Musíme rozlišovat

K řeči "Je důležité rozlišovat, a nikoli relativizovat" prezidenta BdV Bernda Fabritiuse při příležitosti prvního celonárodního Dne památky obětí útěku a vyhnání 20. června v Berlíně (SZ 26/2015):

K příspěvku Bernda Fabritiuse se mohu připojit, ale některé skutečnosti, které jsou pro mě, jako žijícího svědka a oběti nuceného vyhnání důležité, také přidat. Naši Němci ze Sudet - pocházím z Arbesau (Varvažova) v bývalém Ústí - nesmí být dáváni dohromady s aktuálně přicházejícími uprchlíky ze Sýrie, Afriky nebo Kosova. Vzhledem k tomu, že jsme nebyli uprchlíci, ale byli jsme vyhnáni ze země našich předků.

Již v 12. století začala kolonizace Čech přistěhovalci z Duryňska a Franconie, kteří byli přiváděni  jako horníci nebo zemědělci do země. Vzhledem k tomu žili Němci a Češi ve 12. a 13. století společně. Že Němci vždy hodně a dobře pracovali, bylo vždy známo. Ale němečtí osadníci přišli také jako učitelé a pastoři, vybaveni veškerým věděním toho, co je potřeba pro fungování společenství.  Založili vesnice a města, otevřeli těžbu uhlí a rud - a zůstali věrní svému  jazyku, své kultuře a svému náboženství.

Samozřejmě, že  malá část se i  mísila s původním obyvatelstvem. Ale vždy byli Němci respektováni. My, "Němci v zahraničí",  jsme zanechali za sebou vzkvétající krajinu a dobře fungující ekonomiku.

Přes noc jsme se stali bezprávnými a bezdomovci a museli odejít beze všeho z našeho domova. Když jsme se dostali v naší "staré vlasti" z dobytčích vozů, nebyli jsme vítáni.  Ale přesto jsme byli částí lidí velmi dobře přijati. Proč? Nás nemuseli integrovat. Pracovali jsme od prvního dne tvrdě, nevznášeli žádné nároky a za několik let jsme postavili náš nový domov. Přinesli jsme naše znalosti a vytvořili nová pracovní místa. A teď máme poslouchat z médií, že : .. "my jsme se také integrovali, proto můžeme začlenit  i miliony uprchlíků dnes". Přesně to od nás USA a němečtí politici očekávají.

My vyhnanci musíme být nyní jednotní a pokojně demonstrovat v naší vlastní zemi. Roste nebezpečí, že naše krásná vlast bude opět zničena - možná i silou zbraní. Politikům se to v poválečném období (na popud vítězů?)  nepodařilo, aby Němci zapomněli na historii.  Nyní jsou na nás tlaky, vědomě nebo ne, nebo ze strachu z odpovědnosti za prohranou válku.

Od nás se očekává tolerance. Pokud vím, na Blízkém východě nikdy nebyl mír od roku 1948. Pokud se této (pouštní) kultuře a náboženství přizpůsobíme a necháme tyto davy nekontrolovaně proudit do země, pak mám velmi velké obavy o naši budoucnost.

Maria Mader

85435 Erding

Sudetendeutsche Zeitung, 20.11. 2015, str. 6

Volný překlad P. Rejf

Poznámka redakce:

Autor článku říká: „My, "Němci v zahraničí",  jsme zanechali za sebou vzkvétající krajinu a dobře fungující ekonomiku.“

V době, kterou mnoho z nás ještě pamatuje,  Němci, včetně tak zvaných sudetských, nenechali naši republiku v dobrém stavu. Zanechali po sobě 360.000 mrtvých našich lidí a hospodářsky naprosto rozvrácenou zemi. Z prosperující Československé republiky zbyly jen vzpomínky. Byli to oni, Němci říšští i „naši“, kteří nejdříve silně oklestili ČSR a pak přišli a zničili naši státnost, udělali z nás protektorát, kde od prvních dní krvavě vládli. Nebyl to jen R. Hendrich, masový vrah evropské a dokonce i světové pověsti, ale také představitelé „československých občanů německé národnosti“ jako např. čechožrout K.H. Frank, na jehož přímý rozkaz nacisté vraždili naše lidi ještě na přelomu dubna a května v r. 1945 a i v době Květnového povstání českého lidu.

V této souvislosti by bylo dobré připomenout, kolik sudeťáků, jak jim naši lidé v době války nadávali, vstoupilo do SS, pracovali v gestapu, neoficiální údaje říkají, že v některých místech jich bylo až do 50% celkového stavu. Pro nás byli tito Němci nebezpečnější než říšští, uměli česky mluvit, znali naše smýšlení a byli vůči nám nesrovnatelně nenávistnější.

Ještě bychom jim měli připomínat, že mnozí jejich otcové nebo dědové byli propouštěni z našich věznic, pokud se nedopustili trestného činu se sazbou nad 10 let, odcházeli z vyšetřovací vazby, dokonce někdy proti nim ani trestní řízení nebylo zahajováno a mohli odejít se svými rodinami do odsunu.

Na rozdíl od nich jsme nikdy nechtěli Němce jako národnostní menšinu u nás vyhubit, zatímco oni připravovali genocidu našeho národa, jíž chtěli naplno spustit po vítězné válce. V jejich plánech český národ měl přestat existovat a náš sídelní prostor měl být osazen Němci. To vše i další bychom měli říkat Němcům, kteří si neustále stěžují na to, že byli vyhnáni a předtím námi oloupeni. Jako kdyby zapomněli, že začali a prohráli válku, jež přinesla smrt  více než 50 milionům lidí a zničení značné části Evropy. Jako kdyby neexistovala Postupimská dohoda, Pařížská reparační smlouva a další mezinárodně právní akty vítězných spojenců. Přepsat dějiny se jim nepodaří. Pravda zůstane pravdou, i když se jim nehodí. Mluví o sobě jako o obětech, ač všichni víme, že byli agresory. I oni by si to konečně měli uvědomit.

Ale někteří z nich byli skutečně oběťmi, ale jen  svých soukmenovců. Byli to němečtí antifašisté, zejména sociální demokraté a komunisté, k nimž se nacisté chovali zvlášť zuřivě. Zaslouží si naši úctu a vděčnost. Stáli s nám na jedné straně fronty připraveni bojovat za republiku.

Ale s autorem článku se zcela ztotožňujeme v jeho obavách před proudy migrantů a možnými následnými krizemi.