Prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc.

Nacistická perzekuce
v českých zemích

Perzekuce politická

Dodnes argumentují krajanské spolky odsunutých Němců z česko-moravského pohraničí s občanskými právy a jejich údajným porušováním v Československu. Zajisté nikdo nebude popírat, že do kategorie občanských práv náleží volební právo. V zabraném pohraničí byly všechny české politické strany zrušeny a zakázány. V Československu například ve volbách do poslanecké sněmovny v dubnu 1921, bylo pro české politické strany odevzdáno 3 328 284 hlasů, pro německé strany 1 586 060 hlasů. Volební právo bylo od 21 let. Během let 1939 -1945 nebyly realizovány vůbec žádné volby, kdo tedy porušoval volební právo?

Německé obyvatelstvo v Československu si nemohlo stěžovat na totalitní útisk jedné politické strany, výběr politických stran byl uspokojivý pro všechny společenské vrstvy i po stránce ideologické. Němečtí rolníci měli k dispozici Svaz zemědělců a venkovských živností (Bund der Landwirte...), založený v roce 1920. V r. 1927 se odloučila strana s názvem Svaz sudetoněmeckého rolnictva.

V roce 1919 se ustavila Německá křesťansko-sociální strana lidová. V témže roce vznikla Německá strana nacionální. Německá dělnická strana nacionálně socialistická (DNSAP) s fašistickou orientací také vznikla v r. 1919. V řadách dělnictva se uplatnila Německá sociálně demokratická strana dělnická, ustavená v r. 1919.

8. října 1933 vzniklo profašistické politické hnutí Sudetoněmecká domovina (SHF), před volbami v r. 1935 přejmenovaná na Sudetoněmeckou stranu, která byla po vyvolání povstání úředně rozpuštěna 16. záři 1938. Do Sudetoněmecké strany vstoupila většina členů Německé strany nacionální a Německé dělnické strany nacionálně socialistické. 5. listopadu 1938 se SdP stala součástí nacistické strany (NSDAP). Němečtí komunisté byli organizováni v internacionální Komunistické straně Československa. Výběr byl tedy velký, občas se vynořily i drobnější německé strany, ale bez většího významu, jako Německá strana živnostenská, Německá demokratická svobodná strana, Všeněmecká strana, Německá svobodomyslná strana aj.

Co je typické pro německé strany v ČSR? Především se ustavily v převážné míře až po vzniku republiky, což potvrzuje liberální poměry. Nic takového neexistovalo v letech okupace. Dnešní mluvčí odsunutých Němců sčítají odevzdané hlasy ve volbách a tvrdí, že od roku 1933 měla většina příhraničních Němců demokratickou orientaci. Co je však platné, po záboru Rakouska v březnu 1938 vstoupily dobrovolně, až na sociální demokraty a komunisty, do Sudetoněmecké strany K. Henleina. Jejich přesvědčení nebylo trvalé a stabilní, stačilo jim slíbit privilegované postavení, rasovou nadřazenost, úlohu panského národa a jejich liberální a demokratická orientace se rozplynula. Zcela opustily dnes tak propagovaný princip občanství a plně se ponořily do vln bouřlivého a výbojného nacionalismu a šovinismu. Teprve po odsunu se Němci zase začali vracet k již jednou pohřbeným stranám. Pro mezinárodní pozorovatele, a to již v r. 1938, je vhodné upozornění, že A. Hitler vyřvával, jak jsou Němci v ČSR utiskováni, přitom v Německu se mohli angažovat jen v nacistické straně, u nás měli k dispozici hned několik politických stran a žili jako poslední němečtí občané ve svobodných poměrech. Neřídili se svými zkušenostmi, ale masově podléhali nacistickým lžím a mnozí z nich si v Bavorsku opět hoví v demagogických postojích. Již to činí soužití s nimi obtížně řešitelné. Nelze přistoupit na jejich lživý závěr, že byli v ČSR utiskováni, kdo byl skutečně pronásledován byl český národ, v té době zbaven všech politických práv.

Masovou přilnavost k nacismu Němci prokázali jasně a konkrétně, když nevyužili možnosti optovat pro Česlo-Slovensko a když si odhlasovali v masové stádnosti připojení k Německu 2467936 (98, 90 %) hlasů. Naši úctu a obdiv zaslouží 27 485 nesouhlasných hlasů a bereme na vědomí, že 5 540 lístků bylo neplatných a dalších 34 963 osob se k volbám nedostavilo. Závěrečná otázka tedy zní, který stát by chtěl ve svých hranicích považovat za dobré spoluobčany cizí státní příslušníky s tak zrádcovským, rasistickým, nedemokratickým a k válečnému vraždění náchylným etnikem? Němci s říšským občanstvím již nebyli českými Němci a Němci angažovanÍ v protičeských, protižidovských a protiromských zločinech nejsou přece demokraty, humanisty a nejsou ani dobrými sousedy. O tom, že ČSR byla pro Němce posledním svobodným územím svědčí také skutečnost, že k nám unikali oponenti i odpůrci nacismu. Antinacisté, němečtí demokraté a socialisté, by k nám přece nechodili, kdyby zde Češi utiskovali německé obyvatelstvo. V českých zemích přece existovaly až do 15.3. 1939 organizační útvary v nacistickém Německu již zakázaných stran. Při masovém hlasování Němců pro nacistickou ideologii a program vyslovili současně souhlas s realizací cílů, tehdy již publikovaných. Dali přednost válce místo míru, diktatuře místo demokracii, nelidské krutosti, genocidě, imperialistickým cílům a zločinecké taktice a strategii. Dnes se již k této odpovědnosti nehlásí a musí tedy falšovat dějiny. Se lživými teoriemi začali a u lživých výkladů a komentářů setrvávají. Jak se vůbec může kamarádit pravda se lží? V tom má být podstata dobrých předsevzetí pro budoucí spolupráci?

Ochrana lidského života

Ochrana lidského života bezesporu patří k lidským právům. Jak s ním Němci pod vlivem nacionalismu a nacismu zacházeli? Nejprve opět srovnání. Za celou dobu meziválečné republiky se neorganizovaly a nerealizovaly politické procesy a nebyly ani vynášeny rozsudky smrti za rozdílné politické názory.

To vše se dělo jen v nacistickém Německu. V letech ohrožení čs. republiky teroristické henleinovské bojůvky podporované a vyzbrojované v Německu rozpoutaly krvavé drama v našem pohraničí. Z nacistického Německa přišly i podněty pro akce polských, maďarských a ukrajinských teroristů. Teroristé zastřelili 312 Čechů a dalších 436 zranili, vláda musela vyhlásit stanné právo, aby uklidnila situaci a zamezila občanské válce. Ve stanném právu nebyl zastřelen, i když to zákon umožňoval, ani jediný Němec, ani jeden vrah. Dodnes se za tyto mezinárodní zločiny Německo neomluvilo.

Sudetoněmecká strana organizovala ilegální protistátní činnost a ČSR byla jediným státem na světě, kde v době svého ohrožení, nebyl nikdo popraven. A nyní je vhodné vzpomenout, kolik českých obyvatel bylo popraveno v letech okupace. Zde je nutno dát na váhu dějin činnost gestapa a čs. policie a četnictva.

Nemám po ruce výkazy činnosti jednotlivých služeben gestapa v celém protektorátu, je nicméně známa jejich angažovanost v Pardubicích a v Hradci Králové při vyšetřování a následném trestání českých občanů za obranu českého národa, za angažovanost proti německým nacistickým zločincům, překračujícím všechna občanská a mezinárodní práva.

Z uvedeného počtu bylo 25 % osob popraveno. 73 % vězněno a jen 2 % propuštěno. Zažil takovou perzekuci např. Liberec, Cheb, či jiné město s německým obyvatelstvem v dobách československého státu? Protektorát Čechy a Morava nebyl válčícím státem a přitom má ztráty, jako by jím byl. Pro názornost uvedu konkrétní přiklad. V době stanného práva bylo v Pardubicích - Zámečku zastřeleno 194 osob, včetně žen z Ležák. V bývalé Zemské donucovací pracovně gestapo zřídilo internační tábor, prošlo jím 1 705 osob z pardubického kraje. Do pracovně výchovného tábora bylo posláno 1 200 osob. Mimo poprav poslalo gestapo do koncentračních táborů 1 120 osob. Masovou perzekuci nepřežilo 535 Židů z celkového počtu 563 Židů. 9. 12. 1942 byl z Pardubic vypraven transport Židů z okolí Pardubic, z 606 osob přežilo jen 47 osob, další vlak odjel 17. 12. 1942, bylo v něm 650 osob z oblasti působnosti pardubického gestapa. Z tohoto transportu zahynulo v Terezíně 80 osob, dalších 562 v plynových komorách v Polsku. Pardubice byly třikrát bombardovány, o život přišlo 231 osob, zraněno bylo 288 osob. Během okupace sílila germanizace města. Před okupací bylo město české, ale v roce 1941 tu vedle 34 454 Čechů žilo již 2 495 Němců, o rok později měly Pardubice německou posádku 5 942 mužů a dalších 1 196 Němců ve službách okupačních úřadů, instituci, příslušníků rodin německých letců, popravčího komanda apod. Nic podobného Češi Němcům neučinili, ani v dobách předválečné republiky. ale ani na území Německa, pro nás cizího státu. Okupací českých zemi nás Německo zatáhlo do situace. že jsme nesli negativní důsledky války. Němci, na válce aktivně se podílející, dodnes nechtějí nést odpovědnost za své skutky. Nelze přece čekat. že se Češi budou omlouvat za to, že Německo válku prohrálo. Stalo se tak po právu.

Rasová perzekuce

Konzervativní pravice a odsunuti Němci nám neustále připomínají protiokupační a protinacistické zákony, na kterých se podílela exilová vláda v Londýně, Státní rada, v zastoupení parlamentu, které podepsal prezident E. Beneš. Hlasy na jejich zrušení přitom vycházejí ze směrodatných kruhů profašistické orientace a vůbec jim nevadí, že do Evropské unie vstupovaly se zátěží zločinů proti lidskosti. Ve svobodném Československu byly dekrety přijaty jako zákony a jejich zrušení by vytvořilo nepřijatelnou skutečnost, platily by zákony nacistického režimu. Nejde jen o stránku právní, ale i morální. Němci se v letech 1933 -1945 ztotožnili se zásadami kriminálního podsvětí. O jejich morálním úpadku svědčí skutečnost, že nevznikla žádná efektivní oponentura, opozice, spojená síla, schopná zvrátit, zarazit středověké tmářství, zločiny globálních rozměrů. Čestní jedinci neměli nikdy tolik sil, aby rasovou perzekuci nedovolili, nicméně jejich odvahu ctíme. Německý národ s vysokým formálním vzděláním podlehl debilnímu, duševně vychýlenému vůdci. Stalo se tak proto, že celé předchozí generace byly po stránce obsahu vzdělání vychovávány v duchu nacionalismu, imperialistických cílů, militaristických metod, prušáckého drilu, politické arogance, protidemokratických tradic.

Od října 1938 začali nacisté uplatňovat v zabraném pohraničí Norimberské zákony a tam žijící Němci s nadšením podpořili rasový teror, ač to byla předtím nejhlučnější etnická skupina v Evropě, volající po občanských právech. Od 15. března 1939 se zločinecká praxe realizovala také v českých zemích. S příchodem kata Heydricha do Prahy se prosadila zásada o „konečném řešení židovské otázky". Rasová perzekuce byla organickou součástí germanizačních plánů a genocidní německé politiky.

V pohraničních okresech statistika v r. 1933 zachytila 27 400 Židů podle víry (Glaubenjuden), hlásících se jazykově k německé národností. V letech habsburské monarchie se mnozí z nich podíleli na germanizačnÍch akcích, případně je finančně podporovali. Je hořkou ironií dějin, že zničující politika byla zaměřena především proti nim. Z českého pohledu nelze jejich proněmecké a prorakouské aktivity chválit, můžeme je jen pochopit. Ve středověku utlačovaná a ponižovaná menšina se díky své ekonomické úspěšnosti dostala v době kapitalismu na úroveň vládních elit a bylo pro ně nežádoucí, aby přihlášením se k Čechům museli ještě jednou absolvovat emancipační proces. V rámci objektivní pravdy je nutno upozornit, že v převážně českém prostředí si sice Židé nechávali svou víru, ale významně podpořili českou kulturu, osvětu, vědu i emancipační cíle české politiky. Židé byli také životně spjati s liberálnějším režimem v ČSR a od počátku cítili ohrožení ze strany nacismu. Ještě na podzim roku 1938 a během roku 1939 se 25.000 Židů zachránilo ze zabraného pohraničí útěkem do českého vnitrozemí a do nefašistických států v Evropě a v Americe. Masový pogrom na židy vyhnal z pohraničí další příslušníky této menšiny, v řadě míst, ve Svitavách, Teplicích, Opavě, Krnově, Falknově, Liberci a jinde vzplály synagogy. Hysteričtí mladí henleinovci a oddíly SA předváděly „výbuch lidové zloby“, slušnější Němci k tomu pasivně přihlíželi. Dnes v řadách odsunutých Němců slyšíte tvrzení, že oni nic zlého neudělali, nejsou tedy na straně viníků, ale síla nacismu byla právě v tom, že pod vlivem předchozí výchovy a po propagandistickém zpracováni i jinak slušní Němci přivolili ke konaní trestných činů, později i k výkonu zločinů a porušováni lidských práv, ač právě pod tímto heslem dávali své volební lístky Sudetoněmecké straně. Počty zavražděných Židů německé úřady nikdy nezveřejnily. V řadách SA se vykřikovala hesla „Nejdříve Židy, potom Čechy". V květnu 1939 se do německých statistik mělo odvahu přihlásit na území zabraném Německem jen 18 673 Židů. 23. 11. 1938 americké vyslanectví v Praze hlásilo, že mezi uprchlíky z pohraničí je 6 700 Židů. Po hromadných útěcích, nevyšetřovaných vraždách a okamžitém zatčení a vězněni lze patrně uvěřit německé informaci, že do Terezina bylo odesláno již jen 611 Židů. Protože většina Židů se po stránce národnostní hlásila k německé národnosti a v dobách Rakousko-Uherské monarchie k obcovacímu jazyku německému, Hitler využíval i tyto údaje k podpoře svého požadavku, aby obce a města s německou většinou (nad 50 %) byly připojeny k Říši. Vrcholem nestydatosti sudetoněmeckých publicistů je započítávání těchto osob do počtu zavražděných Němců v souvislosti s odsunem. Při okupací českých zemí 15. 3. 1939 zastihl okupant na našem území 103 000 Židů a pochopitelně, že jeho agrese vyvolala silnou vlnu emigrace a uvedený počet se snížil, dnes ovšem patři k nehoráznostem novohenleinovské propagandy v Bavorsku, když tvrdí, že „přece odešli sami, dobrovolně". Utekli před terorem, jedině to je pravda. Pokud se z novonacistických pozic poukazuje na odchod z protektorátního území, pak ani to nebylo svobodné a dobrovolné rozhodnuti, i když mělo legální podobu. Německo ještě ve válce nebylo, Židé organizovali po celém světě akce solidarity a ovlivňovali veřejné mínění, které nebylo pro německý národ lichotivé. Nacisté toužili po židovském majetku a tak vytvářeli situaci naplněnou strachem, aby Židy vyštvali. Žádali za to i vysoké úplatky. Proto byla zřízena Ústředna pro židovské vystěhovalectví jako instituce bezpečnostní policie. Touto cestou uniklo smrti v plynu na 27 000 Židů. Vystěhovalecká centrála plnila své poslání i tehdy, když vypukla válka a do své agendy zahrnula i vystěhovávání do koncentračních táborů.

Než došlo k fyzické likvidaci Židů, byli vystaveni mnoha šikanám a nelidskému utrpení. Bylo dokonce přijato 215 nařízení diskriminujících židovské občany. Týkala se majetku, omezeni volnosti pohybu, vyřazení z veřejného života, znemožnění ekonomické aktivity, apod. Mezi protižidovská opatření patřil zákaz opustit místo trvalého pobytu, zákaz vycházet po 20. hodině na ulici, nevstupovat do parků, do „arijského" lesa, na koupaliště, zákaz navštěvovat divadla, sportovní akce, byla jim přísně určena doba nákupů, zákaz nakupovat ovoce, židovské děti nesměly chodit do školy, odebrání telefonních přístrojů a rozhlasových přijímačů., snížené příděly potravin. Od 1. 9. 1941 museli Židé nosit na oděvu žlutou šestihrotou hvězdu s nápisem JUDE. Od 1. 7. 1943 byli vyloučeni z pravomoci soudů a podléhali přímo německé policii. Kdyby se takto v Československé republice zacházelo s Němci, nedivil bych se, že si budou stěžovat. Popsaným způsobem se nikdy v ČSR s Němci nejednalo a přitom stále slyšíme jejich hysterický řev o omezování občanských práv. Proč jen se neozvali v letech okupace? Tehdy byla za jejich souhlasu porušována všechna lidská práva, i právo na život.

První deportace do koncentračních táboru byly vypraveny již v říjnu 1939 do Niska. Jako evidenční, sběrný a průchozí tábor bylo vybráno město Terezín organizované jako střežené ghetto. Terezínem prošlo 139 861 osob a zahynulo zde 33 430 Židů, včetně děti. Další Židé zahynuli po odjezdu 63 transportů do vyhlazovacích táborů, kde bylo plynem popraveno 78 154 osob s původním československým občanstvím. To však nejsou jediné ztráty československých občanů židovského vyznání. Bylo usmrceno dalších 58 000 osob ze Slovenska a z Podkarpatské Ukrajiny dokonce 92 150 Židů. Do plynu je na návrh Německa poslala maďarská fašistická vláda. Terezín nebyl průchozím táborem jen pro české Židy, byli zde věznění také Židé z Německa (42 921) a zemřelo jich tu 20 848. Z Rakouska přišlo 15 224 a zemřelo jich 6228, z Holandska 4897, zemřelo 109 a z dalších zemi ještě 2 987 a zemřelo 124. Neznám jeden jediný konkrétní hlas protestu či pouhého nesouhlasu s masovým vražděním Židů. Znám však štvavé řeči na srazech vystěhovaných Němců o právu na vlast, na život apod. Židům byla vlast vzata včetně života. V závěru války přišlo do Terezína ještě 4 897 Židů z Nizozemí, 466 z Dánska, 1 466 ze Slovenska a 1 150 z Maďarska. Perzekucí bylo postiženo také romské obyvatelstvo, z 22 623 osob vyvezených do koncentračních táboru se po válce vrátilo jen 6 110 Romu. Uvedená čísla zachycují romské obyvatele jen z českých zemí.

Perzekuce českého národa

Nacisté plánovali likvidaci českého národa, část měla být germanizována a jako samostatné etnikum by zanikla, druhá část by byla fyzicky likvidována. Válčící Německo potřebovalo pracovní sily a proto padlo rozhodnutí, že „konečné řešeni" bude provedeno až po ukončení války. Během války měla být likvidována aktivní odbojová činnost a vyhlazena elitní část z každé sociální vrstvy (dělníků, inteligence, mládeže, zemědělců, řemeslníků apod.). K tomu sloužila řada koncentračních táborů a věznic. Do německých věznic bylo uvrženo na 21 000 Čechů. V důsledku bombardování a ničeni úředních dokumentů nelze dodnes pořídit přesnou statistiku, z dochovaných dokumentů nicméně víme, že v Drážďanech bylo vězněno 2 721 Čechů, ve Vratislavi 2017, Waldheimu 2021, Bayreuthu 1 996, Gollnově 1 373, Budyšíně 1 278, Ebrachu 1 242, Wohlau 1 174, Zwickau 1172, Lipsku 1 126, Straubingu 871, Ratiboři 762, Mnichově 697, Berlíně 604 a v řadě dalších. Německo nám nikdy nepředalo oficiální čísla vězněných a popravených v uvedených věznicích. Koncentračními tábory prošlo podle našich údajů 321 800 čs. občanů, Čechů, Židů, Slováků, Rusínů, Romů, vojáků, partyzánů apod. a 221 000 jich tam zahynulo. Jsou to větší ztráty než měla Velká Británie nebo USA, přímí účastnici války.

Podle nacistických statistik zahynulo v následovně vyjmenovaných koncentračních táborech: Dachau 1 399, Buchenwald 818, Gross Rosen 3 911, Flosenburg 1 511 čs. občanů. V uvedeném přehledu nejsou vyhlazovací tábory Osvětim, Sobibor, Chelmo, Majdanek a další. Stanné soudy ve svém rozhodování vynášely jen tři druhy rozsudků, trest smrti, předání do koncentračního tábora a osvobozeni. Proti rozsudku nebylo odvolání a nebyly to tedy ani soudy v právním smyslu, jen úřady perzekuce. První stanné soudy v r. 1941 vynesly 486 trestů smrti, 2 242 osob bylo odesláno do koncentračních táborů. V r. 1942 vynesly popravu 585 lidem. Trest smrti byl vyhlášen i pro pouhé verbální schvalování atentátu na Heydricha. Nacistická msta neměla nic společného s právem, vždyť byli usmrceni příbuzní výsadkářů J. Kubiše a J. Valčíka., celkem 90 osob, včetně dětí. Dalších 252 osob bylo umučeno pro podporu dalších výsadkářů z Velké Británie. Trest smrti mohl být vyhlášen i pro poslech zahraničního rozhlasu. V době atentátu na R. Heydricha Němci v pohraničí žádali v mnoha peticich Hitlera, aby neodkládal konečné řešení české otázky a vyvraždil Čechy ihned. V uvedených žádostech si Němci vzpomenuli také na Čechy a Židy, kteří unikli jejich perzekuci v pohraničí a byli dostiženi až na území protektorátu, jsou tedy zahrnuti do evidence obětí z českých zemi.

Německá pomstychtivost neznala hranic. Nikdo z Lidic se na atentátu na Heydricha nepodílel a přece bylo popraveno 173 mužů od 16 do 84 let. Dalších 11 bylo dodatečně popraveno v Praze. 82 dětí bylo usmrceno plynem. Jak bylo možné tak krutě trestat děti? Ke germanizaci bylo vybráno 9 dětí. Ženy byly poslány do koncentračního tábora. Nacistická msta si vyžádala životy 336 mužů, žen a dětí, do Lidic se vrátilo jen 144 žen a 17 naIezených dětí.

Čtrnáct dnů po Lidicích byly 24. 6. 1942 vypleněny Ležáky. Zavražděno 33 dospělých osob a 11 dětí usmrceno v plynu, zachránily se jen dvě dívky, původně určené k poněmčení. Přitom bylo v Ležákách jen jedno prokazatelné zjištění, že poblíž osady vysílal čs. voják informace do Londýna. Neznám jednu jedinou německou vesnici, která by byla vypálena a obyvatelé vyvražděni, když tu byla vojenská vysílačka a obsluha pracovala podle rozkazu Když spojenci bojovali již na německém území, bylo takových míst na stovky. Byly vypáleny? Nebyly!

Příkladem německé brutality je osud Českého Malína, vesnice na Volyni v tehdejším carském Rusku, založené v roce 1871 vystěhovalci z Mladoboleslavska a z Jičínska. V roce 1943 prošla obcí partyzánská jednotka a vyžádala si potraviny. I kdyby jim venkované odmítli dát požadované zásoby, stejně by si zásobování vynutili, vždyť vesničané neměli ani žádné zbraně. Partyzáni byli ohleduplní, v Českém Malině ponechali 442 krav, 130 koní, 870 vepřů a 170 ovcí. Vesnice nebyla tedy vydrancována, dobytka se totiž zmocnila německá armáda. 13. července 1943 byl Český Malin obklíčen německým plukem, složeným převážné z velkého počtu Němců znajících v lepší či v horši formě český jazyk. Za trest, že vesnice poskytla potraviny partyzánům. byla vypálena. Muži byli postříleni, ženy a děti upáleny ve stodolách. O život přišlo 374 Čechů a 26 místních Poláků. Vražda zcela nevinných dětí je neodpustitelný zločin a prozrazuje jen protičeskou nenávist německých vojáků z českomoravského pohraničí. Z prolhaných úst německých revanšistů a českých novokolaborantů dnes slyšíme, jak dobré sousedské vztahy byly narušeny odsunem v roce 1945. A co Český Malín, nepřispěl k radikalizaci českého národa? Mnoho volyňských Čechů vstupovalo do čs. armádního sboru v SSSR. I to byla odpověď na německý zločin. Nutno poznamenat, že němečtí nacisté v jednotce nebyli, jen Němci z pohraničí.

Německý fanatismus prokazuje také případ Javoříčka vypáleného 5. května 1945. Ukazuje i bezohlednost k vlastním německým jednotkám a německému obyvatelstvu. Každý již věděl, že Německo válku prohrálo, že každým dnem nastane mír a vražděni českého civilního obyvatelstva vyvolá radikalismus na české straně a nebude možno jeho důsledky tak snadno zastavit v odvetných činech na jiných utíkajících německých oddílech a na Němcích vůbec. Němci v Javoříčku zastřelili 38 mužů ve věku od 15 do 76 let, aniž by prokázali, že jsou členy nějakého partyzánského útvaru. Kdyby patřili k partyzánům, nebyli by ve vesnici, ale v lese. Zastřelen byl i muž starý a nemocný, stejně jako chlapec. U obou již na první pohled bylo vidět, že nejsou partyzány, další muži se mohli prokázat svým pracovním zařazením v době, kdy v okolí působila partyzánská jednotka. Jak by se asi Němci tvářili, kdyby Češi postupovali podobnou cestou, když po květnu 1945 v pohraničí působilo několik stovek ilegálních organizací wehrwolfu, napodobujících partyzánskou formu boje. Dodnes Němci nechápou, že Češi měli svaté právo bojovat za vlast, proti nacismu, proto stále volají po zrušení právních norem vytvořených čs. vládou v Londýně. Dodnes se domnívají, že právo je jen na straně agresora a oběť se má omlouvat. Javoříčko nebyl jediný příklad německých zločinů. V Horní Bečvě bylo popraveno 20 občanů, 20 zůstalo nezvěstných a 35 bylo odvlečeno do koncentračního tábora. 19. 12. 1944 byly obklíčeny obce Lipovec a Licoměřice za podezření, že někdo z venkovanů podporoval partyzány. Do koncentračních táborů bylo odesláno 106 osob, 30 zahynulo ve vězení. 2. května 1945 bylo v Lazích zastřeleno 21 Čechů. 3. dubna 1945 Němci zavraždili manžele Juřičkovy a také jejich dvě dcery ve věku 14 a 16 let a syna. Umírající hodili do hořícího mlýna. Mysleli přitom na soužití dvou národů? 6. května 1945 v Leskovicích Němci zavraždili 18 Čechů a vypálili 31 usedlostí. Takových míst, kde Němci vraždili v posledních dnech války je v českých zemích 107, a to nemusí být ještě konečné číslo. Německá tupost byla v té době bez hranic. Německé vítězství již nemělo žádnou perspektivu a Němci nemyslící ani na vlastní budoucnost, nevěděli, že jejich zločiny musí nutně vyvolat vlnu radikalismu? Jejich protičeská angažovanost přispěla jen k dalším důvodům, aby došlo k transferu. Dodnes se Němci nevyrovnali s minulostí a vůbec ne se skutečností, že na našem území vraždili a bojovali ještě po datu všeobecné kapitulace, což mezinárodní právo uznává jako banditismus.

Germanizační plány

Čeští novokolaboranti a odsunutí novohenleinovci, kteří se stále dožadují historického vyrovnání, náprav křivd a dobrých sousedských vztahů, by si měli nejdříve udělat analýzu genocidy a germanizačních plánů, realizovaných na okupovaných územích Čech a Moravy. Či se domnívají, že výrok R. Heydricha, že v českých zemích nemá Čech co pohledávat, je důkazem pro vyrovnané česko-německé vztahy? Teprve po takovém rozboru pochopí pravdu i s důsledky, které z toho vycházejí. Nelze tvrdit, že to byl izolovaný výrok jedno jediného nacistického fanatika, byla to věta, kterou schvalovala většina Němců v pohraničních regionech. Stačí prohledat německé archivy a odeslané petice, žádající během celé války likvidaci českého národa a jsou tu nekončící návrhy, kdy se Němci z českomoravského pohraničí nabízeli za správce protektorátní kolonie, aby mohli urychlit genocidu a germanizaci osob i prostoru. V historii českého národa se nikdy nestalo, aby oficiální místa, vláda, zákony a úřední směrnice vyžadovaly likvidaci německého národa násilnou formou odnárodňování. Není tedy nebetyčný rozdíl mezi stanoviskem Německa a Němců ve srovnání s postojem českého národa a jeho vlády? Již první návrh na germanizaci vyšel z okruhu kolem Henleina 25. 7. 1940. Říšský protektor, šlechtic Neurath, s K.H.Frankem propracovali konkrétní podrobnosti a oba je zaslali do Berlína 31. 8. 1940. Počátkem října 1940 A. Hitler navrhovaná opatření schválil. Tím zcela jistě vytvářel „dobrý vztah" k českému národu. Počítalo se dokonce i s tak zv. zvláštním zacházením (Sonderbehandlung - pozn. red.), které bylo skutečně v několika stech případů realizováno a znamenalo popravu bez soudního projednání.

A. Hitler také amnestoval všechny zločiny Němců, kterých se dopustili na českém lidu. Hlavně, že se kritizuje dekret prezidenta E. Beneše, řešící případy vzešlé z boje proti okupaci a nacismu. Není v tom rozdíl?

R. Heydrich vystoupil dne 2.10. 1941 v Praze s uceleným výkladem germanizace. Na jeho příkaz se prováděl rasový průzkum českých žáků a studentů, krytý jako vyhledávací akce proti TBC. Hlavní rasový a osídlovací úřad SS rozhodl, že jen 45 % českého národa je schopno poněmčeni, další část národa byla označena za nevyrovnané míšence a 15 % dokonce za rasově cizí. Jen díky postupu spojeneckých armád nemohl být zločinecký úmysl v plném rozsahu proveden. Nicméně některé akce hlavního rasového a osídlovacího úřadu SS byly provedeny.

Německá kolonizace zasáhla 10 000 zemědělských podniků, postihla na 70 000 Čechů a vedla k vyvlastnění 550 000 ha půdy. Na vojenské střelnice bylo přeměněno 79 000 ha půdy na Benešovsku, v Brdech a na Vyškovsku, aby po válce byly předány německým kolonistům. Zrušeno bylo 248 obcí a osad. Tragických rozměrů dosáhlo vysídlování Čechů na Neveklovsku. Na Opavsku, kde bylo větší množství českých obcí, bylo násilnou cestou zabráno jen do r. 1943 celkem 11 303 ha půdy. Pro tak tzv. německé rozptýlené osídlování bylo určeno 30 000 ha půdy, aby vzniklo 1 600 německých usedlosti. Součástí germanizačního režimu bylo také vyhlazování vesnic, vedle Lidic, Ležák a Javoříčka to byla Ploštína (19. 2. 1945), Loučka (23.4. 1945), Prlov (23. 4. 1945). V Ploštině, Prlově, Loučkách, jen v těchto místech bylo povražděno 56 osob, někteří byli upáleni ve svých domovech. Ještě větší počet bychom našli na Slovensku.

Na omylu jsou také publicisté, kteří tvrdí, že germanizační návrhy předkládali jen fanatici z řad nacistické strany. Není to pravda. V roce 1941 vzniklo memorandum Svazu průmyslu v Čechách a na Moravě, ve kterém podnikatelské kruhy tlumočily své stanovisko, že „při likvidaci 70 % českého národa, zbylých 30 %, sestávajících většinou z rasového podlidství, jehož asimilace není žádoucí, se stane tak bezvýznamným, že se dá bez nesnází vysídlit nebo jiným způsobem zneškodnit". Dodnes jsem nikde nečetl, že by se němečtí podnikatelé od uvedených názoru distancovali.

O asimilaci Čechů podávaly informace nejen služebny gestapa, bezpečnostní služby, ale také vrchní radové zemských úřadů. Češi je znali jako úředníky oberlandrátů. Ve své shrnující zprávě z 18. 3. 1941 sdělují, že zatím nejsou výsledky germanizace na žádoucí úrovni. Předpokládají „zhroucení všech nadějí na vlastní stát, poznání, že spojení s Říší je nerozlučitelné a ukončení protiněmecké propagandy v evropském prostoru přinesou po vítězství rozhodný obrat".

Organizace NSDAP doporučovaly zesílení počtu německých úředníků v Čechách a na Moravě k posílení germanizace. V září 1941 se jevil následující stav jako nedokonalý. Říšský protektor zaměstnávali 119 Němců, na úřadech krajských (zemských) radů bylo dalších 1 345 Němců, v justičních službách 472, u státní německé prokuratury 222, na pobočkách říšských ministerstev v protektorátu (finance, pošta, železnice aj.) 2 612, v ústavech a institucích 3 667, velitelství pořádkové policie mělo 351 mužů a velitelství bezpečnostní služby a SS zaměstnávalo dalších 1 663 Němců. Všichni dohromady tvořili dozorčí a informační aparát, sledující nejen chování Čechů, ale I proces germanizace. Nacistickým organizacím se uvedený počet jevil jako nedostatečný.

Němci se i v podmínkách okupace a útisku Čechů ohánějí humanismem a lidskostí a tak si kladu otázku nad výrokem R. Heydricha, proneseným 2. 10. 1941 na poradě vyšších úředníků okupačního aparátu: „V duchu lidskosti a dobroty ve vlastním prostředí a v duchu kamarádství a lidského porozumění uvnitř naši německé společnosti musíme s neoblomnou tvrdosti zaručit, aby tento prostor se s konečnou platnosti stal prostorem německým". Dnes v duchu humanity chtějí omluvu, ptám se, není jejich konečný cíl stále stejný?

Teror a perzekuci proti obyvatelům protektorátu gestapo vyvíjelo s použitím informací od bezpečnostní služby a od organizací nacistické strany. Jen část statistických dat se zachovalo, publikoval je v knize „So oder so“ Boris Čelovský, česko-kanadsky historik.

Počet zatčených gestapem v daném čase a podle základní charakteristiky v Protektorátu Čechy a Morava.

Doba	styk se zajatci	útěk z práce	hosp. přestupky	Židé	církev. opozice	národ. odboj	marxisté. soc.dem. a komunisté
červen 1941	1	35	41	38	-	646	296
říjen 1941	1	138	31	275	1	1 772	527
listopad 1941	3	86	31	113	-	995	336
leden 1942	1	60	24	66	1	452	221
květen 1942	58	81	34	108	-	668	401
červenec 1942	79	170	40	85	3	1 287	269
srpen 1942	137	350	25	91	13	354	192
leden	213	216	25	72	6	652	427
duben 1943	217	172	15	55	4	386	772
červenec 1943	117	424	16	69	-	322	272

Ve vzorné stranické župě Sudety bylo ve všech definovaných kategoriích zatčeno v listopadu 1941 447 osob, v lednu 1942 376 osob, květnu 1942 878 osob, červenci 1942 1162 osob, srpnu 1942 1345 osob, lednu 1943 963 osob, v dubnu 1943 933 osob a v červenci 1943 1 408 osob Mrzí zatčenými jsou Němci, Češi, zahraniční zajatci, zahraniční dělníci, Židé a jiní cizinci. Nicméně míra teroru ze strany gestapa to dokazuje zcela jasně.

Kolektivní tresty

Odsunutí Němci se stále ohánějí kolektivním trestem na etnickém základě, není to pravda, kdo se nezapletl do spolupráce s okupanty, nacistickou stranou, gestapem, bezpečnostní službou, SA a SS, mohl zůstat zejména, když mohl také prokázat nesouhlas se zločiny nacistického Německa. Český lid nemůže být vinen tím, že takových osob nebylo mnoho. Navíc je vhodné upozornit, že s kolektivními tresty začali nacisté a v době rakouské monarchie nacionalisticky orientovaní němečtí Rakušané, což lze prokázat v jazykových otázkách, ve státoprávním uspořádáni apod.

Kolektivním trestem pro celý český národ bylo žití pod německou okupační botou, ale realizovaly se i jiné kolektivní tresty. Tak například okupace 15. 3. 1939 byla německou zahraniční službou vysvětlována tak, že prezident E. Hácha přijel do Berlína prosit Hitlera, aby zakročil, protože komunisté chystají puč. Pochopitelně to nebyla pravda, ale ve snaze o prodejnost tohoto nesmyslu bylo hned po vstupu německé armády do českých zemí v akci Gitter zatčeno 6 411 členů již v té době rozpuštěné komunistické strany: Po stránce právní jim nebylo možno nic vytknout, proti okupantům nestačili nic podniknout. Současně byli zatčeni němečtí Židé a komunisté, kteří utekli z Německa před nacistickým terorem. Nežádoucí byla ovšem pomoc českého četnictva a policie při této akci. Ti ze zatčených, kteří nebyli propuštěni v několika dalších dnech, byli v koncentračních táborech často až do konce války.

Dalším kolektivním trestem byla akce Albrecht I. zahájená 1. září 1939, v den, kdy začala válka proti Polsku. Zatčeno bylo 1 247 osob z řad české inteligence, Sokolové, sociální demokraté, představitelé křesťanských církví, důstojníci rozpuštěné čs. armády a další. Akce nebyla ukončena přesně k nějakému datu a po válce zadrženi gestapáci uváděli počet rukojmí na 2 000 osob, z toho bylo z různých, také protekčních důvodů, propuštěno 164 osob. Současně s akcí Albrecht zajistila bezpečnostní služba a gestapo zostřené obzervování důstojnických kádrů s intenzivním vyvrcholením šestý den německo-polské války. Patrně to souviselo s pokyny britské výzvědné služby, aby ilegální organizace Obrana národa vyvolala masové povstání ve prospěch napadeného Polska. Byl to šíleny nápad, Angličané nejdříve asistují pří naši porážce v Mnichově a potom žádají, aby lidé zcela zbaveni zbraní šli do vzpoury snadno potlačitelné německou armádou Několik skrytých pistolí důstojníků Obrany národa by situaci nezměnilo a Hitler by získal důvod k masovému vraždění. Pomoc, kterou nebyla schopna zajistit Polsku Velká Británie, mělo nahradit české povstání. Akce Albrecht měla zajistit rukojmí, určená k zastřelení v případě našI vzpoury. Z německé strany šlo v podstatě o kolektivní trest, nikdo ze zatčených se žádných akcí nezúčastnil. V této době si gestapo založilo kartotéku A, později přejmenovanou na kartotéku S (Sonderkarte). Obsahovala zjištěné údaje o významných osobách, vhodných jako rukojmí, aniž by se něčím provinili. Kartoteční systém byl vyžadován ve všech služebnách gestapa. Pražská vláda se provinila již tím, že před okupací, ač dostala pravdivé informace o datu agrese, nezajistila zničení evidence čs. důstojníků, legionářů, členů policie, četnictva a finanční stráže, především se zařazením v jednotkách SOS. Stejně tak nebyly zničeny evidenční přehledy Sokola, Orla, DTJ, dokonce ani Židé nelikvidovali údaje o členech židovské obce. Gestapo dostalo také k dispozicí seznam levicově smýšlejících politiků a aktivistů.

Kolektivní trest byl uvalen na členy Sokola. V akcí Sokol byl 8. října 1941 zahájen masový úder gestapa na členy tělovýchovné organizace Sokol. Byla to také akce k získání rukojmí a prý i trest za sympatie k Jugoslávii, kde také existovaly sokolské jednoty. Zadrženo bylo 1 520 členů Sokola a většina z nich poslána bez soudu do koncentračních táborů, Sokol byl 12. října 1941 rozpuštěn, jeho majetek využívala Hitlerova mládež a později také Kuratorium pro výchovu mládeže.

Z příkazu K. H. Franka se od 17. září 1942 uskutečnila akce E (Emigranten), kdy bylo pozatýkáno 3 520 osob, jejichž příbuzní uprchli do zahraničí a byl tu tedy dán předpoklad, že mohou bojovat v čs. zahraniční armádě. 22. 8. 1944 se z příkazu gestapa rozjela další perzekuční akce Gitter II. Svým způsobem to měla být odveta za atentát na Hitlera, přestože nikdo ze zatčených neměl o atentátu ani potuchu. Do koncentračních táborů byli posláni dosud nezatčení funkcionáři a poslanci sociálně demokratické a komunistické strany. Podle poválečného šetřeni bylo zatčeno 263 osob, někteří zemřeli v koncentračních táborech. Opět bez soudu a bez nějaké konkrétní viny.

Kolektivní tresty uvalené na český národ měly nejrůznější formu a podobu. Česká mládež neměla možnost získat vysokoškolské vzdělání. Dnes němečtí revanšisté fňukají, že nikdo z Němců nemohl po roce 1945 u nás užívat tituly získané na nacistických školách. Zrušení českých vysokých škol postihlo celý národ. Během války se snížila životní úroveň, masově se rozšířila TBC a podvýživa. Jeden Čech měl za měsíc nárok na 4 vejce, 6 kg brambor, 1,2 kg cukru, 9,7 kg chleba, mouky nebo pečiva, 1 kg masa nebo uzenin, 16 dkg sádla, 7 dkg másla, I, 75 litru mléka, 48 dkg umělého tuku, nemocnost vzrostla o 77 % oproti roku 1937. Zdravotním rizikem ze špatné výživy trpělo několik generací českého lidu a je neseriózní, když se nižší věková hranice svádí na vývoj po roce 1945. Za rok bylo možno odebrat jen jedny boty vycházkové, jedny pracovní, jen dřeváky byly volné. Nedostatek oděvů, bot, malé příděly paliva, to vše snižovalo fyzickou odolnost českého obyvatelstva.

Bombardování

Tím, že Německo okupovalo české země, mělo zde své posádky, vyráběla se tu výzbroj a jiné věcí pro vedení války, stala se naše města předmětem bombardování spojeneckým letectvem. I touto nepřímou cestou byli Češi trestáni. Praha byla bombardována a přitom přišlo o život přes tři sta a dalších téměř pět set lidí bylo zraněno. Další nálet se konal ještě 2. a 3. března, 15. března byl postižen Kolín, 22. března Kralupy a Neratovice, 25. března Libeň, Vysočany a Kbely, při náletu bylo zabito 370 osob a dalších 411 bylo zraněno. 16. dubna bombardováni postihlo Plzeň, znova o den později, také Beroun a Kladno. 18. dubna jsou postižena města Kolín, 20. dubna Klatovy, 25. dubna opět Plzeň. V roce 1944 anglo-americké letectvo napadlo třikrát Pardubice, dvakrát Kolín a dvakrát Záluží. Celkem na nálety doplatilo životem 7 500 Čechů. Bombardováno bylo i Německo, tam zahynulo dalších 3100 osob. V posledních dnech války němečtí letci bombardovali Prahu v odvetu za povstání. Takových míst bylo na českém venkově ještě 7.

Perzekuce českého školství

Pro budoucnost každého národa je důležitá výchova a vzdělání mladé generace. Němci se snažili české školství likvidovat nejen zavřením vysokých škol, ale i výrazným snížením počtu škol odborných, středních a obecných. K tomu je nutno připočítat falšovaný výklad vlastivědy a historie, literatury apod. Nejdříve bylo katastrofálním způsobem likvidováno české školství v zabraném pohraničí Po příchodu německé armády byly rušeny české střední školy, potom došlo na školy měšťanské a obecné. Pro obecné školy byl stanoven úřední limit šedesát žáků na jednu třídu, již to bylo diskriminační opatřeni. Jen v oblastech souvislého českého osídlení (Vrchlabsko, Opavsko, Mostecko) bylo podmíněně trpěno obecné školství s perspektivou postupného rušení. Měšťanské školy byly v pohraničí i v protektorátním vnitrozemí přeměněny na Hauptschule - hlavní školy, ale přechod z obecné na školu hlavní byl limitován nařízením, že žák musí složit přijímací zkoušku s povinnou němčinou a z obecné školy smělo přejít do školy hlavní jen 35 % žáků. Během okupace bylo zrušeno 27 reálných gymnázií, z toho v pohraničí 16 a 3 učitelské ústavy. Byla také znemožněna návštěva a docházka českých děti z pohraničí do škol v protektorátu. Zastavenou výuku dějepisu nahradila zvýšená výuka německého jazyka. V roce 1940 bylo zavřeno dalších 5 českých gymnázií, v roce 1941 ještě dalších 35 českých středních škol. Do roku 1945 bylo likvidováno 70 % středních škol Počet studentů na středních školách byl nuceně snížen o 50 000 studentů. Předpis okupantů zněl, že 60 % českých dětí může vychodit jen základní školu a dále nemá postoupit. Středoškolské vzdělání mělo být povoleno jen těm, kdož budou schopni poněmčení. Ve školním roce 1940-1941 byli Židé vyloučeni ze vzdělání. 21. 8. 1944 bylo z úředního příkazu zastaveno vyučování ve všech osmých třídách středních škol a studenti byli přiděleni k pomocným vojenským službám, často ženijního a protipožárního zaměření. Studenti nuceně sloužili u protiletecké ochrany (Luftschutz) a technických služeb (Technische Nothilfe), určeným k odstraňováni trosek po leteckých náletech. 23. 1. 1945 bylo na 60 000 studentů zařazeno do Todtovy organizace k výstavbě opevnění a zákopů na Moravě i v Dolním Rakousku. V koncentračních táborech zahynulo 415 učitelů, popraveno bylo 405 učitelů A teď je vhodné připomenout věčným německým stěžovatelům, že nic podobného se během meziválečné republiky nedělo, žádný německý učíte! či profesor nebyl popraven. Němci u nás měli např. ve školním roce 1929 -1930 3229 obecných škol s 352 000 žáky, 434 měšťanských škol s 48 000 žáky a 96 středních škol s 20 000 studenty. Němci a Německo, ač zuřiví kritikové, nevytvořili lepší školství, naopak ho podrobili rasové teorii i praxi se zaměřením na germanizaci, k výchově proti demokracii, křesťanství a humanitě.

Perzekuce české kultury

V plánovaném komplexu germanizace byla předmětem německé perzekuce také česká kultura ve všech formách a námětech. Jaké byly základní charakterové rysy této perzekuce?

1. V kultuře se nesměla objevovat díla připomínající T.G. Masaryka, E. Beneše, musel být propagován Emil Hácha. Uváděná díla nesměla sympaticky deklarovat přízeň k liberalismu, demokracii, lidské solidaritě a humanismu. Požadovala se díla nacistická, protižidovská a vyvolávající komplex malosti u českého národa. Pocit méněcennosti propagují i dnes naši novokolaboranti.

2. Podle toho, s kým právě Německo válčilo, nesměla ho připomínat a v kinech ani promítat díla sovětská od roku 1939, francouzská, anglická a polská od r. 1939, norská a belgická od r. 1940, byla přísně zakázána literatura balkánských Jihoslovanů, především srbského původu, v r. 1941 vyšel zákaz amerických filmů. Černošská hudba byla pronásledována. Zde jednu pikantní připomínka. Právě moderní hudba z USA ovlivňovala i mladé Němce v Říši a byla to snad jediná vazba na české studenty nasazené v Německu. Hitlerova mládež i gestapo bylo pověřeno zakročit v i v hudební oblasti, připomínalo to vzdáleně Napoleona, který podřídil divadla a umělce ministerstvu policie, když využívali vládní dotace, ale dovolili si kritizovat samotného Napoleona. Němci také udělovali bohaté odměny, především těm, kdo se dali do služeb kolaborantské a nacistické ideologie.

3. Všechny kulturní aktivity byly podřízeny cenzuře vycházející z úřadu říšského protektora a také organizace NSDAP upozorňovaly na závadná místa v české kultuře.

4. O knižní produkci rozhodoval německý nacista A. Hoop, o politickém tisku Gregory a Wolf. V letech 1941 - 1944 bylo zakázáno a zabaveno 2 100 647 knih.

5. Nacisté věnovali pozornost divadelním hercům. 150 umělců bylo zatčeno a vězněno. Repertoár byl přísně střežen. Filmoví pracovníci museli od října 1939 skládat zkoušky z němčiny. Film s židovským hercem nesměl být vůbec uváděn.

6. Byla výrazně omezena produkce českých podnikatelů, natáčet mohla společnost Lucerna-film a Nationalfilm. V českých ateliérech se roztahovala německá Bavaria-Film, postupně pohlcující filmařský průmysl.

7. Nacistům, při jejich kulturním vědění, poměrně dlouho unikala česká hudba. Od roku 1942 se situace výrazně zhoršila a i na hudební díla dosáhla cenzura. Omezen byl také odborný tisk. Obdobně byl také vysloven zákaz pro regionální umělecké a vlastivědné časopisy. Místní vlastivěda udržovala vlastenecké povědomí. Němci a Německo přinesli do českých zemí jen kulturní barbarství.

Na závěr bych upozornil na statistický přehled. vypracovaný podle údajů Svazu bojovníků proti fašismu, uveřejněný 6. 1. 2000 v Národním osvobození:

Koncentrační tábory a věznice 290 000 osob

Mimořádné, rychlé a stanné soudy 5 500

Obětí pochodu smrti 10 000

Obětí leteckých náletů, včetně Německa 10 600

Oběti povstání 1945 3 467

Oběti z řad partyzánů 4 100

Obětí výsadkářů, včetně pomocníků 800

Oběti letců v zahraničí 560

Padlých v armádním sboru v SSSR 4 700

Padlých na západní frontě 3 200

Padlých z řad ČSA 1 720

Oběti hnutí odporu v cizině (Francie, Itálie, Jugoslávie) 450

K doplnění mohu ještě uvést rasové oběti z řad Romů 6513, v masových hrobech na Slovenku (Slováci, Češi a další) celkem 5 350, v řadách SOS padlo 312 Čechů a dalších 436 bylo zraněno, za hraníce v r. 1938 zavlečeno, uneseno více jak 2 000 osob, Čechů, demokratických Němců a Židů.

Pro objasnění objektivní pravdy nelze zapomenout ani na opačnou stranu, na Němce z českomoravského pohraničí. Němečtí autoři uvádějí, že v německé armádě padlo 120 000 až 140 000 Němců z pohraničních okresů, do německé armády bylo odvedeno 440 000 mužů. Za rozbití Československa až do 31. 12. 1940, Adolf HitIer přikázal udělit 1 162 617 různých vyznamenání, především však medaile za osvobození Sudet. Počet medailí a jiných vyznamenání za rozbití pomnichovského Československa, většinou s názvem Pražský hrad, bylo uděleno 154 563 Němcům. Připomínám, že protistátní aktivity jim musela potvrdit příslušná organizace Sudetoněmecké strany či organizace NSDAP.

K tomu je možno přičíst 1 311 000 Němců organizovaných v Sudetoněmecké straně a jejich masových organizacích. Pro připojení k Německu hlasovalo 2 467 936 příhraničních Němců. Německá historiografie uvádí, že do nacistické strany vstoupilo 526 790 Němců, další byli členy na území připojeném k Bavorsku, Slezsku a Rakousku. Do oddílů SA se v pohraničí přihlásilo 180 000 osob, v řadách SS bylo dalších 12 800 Němců. Počet členů SA poklesl odvodem do armády, případně přeřazením k SS, policii, četnictvu, gestapu (asi 1 500 osob) apod., v roce 1940 je evidováno 128 851 členů SA. V celém Německu jich bylo v téže době 409 109. HitIerova mládež a Svaz německých dívek dosáhl počtu 610 000 členů. Do Hnutí německých žen se přihlásilo 410 000 žen. V Německé pracovní frontě bylo 430 000 členů. Když spočítáme všechny přidružené nacistické organizace a členy NSDAP, je to větší počet než byl počet německého obyvatelstva v českém pohraničí. To znamená, že někteří nadšenci nacismu byli organizováni ve více útvarech a organizacích. Hluboké a masové prosáknutí nacismu do řad Němců vyvolaly důvody pro transfer. Jen 147 000 Němcům byl potvrzen či uznán charakter protifašisticky zaměřených osob, většinou z řad sociálních demokratů, komunistů a demokraticky orientovaných křesťanských církví. Když válka utichla a nastal mír, pokusilo se ještě 265 ilegálních německých a nacistických organizací, většinou wehrwolfů, rozpoutat občanskou válku v pohraničních regionech. Boj po datu všeobecné kapitulace také nemohl prospět vzájemnému porozumění.

Odsun Němců z ČSR byl zahájen 25. 1. 1946 a byl skončen v podstatě 24. 10. 1946. Do západních okupačních zón bylo vystěhováno 1 559 000 osob, do sovětské zóny dalších 841 000, do Berlína asi 4 500. K vystěhování se dobrovolně přihlásilo i mimo oficiální odsun 88 614 antifašistů. Po odsunu zůstalo v květnu 1947 na našem území 204 000 Němců, ale i v dalších letech jich řada odešla. Redakce: J. Skalský

***

Z brožurky PhDr. V. Kurala, CSc., Memorandum Hergel

Již v době před okupací Československa se určité tzv. sudetoněmecké „odborné“ kruhy zabývaly otázkou, jak zničit český národ. Tyto úvahy navazovaly na poněkud primitivnější představy rakouských pangermánů z doby existence Rakouska-Uherska. Jedním z těch, kteří svými plány obohatili tento genocidní protičeský směr, byl i dr. Walter Hergel (*1899 v Liberci)- pozn. red.

„Dokladem toho jsou tyto „Herglovy“ téze:

a) Velkoněmecko-české řešení stejně jako sudetoněmecko-české se musí uskutečnit „zásadně a hlavně pod vedením Říše jako ztělesnění velkoněmecké sjednocovací vůle a my, sudetští Němci, tím konec konců na život a na smrt závisíme na její síle a politice“ a konec konců „na Vůdci“. I když nelze vůli sudetských Němců opomíjet, nejsou komponentem určujícím.

b) Česko-německé řešení nezasahuje jen otázku či anexi pohraničí, ale jde o celý „sudetoněmecký prostor“, neboť „Čech je ze svého dnešního sídelního prostoru neustálým a těžkým nebezpečím a ohrožením veškerého němectví“ … Kromě toho potřebuje německý národ životní prostor a proto se „nesmí vzdát ani metru tohoto prostoru ze všeho nejméně v srdci Německa…“ Přitom: „Žádné zaslepení: je to boj na život a na smrt… V konečném důsledku nejde o nic jiného, než kdo zůstane, Čech či Němec. Proto z titulu práva vyšší hodnoty německého národa… musí být pokračováno v tom, co naši otcové započali a předčasně přerušili... „Vlastně nejnaléhavějším úkolem německého národa je… aby byla z Čech, Moravy a Slezska německá země.“

c) Tuto zemi „si přejeme jako německou půdu, proto i konec existence české národnosti na této půdě. … germanizace půdy může nastat jen tím způsobem, že český národ odtud fyzicky zmizí,… k čemuž může dojít ve dvou základních formách: buď vyhubením či vyhnáním. (Žádná pochybná humanita!)“.

d) Ponechme stranou Herglovo ujišťování, že Němci nejsou schopni žádného masakru, zatímco „husitští Češi“ ano a ponechme úsudek o tom čtenáři. Věcně důležitá je však další teze „české otázky“ tj. řešení pomocí války, a to války vyhlazovací, kterou nabízejí soudobé prostředky vojenské techniky, umožňující vést danou válku právě jako válku vyhlazovací, v níž utrpí sice obě strany, v níž však „jedinou otázkou zůstane, kdo zde rychleji a účinněji předejde druhého.“

„Memorandum Hergl“ posléze vyhlašuje, že čas k řešení nazrává.

Názory v něm obsažené mohou být označeny za extrémistické a snad v SdP původně v takové pozici i byly. Podstatné však je, že se – ať už ze znalosti memoranda (které Hergl zřejmě dal SD, jejímž agentem se stal) nebo jinou cestou – do sudetoněmecké „völkisch“ politiky a jejích cílů postupně prosazovalo a prosadí právě takové řešení „české otázky“

První takové a nemalé prvky lze spatřovat v obsahu Henleinova memoranda Hitlerovi z 19. listopadu 1937. Shodu s „memorandem Hergel“ představuje již teze, že „srozumění mezi Němci a Čechy je v Československu prakticky nemožné“. Druhou je vývod, že řešení tohoto vztahu je možné „jen Říší“ a že proto bude politika SdP uvedena do souladu „s politikou říše a jejími faktory“. K tomu se jaksi stranou připojuje omluva za to, že předtím musela SdP, aby mohla legálně existoval v československém demokratickém systému, navenek jako by požadovat jen autonomii v rámci ČSR, a to přesto, že si její vedení prý nepřálo nic jiného než začlenění do Říše. Americký autor R. Smelser to správně vykládá tak, že SdP nyní jde nejen o pohraničí, ale o začlenění celého českomoravského prostoru do Říše (což je vlastně jako by třetí přitakání „Herglovi“, ať už vědomé nebo nevědomé)…

Toto pojednání o „memorandu Hergel“, jehož obsah zde věcně popsala R. Říhová, vůbec nechce tvrdit, že by sám Hergel jako autor byl tvůrcem „české“ politiky SdP, natož samotného Hitlera. Má odbornou obec seznámit s pojetím memoranda co do cílů a postupů v „české otázce“; vedle toho však i upozornit, že toto pojetí (navazující na starší „vyháněcí“ projekty všeněmců z dob habsburské monarchie – K.H. Wolfa, Haaseho apod.) vlastně představovalo výchozí, ale i ucelenou nacionálně socialistickou völkisch verzi protičeského sudetoněmeckého „volkstumskampfu“. A že politika SdP cíle této verze a cestu k nim od listopadu 1937 postupně přejímala, upravovala, až je posléze uplatnila, a to jak v politickém plánování, tak v praktické „denní“ politice – byť i s menšími, dobovou situací (zejména válkou) podmíněnými modifikacemi.“

Z pamětního spisu Neuratha a Franka o germanizaci, vystěhování a likvidaci českého národa (28. srpen 1940)

„Cílem říšské politiky v Čechách a na Moravě musí být úplná germanizace prostoru a lidí… Taková germanizace předpokládá:

1. přenárodnění rasově vhodných Čechů;

2.vysídlení rasově neúnosných Čechů a říši nepřátelské vrstvy inteligence, příp. zavedení zvláštního zacházení s těmito a se všemi podvratnými živly;

3. nové osídlení takto uvolněného prostoru svěží německou krví.“

Z programového projevu R. Hendricha proneseného v Praze dne 2. října 1941

„Vůdcova směrnice, kterou jsem obdržel, zní: Mám v tomto prostoru jednoznačně a se vší tvrdostí zajistit, aby obyvatelstvo, pokud je české národnosti, pochopilo, že se nelze vyhýbat realitě příslušnosti k říši a poslušnosti vůči říši…

Prostory, v nichž musí jednou vládnout německá horní vrstva, budou po dalším vojenském výboji sahat až hluboko do Ruska, až daleko k Uralu; … Čechy a Morava mají osudový, rozhodující podíl na pozitivním plánování dějin… Tento prostor se jednou musí stát německým a Čech tady nemá už koneckonců co pohledávat…

Konečné řešení musí sebou přinést toto: Tento prostor musí být jednou definitivně osídlen Němci . Tento prostor je srdcem říše a nemůžeme trpět – to ukazuje německý vývoj v historii – aby z tohoto prostoru přicházely znova a znova rány dýkou proti říši…

Pokusme se tedy teď podle staré metody poněmčit českou verbež… U jedné části špatně smýšlejících lidí dobré rasy nezbude nic jiného, než se pokusit usídlit je v říši, v čistě německém prostředí, poněmčit je a převychovat jejich smýšlení, nebo, když to nepůjde, postavit je nakonec ke zdi…“

Stanovisko ke germanizaci zcela jednoznačně vyjadřoval návrh vedení NSDAP v Praze z 11. března 1942: „Rasově schopní Češi, kteří se nebudou chtít stát Němci, musí být k tomu přinuceni nebo zastřeleni.“

Odpor českého obyvatelstva proti Němcům

Ze zpráv zasílaných československé vládě v Londýně

Z výpovědi tří Čechů, kterým se podařilo uprchnout v roce 1943 do Švédska (záznamy z 24. srpna 1944):

Nálada lidu 1942 silně protiněmecká. Všichni jsou přesvědčeni o prohře Německa a čekají na okamžik, kdy jim bude dopřáno bojovat se zbraní v ruce proti Německu. Národ doma věří, že dostane z Anglie nebo Ruska zbraně, aby se mohl bít … Sudeťáci jsou drzí a stále udávají naše lidi…“

„Nálada protiněmecká, lid se připravuje na boj s Němci, věří, že mu budou shozeny zbraně a že bude moci bojovat…“.

„Nálada lidu ve vlasti všeobecně silně protiněmecká, očekáván je konec války a konečné vyúčtování. Sudeťáci jsou stále sprostí a nebezpeční. Není možné soužití a proto musí ven.“

Zpráva o situaci z října a listopadu 1943:

Stanovisko k Němcům, kteří žijí v Československu je u všech našich lidí zcela jednoznačné. „Pryč s nimi“. Zkušenost se sudetským obyvatelstvem zůstane poučením pro všechny budoucí generace a náš lid pokládá za jedině správné řešení vystěhování všech Němců z našeho území.

Zpráva z dubna 1944:

„Ani jeden náš Němec tam nesmí zůstat. Ne, ani socialisté. Nechceme, aby se opakoval Mnichov. Musíme mít jistotu, že aspoň naše děti budou mít jednou od Němců pokoj. Vy tady si neumíte představit, co nám dělají, jak nás ponižují. Frank musí viset. Nevíte, jací to jsou fanatici, zvláště jejich ženy a děti.

Zpráva z 25. června 1944:

„Všechny složky obyvatelstva jsou plny upřímné nenávisti k nacistů, a za radikální řešení v národnostní otázce vůbec. … Ani jeden Němec nesmí zůstat po válce v českých zemích. Takto mluví jak zprávy jednotlivých rezistenčních skupin, tak čeští průmyslníci, zajíždějící do neutrální ciziny, tak konečně Češi v německé armádě, zajatí a pak vypovídající spojeneckým orgánům…. Nenávist proti Němcům je obecná, neboť není prakticky rodiny, která by nebyla postižena popravou nebo uvězněním některého z jejích členů. Popravuje se denně.“

(SÚA, fond Ripka, Politické zprávy z ČSR)

Redakce: J. Skalský Připravil: dr. O. Tuleškov

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Českým národním sdružením a Kruhem občanů ČR vyhnaných v roce 1938 z pohraničí jako svou 332. publikaci vydanou pro potřeby vlasteneckých organizací. Praha, duben 2010.

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: info@ceskenarodnilisty.cz