Mistr Jan Hus a T. G. Masaryk

PhDr. Marie L. Neudorflová, Ph.D.

Vážení přátelé, vážení přítomní,

sešli jsme se tady u Šalounovy sochy Mistra Jana Husa, postavené českým národem v období kruté první světové války roku 1915 jako protest proti habsburské a německé nadvládě i jako připomínka, že český národ má své vlastní cenné tradice, které jsou národu posilou a inspirací, zvláště v dobách nepříznivých.

6. červenec 1415 je jednou z nejváženějších událostí české historie, ve které se krutě střetla Husova křesťanská láska k lidem, respekt k jejich pozitivnímu mravnímu a duševnímu potenciálu, k jejich důstojnosti, s církevní mocí, která neplnila své křesťanské povinnosti, brala lidi pouze jako prostředek ke svým privilegiím a luxusu. Vymýšlela zcela nekřesťanské principy k udržení své moci a k udržení lidu v nevědomosti, mravní a sociální bídě. Církev měla a stále má strach z lidí vzdělaných, z lidí, kteří berou vážně základní křesťanský princip, že lidé jsou stvořeni k obrazu božímu a tudíž si jsou ve své podstatě rovni a tudíž mají právo na svobodu a důstojnou existenci. Statečné lidi, mezi něž patří na přední místo náš Mistr Jan Hus, církev pronásledovala krutě a nelítostně.

T. G. Masaryk jednou zmínil, že v české tradici, v paměti národa, se nikdy ve skutečnosti na Mistra Jana Husa nezapomnělo, žil však spíše v jeho paměti jako mučedník, kterému mocní připravili nespravedlivý, tragický osud. Masaryk se domníval, že by však Hus měl být oslavován jako statečný a důsledný obhájce pravdy. Velké osobnosti našeho národního obrození znali Husa, ve svém úsilí o kulturní pozvednutí českého národa navazovali na jeho myšlenky i na myšlenky české reformace.

Ve svobodnějších poměrech se Masaryk zabýval poměrně důkladně Husem i dědictvím naší reformace. Napsal několik prací, v nichž pro veřejnost a pro studenty rozebíral Husovy myšlenky a ukazoval, jak jsou stále aktuální.

Tak jako je konflikt v různých podobách, mezi mocnými a většinou lidí, trvalým rysem lidské existence, tak i úsilí osvícených a mravných lidí o nápravu těchto vztahů, o slušný a důstojný život pro všechny, je výrazným znakem vývoje naší civilizace a české historie. Ve svých základech souvisí tento rys s původními principy křesťanství, které bylo mravní a intelektuální vzpourou proti málo mravnému a spravedlivému systému říše římské. Katolická církev však tento mravní základ brzy opustila v zájmu své moci a materialismu. Ve své revoltě proti upadlé katolické církvi reformace částečně navazovala na původní křesťanství. České národní obrození čerpalo jak z osvícenství tak z české reformace, řada jeho osobností znala spisy Husa, Chelčického a Komenského. Masaryk si těchto osobností velmi vážil, a poukazoval, že zvláště Josef Dobrovský se nebál nepřímo hájit Husa proti Kostnickému sněmu. Podobně si nesmírně vážil Palackého, který pečlivě zpracoval dobu Husovu a husitství. Českobtratskou církev, navazující nejvíce na učení Husa, pokládal Palacký za „ideál křesťanství“.

Masaryk věřil, že vědomé a důkladné návraty českého národa ke své pozitivní historii, mohou být nejen inspirační silou, morálním povzbuzením, ale i důležitou součástí sebeznalosti, přispívající k posílení identity a integrity národa, k jeho zdravější sebedůvěře, k posílení jeho demokratizační orientace. Poukázal na to, že „reformací Češi vstoupili na scénu jako národ“. V souladu s Husem, Palackým a Havlíčkem věřil, že pro schopnost národa bránit se silnějším a pro jeho důstojnou existenci, byla jeho mravní, kulturní a intelektuální úroveň naprosto nezastupitelná. „To stálé opravování nikdy nekončí a obsahuje v sobě to, co moderně nazýváme vývoj, pokrok.“ V tomto ohledu česká historie podávala pádné důkazy, které Masaryk spojil ve filosofii českých dějin. V jejím centru je humanitní ideál, k jehož naplňování bylo však nezbytné, aby lidé byli vzdělaní a znali pozitivní historii svého národa. Humanita znamenala zodpovědnost za sebe, za druhé i za celek, za národ. Humanita také znamenala umět myslet, umět se orientovat v myšlenkových a mravních zmatcích ku prospěchu pozitivního rozvoje lidí a společnosti, umět se řídit podle svého nejlepšího svědomí.

Je cenným dědictvím, že pro Husa byla pravda poznaná zrovna tak důležitá jako pravda zjevená, či spíše důležitější. Hus spojoval pravdu poznanou, spjatou s mravností, se schopností lidí usilovat o nápravu věcí veřejných, usilovat o spravedlnost. Proti církví dogmaticky a úzce pojaté pravdě zjevené, Hus měl odvahu hájit pravdu poznanou jako trvalý proces, nezbytný pro lidskou existenci: „Od samého počátku svého poznávání učinil jsem si pravidlem, kolikrát bych v kterémkoli oboru postřehl mínění lepší, že rád a skromně upustím od názoru prvého a to s plným vědomým, neboť to, co poznáváme, je nepatrné ve srovnání s tím, čeho nepoznáváme.“ Hus ukázal Čechům cestu, která kritickým postojem k moci a pojetím náboženství hlavně jako mravní síly, vedla k důstojnějšímu a svobodnějšímu životu, než který nabízela mravně pokleslá materialistická a nepoctivá církev. Proti soudobým oponentům Husa, Masaryk zdůrazňoval, že Hus byl ctěn ne pro teologickou správnost svých názorů, ale pro svůj charakter, pro svou důslednou obhajobu pravdy, pro obhajobu práva řídit se svým svědomím, stavět autoritu Bible nad autoritu papeže.

Masaryk považoval za velmi důležité, že kontinuita českého moderního úsilí o poznání a o nápravu věcí veřejných začínala působením Mistra Jana Husa, reformací a jejím vlivem na české národní obrození. Dokazoval, že z historie bylo možné se poučit, navazovat na pozitivní, což popírala nejen katolická církev, ale i liberálové a konservativci. I v současnosti zažíváme intelektuálně nepoučitelné, vlastně politické tlaky, abychom se zřekli své pozitivní historie ve prospěch nedemokratických a vnějších sil. I dnes je obecně silná tendence, dělat z obětí viníky a z viníků oběti. I dnes je tendence podceňovat entitu národa pro úroveň a mravní dospělost lidí. A zároveň je silná tendence proměnit vědecké přístupy k historii a k humanitním vědám v moderní scholastiku, aby zanikla kontinuita humanitních ideálů a humanitního úsilí, aby zanikla možnost se z historie poučit ku prospěchu společnosti, národa.

Již Hus si byl vědom důležitosti společnosti, která sdílela jazyk, území, kulturu, historii, vzdělání. A v tomto duchu působil jako kazatel i jako vlivná univerzitní osobnost na českého krále, s výsledky, které měly pro úroveň českého národa a pro jeho jazyk trvale příznivé důsledky. Čeština se na několik století stala osvětovým jazykem. Bylo znakem mravní úrovně českého národa, že se postavil za Husa a za jeho učení, když ten byl brutálně zrazen mocí světskou i církevní. Masaryk citoval Františka Palackého, který ve své době studoval dobu husitskou jako nikdo jiný: „Doba Husova je slavná doba: tehdy národ český vzdělaností převyšoval všecky ostatní národy evropské.“

Husitské hnutí, přes určité stinné stránky, bylo úsilím se vymanit z církevního a panovnického absolutismu, ze znemravňující moci, nesvobody a sociálního útlaku. Ti, kteří i dnes útočí na husitské hnutí jako na násilné, přehlížejí nejen tyto souvislosti, ale ve své malosti a nevzdělanosti ignorují skutečnost, že v českých zemích existovala dál výjimečná obecná vzdělanost a dvě století náboženská tolerance, o které se ostatní kontinentální Evropě ještě tři sta let ani nesnilo. Na rozdíl od katolické církve česká reformace nebyla proti vědě, proti vzdělání. Konservativní, katolické síly se však postaraly tím nejnásilnějším a nejbrutálnějším způsobem, aby tento demokratizační vývoj ku prospěchu úrovně českého národa, zvrátily na dalších dvě stě let. Znalost historie ukazuje, že demokratizační vývoj, obecná úroveň lidí, je v každé době ohrožena těmi, kteří mají nepřiměřenou moc.

Masaryk, na rozdíl od Husových kritiků, viděl jako důležité i Husovo sociální cítění. Jednomu svému žáku Hus připomínal, aby vedl život čistý, varoval se lakoty, nepořádného života, krásných a nadbytečných šatů, aby byl nakloněn chudým a poníženým. V závěti nabádal studenty, bakaláře a mistry, aby se varovali rozkolů, milovali se vespolek, a stáli v poznané pravdě. Odpustil všem, kdo ho přivedli na hranici.

Masaryk svým působením přednášel své hluboké pochopení pro působení Husa, husitského hnutí a české reformace mezi české studenty a veřejnost, čímž rozvíjel nejen jejich znalosti, ale i jejich zdravější sebevědomí a českou identitu. Během první světové války se tato tradice stala silnou ideologickou oporou československých Legií v zahraničí, budovaných v rámci dohodových států k boji proti Německu a Rakousko-Uhersku a tím za samostatnost a demokracii Čechů a Slováků ve společném státě. Příklad nikdy neporaženého Jana Žižky v bojích proti celé Evropě byl pro Legie zdrojem hrdosti, statečnosti a sebedůvěry.

Masaryk svými znalostmi a argumenty, zvláště ve svém prvním zahraničním projevu v Ženevě 6. července 1915, v den čtyřstého výročí upálení Mistra Jana Husa, dovedl pro ideál samostatnosti Čechů a Slováků, získat jak západní politiky tak veřejnost. Podobně tomu bylo během celé války, kdy našel nezastupitelnou a oddanou spolupráci hlavně v osobě Eduarda Beneše a Milana Rastislava Štefánika. Existuje mnoho dokladů, že legionáři v různých formách intensivně prožívali husitskou tradicí na své nelehké anabázi Evropou. A vraceli se se svatým odhodláním pracovat dál ku prospěchu demokratického Československa. Podobně cítili i lidé doma.

Mistr Jan Hus položil základy naší moderní duchovní tradice, základy, které se týkají lidské svobody, mravní poctivosti, zodpovědnosti za sebe i za celek, za intelektuální růst, respekt a zodpovědnost za pravdu poznanou. To jsou všechno hodnoty věčné, vztahující se k úrovni lidí a společnosti v každé době. Hus i Masaryk si byli dobře vědomi, že v důsledku trvalé snahy mocných po neoprávněných privilegiích a luxusu na úkor většiny, je nutné tyto hodnoty neustále připomínat, rozvíjet a bránit -- intelektuálně a někdy i železem.

Projev 6. července 2014 k 499 výročí upálení Mistra Jana Husa, Praha, Staroměstské náměstí, 16 hodin

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz