Na infekci radikálního islámu je potřeba radikální léčba, řekl Kmoníček

Má-li zůstat Evropa taková, jakou ji známe, nelze dnešním hrozbám čelit lidskoprávní rétorikou 21. století, řekl v rozhovoru pro Právo šéf hradního zahraničního odboru Hynek Kmoníček.

Vláda plánuje přesídlit z Turecka osmdesátku syrských uprchlíků. Je to rozumné, když na straně jedné uprchlíci měli na svědomí některé útoky v Evropě a na straně druhé víc než polovina migrantů z České republiky stejně utekla?

Po týdnu vraždění Evropanů tu bojovníky tzv. Islámského státu, tu psychicky narušenými jedinci schopnými odpálit bombu, jen aby nebyli přesídleni z Německa do Bulharska, nemohla mít realizace takového plánu horší načasování.

Chce se mi jen říct „jako by snad ani nebylo před volbami“. Pokud je mi známo, číslo 88 přesídlenců je součástí dobrovolné české kvóty v návaznosti na dohodu s Tureckem.

Tato dohoda má ale v této chvíli dlouhou řadu otazníků, realizace de facto neprobíhá, a dokud nebudou tyto smluvní otázky vyřešeny, nic nás nenutí jednostranně plnit závazky z ní vyplývající. Takže to v této chvíli za rozumné nepovažuji.

Ministr vnitra Chovanec ujišťuje, že migranti budou důkladně prověřeni. Bude to stačit na eliminaci bezpečnostního rizika?

Pro přesídlování je naprosto klíčové, aby si nad celým procesem od začátku do konce český stát udržel kontrolu. Platíme si bezpečnostní a zpravodajské složky, aby dokázaly prověřit, že lidé, kteří zájem žít tady s námi projevili v dalekých zemích, budou skutečně přínosem pro tuto zemi, ne nákladem nebo nedej bože nebezpečím. A bude nutné k tomu přistupovat i s tím, že musí fungovat opačný scénář – jasná pravidla pro příchod, dobu pobytu a rychlé vyhoštění v případě jejich porušení.

Útoky v Německu ukázaly, že uprchlíci jsou nebezpečím. Co říkáte na četnost útoků proti civilistům ve jménu tzv. Islámského státu nejen migranty, ale i jejich potomky?

Překvapila mě nejen četnost, ale i opakující se modus operandi. Není přece normální, aby se během jednoho týdne opakovala v různých státech EU příhoda psychicky narušeného občana blízkovýchodního původu s občanstvím západoevropské země, který je několik let v péči psychiatrů a řeší si problémy útokem, při kterém se přihlásí nebo nepřihlásí k tzv. Islámskému státu.

Objevuje se nebezpečí nového typu hybridní války. Pokud totiž tzv. IS byl někde zatím úspěšný, tak zejména na webu, kde se mu daří přímo oslovovat řadu velmi mladých lidí. A vidím pochopitelnou paralelu mezi tím, jak se apokalypticko-sebevražedná teologie tzv. IS začala odrážet v psychice lidí, kteří mají v naší společnosti vlastní psychické problémy. Šílená teologie začala nacházet svoje šílence.

Co tím konkrétně myslíte?

Myslím tím svého druhu demonstrativní sebevraždy, které budou mít „vyšší“ cíl jenom tím, že dotyčný začne křičet Alláhu akbar. Najednou se stávám mučedníkem nějakého hnutí, které se ke mně přihlásí přesto, že s počátkem a průběhem mých problémů nemělo nic společného.

Dává mi návod k řešení osobních problémů sebevražedným útokem jejich jménem. A tím mě činí větším, vznešenějším. Sebevražda se smyslem, ne jen ukončení života pro ztrátu smyslu.

Už jsme zažili útoky radikálů, kteří byli vycvičeni a za tímto účelem vysláni z tzv. IS, jako v Paříži, i osamělých vlků, kteří se seberadikalizují a inspirují ideologií islamistů prostřednictvím internetu, jako byl útočník v Nice. Útoky psychicky nemocných lidí, kteří své činy přikryjí zdánlivě módní ideologií, je třetí typ útoku, jehož jsme v Evropě svědky.

Lze se proti tomu vůbec bránit?

Je otázka, co Evropa může v této chvíli ještě reálně udělat, když loni navzdory upozorňování četných států – včetně ČR – nechala do Schengenského prostoru napochodovat víc než milión lidí, o kterých dodnes nevíme skoro nic. Tohle bude na řešení pro následující desetiletí.

Máme-li zachránit Evropu takovou, jakou ji známe a v jaké chceme žít, pak to znamená začít se chovat tak, jako se chovala Evropa v minulosti. Problémy našeho století nejsou radikálně odlišné od těch, které jsme v minulosti museli řešit. Kam ovšem jezdíval dělový člun, tam my dnes vysíláme komisi.

Nefunguje to a nemůže to fungovat, když je současně naše vojenská přítomnost na Blízkém východě v přepočtu na hlavu 22krát vyšší, než byla třeba v období křižáckých válek. To budí odpor. Jsme součástí a často i důvodem mnoha sporů v této oblasti a zároveň jsme si vytvořili vlastní blízkovýchodní komunitu s našimi pasy v Evropě.

Jsme tedy tvrdí a všudypřítomní v islámském světě v zahraničí a současně s tím měkcí a nepřítomní ve světě domácího islámu v Evropě. A na této měkkosti pak parazitují skupiny motivované naší tvrdostí venku, tedy u nich doma.

Takže si za to můžeme sami?

Většina útočníků v Evropě nestřílí kvůli Evropě, ale kvůli naší politice v Iráku, Sýrii, Bosně a tak dále. Tyto dvě věci musíme vyrovnávat – méně se míchat do vnitroarabských sporů a mnohem víc se zabývat islámskými komunitami, které již v Evropě jsou.

V Evropě by se muslim měl stát evropským muslimem. Jako blízkovýchodní muslim zde narazí a pak se viditelně zradikalizuje nebo má psychické problémy nebo obojí.

Existují tři základní požadavky, aby člověk mohl být současně muslimem a Evropanem. Souhlas s rovností pohlaví, s rovností náboženství a s odlukou církve a státu. Kdo má s tímhle problém, není duševně a kulturně Evropan, i když má náš pas. Takový člověk tu jenom žije, ale není námi.

Veškerý základ našeho typu civilizace se dá postavit na těchto třech myšlenkách. Bez nich Evropan nejste, a tudíž nemůžete ani požadovat jeho práva. V životě je vždy něco za něco.

Co právě ale dělat s Francouzi, Brity či Němci, kteří tyto myšlenky nesdílejí?

Západní Evropa si vytvořila takřka neřešitelný problém, protože dovolila legální existenci nevelké, ale dobře organizované skupině obyvatelstva, která nežije s námi, aby se stala námi, ale aby nás změnila k obrazu svému a má naše občanství.

My se ale změnit nechceme a nezměníme se. To znamená, že oni se budou muset svobodně rozhodnout, zda se stanou námi, nebo se svým názorem odejdou tam, kde bude přijatelný. Devadesát procent muslimské komunity s tím nebude mít problém. Zatím. Než se zradikalizují a naše vlastní radikalizace je tam začne zahánět.

Jedinou odpovědí na šířící se infekci radikálního islámu je radikální léčba. Pokud sami Francouzi říkají, že mají nejméně 120 salafistických center, pokud Němci hlásí stoupající počet příznivců Hizballáhu, tak tito lidé nemohou fungovat jako součást systému, který svojí samotnou existencí chtějí zničit. Jsou svým vlastním rozhodnutím už mimo něj a jejich návštěvu je načase ukončit.

Lze přesně vymezit myšlenky, které, ať už je šíří kdokoli, jsou protizákonné. To není kriminalizace náboženského přesvědčení, ale postihovaní virózních myšlenek, vůči kterým nemá klasická demokracie vlastní očkování.

V případě některých salafistických center je to úplně jednoduché. Uznávají rovnost muže a ženy? Jsou pro zavedení práva šaría místo ústavy? Proč se pak k takovému duchovnímu vůdci nechovat podobně, jak by se jeho souputníci chovali u nich doma k radikálnímu mesianistickému křesťanskému kazateli z nějaké sekty? Vyhostit a středisko uzavřít.

Jan Rovenský, Právo