Na politiku zrady nelze zapomenout

Dnes má celosvětová veřejnost již dostatek faktů o tom, že druhá světová válka nemusela být, kdybychom nebyli zrazeni.

Byla již zpřístupněna fakta, že při hlasování v britské Dolní sněmovně o Chamberlainově zradě – „dát Hitlerovi československé Sudety“, premiér Velké Británie řekl: „Prostě nemůžeme Československu pomoci... vzdal jsem se jakékoli myšlenky dát garance Československu. “  Tuto zradu omluvil prohlášením, že urovnání v Mnichově přineslo „mír pro naši dobu“. Přitom opomněl na zánik versailleského uspořádání.

Proti této zradě byli tři členové jeho vlády. Museli odejít. Jeden z nich ministr námořnictva Alfred Duff Cooper řekl: „Byl jsem rozzuřený. Pokud nyní opustíme Čechy, nebo jim dokonce doporučíme vzdát se, budeme odpovědni za jednu z největších zrad v historii. “ Záchrana se nemohla očekávat ani od Francie - rezignovala také.

Po nastalé květnové částečné mobilizaci v Československu si A. Duff Cooper k britské vládě poznamenal velkou absurdnost: „Ve vládě převládl dojem, že obrovské brutální Československo utlačuje ubohé, mírumilovné, malé Německo.“

Nátlaku spojenců naletěla i československá vláda, když nezvážila případné jiné možnosti. A tak výsledkem nemohlo být nic jiného než mnichovská berlínská hraniční čára a protektorát.

Na lepší časy se ale neblýskalo. Jestliže jako satisfakce v době londýnské emigrace bylo Československo uznáno v hranicích, které existovaly k 31. prosinci 1937 a byly s pochopením vnímány i nezbytné korekce hranic pro připravovanou mírovou smlouvu, pak následná léta byla již jen výraznou podporou poraženému Německu, včetně i jeho osvobození od povinnosti uzavřít mírovou smlouvu. Tento diktát předurčuje další vývoj nejen v Evropě.

Když si prohlédneme dějiny, pak zjistíme, že jsme se v historii museli zabývat nejednou zradou, připomeňme, třeba šlechtu nebo zradu papeže Pia XII. coby Hitlerova papeže.

Bohužel, i v nastalé době jako by se zrada stala nezbytným průvodním jevem vývoje světa. Z nedávné doby vlády prezidenta Baracka Obamy lze považovat za vážnou zradu na svém válečném spojenci, úsilí Spojených států o další rozmístění vojsk v blízkosti ruských hranic. Že nejde o ojedinělý přístup, je patrné z výčtu postojů některých amerických prezidentů:

Pro vznik Československa sehrál pozitivní úlohu prezident Thomas Wilson, zejména v souvislosti se vznikem versailleského systému národních suverenit a hranic, přesto, že Senát Spojených států měl výhrady k americkému vměšování do evropských otázek. Tomuto úsilí se přisuzovalo kmotrovství.

Pro Wilsonova nástupce Warrena Hardinga jsou známá jeho slova, že Spojené státy „se vůbec nechtějí podílet na řízení osudu světa“, což bylo projevem tehdejšího amerického izolacionismu. Od této doby se svět mnohokrát otočil kolem své osy, což vyvolalo i mnohé geopolitické změny.

Polarizace nastala za demokraticky smýšlejícího Franklina Roosevelta, když v roce 1933 uznal Sovětský svaz, zatímco Winston Churchill by spíše dal přednost konfrontaci. V poslední den svého života poslal F. Roosevelt britskému premiérovi Churchillovi depeši: „Já bych sovětský problém co nejvíce minimalizoval, zdá se mi, že takovéto problémy v té či oné podobě se objevují takřka každý den a většina z nich se zase urovná."  Roosevelt se dovedl vžít do role svých protivníků. Podobnou osobnost mezi americkými prezidenty jsme zatím nezaznamenali. K dokreslení mozaiky prezidenta F. Roosevelta je třeba připomenout mírové úsilí jeho ženy Eleanor a nejstaršího syna Jamese, kteří tehdy odsoudili válečnou hysterii vyvolanou Churchillem.

Po odchodu F. Roosevelta nastoupil Harry Truman, který vynikal autoritářstvím a enormním budováním velmocenských pozic Spojených států. K jeho charakteru se váže i zločinné rozhodnutí použít atomovou zbraň vůči civilním občanům Japonska. Toto diabolické myšlení zřejmě již nikdo před lidstvem neospravedlní.

Za zradu v Trumanově režii, vybočující z jakékoli etiky a vylučující existenci svědomí, je v době kapitulace Německa (1945), zbavení nacistických generálů R. Gehlena, A. Heusingera, H. Speidla, H. Foertsche aj. povinnosti zodpovídat se před norimberským tribunálem. Namísto toho byli využití pro vybudování nového útočného válečného seskupení - Severoatlantického paktu NATO s nasměrováním na sovětský stát, Československo a další demokratické státy. Nelze pominout velení paktu jedním z těchto nacistů. Tento fakt potvrzuje i vojensky uznávaný důstojník armády USA a pracovník CIA James H. Critchfield, vlastním jménem James Marshal, autor knihy „Operace Pullach“.

Do dalšího období působnosti amerických prezidentů náleží osobnosti rodiny Bushů, kteří napomáhali třetí říši i v době, kdy již Hitlerův antisemitismus a vražedný režim byl znám. Po druhé světové válce neujde pozornosti zásadní obrat v politice prezidentů v souvislosti s poversailleským uspořádáním systému hranic. Georg Bush st., ve funkci viceprezidenta USA, nabídl na summitu v roce 1985 ve Vídni Německu, aby Spojené státy a Německo byly v budoucnosti „partners in Leadership“. Šlo o protičeskoslovenský akt, neboť k tomu přiložil nejvýznamnější „vábničku“, zpochybnění poversailleského systému hranic v Evropě. Bushova slova: ...„tyto hranice nepovažuje za konečné", by snad nejvíce ocenil Hitler. V podstatě šlo o obdobu mnichovanských nabídek s obdobným renomé, neboť to přispělo k vytvoření syndromu, že Spojené státy jsou ve svých rozhodnutích nestálé a partnerství s nimi je nespolehlivé.

To samozřejmě vyvolalo u Německa podnět k oprášení svých starých geopolitických představ.

Tehdy Helmut Kohl, německý spolkový kancléř, zareagoval slovy: „Kdyby východní hranice Německa, hranice na Odře a Nise, byly natrvalo východní hranicí evropské politické unie, bylo by to pro naši zemi katastrofou. Pro nás je důležité, abychom překročili tuto hranici... “ Pohrozil, že buď Německo získá nadvládu dobrovolným začleněním národních států do evropských struktur, nebo si ji bude muset vybojovat válkou.

K doplnění mozaiky prezidentů zbývá - v lednu 2017 končící prezident Barack Obama. Říká se, že od třicátých let, od dob Roosevelta, nebyl v zemi takový lidový hněv vůči Wall Streetu a zbytečným imperialistickým válkám - Obama měl zpočátku vítr v zádech, který brzy zeslábl. Narostla propast mezi bohatými a chudými. Ve vojenské politice v Afghánistánu překonal i Bushe známou válkou z nutnosti. Pokud jde o český stát, akce na pražském Albertově v režii Obamova velvyslance Andrewa Schapira jeho prestiž již nepozvedly. Počáteční kmotrovství evropským státům značně znehodnotil.

Závěrem: Po stručném kaleidoskopu některých prezidentů, zradě v britské Dolní sněmovně, jakož i oklamání Gorbačova při námluvách ve věci zrušení NATO a Varšavské smlouvy, snad ani nelze odpovědět na otázku - kdo vlastně byli či jsou naši přátelé?

Čeněk M. Kadlec, Slovanská vzájemnost č. 206, únor 2017, str. 2