Ing. Dalibor Plichta
NárodnÍ vědomí a vznik národa jsou výrazem kulturního vyspívání a zrání společenství stejného jazyka a kultury.
Jak je tomu s národním státem?
V západní Evropě byl na začátku dvacátého století vývoj k národním státům v podstatě dovršen už dávno.
Střední, východní a jihovýchodní Evropa a její národy před tímto krokem ještě stály. Ne proto, že by nepociťovaly potřebu nějaké podoby politického sebeurčení, ale proto, že první podmínkou k tomu, prvním krokem k možnému vytvoření národního státu muselo být vymanění se z cizí nadvlády, neochotné poskytnout těmto národům alespoň nějakou míru politické autonomie, třeba cestou federalizace mnohonárodní říše. Na rozdíl od vzniku německého národního státu, k němuž došlo spojením, sjednocením řady německých samostatných států a státečků, byly podmínky pro vznik národních států ve střední, východní a jihovýchodní Evropě docela jiné.
A docela jiný, totiž nesrovnatelně větší, byl také význam vzniku národních států pro národy do té doby podmaněné a v různé míře omezované v účasti na správě veřejných záležitostí nebo z ní jako národy vylučované.
Požadavek národní svébytnosti a svéprávnosti, tento logický důsledek práv a svobod každého jedince, jak je formulovala nejprve americká a poté Velká francouzská revoluce, do té míry v Evropě zdomácněl, že "nutit lidi, aby žili pod jinou vládou než vlastní národní vládou, se pociťovalo stejně jako nutit ženu, aby si vzala muže, kterého nenávidí", jak napsal B. Croce ve svých "Dějinách devatenáctého století". Přesvědčení, že národy mají být svobodné, neboli že národy stejně jako jednotlivci mají právo, aby byly svobodné, to jest aby nebyly ovládány cizinci, kněžími nebo absolutními panovníky, rozvinulo se v zásadu národností, čili v zásadu sebeurčení, která do značné míry ovládla evropskou politiku už od poloviny devatenáctého století, a stalo se jedním z nejpůsobivějších článků liberalistického názoru.
Národnostní zásada byla opakem zásady legitimity, jejíž zastánci pohlíželi na státy jako na soukromé statky monarchů. V duchu této národnostní zásady se také požadovalo, aby hranice států se pokud možno kryly s hranicemi etnickými a aby odpovídaly přáním obyvatel.
Sebeurčení a svoboda a vlastní státnost národů byly považovány nejen za součást přirozených práv, ale i za podmínku prospívání národních společenství, a to jak po stránce kulturní, tak po stránce hospodářské.
Těmto myšlenkám a požadavkům na národní osamostatnění, osvobození případně národní sjednocení ve vlastním státě dodalo v šedesátých letech devatenáctého století novou sílu italské národní obrození, risorgimento.
Benedetto Croce ve zmíněném díle napsal, že "proces osamostatnění, osvobození a sjednocení Itálie by zasloužil být nazván vrcholným dílem mezi všemi národně liberálními hnutími v devatenáctém století" a že "italský příklad poučil, povzbudil, rozlítostnil, ale i posílil a podnítil k činu ty národy, které stále ještě byly zmítány stejnými potížemi" jako dotud národ italský. Uvádí rovněž výrok Bakuninův, že "od doby vítězství Itálie nad Rakouskem se v Evropě datuje existence několika národů usilujících o svou svobodu a schopných vytvořit novou civilizaci, založenou na svobodě“.
T.G. Masaryk způsobem příznačným pro počátek dvacátého století napsal v roce 1900 ve spise "Naše nynější krize", že "politická samostatnost může každému národu Velice prospět". A v duchu humanistického myšlení Palackého a Havlíčka, ale i Šafaříka a Komenského dodával, že tato samostatnost "prospěje nejvíce národu uvědomělému, vzdělanému a mravnému".
V roce 1905 pak Masaryk v přednáškách "Národní filosofie doby novější" řekl: "Jak roste tendence národního vývoje, tak se státy stávají národními. Národnost je státotvorná… Každý národ usiluje o politickou samobytnost, která je i malému národu třeba."
Tyto myšlenky pochopitelně neodpovídaly tradicím mnohonárodních států, založených na dynastickém principu, na výbojích a anexích, na zásadě legitimity, států, jejichž hranice nebyly ani po stránce zeměpisné, ani po stránce národnostní přirozené, států, jež byly i jazykově nesourodé a namnoze ani neposkytovaly stejná práva jednotlivým národům. Nerovnost národů byla obdobou nerovnosti jedinců uvnitř těchto států - a ovšem i uvnitř většiny tehdejších států ostatních. Stačí připomenout zápasy o všeobecné a rovné hlasovací právo v celé Evropě.
Není nutné popisovat zde poměry v bývalém Rakousku-Uhersku. Je však dobré připomenout, že právě mnohonárodní státy, jako byla habsburská monarchie, se velice houževnatě a dlouho bránily přijetí zásady politické rovnosti jak jedinců, tak národů. Nejdéle v nich přežíval absolutismus, zavádění konstitucionalismu se v nich setkávalo se zvláště velkým odporem. Mnohonárodnost s sebou nesla na národní příslušnost vázaná privilegia, faktickou nebo i právní nerovnost, plynoucí z dominantního postavení jednoho z národů v mnohonárodním státě. A toto dominantní postavení jednoho národa bylo zase jen důsledkem nepřirozeného vzniku a vnitřní nesourodosti mnohonárodního státu.
Směřování k národním státům, které by se staly rovnoprávnými účastníky mezinárodní svobodné spolupráce, dostalo nové popudy a otevřely se mu slibnější vyhlídky po vypuknutí a hlavně skončení první světové války.
Nemusíme jít tak daleko a tvrdit, že státy Dohody bojovaly s tzv. centrálními mocnostmi, to jest s Rakouskem-Uherskem, Německem, Tureckem a Bulharskem, za demokracii nebo o demokracii. Spokojme se s tím, co řekl Masaryk ve svém memorandu z roku 1915 pro britského ministra zahraničí Edwarda Greye, když se vyjádřil, že pro víru, že "budoucnost snad přinese rozhodné vítězství organizační síly národnosti", bylo nyní podstatně více důvodů než před vypuknutím první světové války.
Heslo národních států, o němž Masaryk v tomtéž memorandu řekl, že "shrnuje tendenci moderního politického vývoje", stalo se jedním z vodítek pro vyhlášení válečných cílů Dohody.
Co Masaryk označil za tendenci moderního politického vývoje, to jest dospívání kulturního vývoje národů k národním státům, bylo první světovou válkou uspíšeno, nikoli vyvoláno. A my jsme nedospěli ke svému státu shodou příznivých okolností. Byl to opravdu výsledek novodobého národního zrání, i když zároveň i výsledek boje, v němž jsme stáli na straně vyspělejších politických soustav, to jest demokracií, proti absolutismům.
Přesto nebylo prosazení tendence k národnímu sebeurčení a k národnímu státu ani samozřejmé, ani snadné. I tato přirozená tendence měla své zapřisáhlé odpůrce, totiž ty, kdo byli jejími důsledky nepříjemně postihováni, ti jimž tehdejší nepřirozený stav nesamostatnosti některých národů přinášel mocenské a hmotné výhody.
Proti vzniku národních států a nové mapě Evropy stavěly se především ty vládnoucí politické síly starého Rakouska. které byly existenčně spjaty s privilegovaným postavením Němců ve střední a východní Evropě. I poslední císař staré monarchie Karel do poslední chvíle odmítal smířit se s možnou státní svrchovaností slovanských národů Rakouska-Uherska.
Spor o národní státy byl jejich odpůrci i tehdy veden pomocí falešných námitek a argumentů. I tehdy uváděli proti vzniku národních států důvody nepravé a zamlčovali své důvody pravé, totiž zachováni mocenského, hospodářského i vojenského potenciálu, kterým privilegovaný německý živel vládl a jehož využíval podle svých představ v zájmu udržení svého dominantního postavení.
Tyto důvody se přitom mohly přiživovat na řadě omylů a předsudků, z nichž některé přetrvávají dodnes.
Stoupenci zachování staré mapy Evropy především namítali, že malé státy jsou něčím nemožným, že jejich ustavení povede k "balkanizaci" Evropy. Masaryk musel (ve svém memorandu americkému ministru zahraničí Lansingovi) zdůrazňovat, že "dějiny a vývoj Evropy porážejí i důvody pro velké státy". A musel odůvodňování českých snah o samostatnost podpírat i poukazy na to, že „československý stát bude skutečnou hrází proti Německu" a jeho Drangu nach Osten. (Tenkrát to v Americe, Francii i Anglii rádi slyšeli.)
Odpůrci vzniku národních malých států na troskách Rakouska-Uherska tvrdili i to, že jen velké hospodářské celky mohou prospívat, vytvářet příznivé podmínky pro dělbu práce a rozvoj volného trhu. (Což nepřímo znamenalo i obhajobu kolonialismus a mohlo i z toho důvodu nacházet porozumění Francie a Velké Británie.)
Pokračovatelem této ideologie velkých celků je svým způsobem i dnešní globalistická hospodářská politika a politika evropské integrace, jak ji představují koncepce Evropské unie a zejména Maastrichtská a Amsterodamská dohoda. Důvodem evropské integrace na tento způsob není zlepšení životních podmínek obyvatelstva evropských států. Ani "integrace" v podobě Evropské unie nechce a nebude se všemi národy a státy nakládat stejně. Integrující budou na tom lépe než integrovaní, protože těmi integrujícími jsou právě opět ti silní, a integrováni budou, ke své škodě, ti slabí nebo slabší.
Je pouhou báchorkou, tvrdí-li se, že evropská integrace (a v jejím rámci i politika tzv. euroregionů) povede k vyrovnání rozdílů v životní úrovni jednotlivých oblastí Evropy. Wolfgang Pini, bývalý ředitel Úřadu pro euroregiony v Evropské komisi, řekl před časem v Praze, že za desetiletí provádění této vyrovnávací euroregionální politiky se rozdíly v životní úrovni členů nejprve Evropského společenství a nyní Evropské unie vůbec nezmenšily, nýbrž naopak zvětšily a stále se zvětšují. Bohatí bohatnou ještě víc a chudí ještě víc chudnou. Od té doby uplynulo dalších šest nebo sedm let a Pinniho tehdejší konstatování se jenom potvrzuje.
Proslulý autor knihy "Small is beautiful" E. F. Schumacher, bývalý poradce britské vlády a člověk, který se zabýval otázkami pomoci rozvojovým zemím, jistě ne nedopatřením napsal ve své knize: "Bohatí málokdy podporují chudé; častěji je to tak, že je vykořisťují." Tedy, žádné iluze o výhodách "integrace".
Na adresu globalizátorů, obdivovatelů gigantismu i těch, kdo uskutečňují primát ekonomie nad politikou, míří i další Schumacherova slova z roku 1973: „Ekonomie člověka tak zotročila, že pohltila skoro úplně zahraniční politiku. Lidé říkají: ´Ach, ovšem, nechce se nám jít s jistými lidmi, ale jsme na nich hospodářsky závislí, a tak se jim musíme přizpůsobit.´Spěje to k tomu, aby ekonomie pohltila veškerou etiku a aby získala přednost přede všemi ostatními lidskými zřeteli. Jenomže je zcela zřejmé, že je to vývoj chorobný.“
K těmto pohlcovaným hodnotám patří rovněž idea národa a národního státu.
Je zajímavé, že nejhorlivějšími stoupenci evropské integrace (a tím i odpůrci trvání národních států) v podobě Evropské linie, jak je dnes představována v maastrichtské a amsterodamské podobě, jsou stále znovu právě Němci a že právě oni svými návrhy směřují k rozplynutí dosud samostatných států v evropském nadstátě, přestože sami považují sjednocení dvou německých států v jeden národní stát za velký úspěch západoněmecké politiky. Platí to nejen o bývalém německém kancléři Kohlovi, ale o všech politických představitelích oficiální politiky Německé spolkové republiky.
Evropská unie se jim jeví jako příležitost skoncovat s trváním národních stáru a k návratu k jakési nové podobě mnohonárodní říše. Evropská unie by podle těchto představ mohla představovat zcela nový způsob kombinace kulturní tolerance s politickým občanstvím a stát se mnohonárodním státem řízeným nikoli dynastií, jako byly říše, nýbrž konstituční dohodou, která by stanovovala základnÍ pravidla politické a ekonomické praxe a přitom by poskytovala širokou autonomii členským státům, jakož i regionům a městům uvnitř těchto států. Starý evropský kontinent se prý svými federalizačními snahami stává "předchůdcem budoucího světového pořádku". (Jaká by ovšem byla ta "konstituční dohoda" zůstává samozřejmě neupřesněno. Jakousi představu o hledání takové "konstituční dohody", která by se měla stát základem nového mnohonárodního státu a ukončit život národních států, nabízejí právě Maastrichtská dohoda a obtíže se sjednáváním Amsterodamské dohody.)
Pro tuto federalizovanou Evropu, která sice už jako federální stát funguje, přestože federálním státem dosud není, nebude ovšem ani Maastrichtská smlouva ani nová, dosud neschválená Amsterodamská dohoda stačit. A tak nový ministr zahraničí Německé spolkové republiky Joschka Fisher se už vyjádřil, že Evropa musí začít vypracovávat "společnou Ústavu", aby byl evropský sjednocovací proces dovršen. Je to prý úkol jeho generace.
Další námitky proti národním státům říkají, že vytváření a přetrvávání národních států vede k roztříštěnosti světa a že jen velké státní celky jsou stabilní a dávají i předpoklady pro stabilitu mezinárodní a dokonce jsou zárukou míru, neboť právě jejich dohody jsou pro ostatní dostatečně závazné, když za nimi stojí patřičná síla.
Dnešní kult stability, pěstovaný hlavně těmi, kdo se snaží udržet výhody plynoucí z jejich mocenského postavení, dělá ze stability hodnotu platnou za všech okolností a v každé době, zatímco ve skutečnosti jde o hodnotu relativní, podmíněnou, o hodnotu, která může být stejně dobře nežádoucí jako žádoucí, stejně dobře umožňovat společnosti, aby i nadále žila v harmonických vztazích, jako nastolení harmonických vztahů bránit.
Dnešní vyznávání stability je přitom v podstatě obdobou falešných obav z "balkanizace" Evropy po první světové válce, kdy na území staré monarchie vznikaly nové národní státy. Je obdobou obav z politického pluralismu Evropy po roce 1918, který se pochopitelně jevil velkým dominantním mocnostem, navyklým hrát svůj evropský koncert bez ohledu na národy, přinejmenším nepohodlný. Čekala je nutnost dopracovávat se k řešení různých otázek spoluprací rovných s rovnými, ve společnosti národů jak v doslovném smyslu, tak ve smyslu v Ženevě ustavené Společnosti národů.
Ze stejné nechuti přistoupit na mezinárodní spolupráci svrchovaných států pramení i tvrzení Kohlů, Herzogů a jejich Havlů, že národní stát je přežitkem. A také jejich nevůle připustit, že k tomu, aby byly tam, kde je to potřeba a výhodné, koordinovány nebo unifikovány v mezinárodním měřítku různé technické, ekologické, sociální a jiné normy, není zapotřebí zbavovat jednotlivé státy jejich svrchovanosti, vytvářet unie se společnou měnou, společnou zahraniční a obrannou politikou.
Co se tedy za minulých sto let natolik změnilo, aby bylo nutno názory o přednostech národních států před státy mnohonárodními měnit?
Postačuje k tomu skutečnost, že padly staré důvody k vytváření národních států, to jest politická nerovnoprávnost nebo nesvoboda některých národů začleněných do mnohonárodních říší? Že se nesvobodné národy zbavily nadvlády cizích dynastií? Nebo že se hranice nových států v zásadě kryjí s národností jejich občanů a ti stačili upevnit svou národní totožnost a nehrozí jim ztráta vlastního jazyka a kultury?
Postačuje k odůvodnění snah o ustavení nových nadnárodních politických celků a naopak k opuštění myšlenky národního státu skutečnost, že nadnárodní celky jsou prosazovány (přinejmenším navenek) jinými silami, než byly ty, které bránily vzniku národních států? Že to jsou dnes mnohonárodní, nadnárodni koncerny s jejich politikou hospodářské globalizace?
Tyto nové síly pracují stejně jako ty staré a k témuž cíli, totiž k omezení důležitosti nebo k úplnému odstranění státních hranic národních států jako překážek stojících v cestě hospodářské i politické expanzi jejich zájmů.
K omezování nepohodlné svrchovanosti národních států přispívají i různé instituce, které mají podporovat "integraci" národních států do nadnárodních struktur a současně umožňovat, aby do národních států mohly pronikat nadnárodní koncerny a korporace.
Cílem, ale již i výsledkem těchto snah je přejímání částí pravomocí parlamentů a vlád jednotlivých států a přenášení těchto pravomocí na nadstátní orgány, jako je například Evropský parlament nebo Evropská komise Evropské unie. Zároveň však také zvýhodňování postavení nadnárodních koncernů uvnitř jednotlivých států.
Už teď nesmírně stoupá množství zákonných norem vydávaných Evropskou unií a závazných pro její členy. Příklad z Dánska ukazuje, že od roku 1973 do roku 1996 počet právních norem vydávaných Evropskou unií a Dánsko přímo zavazujících stoupl z 1.947 na 23.027. Přitom ne vždy musejí normy vydávané Evropskou unii znamenat zlepšení nebo pokrok oproti zákonodárství místnímu. A vůbec už to neznamená, že normy Evropské unie musejí vždycky odpovídat také zájmům země, která je musí převzít.
Nástroji těchto integračních tlaků jsou především taková ujednání, jako je Maastrichtská dohoda nebo Amsterodamská dohoda anebo jako je chystaná multilaterální dohoda o zárukách, že budou mezinárodním korporacím zpřístupněny všechny trhy a státy nebudou moci počínání těchto korporací na svém území účinně upravovat, nebo jako je chystaná dohoda, podle níž budou ve státech, v nichž bude tato dohoda platit, odstraněna omezení cizích investic.
Jiným takovým krokem proti svrchovanosti členských států Evropské unie je tzv. Schengenská dohoda, která povede ke zrušení hraničních kontrol na hranicích uvnitř Evropské unie.
Začleňování jednotlivých států do nadnárodních a nadnárodních struktur (jako je Evropská unie nebo NATO) má za následek, že se takovéto státy musejí přizpůsobovat jejich politice "stability" a přejímat do svého právního řadu takové zákony, jaké odpovídají zájmům těch, kdo mají v oněch nadnárodních a nadstátních strukturách formálně nebo fakticky rozhodující slovo. A těmi rozhodně nebudou malé a menší státy.
Jednotlivé "integrované" státy přitom budou mít jen omezené možnosti určovat obsah svých vlastních zákonů podle svých zájmů a potřeb. V Evropském parlamentu pak malé a menší národní státy nebudou moci své zájmy prosadit už vzhledem ke svému malému zastoupení v tomto parlamentu.
O důsledcích "integrace" do Severoatlantické aliance nikoho nenechala na pochybách sama americká ministryně zahraničí Albrightová, když nám za své pražské návštěvy řekla 14. července 1997 tato pozoruhodná slova: "Až budete v NATO, bude úplně jedno, která strana bude u vás u vlády."
Plný dosah tohoto sdělení, které mělo českou veřejnost naplnit klidem a důvěrou v budoucnost po "integraci" do NATO, si možná málokdo uvědomil. A patrně ani ona sama si neuvědomovala dvojznačnost tohoto svého výroku.
Důvody, které vedly k ustavení národních států a ke snahám o udržení jejich svrchovanosti v co největším rozsahu, nepominuly.
Dnešní poměry jsou totiž v mnohém ohledu podobné s těmi, které byly příznačné pro mnohonárodní státy s jejich obvyklým přezíráním zájmů menšinových skupin nebo celých národů začleněných do takového Rakouska-Uherska nebo Turecka.
Pokud jde o Evropskou unii například, její bývalý vysoký funkcionář Wolfgang Pini nás před léty ve své pražské přednášce varoval před naivními iluzemi a přirovnal Evropskou unii k boxerskému ringu.
Kromě politického a hospodářského vlivu velkých států podílejí se v různých integrovaných, nadnárodních strukturách na vytváření poměrů, které jsou pro malé a menší národní státy nevýhodné, vlivy globalizace, spojené s působením nadnárodních a multinacionálních koncernů, prosazujících svoje vlastní zájmy, odlišné od zájmů obyvatel těch zemí a států, v nichž investovaly svůj kapitál.
Malé národní státy mají možnost bránit své legitimní zájmy, jen dokáží-li si uchovat demokratický ráz správy svých záležitostí a dostatečnou míru svrchovanosti.
Kromě toho však, že se suverénní státy na základě své (poměrné) svrchovanosti mohou mocenským a hegemoniálním snahám velkých státních nebo nadstátních útvarů i vlivům globalizace bránit lépe, než kdyby se své svrchovanosti vzdaly, mají národní samostatné státy oproti mnohonárodním státům a různým federacím států i řádu
Především k nim patří národní sourodost. Rovnost občanů v nich nemůže být ohrožována rozdílným postavením národnostně a třeba zároveň hospodářsky a politicky silnější většiny na újmu těch, kdo jsou jako národ v menšině, jak k tomu zpravidla dochází ve státech mnohonárodních. Může ovšem dojít i k tomu, že dominantním národem je národ menšinový, Ale ať je tomu tak nebo onak, v obou případech je mnohonárodnost možným zdrojem nerovností a z ní plynoucího nežádoucího společenského napětí a jedné z obtíží, které má mnohonárodní stát oproti národnímu navíc.
V léto souvislosti jistě nejsou nezajímavá více než tři sta let stará slova velkého humanisty Jana Amose Komenského z jeho spisku "Štěstí národů". Jednou z podmínek tohoto štěstí je podle něho "plnost sebe". A o této podmínce říká: "Obydlení však země jen domorodými lidmi, bez pomíšení s cizinci, že je částí štěstí, usuzuje se z toho, že Bůh, odevzdávaje národu svému onu zemi tI,dobrou, poradil jim, aby jiných nesnášeli, a zakázal jim s nimi se mísiti." A v jiné souvislosti pak zde Komenský praví, že "matenice národů, jazyků, mravů bud' zavádí neb zavání jakýmsi barbarstvím a zřejmě porušuje obecné štěstí."
V národním státě dále odpadají i možné rozdíly v míře ztotožnění se občanů se svým státem, v míře jejich loajality, v míře ochoty přispívat ke společné věci, k tomu, co je v obecném zájmu, ať jde o příspěvek v penězích nebo, v krajním případě, o daň, která se platí krví. Dosahování potřebné obecné shody je v národním státě snazší. Ani sebedůslednější uskutečnění občanské rovnosti před zákonem na této skutečnosti mnoho nemění. Jen mizivé procento občanů v evropských státech ztrácí svým občanským vědomím zároveň vědomí národní.
Národní státy konečně tím, že jsou nesrovnatelně menší než třeba Evropská unie, mají dobré předpoklady být lepším prostředím, pokud jde o rozvíjení a prohlubování demokracie, jejího samosprávného rysu. Možnosti občanů národního státu skutečně se podílet na správě věcí veřejných, žít ve skutečné participativní demokracii, jsou nesrovnatelně větší než ty, jež poskytují různé federace a nadstáty. Z periferie a odlehlých provincií podněty do vzdálených center pronikají jen těžko. Byl by to nebo bude to i úděl malých a dosud samostatných národních států po jejich začlenění do nějakého superstátu, v němž by se rozplynula jejich politická svrchovanost.
S rozměrem státu souvisí i další přednost národních států, které jsou z toho důvodu zpravidla menší než státy mnohonárodní: Politická moc je v nich snadněji kontrolována, je na ni lépe vidět.
Robert Jungk v jedné své řeči v roce 1990 řekl: "Ke změnám, které budou důležité pro nový začátek na přelomu tisíciletí, bezpodmínečně patří zřeknutí se pochybného, špatného směřování ke ,stále více' a ke ,stále většímu'." A Jungk v téže své řeči pokračoval: "Leopold Kohr, salcburský filozof, který má velký vliv v anglosaských zemích, už před desetiletími, dávno před Friedrichem Schumacherem, postuloval: Malé je krásné. Říkal, že jakmile se město nebo země v honbě za velikostí stanou příliš velkými, začne být všechno nepřehledné. Občané ztrácejí přehled o souvislosti různých struktur, vzniká přebujelá byrokracie, která za sebou na vlečném laně táhne bezpečnostní a vojenské síly. Všude se rozmáhá plýtvání, protože nikdo už do věcí přesně nevidí. "Této větší průhlednosti, transparentnosti menších celků se může dosahovat právě tím, že místo "spolupráce" v nadnárodním a nadstátním rámci trvá skutečná a svobodná spolupráce mezi svrchovanými a pokud možno nezávislými národními státy a jejich vládami, Tato podoba spolupráce, spolupráce států, poskytuje občanům více možností, aby se na ní podíleli a aby ji mohli kontrolovat, než vnitrostátní spolupráce národů a jejich představitelů v rámci nějaké federalizované Evropy,
Tyto myšlenky můžeme číst např. nejen v manifestu „Evropa bez Evropské unie - za alternativní, demokratickou Evropu", vydaném v Kodani v červnu 1997. Stejně mluví i irská členka Evropského parlamentu Patricia McKennová ve své knížce "The Amsterdam Treaty - The Road to an Undemocratic and Military Superstate", kde rovněž upozorňuje na nežádoucí újmu, kterou demokratičnosti a zároveň i legitimním zájmům národních států přivodí federalizace Evropy, jak ji pojímá Amsterodamská dohoda.
I nejdemokratičtější, nejdemokratičtěji dosazená moc, pokud není v dohledu a hlídána, přestává sloužit obecnému zájmu, začne se zpronevěřovat svým povinnostem a začne myslet jenom na sebe. A čím větší vzdálenosti ji dělí od řadových občanů v provinciích, tím to má lehčí.
Když se kdysi Leopold Kohr vyslovoval k případnému vstupu Rakouska do Evropského společenství (z něhož pak vznikla dnešní Evropská unie), řekl: "Jsem přesvědčen, že tu dochází k velkému omylu. Všechny problémy našÍ doby jsou problémy z přehnané, zbytečné velikosti lidských společenství. Měli bychom se spíše směrem k malým nezávislým útvarům." (A to tehdy Kohr ještě nemohl znát tu podobu Evropské unie, jakou jí dává Maastrichtská a Amsterodamská dohoda.) V roce 1986 shrnul pak Kohr tyto své úvahy do následujícího apodiktického výroku: "Otázka zní: Být malý, nebo nebýt!"
Už v roce 1957, jak připomíná Robert Jungk v knížce "...damit wir nicht untergehen...", Leopold Kohr také řekl: "Problémy společnosti, která se rozvíjí nad svou optimální velikost, rozmáhají se postupem času rychleji než lidská schopnost vypořádat se s nimi... A protože míra mravního, fyzického nebo politického zla závisí jen na velikosti společenského útvaru..., spočívá jediné řešení tohoto problému ve zmenšení společenského útvaru, který svou přirozenou velikost překročil... Řešení tudíž zní: Nikoli spojování, nýbrž oddělování."
A národní státy, protože většinou mají svůj přirozený rozměr, mají nakonec ještě další přednost: Vládnoucí a ovládaní, ale i občané k sobě navzájem, mají v nich k sobě blíž. Je v nich více příležitostí a podnětů k solidaritě, k soucítění a ke kultivování lidskosti. Je to příznivé ovzduší pro pěstování občanských ctností i lásky k člověku, lásky konkrétní, nikoli pouze abstraktní.
Neboť, jak poznamenává Masaryk v knize "Rusko a Evropa", "humanita není nic nadnárodního, nic protinárodního, humanita se může prakticky osvědčovat zpravidla jen přímo, prací pro vlastní národ". - Národní státy k tomu poskytují mnohem více pohnutek i příležitostí než jakýkoli nadnárodní a nadstátní kolos.
Národní státy tedy zůstávají i na konci dvacátého století a budou i v jedenadvacátém století velice šťastným rámcem takových společenství, jako je národ, společenství, jehož členové mají k sobě obzvláště blízko tím, že mají společný jazyk, společné dějinné zkušenosti, společnou kulturu a velkou míru společných zájmů. "Nic nenasvědčuje tomu, že národní stát ztratil svou úlohu jako rámec demokratického vývoje a demokratické diskuse," můžeme číst v již zmíněném dánském manifestu.
Myšlenka národních států není překonaná, je naopak velice časová.
A my bychom proto měli svůj národní stát a jeho pravomoci posilovat nebo alespoň nedopouštět, aby byly v důležitých záležitostech oslabovány nadstátními nebo nadnárodními strukturami. A měli bychom také trvat na tom, aby byl zachován jeho národní ráz.
V zájmu zachování národního státu a jeho možností vycházet vstříc národním zájmům lépe než stát mnohonárodní je třeba pečlivě zvažovat výhody a nevýhody vytváření "evropských" stran v Evropské unii. Tato otázka se stává časovou nejen před volbami do parlamentu Evropské unie a pouze pro členy Evropské unie.
„Evropské" nebo „celoevropské" strany se samozřejmě nabízejí jako přirozený důsledek nebo průvodní jev snah o evropskou "integraci".
Ale je třeba vědět, že v našem postavení by systém „evropských" stran vedl k ještě větší závislosti na "evropské" straně, jejíž politiku u nás by určovali Němci.
Máme dostatečnou zkušenost z Rakouska-Uherska a s jeho sociální demokracií, s víceméně povinnou loajalitou českých sociálních demokratů vůči německému vedení rakouské sociální demokracie.
Nikoli bez důvodů se od nich odštěpili ti, kdo založili českou stranu národně socialistickou.
Bylo by hrubým omylem i dnes spoléhat se na "evropskost" nebo "internacionalismus" nějakých "evropských" stran. Velké národy jsou vždycky v pokušení zneužít i v nadnárodních stranách své síly ve svůj prospěch.
Víme přece, jak zklamal internacionalismus německých sociálních demokratů za první světové války, jak se němečtí sociální demokraté spontánně ztotožnili s válečnou politikou německého císařství a Trojspolku vůbec!
V tomto upřednostňování národních zájmů i jen "národních" zájmů před internacionálními nebo i jinými, jak jsme se o tom již zmínili, když jsme uváděli, že identifikace s národem je zpravidla silnější než identifikace s jinou skupinou, nejsou žádné rozdíly mezi jednotlivými národy, mezi Francouzi, Němci, Rusy a dalšími.
Volná a svobodná spolupráce samostatných národních politických stran na dobrých záměrech bude vždycky dostačovat.