Na oslavě narozenin TGM v Brně vystoupil též
doc. PhDr. Stanislav Balík
Vážení spoluobčané,
je možná až příliš banální připomínat, že muž, který se narodil před 167 lety a k jehož pomníku za chvíli položíme květiny, byl v mnoha ohledech výjimečný. Snad i proto se mu částečně již za života, částečně po smrti přihodilo, že jeho osobnost a dílo byly zatemněny a znejasněny. Přispěla k tomu nejen éra bolševického řízeného zapomínání, ale i pozdější a dnešní inflace odkazování se na jeho citáty, které dnes používá kdekdo. Staly se z nich otřepané fráze, které se nestydí použít ani ten, kdo jedná v přímém rozporu s Masarykovými ideály – tedy přesný opak toho, oč by první československý prezident stál.
Tomáš G. Masaryk totiž nebyl ani nelida střílející do dělníků, ale ani barvotiskový tatíček líbající malá dítka. Nejenže byl člověkem z masa a kostí se silnými i slabšími stránkami. Především se snažil být opravdový ve všem, co dělal.
Když přednášel na univerzitě, byl skutečným učitelem, který doslova pobláznil své studenty, z nichž se posléze stali nositelé jeho představ o správném uspořádání společnosti. Jeho vlivu si jeho protivníci všímali velmi brzy, nicméně neměli sílu s tím nic dělat. Zmohli se jen na podrážděné zmínky o profesoru Masaříkovi, který vštěpuje na pražském vysokém učení své zhoubné zásady.
Když se stal veřejným intelektuálem, vstupoval do veřejných debat, bořil vše, co považoval za neužitečné a škodlivé, i když za to nemohl očekávat okamžitý vděk. Měl odvahu jít i do otevřených střetů, kde stál doslova jiráskovsky Proti všem.
Když založil politickou stranu, úspěšný příliš nebyl. Přesto jej to nezlomilo a neodradilo od další politické činnosti, o jejímž smyslu byl přesvědčen.
Když se stal poslancem, stal se naplno politikem hájícím zájmy jak svého volebního obvodu, tak (především) voličských skupin, které v politice reprezentoval.
Když v necelých pětašedesáti letech na začátku světové války opustil domov a odešel do exilu bojovat za samostatný stát, dal do toho všechno. To, co vypadalo jako fikce, dokázal svým neskutečným nasazením doslova vydupat ze země.
A když se stal prezidentem samostatného Československa, během krátké doby se vědomě stylizoval do role dobrého panovníka vládnoucího z hradu dávných českých knížat a králů, po němž toužily celé generace našich předků a který, zdá se, nám dnes tak zoufale chybí.
Jinými slovy – ať dělal cokoli, šel do toho s plným nasazením a především s vírou a odvahou. Jakkoli dokázal být obratným politikem, který neváhal přispět k diskreditaci svých protivníků, věděl, že horizontem jeho uvažování nemohou být příští volby, ale příští generace.
Na tento jeho rys se mnoho nevzpomíná. Přitom jde možná o nejsilnější jeho politický odkaz. Masarykovi totiž neležela na srdci jen běžná politika, nové zákony či uspořádání státu, jakkoli i to uměl řešit. Řešil především otázku výchovy příští generace – ne výchovy politické, ale výchovy ke kázni, střídmosti, odříkání si, cudnosti, slušnosti, pracovitosti. Asi by se dnes hodně divil, kdyby viděl, jaké přístupy v otázce výchovy a uspořádání společnosti propagují politické síly, k nimž měl blízko či které si věší jeho portrét do svých schůzovních místností.
Jistě, mnohé z Masarykových myšlenek a díla bylo silně ovlivněno dobovým kontextem, který je nám už třeba i celé století vzdálený. Nelze jej jen tak jednoduše vypreparovat z doby, jejímž byl dítětem, a přesadit do doby zcela jiné, tedy dnešní.
Můžeme-li si ale od něj odnést alespoň něco trvalého, určitě to může být odvaha, důslednost a opravdovost, s níž se pouštěl do věcí, na něž si ostatní netroufali. Je to výzva nejenom pro univerzitu, jež nosí jeho jméno, ale také pro politiky, kteří pokračují v budování státu, u jehož stavby kdysi stál i Tomáš Garrigue Masaryk.