Tuhle mě znenadání oslovil z banneru na jedné české internetové stránce Ralph Waldo Emerson: „Demokracie je vláda tyranů, korigovaná novináři.“ Ovšem „oslovil“ asi není ten pravý výraz. Spíše zaskočil - tím svým přáním coby otcem nebezpečné myšlenky… Vždyť ve zdejších médiích – a bohužel i všude jinde ve světě – to přece už dávno neplatí. A beztak je otázkou, zda kdy platilo. A stejně pošetilá a nebezpečná je ona sugesce, že „novináři jsou hlídacími psy demokracie.“
Vždyť přece čeští novináři jsou už předlouho povýtce jen kvazisanitárními hyenami demokracie a jejími agilními hrobaříky zároveň. Kvazisanitární proto, že se na rozdíl od příslovečných hyen vrhají začasté i na zdravé kusy, a jako by to samotné nestačilo, se zvráceným apetitem se navíc každodenně zahryzávají do naší vlasti a do našeho národa.
A hrobaříci proto, že každý scestný argument a každá relativizace základních premis demokracie jsou jim dobré ve chvíli, kdy je zase přemůže to patologické nutkání přispěchat na pomoc onomu neblahému dnešnímu trendu, kterým je snaha o definitivní zničení naší suverenity a mravní a faktické rozložení našeho národa vůbec. A to ani nehovořím o tom, jak pořád hledají nějaké ty hroby…
Láska k vlasti a hrdost na vlastní národ a na jeho dějiny je v očích těchhle okázalých kosmopolitů a multikulturalistů nakažlivou deviací a dělají vše proto, aby to za čas byl třeba i kriminální čin. Proto je všechny tak rozlítil Manifest D.O.S.T., který se objevil v době, kdy si mysleli, že „už je dobojováno“. Soudím, že je tenkrát ze všeho nejvíce rozběsnil tento bod: „Uznávám hodnotu národa a vlasti jako konstitutivní prvek utváření lidské osobnosti a odmítám se rozplynout v tavicím kotlíku vykořeněného kosmopolitismu.“
Národ a vlast je zkrátka pro většinu českých žurnalistů velmi nebezpečná veteš. Trpí totiž chorobou, kterou úctyhodný anglický filosof Roger Scruton nazval před pár lety velmi trefně - oikofobií. Strachem z vlastního domova. A tak jakmile jen zavětří ve vzduchu slovo vlast nebo národ, či dokonce je zaslechnou, ihned sahají po zbrani…
Například Josef Chuchma napsal v Mladé frontě (11/9) po jedné z letošních demonstrací Akce D.O.S.T. na obranu tradičních hodnot, kterou jako obvykle podpořilo přes dvacet rozmanitých sdružení a politických stran, mimo jiné toto: „Nitky vztahů a sympatií tak naznačují, že tady se do jednoho argumentačního řečiště slévají siláci či demagogové různé ražby a různého vlivu, jejichž součet není ani společensky bezvýznamný, ani příliš povzbudivý.“
Jsem moc rád, že i redaktor Chuchma už musel přiznat, že náš součet není společensky bezvýznamný. A ještě raději jsem, že to pro pana Chuchmu a jemu podobné oikofoby není příliš povzbudivé. Mě to naopak velmi povzbuzuje a tím spíše věřím, že naše práce má smysl, přestože nám novináři uštědřují všemožné hanlivé a zavádějící nálepky – extremisté, neonacisté, paleofašisté, rasisté, šovinisté… Rozum jim už nejspíš zcela zatemnila ta jejich choroba.
Taková Lucie Jarkovská v článku „Vymítání ďábla“ (Respekt 43/10) už dokonce není jen nepovzbuzena, ta už v souvislosti s (dle jejích slov „nacionalistickou“) Akcí D.O.S.T. rovnou apeluje na čtenáře, aby dekódoval náš jazyk, protože: „Tradice… je idealizovaná představa o minulosti, která je účelově využívána k posilování autoritářských přístupů...“
To byly ovšem jen dva namátkou vybrané příklady té obludné choroby. Je proto nejvyšší čas začít s léčbou. Takže, pro začátek, vy postižení, spolkněte ve svém zájmu aspoň tuhle pilulku: My nejsme ani siláci a demagogové různé ražby a různého vlivu. A už vůbec nejsme extremisté, neonacisté, paleofašisté, rasisté, šovinisté, autoritáři či jakou nálepku pro nás ještě chystáte. My jsme jen obyčejní vlastenci. My jsme národ. A vy jste jeho škůdci. A nemyslete si, to vaše chování není ničím novým. Museli jsme proti vám bojovat doslova od nepaměti a budeme proti vám bojovat pořád, dokud nám síly budou stačit.
Manifest D.O.S.T., který tolik rozkatil kosmopolity, byl zveřejněn před třemi roky a shodou okolností 160 let předtím, v roce 1847, dokončil František Cyril Kampelík svou „Obranu českého jazyka proti utrhačům a odpůrcům“. V kapitole „Chvástavý kosmopolitismus je podvod a klam“ mimo jiné uvedl: „Kdo jen něco o tom přemýšleti bude, snadno pozná, že každý kosmopolita buďto na duchu slabochem aneb nečitelným sobíkem jest, jenž takovými frasemi ohlupuje a klame lidstvo, by jen sám žádných obětí přinésti nemusel. A právě kosmopolitismus, tato obluda příšerná, nejvíce mezi boháči rejdí… Kdo vám řekne, zavrhna vlast a vlastenectví: »já jsem kosmopolita« (světoobčan), výslovně vám oznámil, že je zpozdilcem aneb ničemníkem.“
A tak budeme proti vám bojovat, zpozdilci, ničemníci a sobíci! Se stejným odhodláním, s jakým se do onoho nerovného boje s odpůrci a nepřáteli naší vlasti a našeho národa pouštěli čeští vlastenci v první polovině předminulého století. Je to naše povinnost - vůči naší zemi a vůči českému národu. Poklonkovali jste kdysi snažně Berlínu, pak Moskvě, dnes samou láskou – k penězům a pochybné slávě - tajete před Bruselem, potažmo multikulturalismem a podobnými opravdovými deviacemi. Kdo bude vaším chlebodárcem příště? Rijád? Nebo Rávalpindí? Aspoň jsem tak nedávno usoudil z otázky, kterou položil Thilu Sarrazinovi vlivný redaktor Lidových novin Daniel Kaiser (27/11). Zeptal se ho totiž zcela vážně, co by vlastně bylo špatného na tom, kdyby v Německu bylo více muslimů než Němců…
Přesně takové „novináře“ měl nejspíše na mysli Hilaire Belloc, když v roce 1917 v útlém spisku „Svobodný tisk – esej o manipulování zprávami a míněním a jak tomu čelit“ napsal v samém závěru: „Ti, kteří se s chutí zaprodají nebo nechají zastrašit, zpravidla nezískávají ani to prchavé zabezpečení, kvůli kterému zradili své kolegy.“
Zatímco o odstavec výše povzbudil Belloc k odvaze ty, kdož odmítají psát proti zájmům své vlasti: „Nikdo, kdo zná pravdu a má tu moc ji hlásat, nemůže ji bez hanby dlouho skrývat ani ze strachu, natož z malomyslnosti. Duše si žádá, aby pravda byla vyřčena navzdory všem překážkám…“ Snad se ještě tací novináři v Čechách, na Moravě a ve Slezsku najdou...
Ladislav Bátora, předseda Akce D.O.S.T., Euportal, 3.1.2011
Hlavním problémem Evropy zůstává brutální Německo, které ji chce ovládat
Nynější stav Evropy potvrzuje, že jejím hlavním
problémem zůstává od roku 1849 Německo. Tehdejší pro
budoucnost Evropy a světa tragické, stále se stupňující
přehození výhybky německé politiky z pokusu o spíše
demokratické sjednocení do nekriticky protizápadních, až
primitivně materialistických kolejí, kde moc má, podobně jako v
Rusku, přednost před právem, se Německu dosud nepodařilo
zvládnout.
Neblahý osud
zjevně německého ovládání Evropy prostřednictvím Evropské
unie, jehož páteří měla být nyní se hroutící eurozóna,
to názorně předvádí všem, kdo chtějí vidět a vědět. Již
třetí v pořadí, nakonec opět zákonitě tonoucí německý
projekt Evropy předvádí, jak se Německo
dosud v zásadě nepoučilo ze svých a evropských dějin. Podstatu
politiky, tedy veřejný život založený ve svobodě, si i nyní
tragicky a tvrdošíjně plete s nátlakem.
Německé brutální protlačování Lisabonské smlouvy, tedy
referendy zamítnuté a následně jen převlečené euroústavy, ke
konečné ratifikaci, a jeho nerealistické lpění na eurozóně
jsou jen posledními příklady v řadě.
To
se některým krátkozrakým našincům, věřícím v blahodárnost
panského práskání bičem nad domácí nezvedeností a ve
vrchnostenskou ochranu jako národní záchranu stále líbí. Evropě
přitom rozumějí asi tak jako německá politika, když nevidí, že
její reálná podstata je individuální svoboda demokracií, a ne
nadvláda jednoho, nebo případně několika, která zákonitě
pokaždé končí špatně. Ať se to komu líbí, nebo ne, pokud
nebudeme svobodní, nebude svobodná ani Evropa.
Leccos rozumného lze od sousedů převzít, ale vždy jen svobodně,
ne na povel.
Ukázkově zaslepené
je v této souvislosti strašení Ruskem pro případ rozpadu EU,
anebo vystoupení z jejích svazujících politických struktur.
Pravý opak je pravdou. Jak Německo, tak hlavní proud EU je téměř
fanaticky proruský. Stačí uvést jako jeden příklad z mnoha
jiných německou, francouzskou, španělskou a italskou politiku
cílené energetické závislosti na Rusku.
Polsko, Velká Británie a Česká republika sice mohou chtít něco
jiného a mluvit o tom, ale moc platné to není. Anebo ruské
geopolitické plány eurasijského strategického spojenectví od
Lisabonu po Vladivostok, jež nejsou v rozporu například s
říjnovými strategickými úmluvami mezi Německem, Francií a
Ruskem ve francouzském Deauville.
Svobodnou a demokratickou Evropu nezaručuje Německo a jemu stále více na obtíž, přestože jím v zásadě ovládaná Evropská unie. Reálnou zárukou svobodné a demokratické Evropy je stále NATO, jak to ukázal jeho listopadový summit v Lisabonu. Evropská unie se tam nápadně a přirozeně jaksi krčila v pozadí. To dost přesvědčivě ukázal vyloženě okrajový význam setkání EU a prezidenta Obamy, přilepený na závěr vícedenního severoatlantického jednání NATO. Jednoduše řečeno, solidní zárukou svobodné a demokratické budoucnosti Evropy, a tedy i České republiky, je americká přítomnost v Evropě, která právě proto tolik vadí jak Německu a Francii, tak Rusku a některým dalším, včetně našich pohrobků marxismu, komunismu a kolem nich se houfujících užitečných naivků.
Německo si ale bude muset vybrat. Zda se chce vážně dát na cestu stále zjevnějšího strategicky-velmocenského sepětí s Ruskem na úkor Evropy a transatlantického spojenectví, jak si to zjevně přeje dnešní německá elita. Taková volba je zásadně protievropská. Evropu by rozdělila a USA by ji opět musely zachraňovat před sebou samotnou. Je Německo ve své dnešní velmocenské sebestřednosti vůbec schopno přehodit svou dosud stále tragicky nastavenou výhybku, a dát se jinou, tentokrát skutečně evropskou cestou uznání rovnoprávnosti demokratických států jako základu životaschopné evropské jednoty ? Rád bych se mýlil, ale nevypadá to tak.
Masaryk mluvil o Evropě jako o politické laboratoři. Sám do jejího utváření během první světové války důrazně zasáhl na straně Spojenců ve prospěch svobodných demokratických individualit a jejich spolupráce ze svobody. Německá, a následně ruská odveta byla krutá. Rok 1989 nicméně dal Masarykovi opět za pravdu. Další pokus o myšlenkově vyprázdněnou velmocenskou odvetu je nyní pozvolna na cestě. Brzy se dozvíme, jak vyvine tentokrát. Dějiny nás ale nejen opravňují, nýbrž i znovu vybízejí k jasnému stanovisku a činu. Bylo by dost hloupé se domnívat, že výsledek nemůžeme ovlivnit.
Autor: Miloslav Bednář , Publikováno: 4.1.2011, EUportal
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz