V 30. letech 20. století docházelo k rychlému znacizování velké části sudetů. Jakýmsi viditelným mezníkem v tomto procesu bylo vytvoření tzv. Sudetoněmecké strany v čele s Konrádem Henleinem, Němcem s českými kořeny. Říšská nacistická strana podporovala tyto přeměny všemožným způsobem, samozřejmě i většími finančními částkami. Pochopení mezi Henleinem a Hitlerem rostlo. Dokonce vyústilo do dohody, že henleinovci budou s Čechy jednat tak, aby nikdy nebylo dosaženo dohody. Pokud by se její nebezpečí již blížilo, nebo bylo dokonce byla na dosah ruky, hned se henleinovské požadavky měly zvednout, což také činili. Tak zrazovali československý stát, zatímco hodně dlouho k němu předstírali svou loajalitu.
O té jezdil řečnit K. Henlein i do Anglie, jíž několikrát navštívil. Angličanům, tehdy vůči němu až přespříliš důvěřivým, vyprávěl pohádky o hodných a trpících Němcích a zlých Češích, kteří nedělají nic jiného než je neustále trápí. Angličané jeho povídání naslouchali až někdy do jara, maximálně do podzimu roku 1939. Pak zjistili zcela jednoznačně, jak jim bezostyšně lhal. K tomu poznání se dopracoval i N. Chamerlein, tehdejší anglický předseda vlády, který, když se vrátil z jednání v Mnichově, mával lidem jakýmsi papírem před obličeji, jenž ještě v září 1938 vydával za smlouvu, jež znamená mír pro celou jednu generaci.
Když však Hitler svými agresivními kroky roztrhal mnichovskou dohodu, poznal i pan N. Chamberlein, že jej Hitler a jeho pohůnci prachsprostě podvedli. Jistě se pan premiér cítil, zvláště před svými lidmi, velmi trapně. Za ním však stalo i vedení konzervativců, jež se nechalo také ošálit. A tak pro Anglii 3. září 1939 nebyl problém vyhlásit Německu válku. Pro Anglii nebyl ani problém vypracovat koncepci odsunu německého obyvatelstva ze států střední Evropy, zvláště pak německé menšiny v Československu. Angličané totiž viděli, jak již v září 1938 německé freikorpsy přepadávají české celnice, strážnice a samozřejmě i české obyvatelstvo a jak německá menšina v Polsku se angažuje s nacistickými vojsky v boji proti vlastním spoluobčanům.
A tak to pochopitelně byli Angličané, kteří odsun Němců jako první připravili a také rozpracovali. Tento jejich krok byl podmíněn smutnými zkušenostmi, které s Němci udělali. A tak již v prvních letech války bylo zásadně jasné, že německé menšiny budou vysídleny ze států střední Evropy, aby nemohly někdy v budoucnosti být opět rušiteli míru.
Co jsme si my, Češi, s Němci s tak zvanými sudetskými za slavného protentokrátu užili, bylo by na dlouhé povídání. Řekněme jen ve stručnosti. Již v době těsně po Mnichovu udávali tito německé antifašisty, židy. české vlastence. Čechy bez pardonu z domovů vyháněli, často ještě před příchodem německých okupačních vojsk. Bez krve se to neobešlo. Sudeti sloužili v gestapu, uvádělo se že až 50% jeho stavu tvořili právě oni, v SS, SD, sloužili v koncentračních táborech. Jejich nenávist vůči všemu českému bylai pro říšské Němce nepochopitelná.
A tak svými skutky se sudeti sami odsoudili. Chtěli do říše, tak jsme je tam poslali. Dokonce jsme omilostnili ty z nich, kteří se dopustili trestných činů proti republice a českému národu, pokud trestní sazba nesahala přes 10 let. Správně o nich mluvil prezident M. Zeman jako o zrádcích, pro něž odsun byl mnohem menším trestem než spravedlivé potrestání.
Ale ani v Německu, tehdy v západním, neusnuli někteří z nich na vavřínech. Emil Hruška vypráví o vzniku sudetoněmeckého landsmanšaftu a o jeho silných nacistických kořenech.
„Lze konstatovat, že nebýt aktivity bývalých nacistů, nezřídka vysokých funkcionářů, příslušníků SS a spolupracovníků nacistických tajných služeb, nebylo by ani Sudetoněmeckého landsmanšaftu. Bývalí nacisté stáli u jeho zrodu, dlouhá léta - vlastně až do konce 20. století, vzpomeneme-li třeba na Siegfrieda Zoglmanna, Rudolfa Wollnera, Ernsta Kliera či Dietra Maxe - jej řídili a jeho ideologii a politice vtiskli své představy a zásady. Jiné názorové směry (křesťané, sociální demokraté) jim pouze asistovaly a byly využívány k propagování landsmanšaftu jako mírumilovné a tolerantní organizace.
Pro Sudetoněmecký landsmanšaft je příznačné, že nacistická minulost v něm nikdy nebyla překážkou pro výkon jakékoli funkce, ba právě naopak. Za celou dobu existence Sudetoněmeckého landsmanšaftu nedošlo nikdy k tomu, že by komukoli z jeho funkcionářů byla členskou základnou vytýkána jeho předchozí angažovanost v NSDAP, SS či dalších nacistických organizacích... Naopak, na bývalé nacisty je vzpomínáno .jako na významné a veskrze pozitivní osobnosti (viz například nekrology a jubilejní články v listu Sudetendeutsche Zeitung!)…“ (Sudetoněmecké kapitoly, str. 217)
Ale abychom byli konkrétnější, připomeňme si několik známých jmen, několik zasloužilých sudetů s nacistickou minulostí.
Dr. Walter Becher (někdejší přívrženec Kameradschaftsbundu, člen NSDAP)
Dr. Walter Brand (spiritus rector henleinovského hnutí)
Ing. Friedrich Brehm (SS Sturmbannführer, nositel zlatého stranického odznaku NSDAP)
Dr. Emil Franzel (původně soc. demokrat, za okupace policejní důstojník jednotky dislokované v Praze, historik)
Dr. Hermann Götz (MdB) (bývalý spolupracovník nacistické tajné služby, člen NSDAP)
Dr. Walter Hergl (SS Hauptsturmführer, funkcionář NSDAP)
Hermann Hönig (člen NSDAP, nacistický novinář)
Wenzel Jaksch (sociální demokrat)
Dr. Eugen Lemberg (nacista a v r. 1938 člen Sudetoněmeckého freikorpsu)
Dr. Gottfried Preissler (bývalý nacista)
Richard Reitzner (MdB) (sociální demokrat)
Reinhold Riedel
Dr. Rudolf Schreiber (bývalý nacista)
Hans Schütz (MdB), člen SdP
P. Dr. Paulus Sladek OSAug., duchovní
Dr. Wilhelm Turnwald (člen NSDAP, spolupracovník SD)
Dr. Walter Zawadil (MdB) (vysoký funkcionář NSDAP a spolupracovník nacistické tajné služby)
Všichni výše uvedení jsou signatáři tzv Eichstättská adventní deklarace z listopadu 1949
Připravil J. Skalský
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz