Nacisty povolené Stručné dějiny Říše pro české žactvo z roku 1943

Prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc.

Vícefaktorové vlivy a různé rozhodování nakonec po intervenčních směrodatných funkcionářů NSDAP, aktivistů sudetoněmeckých nacistů, úřadu říšského protektora a též kolaborantského podílu protektorátního ministra školství, bylo přece jen v roce 1943 povoleno vydání knihy "Stručné dějiny Říše". Kniha byla schválena výnosem ministerstva školství ze dne 11. března 1943 jako učebnice pro hlavní školy a nejvyšší stupně škol obecných s českým vyučovacím jazykem (knihu vydalo Státní nakladatelství pro Čechy a Moravu v Praze, 1943, 86 stran).

Cílem učebnice ještě nebyla přímá germanizace, ale jisté předpoklady tu byly již položeny nejen celkovou koncepcí, ale také důsledným používáním německé terminologie, zcela neústrojně v českém jazyce a proto upozorňují čtenáře na tuto skutečnost. Nechávám česko-německou slátaninu v původním znění. Od roku 1943 se v takové směsici dvou jazyků musel vykládat i zeměpis, tedy předepsaný a kontrolovaný vyučovací předmět. Dokonce i na odborných školách, pokud tam byl povolen.

Do časové tabulky pravěké doby byl vložen tzv. brněnský člověk kolem roku 40.000 let před přelomem věků a kolem roku 20 ještě člověk bonský, což mělo vyvolat domnění, že již v době kamenné žil nějaký prototyp germánského člověka. V německé archeologii byl člověk bonský ztotožněn s člověkem cromagnonským. Tímto terminologickým výkladem byly klamány představy čtenáře. V době kolem 4000 se v učebnici uvádí již člověk nordický. ale žádný jiný typ v Evropě, ale ani v ostatním světe není uváděn. A nyní "skvostné německo-české poučení: V době mladší doby kamenné se objevují stopy nordického člověka, jenž sídlil v prostoru kolem Nordsee a Ostsee." (s. 7). V publikované učebnici je tvrzení, že v té době žili nordičtí lidé s germánskou kvetoucí kulturou, kterou poznáváme z bohatých, velkolepých nálezů.O jiných kulturách v Evropě a ve světě ani slovo.

I když učebnice byla zkoumána ze všech úhlů nacistické ideologie, přece jen vznikl spor. V učebnici je tvrzení, kupodivu pravdivé: "pravlast Germánů jest hledati na severu Evropy. (s. 8). Obývali okolí Ostsee. Toto tvrzení se politicky nehodilo politickým aktivistům sudetoněmeckého původu. Tvrdili, že není vhodné připomínat germánské přesídlení do středu evropských krajin, to jen Slované se stěhovali na stará germánská území, což v budoucnu není vhodné trpět. V německých učebnicích byly ovšem mapky, ukazující násilné pronikání Germánů do oblasti osídlených Kelty, Slovany. Nicméně školení němečtí archeologové sudetoněmeckou báchorku o pragermánské pravlasti v českomoravském prostoru nepřijali, aby se jim odborná veřejnost nevysmála a poučili sudetoněmecké agitátory, že přece germánské výboje jsou přirozeným pudem silných kmenů a Němci se nemají stydět za toto počínání.

Ve vědomí dnešních evropských historiků převládá mínění, že velká stěhování národů bylo vyvolané vpádem Hunů do Evropy v letech 370-375. Hitlerova nauka z toho vyvodila poučení, že Němci musí chránit Evropu před nájezdy z východu.

Nacistická ideologie využívala i učebnice pro školní mládež k vzorům, které měly určovat myšlení mladých Němců a české mládeže: "V každém (germánském kmenu) byl rozdíl mezi svobodnými a nesvobodnými. Jen muž směl nosit zbraň a byl považován za soukmenovce. Svému vůdci slibovali věrnost. Vůdcovstvím a poslušností se určují germánské dějiny". (s. 9) A hned je tu i rasové poučení: Germáni byli urostlí silní lidé s modrýma očima a světlými vlasy. (s. 9) V podstatě tu byl podán vzor budoucího příslušníka elitních oddílů SS.

Typologie německé agrese

Je pozoruhodná, ale dejme slovo učebnici. Podrobnosti jsou popsány v kapitole učebnice pod názvem "Germáni hledají nová sídliště" (s. 11). Germánské výboje jsou popisovány mírumilovně, takto: "Germáni okolo roku 113 dosáhli území Donau a Alp a prosili Římany o půdu pro nová sídliště. Prosba zamítnuta. Po zničení jednoho římského vojska táhli Germáni podél severního okraje Alp do Galie, kde porazili druhé římské vojsko" (s. 11).

Římané i nadále zpěčovali vydat jim půdu k osídlení. Další zábor půdy popisuje učebnice velmi jednoduše. Okolo roku 70 před přelomem věků překročil Ariovist řeku Thein. aby urovnal spory keltských kmenů v Galii. Země byla krásná a úrodná. Ariovist měl v úmyslu zřídit v Galii germánskou říši, proto přizval k osídlení soukmenovce ze středního Německa, kteří hledali nová území (s. 12).

Také důvody k povstání jsou v knize popsány v duchu germánského myšlení. "Od roku 6 vládl v severozápadním Německu s bezohlednou tvrdostí římský místodržitel Varus. Germáni nebyli již souzeni dle svého práva, ale podle práva římského a byli podrobeni nezvyklým zneucťujícím trestům (s.13). Vzniklo povstání a Germánie mezi Rhein a Elbe byla zase svobodna" (s. 13). Jak bylo negermánským kmenům pod nadvládou Němců se tu již nepíše.

Celá jedna podkapitola (s. 14) je věnována agresivní politice s názvem "Germánské národy na cestě za novými říšemi". A právě tato doba byla nazvána hrdinským obdobím germánských kmenů. U německých maturit se vyžadovalo jmenování zmíněných říší. Vizigótové s králem Alarichem překročili dolní Donau a žádali osídlovací území na Balkáně. Vandalové, název germánského kmene, pronikli do Španělska a usadili se v severní Africe. Anglové a Sasové se usadili v Británii r. 450. Frankové obsadili Galii kolem roku 500. Markomani obsadili větší část české kotliny, Ostrogoti osídlují po r. 493 Itálii.

Touha po agresivním tažení byla podle učebnice vpravována i do myslí nejmenších dětí. Odkrytý Východ "se stal výpadovou branou pro národy dorážející z východu, které musely být potlačeny po dlouhá staletí, pokud ovšem nesplynuly s jádrem germánského lidu nebo s Říší" (s. 17).

Aby se kolaborantské ministerstvo protektorátního ministerstva školství vyhnulo politické kritice především pohraničních Němců, přijalo celé pasáže z příslušných německých učebnic. Tak například byla téměř doslova přijata kapitola nazvaná Karel Veliký (768-814).

Doba Karla Velikého

Dobu Karla Velikého němečtí historikové v nacistickém myšlení nazvali dobou, kdy vláda nad světem přešla od Římanů na Germány (s. 22). V této části učebnice je také torzovitá zmínka o Češích. Praví se tu, že slovanské kmeny se přistěhovaly "do germánského záboru půdy". Je tu vzpomenut i kupec Sámo. Je tu charakterizován jako německý kupec z kmene Franků. Opomenut byl výzkum francouzských archeologů, že Sámo podle rodiště a podle boje s Franky nemusel být Frank, ale romanizovaný Kelt, který se dostal do sporu s Franky. Kdyby se rodilý Frank dostal do boje s kmenem Franků, byla by to zrada a jeho rod mohl být celý vyvražděn. Německé učebnice vysvětlují přijetí křesťanství, Karel Veliký zjistil, že to síla (páska) spojující germánské kmeny. Čechy a Morava byla poplatná Karlu Velikému a tvořily již tehdy část velké říše (s. 21). Podle německých představ získal Karel Veliký pro říši "ušlechtilý kmen Sasů". Ve skutečnosti je to falzifikace dějin. Od roku 772 do roku 804 vedl Karel Veliký s pohanskými Sasy krvavou válku. Ke křtu byli Sasové přinuceni i cestou kolektivních poprav.

Když Karel Veliký pochopil význam jednoho náboženství pro sjednocování germánských kmenů, uvědomil si, že mocenským prostředkem pro nadvládu nad Evropou bude též církevní organizace, katolická církev. Karel Veliký využil vnitropolitických rozporů v Římě, chtěl je zklidnit a odměnou od papeže o vánocích r. 800 byl korunován císařskou korunou. Tím se stal světskou hlavou západoevropského křesťanstva a ochráncem katolické církve, jak si to i sám pro sebe a svět vyložil. Jako hlava církve se potom do všeho plet a rozhodoval podle své diktátorské vůle. To vyhovovalo německému mocenskému pudu. Karel Veliký záhy pochopil i další výhody křesťanství. Umožňovalo mu misijní činnost, která pod chvályhodnými výroky umožňovala agresivní rozšiřování státu. Zakládáním biskupství posílil politickomocenskou strukturu státu. Biskupové dostávají pozemky a sestavují vojenské družiny. Jsou to mocní feudálové. Vývoj vyústí do reality. Na volbě krále se podílí nejmocnější kurfiřti. Mezi voliteli jsou kurfiřti duchovních, arcibiskup mohučský, kolínský a trevírský a 4 volitelé jsou světští. Král český, falckrabě rýnský, vévoda saský a markrabě braniborský. Sudetoněmečtí propagandisté u českého panovníka zdůrazňují jeho vazalskou podřízenost. Po určitou dobu dokonce zamlčují dobovou ústavu. Tou dobovou ústavou se stala 1212 za Fridricha II. v Basileji proklamovaná Zlatá bula sicilská (název podle použité pečeti sicilské), Sudetoněmečtí aktivisté se zapřením četli, že německý král nemá právo zasahovat do voleb českého panovníka. Má jen potvrzovat již panovníka zvoleného, což je dobová forma mezinárodního uznání. Český panovník získává titul krále a jeho jedinou povinností 300 oděnců (rytířů) jako doprovod na korunovační jízdě do Říma. Mohl se i vyplatit 300 hřivnami stříbra. Český král se má dostavovat pouze na sněmy organizované blíže českým hranicím. A konečně výrazná zásada, že český král uděluje sám investituru biskupům pražským a olomouckým. Ozbrojený korunovační doprovod nemusel být pouhých 300 rytířů. Byli doprovázeni pěchotou z vlastního panství. V protektorátní učebnici z roku 1943 žádná informace o Zlaté bule sicilské není. Nicméně pozice "ochránce církve", dávalo možnosti zasahovat do záležitostí okolních států. V ideologické výbavě nacistické strany se nejprve prosazuje myšlenka kmenového a nadkmenového sjednocování, potom nastupuje celoněmecké a světové sjednocování Němců. V roce 1943 německým strategickým plánovačům vyvstane před očima realita dne. Proti Německu stojí nejen Sovětský svaz, ale také Spojené státy americké a tu se začíná rodit plán "Nová Evropa", ve kterém by Německo pod dominantním postavením ovládalo Evropu a okolní svět. A vůči Čechům lze již plánovat podíl na tomto prospektu, ovšem za vazalské podřízenosti a při kolaboraci s německou agresivitou. Je to doba, kdy Německo organizuje vazalské kolaborantské vlády ve Francii, Belgii, Holandsku, Finsku, v Pobaltí, Rumunsku, Maďarsku, Slovensku, dokonce i ve Francii a též v Chorvatsku.

K těmto pseudo-fanatickým plánům se potřebuje Hitler objektivně sjednocovat proti nepřátelům, těmi jsou Židé, případně žido-bolševici, v západním světě plukotraté. Za uvedené situace se mohou nacističtí propagandisté přiklonit i k myšlence spolupráce arijských Čechů s nordickou elitou, s Němci. Projeví se to i na koncepci protektorátní učebnice.

Poměr k Čechům je vymezen od vazalské pokořenosti až k náznakům a tradicím vzájemné spolupráce. Za vzor spolupráce si okupanti vybrali knížete Václava Přemyslovce. V protektorátní učebnici se o tom praví: "Za Heindricha I. vybudoval a upevnil český kníže Václav mladou křesťanskou církev v Čechách. Němečtí duchovní z Bavorska a z Alemánie jej všemožně podporovali a byli zároveň nositeli německé kultury a vzdělanosti, kterou chtěl kníže Václav svůj národ přivést k rozkvětu. Svou politiku zakládal na přátelství s Heindrichem I. Upevnil svazek českého knížectví s Říší a tím také určil směr dalšího vývoje. Avšak mladý činorodý kníže Václav padl jako oběť zákeřné vraždy nastrojené bratrem Boleslavem. Než také Boleslav rozpoznal německou výsost jako jedinou oporu Čech a pokořil se v r. 929 Heindrichu I., který osobně zavítal do Prahy, aby uspořádal české poměry" (s. 25). Obrázek vyšitý pro vzor kolaborace. Nepoznal Václav v té době význam křesťanství pro dochování svého státu? Neuvěřil naivně, že zařazení mezi křesťanské panovníky by ho mělo ochránit i před výbojnými sousedy? Nebyla v zákulisí také opoziční tendence pohanství proti křesťanství? Nebylo tehdy náhodou, že okupanty udělované vyznamenání neslo označení "Svatovác1avská orlice".

Současně učebnice varuje před opuštěním kolaborujícího směru. Varování je popsáno zřetelně: "Po smrti Heindricha I. se Boleslav vzepřel nadvládě Ottově. Proto přitáhl Otta I. r. 950 do Čech a pokořil Boleslava. Ten pak obnovil přísahu věrnosti německému císaři" (s. 26). Otta I. se ujal moci po Heindrichovi v letech 936-973. Německá propaganda pak s úlevou poznamenala, že v bitvě u Lechtfeldu 955 po boku Otty I. bojoval též oddíl 1000 bojovníků Boleslava Přemyslovce (s.26). Další varování vyslala učebnice v poznámce "Slované byli po tuhých bojích od markrabat Billunga a Gera zatlačeni za Oder. Širá území, kde kdysi bydlili Germáni, byla od té doby znova osídlena Němci. To znamenalo příchod vyšší kultury na východ" (s. 26). Německá historie si agresivní výboj sama pochválila a označila ho za kulturní přínos. Škrtem péra nacistického ideologa byla z historie vymazána doba osídlení východoevropského prostoru slovanskými kmeny.

V roce 962 přijal Otta Veliký z rukou papeže císařskou korunu. Tím se Německo stalo vedoucí mocností v Evropě a podle této učebnice se císař Otto stal pánem „Svaté říše římské německého národa" (s.26). Na dalších stránkách učebnice si německá nacistická propaganda přisvojila idealizované představy o rytířstvu, povýšila do pseudo-idealizovaného stavu a za vzor nordického typu germánů "čest a věrnost, statečnost a hrdinství jim byly největšími ctnostmi" (s. 28). Tudy vedla již cesta ke germánskému nad člověku.

Nové vazalské ctnosti našli nacismem poznamenaní němečtí historici v době, kdy již nevládli panovníci saského původu, ale mocní představitelé Franků, zejména ve strategickém podání Heindricha IV. 1056 -1106.

Hledali se také noví spojenci pro mocenský zápas mezi církví a německým státem, přesněji mezi papežem a císařem.

Církev zesílila a neměla zájem, aby císař ovlivňoval volbu papeže. Heindrich IV. prohlásil na shromáždění biskupů ve Wormsu papeže za sesazeného. Papež na oplátku vyhlásil nad císařem kletbu. Boj o moc začal a sílil.

V rozhodující chvíli říšská knížata selhala a nechala císaře na holičkách. V protektorátní učebnici se pohotově našla chvála pro nový typ kolaborace. Nejvhodnější je úplná citace: "Mezi několika málo říšskými knížaty, kteří zůstali nezlomně věrní Heindrichovi lV. v nejtěžších hodinách, byl český kníže Vratislav II.

(l061-1092). Podporoval Heindricha v boji proti Římu a proti spojencům Říma v Říši. Pro své zásluhy a pro svou věrnost k císaři obdržel r. 1085 pro svou osobu titul královský. Ve slavnostním shromáždění v Mainz ho císař osobně korunoval. Příslušnost Čech k Říši a k jejímu vladařskému rodu byla tak samozřejmá, že Vratislavův bratr Jaromír se stal jako pražský biskup Bernard kancléřem německé Říše" (s. 29).

Fridrich Barbarossa (1152-1190) se také stal předmětem pozornosti nacistických historiků. Při jeho bojích v Itálii mu pomáhal český panovník Vladislav, za odměnu obdržel r. 1155 titul krále z rukou císaře. Zde má protektorátní učebnice chybu, Vladislav získal od Fridricha I. za pomoc při výpravě proti Milánu v roce 1158. V této době se projevila politologicky důležitá realita. Státy v západní Evropě neměly zájem na udržování univerzální nadřazenosti katolické církve. V Anglii se opakovaně vyslovovala myšlenka "kdo Němce (říši) určil za soudce národů".

Fridrich Barbarossa podněcoval separatismus uvnitř českého státu. Vyhlásil 1187 pražské biskupství za říšské biskupství, což znamenalo, že bylo vyčleněno z pravomoci českého státu. Rozhodovat měl německý císař. Prozíravý protitah provedl Vladislav II., když v listopadu 1197 prohlásil svého kněze Daniela za biskupa a ten mu složil okamžitě slib věrnosti. Stejné mocenské záměry se projevily kolem snahy povýšit Moravu na markrabství a tím i uvolnění jeho svazků s Čechy.

Mimořádně vysokou pozornost věnovala protektorátní učebnice kapitole nazvané "Němci v Čechách" (s. 34-36). Přemyslovci Otakar I., jeho syn Václav I. a jeho nástupce Otakar II., povolali do země "velký počet německých osadníků". Němečtí sedláci mýtili pohraniční hvozdy. Němečtí sedláci byli usazováni také uvnitř Čech. O německé nadřazenosti svědčí tvrzení, že "téměř všechna česká města jsou založena Němci" (s. 35). K tomu je poznámka: "královská města zakládal český panovník". Prvními osadníky byli jak čeští poddaní, tak i cizinci. Král nerad řešil spory o pracovní síly nutných ve městech s okolní šlechtou, proto bylo výhodné přizvat i nečeské osadníky. Směrodatný vliv v těchto městech měl český panovník. A poddanská města založil vždy aristokratický rod na svém panství s využitím místních pracovních zdrojů. Těchto měst je většina a jsou správou i osazením česká. Podobným vychloubáním je i tvrzení, že Praha je staré říšské město! Realita Prahy při svém vzniku byla v souladu s běžným vývojem měst po celé Evropě. Města nejsou a nebyla patentovaný vynález Němců. Stejně tak omylné tvrzení, že v Praze vznikla první německá univerzita. Univerzita svým vznikem, posláním, významem byla vždy institucí mezinárodní. S jazykem latinským, mezinárodní složení bylo též národní.

Vrcholem nacistické nadutosti byla také prosazovaná představa, že "doba těsné spojitosti Čech s Říší byla pro ně vždy kulturního a hospodářského rozmachu" (s. 35). Přesvědčení o výhodnosti spojení s Říší je často citace obsažené ve Zlaté bule sicilské z r. 1356, která upravovala volbu německého krále. "Mezi sedmi kurfiřty zaujímal český král jakožto říšský číšník první místo" (s. 35).

Zcela nepochopeným obdobím je pro nacistickou propagandu doba husitská a nemá cenu opakovat lživá tvrzení. Určitý ohlas falešných názorů dnes najdeme jen v literatuře novofašistické a pravicově extrémní v českém prostředí. Mezi Němci jen kritičtí badatelé uznávají význam evangelického, nekatolického Luthera.

Řád německých rytířů se stal oslavnou osou německých dějin. Zdůrazňoval úlohu Heindrichova Lva na pobřeží Ostsee, pokračovatelem se stal řád německých rytířů. Učebnice z roku 1943 o tom sděluje základní fakta. "Jeden polský kníže povolal řád, který vedl velmistr Hermann Salza na pomoc proti pohanským Prusům. Podrobili si zemi v těžkých bojích. Za mečem následoval pluh. Do země byli povoláni němečtí sedláci a měšťané". Závěr poučení vyzněl, že životní německý prostor byl rozšířen tím, že bylo získáno staré území germánského lidu (s. 38). Zmíněné území nebylo germánským územím.

Další obdivné řádky učebnice věnuje německému mocenskému spolku - Německá hansa a též výpravám Vikingů. Světové prvenství si přisvojili němečtí vědci, prý „tvůrčí síla německého národa podala ve všech oborech velké výkony" (s. 41).

Nepřekvapí skutečnost, že značná pozornost je věnována Martinu Lutherovi a třicetileté válce. Zde opět vyvstane nacistické hodnocení Albrechta Valdštejna, Němci ho uvádějí jako Wallensteina. U Luthera oceňují jazykové sjednocení německého lidu, u Valdštejna jeho vojenskou zdatnost, jeho jménem jsou pojmenovány i vojenské jednotky SS. "Zabavením majetku protestantské šlechty za protireformace Valdštejn neobyčejně zbohatl a svého majetku použil k tomu, aby najal silné vojsko. Valdštejn zastupoval především věc Říše. Měl v úmyslu zřídit jednotnou silnou Říši se silným císařem. Především však chtěl ukončit náboženské zápasy jednotlivých vyznání, ve smíru náboženských stran viděl předpoklad politické jednoty Říše. Proto také nechtěl vytáhnout znovu do pole proti protestantům. Když vyjednával se Švédy, aby tím zajistil Říši mír, byl zavražděn r. 1634 v Eger na rozkaz vídeňského dvora, ovlivněného jezuity" (s. 45).

V kolaborantském popisu historie je i nabádání k válce proti Francii. Válka zuřila ještě dalších 14 let. "Také Francie se vyřítila na smrtelně zraněné Německo. Katolický kardinál Richelie naprosto neměl náboženské rozpaky, když se spojoval s protestantskými Švédy. Německo mělo být v zájmu silné Francie nadobro rozbito a hranicí se měl stát Rhein" (s. 45).

Další popis historie má opět sloužit k podněcování války, když příslušná kapitola nese označení "nepřátelé využívají slabosti Říše". Důkazem má být francouzský král Ludvík XIV., štval Turky proti Německu. Roku 1683 postupem proti proudu Donau obklíčili Vídeň. Závěr je vítězný. "Němci opětovně osvobodili Evropu od nebezpečí, které hrozilo v dalekých stepí východu. Dodatečně je tu i poznámka, že němečtí sedláci se usadili při Donau, Tise a v Banátě (s. 48).

Zcela propagandistický charakter má část publikace věnovaná Velké francouzské revoluci, \" závěrečném hodnocení je tato revoluce označena za "nebezpečná bludná učení z Francie ohrožující Evropu" (s. 52). Vše s čím dnes argumentuje česká i světová pravice tu již najdete v zárodečné podobě. Příklady: Svoboda je ochota podřídit se národním požadavkům. Lidé jsou rasově rozdílní. Lidé nejsou ve výkonech stejně cení. Každému, což jeho jest. Židovstvo začalo jako mezinárodní moc bojovat rozkladně proti národům, aby dobylo světovlády (s. 54).

Z napoleonského úseku dějin vytěžila nacistická propaganda i pro české studenty poučení o cestě k politickému sjednocení Německa. "Pruský král Vilém I. poznal, že jeho stát si může činit nárok na vůdčí postavení, jen bude-li mít silnou armádu" (s.59). "Jmenoval proto vedoucího ministra Otto von Bismarcka. Vesla státu se uchopil muž světodějné velikosti". A dodatek? "Německá otázka se dala řešit jen krví a železem" (s. 39). Další oslavná slova jásala, že Prusko převzalo vedení německých věcí a Bismarck skoval znovu Říši".

Další strategické záměry jsou zde obsaženy v myšlence sjednotit státy jižního a severního Německa. Cílem bylo vytvořit spolek na výboj a odboj. Rakousko po válce prusko-rakouské muselo být usmířeno, aby se nestalo ochotným spojencem Francie. Mezi německou veřejnost bylo vypuštěno tvrzení o židech, kteří vypsali odměnu jeden milion franků na zavraždění pruského krále, kancléře Bismarcka a Moltkeho. Nikdy se nic takového neuskutečnilo. Bezprostředním důvodem k německo-francouzské válce se stala Berlínem odmítnutá záruka, že pruská dynastie neobklíčí Francii tím, že Hohenzollernové se nestanou panovníky také Španělsku. S podobnou myšlenkou zapůsobil A. Hitler, když na západní frontě obkličoval Francii svým nacistickým režimem a od roku 1939 také na jihu fašistickým Španělskem. To vyvolalo obavu v Paříži jít na pomoc Československu v době mnichovské krize. Německé vítězství přimělo Bismarcka, aby za obléhání Paříže vyhlásil Německo císařstvím. Učebnice praví, že Německo muselo být znovu vybudováno krví a železem (s. 64). U maturitních zkoušek se zadávala otázka: „jak byla Říše znovu ukuta". Poražená Francie musela zaplatit pět miliard franků za válečné náhrady. Po ukončení první světové války se situace obrátila, platit mělo Německo a Hitler této skutečnosti využil k vyhlášení za zločin a pokoření Německa.

Další pasáže učebnice se zaměřují na problematiku jak železný Kancléř zajistil své dílo (s. 64). Říše byla spolkovým státem s císařem v čele. Věci vládní vedl říšský kancléř v úloze ministerského předsedy a císařova zástupce. Tím byl vyřazen slabošský parlament a odstředivé snahy jednotlivých zemí. Zákonem o kazatelně bylo zakázáno, aby církev komentovala kriticky vládní cíle. Školy byly vyňaty z rukou církve. Jezuitský řád byl zakázán, stát si osvojil právo instalovat duchovní. Od roku 1875 byl platný jen občanský sňatek. Duchovní před nástupem svého úřadu museli složit státní zkoušku. Stát omezil finanční vydržování církve. Proti sociálně demokratickým snahám použilo Německo sociální zákony.

Učebnice je zaplněna protižidovským smyšlením. Například čteme, že Židovstvo dosáhlo vůdčích míst v průmyslu, kultuře a politice. "Židovský jed stravoval německou duši" (s. 66).

Německá poválečná propaganda se snažila svést první světovou válku na Židy. Nelze zapomenout, že po ukončení první světové války se rozpoutala politicko-strategická rozprava, kdo zavinil a vyvolal válku. Německo nechtělo přiznat iniciativní kroky a tak propagovalo mínění, že "židovský lživý tisk otrávil smyšlení celého světa proti Německu" (s. 66). Hitlerova propaganda užívala v mnoha případech nacistická tvrzení, aby se vžila a agresivní čin Berlína vyzněl jako logický důsledek předchozího dění. K tomu patřilo například tvrzení, že Němci jsou početný národ, který nemá přiměřený prostor, ale jiné státy ho mají. Protektorátní administrativou povolená učebnice proto pravila, že "nedostatek prostoru a pracovních příležitostí nutil statisíce Němců (odhadem se uváděl počet 3 milionů obyvatel) k vystěhovalectví. Spojené státy americké byly hromadným hrobem němectví. Jen samostatná koloniální říše mohla uchovat cennou německou krev vlastnímu národu (s. 65). "Říšský kancléř v letech 1884-1885 vybudoval a zmocňoval se koloniálního území v jižní, východní Africe, Kamerunu a v Togo. Berlín zasáhl i do sféry, kterou si přisvojovalo Japonsko pod označením Süddseeinsel. Japonsko tím získalo důvod vypovědět Německu válku, ale uchvatitelský, militaristický a ve fašismu si libující režim za druhé světové války přivedl Tokio ke spojenectví po boku nacistického Německa.

V roce 1890 došlo mezi říšským kancléřem Bismarckem s císařem k názorovým rozdílům a Bismarck byl propuštěn. Nicméně nacisty schválená publikace pohotově poznamenala, že železný kancléř získal pro svůj národ místo pod sluncem. Při četbě pronacistické učebnice jsem přece jen našel jedno sebekritické místo. "V boji, jemuž nebylo rovno, se Říše zhroutila".

"Na jaře roku 1917 vypukla v Rusku revoluce. Car byl svržen s trůnu. Noví bolševičtí vládci pokračovali ve válce, byli ale záhy německými vítězstvími donuceni k míru. Tu vstoupila do války z nicotného důvodu Amerika se svým nesmírným bohatstvím lidí a materiálu. Židé a váleční výdělkáři ji veštvali do války" (s. 58).

Příčiny vojenské porážky

Příčiny vojenské porážky je vhodné studovat i s odstupem času. V nacistickém pojetí vysvětlují mnoho záležitostí let pozdějších. V Hitlerově pojetí se staly programem NSDAP. V protektorátní povolené publikaci: "světová válka byla nejmohutnějším válečným výkonem v dosavadních dějinách" (s. 69). Příčiny německé porážky, v nacistickém pojetí, byly tyto:

A) Skoro celý svět se svým bohatstvím lidí a surovin stál proti Říši.

B) Německému lidu chyběla velká idea, aby vydržel. Propaganda selhala.

C) Slabošská vláda selhala při vedení národa. Neschopné politické velení překáželo vojenskému vedení a ochromilo je.

D) Blokáda, proti které nebyla provedena vhodná opatření, hnala lid k smrti hladem. Žid vrazil frontě dýku do zad (s. 69)

Podle okolností nacisté tvrdili, že to udělali socialisté (sociální demokraté, pacifisté, bolševici). Uloupení bývalých německých kolonií bylo zdůvodněno tím, že Německo není schopné a hodné kolonizační práce. Společnost národů, tento spolek vítězných a loupeživých států, určoval nadále osudy Německa. Smlouvami s Československem, Jugoslávií, Rumunskem a Polskem sledovala Francie svůj starý cíl. obklíčení Německa. Pod francouzskou ochranou se snažili rudí a černí zrádci zřídit reinskou republiku, církevní a monarchističtí separatisté se snažili o odtržení Bayern od Říše. Nesmírné splátky (132 miliard zlatých marek) zničili německou měnu a přivedli Německo na mizinu. Jen Židé se dovedli nesmírně obohatit (s. 72). Židé nemohli nikdy chybět na nacistické propagandě. Lidový vtip těchto let pravil, že Hitler by si musel židy vymyslet, aby měl protivníky, které musel porazit. Závěr je však úředně optimistický: "V letech ponížení a hanby povstal lidu zachránce, Adolf Hitler" (s. 73). Miliony volaly po zachránci.

Zbývající část publikace obsahuje vítězné fanfáry na vítězná německá vojska z období 1930-1943. Nemám chuť opakovat vyčpělé fráze, nicméně pozorný čtenář přistihne nacistické a protektorátní kolaborantské autory, že jim nechtěně uklouzne kus pravdy, případně český člověk snadno odhalí německou lživost. V zahraniční politice žádali nacisté bývalé kolonii, roztrhání mírové smlouvy, v politice vnitřní vyřazení Židů, právo na práci, zlomení úrokového otroctví, vytvoření lidového vojska, svobodu náboženského vyznání, odstranění bezpracného důchodu. Německá říše měla být státem jednotným založeným na vůdcovském principu, případné sněmovní jednání se mělo posuzovat jako "žvanírna". Důvěru lidu nese vůdce. Zakročuje se proti neschopnému či dědičně nemocnému potomstvu. Zákon o dědičném statku zajišťuje sedlákům půdu. Politická činnost církvím je zakázána. Společnost národů odmítlo Německu zrovnoprávnění a Německo ze Společnosti národů vystoupilo. Obdobně tak učinila Itálie a Japonsko, aby nemusely dodržovat mezinárodní práva menších národů. Pakt o neútočení, uzavřený v r. 1934, odstranil francouzsko-politický tlak na dvou frontách. Uzavření francouzsko-ruské vojenské dohody v r. 1936 přimělo Německo vstoupit do neutrálního pásma podél Rýna. Osou Berlí-Řím zajistil Hitler r. 1936 evropský mír a dal Evropě nový směr. V paktu proti Kominterně v listopadu 1936 vstoupilo Německo do nejpřednější fronty boje proti bolševismu. Po bok Německa se postavila Itálie v r. 1937, následovalo Španělsko a Maďarsko. Před napadením Sovětského svazu, v době míru, vznikla protisovětská fronta.

U maturit na školách se zadávala otázka, jak A. Hitler ukoval Velkou německou říši. Odpověď měla znít, že společenstvím krve, které přervalo politické hranice. Všichni Němci měli žít v jednom státě. Za jásotu německého národa v březnu 1938 napochodovaly německé oddíly do Rakouska, aby tu obnovily pořádek a připojily Rakousko k Říši. O rok později, 15. března 1939 pohltilo Německo Čechy a Moravu.

Problematika Československa je v knize podána nepravdivě, agresivně a propagandisticky, což vyhovovalo především sudetoněmeckým separatistům, rozhodnutým pro válku místo životu v míru. Dodnes nacistický pohled a protičeské postoje vidíme v současné politice odsunutých pohraničních Němců. Hrubé zkreslení podává tragické mnichovské dny takto (s. 75): "Němečtí soukmenovci v sudetoněmeckém prostoru byli českou Benešovou vládou poškozováni, připravováni o postavení a majetek, žalářováni a pronásledováni. Jejich vůdce Konrád Henlein požádal v dubnu 1938 pro své německé bratry úplnou rovnoprávnost s českou národností. Na to následoval neslýchaný teror. Německá čest si žádala branného zákroku. V rozmluvách, konaných mezi Hitlerem, Mussolinim, Chamberlainem a Daladierem v Mnichově v září, došlo k dohodě o přičlenění sudetoněmeckého území k Velkoněmecké říši. V říjnu 1938 bylo toto přičlenění provedeno. Vnitropolitické boje dohnaly československý stát k zániku. Beneš musel odstoupit. V Mnichově v září, došlo k dohodě o přičlenění sudetoněmeckého území k Velkoněmecké říši. V říjnu 1938 bylo toto přičlenění provedeno. Vnitropolitické boje dohnaly československý stát k zániku. Beneš musel odstoupit. Prezident Hácha požádal o německý branný zákon, aby byl sjednán pořádek. Čechy a Morava byly jako protektorát v březnu 1939 přičleněny k německému prostoru. České země, těžce zklamané anglicko-francouzskou zradou, se vrátily do lůna Říše, ke kterému po tisíciletí patřily" (s. 76). Při vítězném postupu německé armády v Polsku přece jen autorům unikla pravdivá poznámka: "Další osídlovací prostor byl znovu získán" (s. 77)! K pravdivému obrazu bych dnes doporučil vědecká díla německých historiků. Detlef Brandes napsal knihu "Češi pod německým protektorátem", Praha 1899, 657 stran a faktograficky bohatou publikaci "Sudetští Němci v nacistickém státě", od Volkera Zimmermana, Praha 2001, 577 stran.

Kolaborantská publikace v česko-německém střihu, i po stránce jazykové, což ponechávám v původní podobě, aby bylo vidět jak postupovala germanizace, je v závěru závěrečným hodnocením "Velkoněmecká říše stojí v největším a nejrozhodnějším boji svých dějin". Publikace v závěru vyznívá ve falešné sny. "Tím, že Japonsko a Amerika vstoupily nyní do války vyvinul se z ní boj celých kontinentů. Z této druhé světové války vyjde svět v novém pořádku, který se projeví v dlouhém, spravedlivém míru a v sociálním vzestupu za vedení mladých národů v Evropě a v Asii". Nerealizovaná představa novonacistického hnutí.

Nezodpovězena zůstala otázka, jaké výhody by českému lidu poskytli Němci, kdyby nacisté vyhráli válku?

A realita? V koncentračních táborech bylo vězněno 350.000 Čechů, Slováků, Rusínů a Židů. Zahynulo 235 000 státních občanů bývalého Československa. V plynu zahynulo 15 500 dětí židovského, českého, slovenského, romského původu. Po pádu nacistického režimu na českém území bylo nalezeno 124 hromadných hrobů, 4 363 obětí, většinou válečných zajatců.