Na hrdiny se nesmí zapomenout

Břich z Mladé Vožice

Josef Břich z Mladé Vožice byl osobou, jejímž prostřednictvím se pravděpodobně šířily myšlenky zakládání národně revolučních výborů na Táborsko a do samotného Tábora. Brich se zná i 8 odbojovým pracovníkem, mladým učitelem Josefem Hofmannem, který pochází z nedalekých Chotovin a nyní učí v Plané nad Lužnicí.

Hofmann je od mladých let ovlivňován komunistickými myšlenkami. Je i odhodlaným bojovníkem proti nacistům. Kolem něho pracuje skupina stejně starých příslušníků inteligence, především učitelů. Již na jaře 1942 navštívil Svatopluka Heřmánka z Čelkovic u Tábora a informoval ho o zřizování a poslání národně revolučních výborů. Žádal na něm založení místního národně revolučního výboru v obci a NRV měl zahájit sbírku peněz a darů k podpoře rodin politických vězňů. Ilegální činnost v této době prováděl Hofmann ve spojení s Jaroslavem Vackem z Tábora, který v odboji Obrany národa pracoval již od roku 1939, byl jeho významným organizátorem a nyní se postavil do čela sjednocování odboje v Táboře a na Táborsku, ovlivněn idejemi národně revolučních výborů. Ilegální tiskoviny s instrukcemi k zakládání NRV se dostaly k Vackovi již na jaře 1942 a ten ihned začal s jejich realizováním. Je zcela pravděpodobné, i když ne zcela jisté, že Vacek tyto instrukce obdržel od spolupracovníků Josefe Raiskupa - především od učitele Břicha z Mladé Vožice. Spojení od Břicha k Vackovi bylo nejen bezprostřední, ale mohlo vést i prostřednictvím Hofmanna či rodiny Volfovy, nebo i jiného odbojáře.

Z důvodu bezpečnosti se Marta Raiskupová, jak již bylo řečeno, po útěku svého manžela doma příliš nezdržovala. Přijela za ním i na Sedlčansko. Ten zařídil její ilegální ubytování v Táboře. Stalo se tak prostřednictvím Zdeňka Zákory a jeho přítele Josefa Břicha Břich seznámil Zákoru s manžely Volfovými z Blanického předměstí v Táboře. Zákora pak na jaře 1942 přivedl k Volfovům Martu Raiskupovou, kterou představil krycím jménem a žádal o její ukrytí. U Volfů pobyla několik týdnů - pravděpodobně v druhé polovině dubna a v květnu 1942. Zdeněk Zákora později k Volfovům přivedl i jejího manžela Josefa Raiskupa, který se u nich s Martou několikrát sešel. Zůstat však u nich nechtěl, aby neriskoval životy jejich rodiny. Obdržel od nich oblek, prádlo, boty a odešel.

Koncem května Marta Raiskupová od Volfu, přes jejich varování i přes varování svého manžela, odjela do Prahy, kde byla zatčena gestapem Stalo se tak asi 11. června 1942 Ale to již nastává nejkrutější období nacistické okupace. 27. května 1942 provedli členové výsadku Antropoid Josef Gabčík a Josef Kubiš atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha. Na území celého protektorátu bylo vyhlášeno stanné právo. Německé policejní jednotky zahájily velké pátrací akce po atentátnících i po jiných lidech, kteří se ukrývají před gestapem. Slídí dům od domu. Stovky lidí jsou odvedeny na popravište, která jsou zřízena

v různých městech protektorátu. Jedno z nich je i v Táboře za kasárnami Zde zahynulo v těchto týdnech od 1. června do 3. července 1942 157 osob (zatím bylo vždy uváděno 161 osob, což není historicky dokázáno), které pocházely z oblasti od Českých Budějovic po Benešov a od Příbrami k Pelhřimovu.

V době heydrichiády hrozí i Josefu Raiskupovi a rodinám, které mu poskytují úkryt, nebezpečí prozrazení. »Pepík« nechce riskovat cizí životy, a proto se ukrývá v lesích a v kopkách sena. Raiskup, prolity deštěm, hladový a nemocný se bál i po několik dní vejít do vesnice. Všude visely vyhlášky, že přechovávání nehlášených osob se trestá smrtí.

Snad v této době připadla Raiskupovi myšlenka vybudovat si úkryt mimo lidská obydlí. Vykopal ho v lese Václava Nevařila z Babic u Votic. Podzemní úkryt měl rozměry 1,5 x 2 m a vysoký byl jeden metr padesát centimetrů.

V této době navazuje Josef Raiskup důležité spojení s Václavem Nevařilem z Babic, který v prvních letech okupace pracoval v sokolském odboji. Jeho skupina byla napojena na vedení Československé obce sokolské a později na skupinu Vaníčkovu. Ale i s ní ztratila spojení po zásazích gestapa. Nevařil měl své spolupracovníky ve Voticích, Jankově, Maršovicích, nepočítaje v to Vrcholový Janovice a jiné obce. Spojení s Václavem Nevařilem znamenalo pro rozvoj ilegální činnosti značný impuls.

V době žňových prací se Raiskup seznámil se šoférem Františkem Křížkem, který u Nevařila vypomáhal. Křížek byl zapojen do práce a pozván na schůzi Připravovala se na neděli v lese. Křižka informovali o místu konání schůzky a přivedl na ni dva muže, kteří se u něho přihlásili. Tito muži byli tesař František Hejna z Červeného Hrádku a Čermák ze Sedlčan. Hejnu pro ilegální práci získal Zdeněk Zákora, který o něm věděl, že již před válkou

sympatizoval s komunistickou stranou. Hejna pak získal v Sedlčanech Čermáka. . Zatímco Raiskup Hejnu a Čermáka instruoval, jak v zakládání národně revolučních výborů a v ilegální práci postupovat, byl Křížek prověřen hlídáním schůzky, aby nedošlo k jejímu odhalení cizí osobou.

Uvedená schůzka se uskutečnila přibližně v polovině srpna. Hejna se ihned pustil do práce a získal několik spolupracovníků ze Sedlčan a okolí. Pomáhal mu mlynářský dělník Herzer. Raiskup dbal, aby odbojové skupiny byly budovány systémem trojkovým, což znamenalo, že každý vedoucí skupiny měl vedle svého vedoucího znát pouze dva členy své skupiny a oni jen jeho, aby nedošlo v případě zatýkání k řetězovému odhalení celé organizace. Často však byla tato konspirační pravidla samotnými členy odboje porušována.

Na neděli koncem srpna či počátkem září byla Raiskupem svolána do lesa další instruktážní schůzka, na kterou byli přizváni Křížek, Rubeš, Hejna, Herzer a Nevařil. Schůzi vedli Josef Raiskup a mladovožický řídící učitel Josef Břich. V první části schůze mluvil Raiskup a informoval o vytvoření národně revolučního výboru, který usiluje o znovuzřízení samostatného československého státu. Národně revoluční výbory si též vzaly za úkol podporovat rodiny politických vězňů. Vyzval přítomné ke spolupráci a k dalšímu získávání členů a k vybírání příspěvků a darů. Raiskup se dotkl též úlohy komunistické strany při vytváření národně revolučních výborů a ukázal na její vedoucí roli.

V druhé části schůze mluvil učitel Josef Břich. Zabýval se otázkou získávání zbraní a nutností vejít ve styk s vojenskými organizacemi. Zúčastnění požádali Nevařila, aby pro ilegální práci získal další členy v Sedlčanech z řad inteligence a aby se spojil s tamní vojenskou organizaci

Raiskup mezi svými spolupracovníky rozšiřuje komunistický ústřední časopis Rudé právo a časopis národně revolučních výborů V boj. Oba časopisy dostával z Prahy a ve svém lesním úkrytu u Babic je rozmnožoval na cyklostylu, který dodali jeho místní spolupracovníci

Po uvedené schůzce se práce začala ještě více rozvíjet, byl zapojen ještě větší počet lidí. Do lesního bunkru byly přineseny dvě vojenské pušky, jedna lovecká a jedna malorážka. S puškami byly přineseny i náboje

Důležitou kurýrní službu pro Raiskupa dělal řidič Křížek. Pomáhal udržovat Raiskupovo spojení především s Rubešem a Hejnou a jinými spolupracovníky. Přivážel jim obálky s ilegálními tiskovinami a pokyny pro další práci a přivážel od nich vybrané peněžní podpory.

Září 1942 je na Sedlčansku a Voticku nejen měsícem velkého rozmachu ilegální protinacistické činnosti, aleje i dobou, kdy se Raiskup přestává v této oblasti cítit dost bezpečným.

Jak již bylo řečeno, významnou osobou v oblasti táborského kraje byl vrchní dozorce vězňů Jaroslav Vacek. Narodil se v Táboře dne 11. listopadu 1894 a tady se po vychození obecné a měšťanské školy vyučil truhlářem.

Dozorce Vacek

V době první světové války padl na ruské frontě do zajetí a již v roce 1916 vstoupil do právě se vytvářejících legií, v nichž sloužil až do prosince 1919. V třiadvacátém roce nastoupil jako dozorce vězňů v Kutné Hoře a příštího roku přešel do Tábora. V posledním roce před příchodem Němců se stal vrchním dozorcem. S příchodem nacistů začíná shromažďovat kolem sebe nebojácné a odhodlané lidi. Pracuje v civilní složce Obrany národa, spolupracuje s Národním hnutím pracující mládeže, se sokoly, udržuje těsné spojem s komunistickým ilegálním hnutím v Táboře a dokonce v letech 1939 až 1940 navštěvuje komunistické ilegální schůze v Polákově obchodě.

V odbojové práci je Vacek neúnavný. V roce 1939 je členem krajského vedení odboje, které se vytvořilo pod vedením krajského stranického vedení a ve spolupráci s Obranou národa v Písku. Mnoho jeho spolupracovníků z odboje je již ve věznici, ale Vacek stále uniká. Pomáhá mu v tom jeho funkce v zaměstnání, kdy při výsleších zatčených zařizuje vše tak, aby údery gestapa byly co nejmenší. Vacek pracuje velice obětavě i přesto, že je stižen vážnou srdeční chorobou.

Vacek navazuje spojení mezi odbojáři, kteří přežili zatýkání. Získává další a staví se do jejich čela. Zvláštní význam pro odboj mají později především ta Vackova spojení, která vedou na Borotínsko, Mladovožicko, Soběslavsko a Pelhřimovsko. Vacek má svého člověka i na táborském Oberlandrátě, kde již od roku 1939 pracuje odbojářka Marie Manová, která později na příkaz odbojového hnutí přijala i německou státní příslušnost a vstoupila do nacistické strany.

Vacek zná natolik mužů pracujících v odboji v Borotíně a v jeho okolí. V nedalekém Mezně žije v tamní cihelně jeho známý Eman Vobruba, který je do odboje zapojen již od počátku okupace. Již tehdy k němu do cihelny přijel Vacek se společným známým Zdeňkem Votavou. Brzy se připojil další známý muž - pojišťovací agent z Chotovin Josef Pistorius. Spoje mezi odbojovými pracovníky se tedy rozrůstají. V druhé polovině roku 1940 nebo snad až v roce 1941 umožnil Eman Vobruba Vackovi další spojení na odbojovou organizaci v Borotíně, kterou vedl mlynář Václav Houška. Vacka k Houškovům do Borotína přivedl Josef Pistorius z Chotovin.

Tomuto prvnímu setkání byl přítomen Vackův odbojový spolupracovník, četnický strážmistr z Tibora Jan Jirásek. Od této doby se datují styky odboje v Borotíně s Jaroslavem Vackem. Zvláště významné jsou od jara 1942, kdy Vacek žije myšlenkami národně revolučních výborů a jejichž realizace je na konci jara a na počátku léta 1942 na čas přerušena obdobím heydrichiády. Ale ihned potom je Vacek rozhodnut sjednocování odboje na Táborsku dokončit.

 V létě 1942 je připojena soběslavská skupina, v jejímž čele stojí předválečný městský starosta a sociálně demokratický funkcionář, legionář Jan Žalda. Se Žaldou jedná o vybudování národně revolučního výboru v Soběslavi především Karel Brunner, který spolupracuje s Vackem. Brunner je soběslavský rodák a Žaldu zná ze sociálně demokratické strany. Pak se Žaldou jedná přímo Vacek a přijíždí i učitel Josef Hofmann. Žalda je Vackem a Hofmannem informován o cílech národně revolučních výborů a o způsobu organizace. Informovali ho, že v různých městech protektorátu je zřizována organizace NRV, která podobně jako Mafie v r. 1918 musí vykonat nutné přípravy ke znovuzřízení samostatného československého státu. Žalda byl na schůzce požádán, aby získal další dva spolupracovníky, kteří by pak získali další dva členy. Tímto způsobem je třeba zapojit co největší množství lidí a obsáhnout co největší oblast. Žalda přislíbil spolupráci a předně se v následujících dnech (konec srpna až začátek září 1942) obrátil na svého spolupracovníka ze strany Jana Jirovského. Pak přibral další spolupracovníky. Byli to většinou lidé, které dobře znal z místní organizace sociálně demokratické strany - Jana Kováře, Josefe Melounka, Láďu Benharta, Leopolda Buzka, Šerého, Toupala, Illeka, Vodrážku, Vršníka, Leslera, Kopšíka, Hazuku... Již při prvních setkáních se Žaldou Hofmann i Vacek hovořili o nutnosti připravovat zbraně, výbušniny a organizovat narušováni válečného hospodářství.

Další ilegální organizací, se kterou Vacek udržoval spojení, byla skupina odbojářů v Pelhřimově. V jejím čele stál fotograf František Marek, jehož manželka byla soběslavskou rodačkou a sestrou odbojáře Karla Brunnera. Jedněmi z nejaktivnějších byli v té době Kařízek, Pikl, Stárek, Kohout z Hořepníka a další. Marek měl spojení s odbojáři na železničním nádraží, spolupracoval s místními četníky. Udržoval spojení i s odbojáři v některých městech - v Německém (Havlíčkově) Brodě, v Telči, v Kolíně, v Praze, v Soběslavi. Koncem léta 1942 se skupina pelhřimovských odbojářů stala pevnou součástí odboje řízeného Jaroslavem Vackem z Tábora.

Jaroslav Hojdar, z publikace Ticho znělo aneb Rodila se vlast

Haló noviny, 30.1. 2017, str. 6

Přišlo e-mailem