Naděje umírá poslední
Jak je to ve skutečnosti s německou menšinou v České republice? Hledání stop při výletu do Chebska
O romské menšině v Česku něco víme. Alespoň pár klišé napadne každého, v ideálním případě bez předsudků. O "českých Vietnamcích" má každý také pár obrázků ve své hlavě. Možná dokonce vědí ti, co jsou bez zátěže minulosti, historii svých kořenů. A také si všimli, že existuje poměrně hodně Rusů, kteří vlastní drahé byty v Praze a v Karlových Varech. Ale jak je to vlastně s německou menšinou? Jak žije, jak vypadá? Proč se s ní nikdy nesetkali - na rozdíl od konferencí, většinou nějak se točících kolem údajného "mostu" německé menšiny?
Odpověď je: Je pravděpodobně mnohem složitější, než si lidé myslí, prostě si ji neuvědomují. A docela často lidé sami nevědí, že mají německé předky, nebo je jim to jedno. Důvod poklesu je jasný, velká část německé menšiny zmizela po sjednocení. Při sčítání lidu v r. 1991 bylo stále kolem 48.600 českých občanů "německé" národnosti. O deset let později jich bylo přinejmenším více než 39,100. Při posledním průzkumu v roce 2011, ale jen pod 18.700 - tedy 0,18 % z celkového počtu obyvatel.
Důvod poklesu je zřejmý, když si člověk klade za cíl hledat příslušníky menšiny: Jsou to hlavně starší lidé, kteří se stále považují za Němce. Když jsou dotázáni na své děti nebo vnoučata, často říkají, že ti nemají o toto téma žádný zájem. Jazyk svých předků se učí většinou pouze ve škole. E-mail "Jugend-Kontakt-Organisation" spolku "Zemského shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku" zůstává nenavštěvován. Také předseda Zemského shromáždění nereaguje.
Ti, kteří chtějí vědět, jak „menšina vypadá“, musí jít například do Chebu. Nebo Egru, v závislosti na tom, jestli chcete český nebo německý název. Při centru setkávání na Tržišti čeká Ernst Franke a Alois Rott, 63 a 53 let, určité tváře menšiny na Chebsku. Franke vede Centrum setkávání, Rott je předsedou "Federace německých krajanů Chebska (Bundes der Deutschen Landschaft Egerland)". Pět místních skupin má asi 250 členů a zahrnují ( "Eger, Carlsbad, Wildenstein, Falkenau a Neudek" (Cheb, Karlovy Vary, Vildštejn, Sokolov a Nejdek).
"Pst, mlč"
"Moji rodiče se mnou nemluvili německy, takže moje němčina není tak dobrá," říká Rott omluvně. Pokud se setkají místní skupiny na Chebsku na kávu, nebo na Vánoce, členové si většinou spolu popovídají v češtině, protože ta všude dominuje.
U Frankeho je to jinak. Česky se on naučil jen v mateřské škole, říká. Matčina rodina žije od 13. století na Chebsku, otec přišel v roce 1908 s textilním fabrikantem. Zatímco většina příbuzných byla vyhnána po druhé světové válce, Frankeho rodiče zůstali. "Možná, že to měli jednodušší, protože můj děda byl jako antifašista v koncentračním táboře Dachau." Navíc, jeho otec byl kvalifikovaný pracovník, který pracoval v textilní továrně.
A jaké to bylo, vyrůstat v padesátých, šedesátých letech jako dítě německých rodičů v Československu? "Žili jsme s několika německými rodinami přímo v textilní továrně, tak se mluvilo německy. Když jsem šel s maminkou do vesnice na nákupy, vždycky řekla „Psst, mlč“, říká Franke, který v roce 1959 začal chodit do školy. Tehdy bylo několik "hloupých let", říká, pak to bylo lepší.
Jako o deset let mladší než Rott informuje: "Nebylo to špatné. Samozřejmě, že byl člověk někdy nazýván nacistou nebo Hitlerem, někdy letělo pár kamenů, ale to bylo jen krátký čas." Přizpůsobili se, shodli se oba muži. Přesto se označují za Němce. "Nikdy jsem se za to nestyděl", říká Franke. Co ho od "Čechů" odlišuje? "Smysl pro pořádek", říká. "A to, že vidí některé věci jinak. Bydleli jsme v pohraniční oblasti, mohli přijímat německou televizi. Věděli jsme, co ostatní nevěděli, a že se nám v něčem lhalo."
Ale o odchodu na druhou stranu tehdejší železné opony, Franke ani neuvažoval. "Chebsko je náš domov. Jsme hrdí. "S komunisty jsem se nějak vyrovnal, říká Franke při zpětném ohlédnutí. Zahořklý, že potlačoval své německé kořeny, že nemohl studovat, není, dělá jen náznaky. "Člověk nějak žil", říká mechanik v důchodu. Po převratu si vydělával na živobytí dva roky v Německu, pracoval v marketingu. Na chvíli cestoval po Evropě, Rusku a viděl Spojené Státy. "Ale nejkrásnější je to tady," říká.
To by podepsat také Rott. Teprve v roce 1968 byla diskuse o emigraci, vzpomíná. "Československý stát však požadoval spoustu peněz, pokud jste chtěli emigrovat." A tak někteří zůstali - a spolu s nimi i kapitola, která patří do německých i českých dějin. "Chebsko bylo vždy místem setkávání pro obě strany", říká Franke.
Tomu slouží také centrum setkávání na Tržišti. Konají se zde kurzy němčiny pro Čechy ("potřeboval bych to taky, ale nemám čas", říká Rott), plánovány jsou přednášky pro dospělé. A každou chvíli se v tento pátek odpoledne dívá někdo do dveří. Starší manželský pár z Německa zabloudil, jsou to turisté hledající kavárnu. Šedovlasá paní mluví jižním německým dialektem, žádá o informace o Chebsku. A třetina návštěvníků, a to i ve věku odchodu do důchodu, by chtěla dělat genealogický výzkum. Někdo má rodný list v českém jazyce a chce vědět, zda je možné zjistit, kdo byl muž jeho babičky a k jaké národnosti patřil.
"Nejmladší" mívají kolem 50 let
To, že v tento den přišli jen senioři není náhoda, ale spíše pravidlo. Ačkoli Rott chystá školní projekt - na gymnáziu v Chebu chce mluvit o letech 1918 až 1946 - ale inspirovat mladé lidi pro zájem o menšiny a jejich historii, je vzácné. Když Franke a Rott hovoří o "mladších", mají na mysli lidi kolem 50 let.
Výjimky nejsou. Při hledání aktivit menšiny lze nalézt na internetu například zprávu z „Kulturního sdružení z Ústí" z května: "U příležitosti Dne matek jsme objednali autobus na trochu pozdní hodinu. Plánována a rezervována byla jízda na Kirnitschtalbahn Bad Schandau k vodopádu Lichtenhain a zpět", si můžete přečíst na domovské stránce. A také: "V Pirně-Copitz jsme se zastavili u Kauflandu – jinak nic! Ale tady nás pronásledovala smůla - Jedné z našich dam byla ukradena peněženka".
V místních skupinách se setkávají hlavně senioři k popovídání a na kávu, potvrdila Irena Nováková, deset let předsedkyně "Kulturního sdružení občanů německé národnosti v České republice". Organizace zastupuje asi 1.000 členů. Předsedkyně bydlí v Jablonci nad Nisou. „Mluvili jsme doma pouze německy, protože se můj otec nikdy nenaučil česky. Pro mě bylo normální, že jsme navštěvovali další Němce, a že ve školce a ve škole bylo vše v češtině,“ vzpomíná na padesátá léta. Pro starší generaci to ale nebylo tak jednoduché, někteří se dodnes bojí, přiznat se k německé národnosti. A v malých městech v příhraničních oblastech není nepřátelství "žádnou výjimkou".
I když na druhou stranu bylo hodně uděláno, například organizování společných seminářů s historiky. Ale od státu samotného by Nováková chtěla větší péči o menšiny. "Německá menšina v České republice má tytéž podmínky, jako ostatní menšiny. Bohužel, nejsou příliš pozitivní. Problematika menšin je v České republice hodně na hraně, většinová společnost má velmi málo informací o historii menšin, jejich osudech."
Je to vůbec dobová záležitost, když téměř nikdo pod 50 let nemá zájem? A je to nutné? Nováková doufá, že zájem se nakonec bude zvyšovat a jejich sdružení bude existovat ještě za 20, 30 let. „Je kulturním přínosem pro společnost, pokud máte různé tradice, můžete se vzájemně obohatit a seznámit." V Chebu zní prognóza trochu jinak. "Němci tady pomalu vymírají", říká Franke. "Moje vnoučata se cítí být Evropany, stejně jako všechny děti v Evropě, které se narodily v Evropské unii."
Text a foto: Corinna Anton
http://www.pragerzeitung.cz/index.php/home/gesellschaft/21492-die-hoffnung-stirbt-zuletzt
Pro České národní listy volně a kráceně přeložil P. Rejf