vstupům do země. V případě nutnosti se musí zavést kontroly cizinců a jejich oprávnění ke vstupu do země a nezákonné vstupy vyloučit. Je opravdu reálné, že k těmto krokům německá kancléřka přistoupí?

Po těchto krocích bylo reálné volat před dvěma či třemi roky. Lidé nezaslepení mocí viděli, co se děje, již mnohem dříve. Ostatně je to právě tři roky – na konci ledna 2014, kdy jsem u redaktora Veselovského, tehdy ještě v Českém rozhlasu, upozorňovala na zneužívání azylového práva a jeho naprosto nesprávnou aplikaci na tzv. migranty. Byla jsem označena za rasistku a xenofobku... Abych však odpověděla na otázku: Po zabezpečení hranic Schengenu se volá již dlouho. Bezvýsledně. Derogace schengenských pravidel, tedy jejich zrušení (neboť nazývejme věci pravými jmény. Stejně jako mne neuvěřitelně ... hnětou nápisy typu „zákaz otáčení vozidel v tunelu do protisměru“ anebo „upravte rychlost“, čímž se má myslet „zpomalte“, ale nikde to není napsané, stejně tak „pozastavení pravidel“ je z právního hlediska nesmysl. Zákon buď platí, nebo ne, je účinný, nebo ne...), je zcela nezbytná. A to i pro Českou republiku. Moc mne to mrzí, ale je opravdu potřeba obnovit účinnou ochranu státních hranic. Stejně tak ovšem v současné době není jiná možnost než veškeré azylové zákonodárství zcela derogovat, tedy zrušit.  Není totiž možnost, jak se ochránit před jeho zneužíváním. TOTO je výsledek uměle vytvořených protiprávních snah o to, aby právo bylo realizováno i protiprávně, takzvaně pro dobro věci. Stejně jako zneužívání azylového práva povede ke zrušení azylového práva, stejně jako školní inkluze povede k naprosté exkluzi, stejně jako zavedení minimální mzdy povede ke zhoršení postavení nejchudších a nejméně kvalifikovaných pracovníků na trhu... Je to pořád jeden mechanismus; záměr se nepočítá. Sociální jevy a struktury nelze naprogramovat. Všichni, kdo se o takovouto utopii kdy pokusili, pohořeli. Což mne přivádí k další úvaze: kancléřka Merkelová, ať je, jaká je, je vzdělaná osoba a ví, jak funguje – když nic jiného – příroda. Má doktorát z fyziky, takže musí vědět, že některé věci prostě nejdou předělat. Zároveň jako fyzička si musí být vědoma toho, že jestliže pracuje s vícero proměnnými (a těch v sociálních interakcích je neuvěřitelné množství), je výsledek takových procesů prakticky nepředvídatelný. Je pozoruhodné, že právě fyzici umějí s „nejistotami“ vícero proměnných velmi dobře, ba nejlépe pracovat, což se projevuje například tím, že nejlepší burzovní makléři mají právě vzdělání ve fyzice. Když se dívám na výsledky činnosti paní Merkelové, tane mi na mysli, že zcela zklamala nejen jako politička, ale že také úplně opustila způsob uvažování a zásady svého oboru. Což je tedy obzvláště smutné.

Úmluva o lidských právech a základních svobodách vznikla v reakci národů na vyvražďování a zotročování lidí ve druhé světové válce v roce 1950. Na otázku serveru České justice, jak obstála v dnešní zkoušce, odpověděl Aleš Pejchal, soudce Evropského soudu pro lidská práva: „Svoboda není a nemůže být bezbřehá; a pokud se společenství svobodných občanů rozhodne neposkytovat ochranu svobody někomu, kdo není členem tohoto společenství, pak toto rozhodnutí nemusí být v rozporu s úmluvou. Je výsostnou pravomocí suverénního členského státu Rady Evropy, komu své hranice a jakým způsobem otevře a komu nikoli. Dnešní, dá se říci, bezbřehý volný pohyb jakýchkoli osob po Evropě úmluvou chráněn není a nikdy nebyl.“ Souhlasíte s tímto jeho výkladem? Kdo obstál a kdo ne? (Rozhovor s JUDr. Pejchalem ZDE)

Limity Úmluvy o lidských právech a základních svobodách jsou dány obecně ignorovaným článkem 17, který zní:

„Nic v této úmluvě nemůže být vykládáno tak, jako by dávalo státu, skupině nebo jednotlivci jakékoliv právo vyvíjet činnost nebo se dopouštět činů zaměřených na zničení kteréhokoli ze zde přiznaných práv a svobod nebo na omezování těchto práv a svobod ve větším rozsahu, než stanoví úmluva.“

Všechny země, které spadají pod jurisdikci Evropského soudu pro lidská práva, článek 17 porušily a porušují jej i nadále například tím, že prosazují tzv. „svobodu náboženství“, tedy islám, který sám má ve své náplni zničení ostatních svobod chráněných úmluvou. Nepochybuji o tom, že ve směru azylového práva měl JUDr. Pejchal na mysli právě ust. čl. 17. Z jeho strany jde o shrnutí dlouholeté standardní judikatury Evropského soudu pro lidská práva, což pro mne není naprosto nic překvapivého. Jen podobně fádně připomenu, že právě za tuto interpretaci jsem kárně stíhána Českou advokátní komorou...

Objevují se názory, že se v důsledku nynějších událostí uskuteční revize toho, co jsou a nejsou základní lidská práva a svobody jako podstata naší civilizace. Co si o tom myslíte?

Revize základních práv a svobod naprosto není zapotřebí. Tato práva a svobody jsou jasné, srozumitelné a principiálně naprosto správné. To, co musí být naprosto „revidováno“, je způsob, jakým jsou tato základní práva a svobody dezinterpretovány a zneužívány politiky. Toto totiž skutečně není možné! Na vině problémů nejsou „práva a svobody“, ale jejich účelové překrucování politiky, kteří mají dojem, že když mají moc, mohou naprosto vše. To je omyl, za který musejí zaplatit především oni sami, a to jednoznačným odchodem na smetiště dějin: a to jak svým vlastním – osobním – tak i co se týká ideologií, jejichž nositeli byli. Bohužel za jejich omyly budeme platit i my, a to dlouho a bolestně.

„Lisabonská  smlouva je smlouvou, kterou mezi sebou uzavřely státy, nikdo jiný. Pokud bude dostatek vůle na straně států, které ji ratifikovaly, aby současnou situaci v Evropě začaly řešit poněkud jinak než doposud, nic jim v tom nebrání. Nechci jako příklad uvádět Velkou Británii, ale nakonec i to je možný postup, kterých je však mnohonásobně více. Záleží jen na evropských státech, respektive, a to především, na vůli jejich občanů,“ uvedl také v rozhovoru pro Českou justici soudce Aleš Pejchal. Je to tak a očekáváte, že dojde k té změně řešení situace v Evropě?

Mám takový dojem, že JUDr. Pejchal začíná vidět věci nejen jako právník a soudce, ale také jako státník, k čemuž lze v podstatě jen gratulovat. Lisabonská smlouva může být kdykoliv jakkoliv revidována – stejně jako ona sama byla revizí a vyrostla na podkladu předcházejících unijních smluv. Je to ovšem otázka opravdu politické reprezentace jednotlivých zemí, zda k tomu dojde. To, že se politické názory obyvatel Evropy otáčejí, je zřejmé. Podle mého názoru je jen otázka času, kdy se do čela jednotlivých zemí dostanou politické reprezentace, pro které bude Lisabonská smlouva nepřijatelná a začnou velmi usilovně pracovat na její revizi. Protože již nyní mezi těmito silami existuje jasné nadnárodní či nadstátní ideové společenství a shoda, myslím si, že by tato práce mohla jít poměrně rychle. Jiná věc ovšem bude na straně jedné Lisabonskou smlouvu zásadním způsobem změnit, další věc bude nějakým způsobem eliminovat škody, které svým dosavadním působením napáchala.

Osobně jsem toho názoru, že aby došlo k opravdovému narovnání poměrů v Evropě, bude nutné identifikovat, kdo za tím pokřivením poměrů stojí. Neboť jak vám řekne každý lékař, „dobrá diagnóza je půlka terapie“. Mám zásadní pochybnosti o tom, že co se týká migrantů a migrace, tak se „jen tak“ rozhodlo pár milionů lidí, že se prostě seberou a půjdou do Evropy. To je krajně nepravděpodobné. Stejně tak je krajně nepravděpodobné, že „jen tak“ tady najednou začal markantně vystupovat islám a dožadovat se „svých práv“. Z psychologického hlediska se mi zdá celá věc velmi dobře promyšlená, cílící na slabiny a na slušnost Evropanů. Také je zřejmé, že celá akce „stěhujeme islám do Evropy“ byla velmi inteligentně zaměřena na dva druhy států: Zaprvé na ty, které měly největší „výčitky svědomí“. To byla jednak Francie s jejím „alžírským problémem“, Británie s jejím koloniálním problémem (i když tam se jim to podle mého názoru vymklo i následkem jejich snah v nějaké formě udržet Commonwealth) a dozvuky (po stu letech!!!) Sykes-Pikotovy dohody, a především Německo s jeho nacistickým traumatem. Druhými cíli byly země, které neměly s islámem naprosto žádné zkušenosti, tedy země skandinávské. Kde se soudruhům z NDR, tedy rozuměj pravděpodobně ze Saúdské Arábie, vloudila chybička, byl špatný odhad ohledně marginalizovaných postkomunistických malých zemí, tedy Maďarska, Slovenska, České republiky, Polska a rovněž i Rakouska. Tady jsou dědictví a znalost toho, co to jsou tatarské a turecké, tedy islámské vpády, stále živé. Na Moravě se pořád prodávají „štramberské uši“, u Poláků je Michal Wołodyjowski stále národní hrdina a o Maďarsku a jeho islámských/tureckých zkušenostech lépe nehovořit. A ve Vídni mají i jiné vzpomínky než jen Mozartův „Turecký pochod“! A v Čechách? Mám dva kamarády: on má turecké příjmení, protože je prapraprapotomkem jednoho janičářského generála, který u té Vídně uvízl a domů se již nevrátil. Ona je potomkem generála Kosciuszka. Svého času byli manželé a když jemu došly argumenty pro ospravedlnění čehokoliv, u vzpomínky na Jana Sobieského říkával pohnutě: „... a to máš za tu Vídeň!“  Což jsou ovšem přesně ty okamžiky, které tvoří to, čemu se říká „historická paměť národa“. A tu nelze zlikvidovat, vymazat – tu lze maximálně chvilkově potlačit. A právě pro tuto historickou paměť je islám ve střední Evropě naprosto nepřijatelný.

Poté, co bude skutečně identifikováno, „jak to všechno bylo“, bude nutné přijmout zásadní opatření, jak se tohoto jařma zbavit. Jeví se mi krajně pravděpodobné, že ideologický vpád islámu, mohutná „migrační krize“ a uměle navozený dekadentní úpadek evropské kultury a evropských hodnot jsou dány energetickou – tedy ropnou – hegemonií právě islámských států. Takže politický úkol se nám zde dostává do pozice úkolu zcela praktického: je nutné najít nový obrovský zdroj energie. V momentě, kdy bude tento zdroj nalezen a přiveden do užitné podoby, bude po islámu a po migrační krizi, jak říkával můj dědeček, „ajn cvaj“. Takže abych to řekla ještě jinak: nejlepší by bylo, kdyby se paní Merkelová zase vrátila k té fyzice. Možná, že by vymyslela něco lepšího než to, co se jí dosud podařilo v politice. I když na druhou stranu, to by zase nebyl s ohledem na ty výsledky v politice až tak velký problém, že...

Zdroj

Více zde: http://www.quintus-sertorius.net/news/nastal-cas-se-ozvat/