Na cestě ke katastrofě
Petr Schnur
10. 10. 2016 Parlamentní listy (silně kráceno)
Německá společnost je na hranici kvalitativní proměny, kterou budou doprovázet sociální otřesy a válečné harašení NATO, do kterého je SRN stále silněji zatahovaná. Nevím, těžko říct... Podle mého bude záležet na tom, zda se v zemi opět vzkřísí mírové hnutí a iniciativy proti válkám a jestli se podaří kultivovat narůstající znechucení z panujícího režimu do konstruktivní, demokratické, chceme-li národní, a přitom nešovinistické roviny, za skutečnou občanskou participaci. Nejde o nic víc a o nic méně než o záchranu demokratického, právního a sociálního (!) státu, jak ho definuje základní zákon, tedy spolková ústava.
Argument nedostatku odborných sil měl zvýšit akceptaci milionové imigrační vlny mezi občany. Velmi brzy se ovšem ukázalo, že syrský dětský lékař a další odborníci jsou mýtus, který s migrační realitou nemá nic společného. Ba naopak: naprostá většina současných imigrantů nevykazuje žádné předpoklady pro uplatnění na německém pracovním trhu mimo nekvalifikovanou práci nízkovýdělkového sektoru. Co to znamená pro další finanční zatížení státu jistě nemusím vysvětlovat, nemluvě o tom, že většina imigrantů počítá s tím, že do Německa dostane další rodinné příslušníky. Paradox je, že domácí odborné pracovní síly najdete na úřadech práce nebo na seznamu těch, kteří Německo opouštějí, tedy mezi vystěhovalci. Argument o nedostatku odborníků je asi tak „logický“ jako ten o demografickém propadu. Jakou logiku má politika státu, která ty, kteří se rozhodli mít děti, staví do sociálně prekérní situace, a když porodnost klesá, tak chce situaci zachránit nekontrolovanou masovou imigrací?
Stávající systém selhává, protože selhal právní stát a jeho kontrolní mechanizmy včetně médií. Lépe řečeno, jeho ústavní instituce byly prostě postaveny „mimo hru“ a také masmédia, zde označovaná za vůdčí, rozdělená mezi několik nakladatelských gigantů, které jsou plnohodnotnou součástí finančních trhů a které mají úzké styky s politickou elitou státu, ať již vládní, nebo tzv. opoziční. Chcete-li nejprve obecnou odpověď, potom bych konstatoval následující. Německo a celá EU-ropa ve svém vývoji následuje totalizující vývoj ve Spojených státech, který zaznamenal nový kvalitativní nárůst od „911“, tedy od roku 2001. Rád bych podtrhnul, že tento vývoj nespadl z nebe. Již prezident Eisenhower varoval ve svém rozlučkovém projevu k národu v lednu 1961 před narůstající mocí vojensko-průmyslového komplexu s katastrofálními důsledky pro demokracii. Od té doby uplynula desetiletí a reálný stav americké společnosti popsal kromě jiných v roce 2008 emeritní profesor politických věd na Princetonské univerzitě Sheldon Wolin v knize Democracy Incorporated. Podle jeho analýzy panuje v USA totální propojení politiky, hospodářství a financí. Wolin panující systém nazývá invertovaným totalitarizmem, který si ponechal vnější symboly demokracie s vytunelovaným obsahem. A připomínám slova bývalého prezidenta Cartera z roku 2013, že Amerika toho času nemá fungující demokracii – z důvodů, o kterých hovořili Eisenhower, Wolin a mnoho dalších amerických osobností.
To, že se zmiňuji o Americe, není samoúčelné, ale demonstrace toho, kam směřuje Německo a Evropa: pauperizace společnosti, vytváření sociálních ghett, zničení střední vrstvy, nárůst politické moci oligarchie a militarizace zahraniční politiky. To vše je již v plném proudu, Evropská unie ekonomické předpoklady sociální devastace uvnitř Evropy a imperiální politiku navenek kvazi ústavně kodifikovala ve svých smlouvách.
Musíme si totiž uvědomit jedno. Demokratický a právní stát je možné pohřbít třemi způsoby: politickým nebo vojenským pučem, v těchto případech by se dalo hovořit jazykem „play off“ severoamerické NHL o „sudden death“, náhlé smrti. Zde je pro občany vše jasné a buď jsme pro, nebo proti. Daleko zákeřnější je ale smrt pomalá. Ta začíná relativně nevinně drobnými krůčky a prvními vypuštěnými antidemokratickými vlaštovkami, které ještě nebolí, nebo jsou dokonce „logické“, které mají buď sondovat reakci občanů nebo je pomalu připravit na změny tam, kde to již bude bolet, kdy už je ale v podstatě pozdě reagovat. Klasickým příkladem je onen již zmiňovaný „boj proti terorismu“, který Západ svým hospodářským, politickým a vojenským imperialismem nejprve podnítí, potom využije ke svrhnutí nepohodlných režimů a následně k postupnému vytunelování vlastních ústavních institucí a okleštění občanských svobod a demokratické participace. V této situaci vězíme až po uši, já se obávám, že až si tento stav většina občanů skutečně uvědomí, bude pozdě. Demokracie a mír nám nejsou dány shůry, musíme je kultivovat a chránit. Pokud tak neučiníme, nezasloužíme si nic jiného než novou diktaturu, a sice vzhledem k technickým možnostem kontroly takovou, o které dřívější diktátoři nemohli ani snít. Že k tomu patří válka snad nemusím připomínat.
Celý tzv. kapitalistický systém je zkorumpovaný, degenerovaný a podle mého nereformovatelný. Moc globálních finančních trhů překročila rubikon, stala se fakticky nekontrolovatelnou a je úplně jedno, zda jde o Lehman Brothers, Deutsche Bank nebo jiné finanční, globálně operující domy či tzv. investiční fondy. Vzhledem k sociální pustině a krvavé stopě, kterou za sebou ve světě zanechávají, se jedná o zločinecké organizace, o rakovinu světa, která svého hostitele bude žrát tak dlouho, až z něj nezbude nic. A východisko? Zelené bláboly o trvale udržitelném vývoji a biosýrech? Východiskem byla vždy válka a na jejích přípravách se Evropa zdatně podílí – v Sýrii, na Ukrajině i jinde. Kde je poučení z historie, když se v této souvislosti zmiňujeme o Hitlerovi? Dnes se všeobecně ví o podílu anglo-amerického kapitálu na vzestupu moci NSDAP.
Wall Street a další usurpovali státy, které se staly nástroji jejich moci a vlivu – politické i vojenské. Největší blbost je tvrzení, že se historie neopakuje. V detailu jistě ne, ale v proudu lidské hamižnosti, stupidity a lhostejnosti stále a stále.
Pokud jde o levici, především bychom museli pečlivě rozlišit mezi levicí verbální a politickou. Kam patří německá SPD, francouzští socialisté nebo řecká Syriza ještě do referenda, které iniciovala asi jen proto, aby jeho výsledek mohla hodit do koše? A co Die Linke, která je verbálně nalevo od SPD? V okamžiku, kdy se dostane do zemské vlády, dělá „realistickou“, tedy, jak se obecně říká, středovou politiku. A Zelení? Ti se stali nejefektivnějším spojencem amerického hegemonismu a euro-neoliberalismu. Že to tak dál nemůže pokračovat dokazuje stoupající neúčast na volbách, kterou trochu zastavily kauza imigrace a nástup AfD na politickou scénu. Problém je v tom, že AfD je skutečně výraz protestu a nikdo nedokáže v tomto okamžiku předpovědět, kterým směrem se vyvine. Pokud by se stala národně-konzervativní silou se silným sociálním programem, mohla by mít úspěch. Momentálně je ale neoliberálnější než CDU; a jestli se jí podaří vyvarovat šovinistické linie zejména vůči východním sousedům, je ve hvězdách. Byly doby, kdy měla Die Linke zleva velkou šanci stát se autentickou protiváhou proti politicky mrtvému eurostředu. Momentálně to ale vypadá, že tuto šanci promarnila. Jednak nárůstem vlivu sil uvnitř strany, které touží po podílu na vládě za každou cenu, jednak nekritickým souhlasem k imigračnímu proudu. Zůstává zahraniční politika, která varuje před nebezpečím rusofobie a válečného konfliktu, v parlamentu fakticky jako jediná, ale to zdaleka neznamená nabídku uceleného politického konceptu k překonání nynějšího transatlantického šílenství.
Momentálně to vypadá tak, že tradiční etablované strany, ke kterým samozřejmě počítám i Zelené, „dosloužily“. Nevypadá to, že by měly politickou energii a lidský potenciál na vnitřní obrodu. Je tedy otázkou, kterým směrem se vydá AfD a zda Die Linke totálně propadne „realismu“ a zmizí v nirváně středového euro-reformismu, něco mezi SPD a Zelenými, nebo jestli se najdou síly, které by daly nový impuls autenticky levicové politice sociální spravedlnosti a míru bez kompromisů a utápění se v zástupných tématech společenské periferie. Nedávno jsem někde četl o iniciativě jedné levicové dámy, které vadí, že užitkové věci mají často jen názvy v mužském rodu. Nad takovou levicovostí musí globální kapitál jen jásat.