PhDr. Karel Richter, CSc.
( Úvodní zamyšlení)
Návštěvníkům strahovského chrámu se svého času rozdávala na křídovém papíře vyhotovená tiskovina, vydaná "s povolením Vídeňského arcibiskupského ordinariátu" ze dne 6. 7. 2005. Na titulní stránce se pod císařským symbolem skví barevný portrét pohledného modrookého muže s knírkem v rakouské polní generálské uniformě s podtitulkem "Blahoslavený císař Karel, mírový kníže pro novou Evropu". Na následujících stránkách se s církevně náboženským citovým zaujetím uvádí stručný životopis tohoto potomka arcivévody Otty Rakouského a princezny Marie Josefy Saské, prasynovce císaře Františka Josefa I., o němž se tu praví mimo jiné, že "byl vědomě vychován v katolické víře a obdržel převážně vojenské, ale také politické vzdělání. Již od dětství byl doprovázen modlitbami společenství věřících (pojmenovaného Gebetsliga) poté, co jedna stigmatizovaná řeholnice předpověděla jeho velké utrpení a útoky proti jeho osobě. Brzo se v Karlovi rozvinula veliká láska k Nejsvětější svátosti a k matce Boží. Všechna důležitá rozhodnutí hledal v modlitbě..." Dne 28. června 1914 se už jako manžel princezny Zity Bourbonské, dcery vévody z Parmy (která ho během "šťastného a vzorného manželství" obdarovala osmi dětmi) stal po zavraždění arcivévody Františka Ferdinanda následníkem trůnu Rakousko-Uherska a uprostřed první světové války se smrtí císaře Františka Josefa stal 21. listopadu 1916 rakouským císařem a také českým králem. 30 prosince téhož roku byl pak korunován apoštolským králem Uher. "Posvátnou hodnost panovníka," jak se praví ve Vídeňským arcibiskupským ordinariátem požehnané tiskovině, "přijal Karel s vědomím osobního povolání od Boha, jako nezadatelný a posvátný úkol, jako následovník Krista a v láskyplném darování - svého vlastního života - pro své národy. Ve všeobecné tradici svého rodu sloužit víře viděl alternativu nacionalismu a jiných fatálních hnutí nastávajícího století, na jehož počátku se měla jeho říše zhroutit." Tady si my Češi musíme být vědomi toho, že k "fatálním hnutím" patří i československé národně osvobozenecké hnutí vyprovokované rakouskouherským národnostním útlakem. Odmítáme zajisté označovat je s mylným tendenčním zjednodušením za projev nějakého nacionalistického extremismu, jehož hodnotnou protiváhou mohla eventuálně být Karlova služba víře.
Jsme ochotní uznat, že vyvinul "mimořádnou osobní snahu o nastolení míru" ( za zády svého německého spojence, aniž měl odvahu se k této snaze přiznat a v ní setrvat), ale s úsměvem musíme přijmout tvrzení, že se jako vrchní velitel vojsk "snažil o humanizaci vojenské taktiky do té míry, jak to dovolovaly okolnosti", leda by se tím myslelo zanechání boje. K dobru mu lze připsat, že zařídil udělení milosti k smrti odsouzeným českým politikům, Kramářovi, Rašínovi a dalším, a otevřel brány věznic celkem 719 vězněným Čechům a že 16. října 1918 svým manifestem vyhlásil (i když už příliš pozdě) proměnu předlitavského Rakouska ve federalizovaný spolkový stát tvořený svazkem čtyř států: německorakouského, českého, jihoslovanského a ukrajinského. Jenže už předtím 27. září 1918 Hussarkova vláda vydala nařízení o národnostním rozčlenění zemské správní komise v Čechách, což znamenalo odtržení německo-českých pohraničních oblastí, čtyř pozdějších provincií Deutschböhmen od historického územního celku Čech, jež 21. září 1918 na ustavující schůzi německorakouského národního shromáždění dali němečtí poslanci z českých zemí odhlasovat jako usnesení s platností zákona.
Příslušníci českého národa, jejichž dědové se účastí na válečné porážce Rakousko-Uherska přičinili o vznik samostatného československého státu, jehož je současná Česká republika dědicem a pokračovatelem, nemají žádný historicky opodstatněný důvod vzhlížet k císaři Karlu s vděčností, uctívat ho jako mírového knížete pro sjednocenou Evropu, vzývat ho jako následníka Kristova, zdůvodňovat jeho poválečné pokusy o obnovení své královské moci v Uhrách, která se měla stát základem obnovy habsburské monarchie (stejně jako pozdější návrhy Otty Habsburského na sjednocení středoevropských států v intencích někdejšího programu německé Mitteleuropy), šlechetnou věrností královskému slibu a výslovným přáním papeže, dojímat se jeho chudobou ve vyhnanství a věřit, že obětoval svůj život pro své národy, k nimž počítal i nás.
Není důvod přijmout charakteristiku jeho vládnutí jako "usilovné poznávání a plnění boží vůle", a dokonce podle návodu zmíněné vídeňské tiskoviny se k němu upínat modlitbou: "Blahoslavený Císaři Karle, svou těžkou službu panovníka i výzvy, které ti vrhlo do tváře životní utrpení, přijal jsi jako Boží příkaz a ve svém myšlení, rozhodování i jednání jsi vždy vkládal důvěru v Trojjediného Boha. Prosím Tě, přimluv se za nás u Boha a vypros nám důvěru i odvahu, ať neklesáme na mysli ani v postavení lidsky bezvýchodném, ať naopak s vírou jdeme cestou Kristovou..."
Boj proti Rakousko-Uhersku, o němž jsme se, podle toho, co se nám tu předkládá k uvěření, zřejmě mylně domnívali, že bylo žalářem národů, byl tedy nejspíš v rozporu s příkazy Trojjediného Boha. Lze jenom doufat, že nějaké novátorské bádání neobjeví i v životopise Adolfa Hitlera při jeho neustále zdůrazňovaném sepětí s Prozřetelností obdobné ztotožnění jeho rozhodování i činů s jejími příkazy, abychom se my nebo naši potomci, nedej Bůh, ještě nakonec dočkali jeho blahoslavení a vzývání v modlitbách, neboť i v jeho případě by se závěr jeho života dal vyložit jako kříž vložený na jeho bedra rukou boží v podobě onemocnění, utrpení a smrti.
Zdá se, že jsme dospěli až k samotnému vrcholu demokracie, kdy je u nás dovoleno úplně všechno. I znevažování nejsvětějších tradic naší historie, podkopávání a rozvracení ideových základů, na nichž stojí náš stát. Nejenže se u nás může v kostelech a patrně i jinde volně rozšiřovat rakouský leták, který by možná potěšil vlastenecké srdce vídeňského monarchisty, ale který má u nás zřejmě pod záminkou náboženské vroucnosti za vídeňské arcibiskupské peníze nahlodávat přesvědčení českého republikána vytvářením dojmu, že pod vládou rakousko-uherského císaře bylo všem dobře a zhroucení jeho říše že bylo dílem neporozumění, zrady a lži.
U nás je možné i to, že v našem předním lázeňském městě světové proslulosti s národnostně složitou minulostí se před několika lety slavnostně odhaloval pomník habsburského císaře Františka Josefa I., dokonce se na něj přijel bez protestů podívat ministry zahraničí vlády reprezentující stát, který vznikl z národní revoluce proti habsburské monarchii. Má to snad být signál neplatnosti této revoluce? Odnaučili jsme se hromadným vyvěšováním státních vlajek a praporů oslavovat státní svátky, ale zato si zvykáme povzbuzovat naše sportovní družstva státními vlajkami a prapory znesvěcenými všelijakými nápisy. Pod rouškou demokracie se dějí i jiné věci, které by v zájmu svého ideového zdraví nedovolil na svém území žádný jiný členský stát evropské Unie. Mám na mysli pokračující nevraživost části německé politiky vůči českému státu. Hovořilo se o tom na nedávném diskusním shromáždění o česko-německých vztazích a 70. výročí Mnichova uspořádaném Kruhem občanů České republiky vyhnaných roku 1938 z pohraničí. Doc. dr. Jan Minář, Dr.Sc., předseda Slovanského výboru ČR otevřeně prohlásil, že "hanbou všech vlád od Špidly, Grosse, Paroubka až po současnou koalici je zbabělé trpění jednoznačně politické, České republice vysloveně nepřátelské činnosti kanceláře sudetoněmeckého landsmannschaftu v Praze, původně zaregistrované jako obchodní společnost". Je to skutečně podivuhodné, uvážíme-li, jak dr. Minář připomněl, že jde o orgán instituce, která nadále vyznává dvacetibodový program vysloveně nepřátelský našemu státu a v očekávání "uspokojivého uspořádání vztahu sudetských Němců, Čechů a Slováků v rámci celoevropské integrace", každoročně na svých sjezdech rozpoutává v předválečném duchu nepřátelské štvanice, vědomě zakrývající německo-nacistické zločiny vytrvalým zdůrazňováním údajného tendenčně zveličovaného českého bezpráví, aniž se mák tomu, aby na četné, někdy možná až příliš snaživé české omluvy přiměřeně reagovala analýzou předchozích sudetoněmeckých zločinů včetně ozbrojeného násilí vůči československému státu a poctivou omluvou za ně.
V materiálech sudetoněmeckého landsmannschaftu se pod heslem sebeurčení a práva na vlast znovu a znovu trvá na tom, že "Mnichovská dohoda z r. 1938 vznikla jako platná, a tím se sudetoněmecké oblasti staly součástí Německé říše", takže jsou dodnes Čechy protiprávně okupovány. Těžko si představit, že by například Francie povolila v Paříži fungování propagační kanceláře stoupenců navrácení Alsaska-Lotrinska Německu, Angličané že by považovali za možné připustit v Londýně kancelář propagující nelegitimitu sounáležitosti Severního Irska s Anglií, v polské Varšavě že by se dovolilo takto agitovat proti platnosti hranic na Odře a Nise, v Bratislavě proti zahrnutí oblastí s maďarskou menšinou do územního celku Slovenska. Neboť, jak připomněl na zmíněném shromáždění Jan Petránek, prvořadou odpovědností politiků kdekoliv na světě je hájení zájmů občanů své země. U nás to snad neplatí? Asi ne, i když prezident republiky je okřikován, že si v projevu ke státnímu svátku, i když se vší diplomatickou korektností, dovolil ohradit se proti některým Němcům a Rakušanům, kteří by nám chtěli diktovat, co a jak máme na své území dělat, aby to vyhovovalo jejich zájmům. Čí zájmy sledují politikové, kteří uštědřují hlavě státu neoprávněné výtky za to, že, jak se sluší a patří, obhajuje naši svrchovanost, jako by se dopustil něčeho nepatřičného. Však i předseda bavorské vlády Stoiber ho rozezleně napadl kvůli kritické, ale odůvodněné výhradě, že "skutečným cílem sudetoněmeckého landsmannschaftu je rušit dobré česko-německé vztahy". Jeho stoupenci volají po diskusi, ale zřejmě nesnášejí kritické výhrady, jimiž sami hýří. Svědčí o tom ostatně i dopis, kterým jednatel sudetoněmecké kanceláře v Praze, Peter Barton, reagoval na názor Miloslava Moulise uveřejněný v Národním osvobození, že při výkladu a hodnocení krvavých událostí v Postoloprtech nelze vznášet jednostranné, zjednodušeně viděné obvinění vůči českým vojákům obsazujícím pohraniční oblasti, ale že je nutno brát v úvahu všechny okolnosti v celé jejich složitosti (předchozí esesácké násilí na židovských vězních za pochodů smrti, probíhajících v tomto prostoru, psychologickou situaci československých vojáků, naplněných odůvodněnou nenávistí po čerstvých zážitcích z fronty a prahnoucích po pomstě za nacistická zvěrstva v Lidicích, Ležácích a v Českém Malíně na Volyni). Nepřimlouval se za ospravedlnění českých násilností, ale za jejich přesné zjištění a odlišení od obětí pochodů smrti i přirozených úmrtí. Namísto věcné diskuse, jaké se jeho organizace domáhá, považoval její pražský jednatel Peter Barton za možné téměř devadesátiletého odbojáře vězněného šest let v nacistických kriminálech a koncentrácích, jehož otec byl Němci popraven, napadnout s uvozhřenou zuřivostí a zahrnout urážkami nejenom jeho, ale i reprezentativní časopis Svazu bojovníků za svobodu: "...žasnu, kde v sobě berete tolik sprostoty napsat 30. 6. do antisudetoněmeckého plátku Národního Osvobození, že v Postoloprtech se žádný masakr na sudetských Němcích nekonal. Nevím, kde se bere v člověku tolik zla a žluči, aby si dovolil plivat po cizích hrobech..." Nesouhlas se jednoduše, bez nejmenšího důvodu označuje za plivání po cizích hrobech. A stejně jako v předválečných štvanicích proti Československu, spojovaných obvykle s nařčením z komplotu s bolševismem, naprosto nesmyslně tu blábolí o údajném českém "rasismu toho nejsprostšího druhu", který "dělá z německého národa zločince", k čemuž nám "napomáhá zločinná komunistická partaj". "Výplody v Národním Osvobození a Halo novinách, "oznamuje pan Barton, "jsou články, které jsme předali psychiatrovi na provedení studie o mozku lidí, kteří takové ohavnosti plodí. Občas je při svých přednáškách v Spolkové republice cituji a sklidím za ně užasnutí, jak vůbec něco takového je možné."
Třebaže pana Moulise a organizaci odbojářů obviňuje, rozhodně neprávem, z toho, že údajně "vidí jediný smysl života v nenávisti až za hrob", sám končí svůj dopis slovy: ,,A slibuji, že i tehdy, až zde nebude nikde z živých, kteří pamatují na zločiny spáchané vyhnavači sudetoněmeckých krajanů, budeme stále pamatovat a připomínat, za deset, za dvacet i více let."
Snad by pan Barton měl udržet v paměti i zločiny, které byly spáchány předtím, než se dostali ke slovu "vyhnavači". Ovšem trpně přihlížet, jak zde pracují instituce i jednotlivci zpochybňující a hanobící náš stát i tradice jeho boje za svobodu, na něž jsme a máme právo být jako každý plnoprávný národ hrdí, je příznakem bezzubosti naší demokracie, před jakou varoval zakladatel československé státnosti T. G. Masaryk. Budiž nám prominuto, ale náš časopis považuje na rozdíl od některých politiků a veřejných činitelů obranu národních zájmů za naši občanskou povinnost. Národní hrdost a vlastenectví není ani v podmínkách sjednocené Evropy něčím, čeho bychom se museli zříkat. Sdílíme s Janem Petránkem jeho připomenutí moudrosti vynikajícího českého politika, publicisty a myslitele Ferdinanda Peroutky, který ve svém díle Budování státu z klíčových momentů našich dějin vytěžil poučení, že v každém okamžiku je a vždy bude nutné pevně hájit naše zájmy, dělat to nebojácně a sebevědomě.
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz