Naděje na návrat

 Významné dny pro domovskou politiku v r. 2017

V loňském roce se národní skupina zamyslela nad připomenutím různých termínů a míst organizovaného vyhnání a přijetí v Německu. Zvlášť působivá akce bude v bývalém táboře Wiesau, který byl vedle Furth im Wald důležitou stanicí vyhnaných sudetských Němců po příjezdu do Bavorska, řekl profesor Grulich v Königsteinu v hesenském městě Nidda.

Poděkoval zemské skupině v Bavorsku za důstojný obřad a připomněl rok 1947, kdy většina vyhnaných osob stále ještě doufala, že se vrátí. Stejně tak i papež Pius XII. mluvil dne 25. února 1946, ve svém projevu k velvyslanci ve Vatikánu, o udržování míru a naději, že vyhnancům a uprchlíkům bude umožněn návrat.

V březnu 1947 došlo v Königsteinu k prvnímu setkání německých kněží vyhnaných z východu, kteří oficiálně zastupovali 2.300 z vlasti vyhnaných římskokatolických kněží z východního Německa, Sudet a Jihovýchodu a analyzovali pastorační situaci s ohledem na vyhnání. Ve společném prohlášení žádali od příslušných orgánů pro sebe a pro ty, o něž pečovali, o návrat domů a nápravu vyhnání od příslušných orgánů, o návrat do rodové vlasti vyhnaných Němců a požadovali odškodnění za vyhnání. Protože vyhnaní klesli do bídy ve velké části zbytku Německa, nedostává se jim bydlení, pracovních příležitostí a potravin, nemohou slušně žít a jsou hnáni do náručí zoufalství a anarchie".

Grulich také poukázal na druhou petici Wenzela Jaksche a předních sociálních demokratů, zaslanou již 1. března 1947 z Londýna signatářským mocnostem postupimské konference a generálnímu tajemníkovi OSN. Tato petice se objevila ve stejném roce pod názvem "Žádáme občany o vyslyšení“. Byla důležitým historickým dokumentem pro restituci nezákonného vyhoštění, vydaným nakladatelstvím Das Volk in München, s úvodem Richarda Reitznera. Spolubojovníci Wenzela Jaksche, signatáři petice, působili za války v Londýně jako vedení sudetoněmecké sociální demokracie v zahraničí. 4. srpna roku 1950, den před podepsáním Charty německých vyhnanců, podepsali sudetoněmečtí sociální demokraté a Seliger-Gemeinde Wiesbadenskou smlouvu s generálem Lvem Prchalem.

Reitzner zdůrazňují odnětí práv a byl si vědom toho, že podání petice "zastupuje zpočátku jen akt symbolického významu". Věděl, že mezi uplatňováním práva a obnovením zákona je obvykle dlouhá cesta. Ale signatáři petice by řekli, že  musí být nejprve vůbec požádáno o vyslyšení o porušení zákona. Reitzner má zásluhu, že politiku sudetoněmeckých sociálních demokratů v exilu "a neoddělitelné morální vedení Wenzelem Jakschem" udělal duchovním centrem celé sudetoněmecké emigrace a pak využil pro boj za vlast a spravedlnost po válce. Petice vycházela ze skutečnosti, že její signatáři byli svobodně volení zástupci ze sociálnědemokratických politiků posledního předválečného československého parlamentu a z toho bylo odvozeno jejich právo být vyslechnuti jako mluvčí sudetoněmeckého etnika při mírovém urovnání.

Grulich litoval, že tyto hlasy jsou tak málo známé, dokonce zapomenuté. Jaksch v petici připomněl období po první světové válce a vývoj před mnichovskou dohodou. Na dokumentech a českých svědectvích Wenzel Jaksch a jeho kolegové vysvětlili, že rozdělení Československa v roce 1938-39 "nebylo výsledkem spiknutí národnostních menšin proti státu, ale důsledkem vnějších sil". A na druhou stranu "sudetoněmečtí nacisté" měli částečně českou podporu, jak dokumentuje kniha  „Mnichov, před ním a po něm" českého ministra Huberta Ripky. Petice uvádí : "Naši lidé nebyli v Postupimi přítomni. Verdikt byl učiněn bez našich lidí, kteří by přispěli příznivým svědectvím o podpoře strany spojenců.

Signatáři předvedli "kardinální hřích" české politiky, jak jej nazval i ministr Ripka, který podíl českého nacionalismu, na váznoucích česko-sudetoněmeckých vztazích, velmi jasně v Mnichově shrnul: "Naše zásadní chyba byla, podle mého názoru, že jsme se nesnažili vyjednávat spíše se sudetoněmeckým obyvatelstvem, namísto s Henleinem. "

Petice upozornila, že vlastnická práva vyhnanců nebyla v Postupimi ani jednou zmíněna, a proto zůstávají v platnosti. Jaksch a jeho kolegové také prokázali, že dekrety prezidenta Edvarda Beneše jsou v rozporu s duchem ústavy Československé republiky.

Grulich pak ve svých poznámkách položil otázku, budou-li mít němečtí politici dnes, v čase politické korektnosti, odvahu říci, jako Wenzel Jaksch, že "většina všech známých ďábelských praktik hitlerovských koncentračních táborů, včetně fyzického týrání, bití žen, úmyslného týrání hladem, nebo odmítání lékařské pomoci, byly běžné v koncentračních táborech Československa". Grulich oznámil, že v tomto roce zůstává naděje na návrat těchto témat při  Dni otevřených dveří v Nidda, ale i při dalších důležitých pamětních dnech tohoto roku.

K nim se při 70. výročí roku 1947 také řadí, kromě 70. výročí Sudetoněmecké rady, výročí úmrtí Generálního vikáře Branitz a pomocného biskupa olomouckého, Josepha Martina Nathana, 30. ledna; 150. výročí narození předsedy německé Křesťansko-sociální strany a poslance v pražském parlamentu, preláta a profesora Karla Hilgenreinera, 22. února; 50. výročí úmrtí generálního vikáře Schlackenwerthu, preláta Karla Bocka, 30. června; 70. výročí úmrtí prvního biskupa vyhnanců, Maxmiliána Kallera, dne 7. července a 50. výročí úmrtí ministra Christopha Seebohma, mluvčího sudetských Němců, dne 17. září. O těchto pamětních dnech budeme včas informovat.

Angelika Steinhauer, Sudetendeutsche Zeitung, 27.1. 2017, str. 5

Pro České národní listy volně a kráceně přeložil P. Rejf