Ministři zahraničních věcí ČR
Budeme mluvit pouze o těch dvou posledních.
Jaký byl Karel Schwarzenberg, všichni víme. Ostatně dělal převážně jen to, co se dalo od něj očekávat. Pokud jde o Kosovo, pak bezpochybně se velmi zasloužil o jeho uznání jako samostatného státu. Učinil tak i přes hlavu Poslanecké sněmovny PČR, jíž postavil před hotovou věc a nedbal na její dodatečné protesty. Ostatně nebyly ani nijak silné, spíše slušnostní.
Když šlo o sudety, byl vždy velmi vstřícný. Nemluvil o odsunu, ale o vyhnání. Benešovy dekrety byly na jeho osobní černé listině. Sám se před německou veřejností ani netajil, že se necítí být Čechem, ale že je Böhme. To sám bez nucení řekl jedné německé novinářce. Zapomněl to však, asi pro velkou pracovní zaneprázdněnost, sdělit českému národu. Mnozí z nás totiž ví, že i někteří sudeti se také považují za bémáky. Tak jakousi spřízněnost s nimi zřejmě cítil a stále cítí. Ostatně to dával vědět i svou proněmeckou politikou se zvláštní náklonností k sudetům. Pořádal pro ně v Černínském paláci mejdany. Někdy se tito naši bývalí spoluobčané sjeli do Prahy v takovém počtu, že nestačil pro ně ani autobus. Při jedné takové příležitosti pozval do Černína i představitele tehdejšího Zemského shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku a nějakého sudetomila, aby valná hromada byla kompletní.
Snad pár vět ještě k speciálním česko-německým institucím. Do existujícího Česko-německého diskusního fóra, stejně tak jako do Česko-německého fondu budoucnosti, jmenoval za českou stranu převážně známe sudetomily. A tak s jeho požehnáním tito jednali se sudety, jmenované německým ministrem zahraničních věcí, snad převážně o sudetských otázkách, samozřejmě i za naše české peníze. Za jeho ministrování se tyto instituce fakticky změnily na česko-sudetoněmecké.
Když probíhali první přímé prezidentské volby, prohlásil pan K. Schwarzenberg, zřejmě v bojovém zanícení, že Beneš a celá jeho vláda by patřili před trestní tribunál. A to byl onen Rubikon, který překročil. Za ním následovala velká porážka. Prezidentem republiky se stal Miloš Zeman.
Ale abychom panu Schwarzenbergovi nekřivdili. V oblasti petičního práva zaměstnanci jeho ministerstva se časem nebývale vylepšili. Věděli, co je petice, dokonce postupně nastudovali i petiční zákon. Když poprvé řádně neodpověděli, tak v reparátu se polepšili. Pamatuji se na jednu otázku, kterou jsme jim v petici položili. Jak je to s neplnoprávnou ruskou menšinou v pobaltských státech? Dostalo se nám odpovědi, že tuto otázku EU i my studujeme. Čert však nespal. A na jedné z cest do jím oblíbeného Pobaltí se K. Schwarzenberg nechal slyšet, že otázka občanských práv ruské menšiny není pořadu dne. A byli jsme doma.
Ano, Schwarzenberg dělal, lidově řečeno, psí kusy. Očekávali jsme je. Věděli jsme, že nemůže překročit svůj stín. Byl prostě takový, jaký byl a nezměnil se. Ani nechtěl se změnit.
S Lubomírem Zaorálkem je to však snad úplně jiné. Kdesi v téměř již zasuté paměti si vybavuji vzpomínky na dávnou již volbu prezidenta ČR. M. Zeman tehdy byl oficiálním kandidátem na post prezidenta za ČSSD. Jako vítěz vyšel ze stranického referenda, které umožňovalo hlasovat i příznivcům strany. Tedy měl mimořádně silnou pozici. Přesto neprošel. Větší množství sociálně-demokratických poslanců mu svůj hlas nedalo. Byl to podraz? Zřejmě ano. L. Zaorálek patřil údajně k poslancům, kteří pro svého kandidáta nehlasovali.
Pamatují si však také dobu, kdy se bojovala o zřízení amerického radaru v ČR. Tehdy byl Zaorálek hodně aktivní. Stavěl se proti němu. Řečňoval na různých místech, i v Praze na Václavském náměstí, a měl úspěch.
Takový Zaorálek byl. Jakmile se stal ministrem zahraničních věcí, začal se nám před očima velmi rychle měnit. Bohužel ne k lepšímu, ale naopak. V době kyjevského Majdanu nechyběl na Ukrajině a opět mluvil a mluvil. Do Kyjeva zavítal i K. Schwarzenberg. Jejich projevy se již tehdy obsahově snad ani nelišily. Oba tito pánové zaujímali rusofobská stanoviska. Zaorálek byl na Majdanu tak rozjetý, že se připravoval i na zájezd na Krym. Jistě by tam zavítal, kdyby mohl. Ale tam se změnily již poměry. Tamní obyvatelé zvolili v referendu proruskou cestu. A proto Zaorálek na Krym nezavítal, nemohl.
Je zajímavé, jak si Zaorálek a Schwarzenberg notovali, pokud šlo a jde o Ukrajinu, tu novou, postmajdanskou, která silně trpí banderovstvím a neonacismem. Hned se rozletěla naše letadla a přivezla zraněné majdanské bojovníky do Prahy na léčení. Obliba Ukrajiny Zaorálkem nás přišla již na hodně peněz, snad na více než 100 milionů.
Je zajímavé, že pan ministr nějak špatně rozuměl volyňským Čechům, když žádali o repatriaci. Zaorálek rozhlašoval, že s nimi osobně mluvil a nikdo jej o vystěhování do vlasti nepožádal. Prezident M. Zeman však předložil žádost podepsanou několika desítkami našich krajanů a repatriace skutečně začala. Jaký zájem v tomto případě prezentoval Zaorálek? Český rozhodně ne.
Zatímco Evropa se zamýšlí nad protiruskými sankcemi, Zaorálek už má jasno. Rusové posílají na Donbas vojáky a zbraně říká, aniž by předložil jakýkoliv důkaz. A proto je pro prodloužení sankcí. Zase je zde shoda se stanoviskem, které zaujímá K. Schwarzenberg. Ten však jde ještě dál a pod sloganem, že svoboda něco stojí, chce dodávat i naše zbraně Ukrajině.
Je v zájmu ČR a Evropy prodlužování sankcí. Samozřejmě že nikoliv! Trpíme my, Evropa i Rusko. Profitují Spojené státy a všichni rusofobové. Tak koho zájem zde Zaorálek podporuje?
I Zaorálkovi musí být jasné, že současná ukrajinská vláda má od demokracie a mírových snah hodně daleko. Přesto nic nevím o tom, že by pan ministr protestoval proti výrokům představitelů Ukrajiny, že si vrátí letiště v Donbasu, že získají Krym a potáhnou dál do Ruska. O těch atomových bombách, které by házela J. Timošenková na Rusy ani nemluvě. Pan ministr jistě ví, že na Ukrajině dochází k obnovování banderovských i esesáckých „tradic“. Nacistické symboly na Ukrajině nejsou nic ojedinělého. Když však jde pan Jaceňuk tak daleko, že vykládá druhou světovou válku tak, že Rusko okupovalo Ukrajinu a vtrhlo do Německa, když v Oděse upálili kolem 50 lidí již před rokem a nic se s viníky neděje, když pořádají honičky na Ukrajince jiného smyšlení, které končí i smrtí napadených a naše ministerstvo ve všech těchto případech, i dalších, mlčí jako zařezané, ač by mělo protestovat a vyvozovat další důsledky proti ukrajinské vládě.
Snad abychom se podívali i na česko-německé vztahy. Nedávno vyšel ve FAZ článek o povstání v Praze s názvem „Vražděte je, zabíjejte je, ať žádný nezůstane živý“. Prostě masakr Němců v Praze i jinde. Článek obletí jistě část Evropy. Způsobí nám velké škody. A pan ministr mlčí jako mlčel již dříve, když jsme ho upozorňovali na zvlášť pobuřující protičeské štvaní sudetoněmeckého tisku. Vše vysvětloval svobodou tisku v liberálních demokracií. A do této svobody nehodlá vstupovat nebo ji nějak omezovat a ani nemůže.
Ale jsou ještě otevřené i další věci. Jako ministr zahraničních věcí měl L. Zaorálek jmenovat českou část Česko-německého diskusního fóra (ČNDF) k 1.1.2015. Ač jsme mu již někdy v říjnu 2014 předložili jednu zvlášť kvalifikovanou kandidátku do uvedené instituce, ještě nám neodpověděl, ač opožděně svou jmenovací povinnost přece splnil. Svým složením česká část fóra kvalitativně odpovídá tomu dřívějšímu schwarzenbergskému. Tedy opět můžeme říci, že na fóru jednají čeští sudetomilové se sudety i za české peníze s požehnáním pána Zaorálka.
Pro zajímavost uvádíme jen několik členů ČNDF: dr. Libor Rouček, bývalý místopředseda Evropského parlamentu, známý svými těsnými vztahy k sudetoněmeckému landsmanšaftu, se stal spolupředsedou. Za ním je hned uveden Mgr. Martin Dzingel, prezident Shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, dále pak Mgr. Daniel Herman, ministr kultury ČR (KDU-ČSL), prof. JUDr. Helena Válková, poslankyně Parlamentu ČR (ANO), která se proslavila vyjádřením, že Čechům se za protektorátu ani moc nestalo. Nechybí ani Mgr. Michaela Marksová-Tominová, ministryně práce a sociálních věcí ČR (ČSSD), osvědčená a zasloužilá bojovnice za práva sudetů. Bez zajímavosti není, že členem ČNDF je i RNDr. Miroslav Prokeš, člen Komunistické strany Čech a Moravy, předseda Komise strategie životního prostředí. Není novým členem, ale zřejmě osvědčeným, i když širší veřejnost o jeho aktivitách nic neví. Možná, že je to tak dobře.
L. Zaorálek je pro nás do určité míry sfingou. Zaznamenali jsme jeho proměny. Překvapil a překvapuje nás v mnohém, především v tom, co jsme od něj nečekali. Stále však nevíme s jistotou, koho zájmy hájí. Myslíme si, že ty české u něj jen zaplakaly a byly odsunuty stranou. Zřejmě pan ministr jde cestou nejmenšího odporu. Ty německé interesy u něj asi platí, ale ne úplně. Tam kde tyto se dostanou do střetu s těmi americkými, tak postupuje podobně jako kancléřka Merklová, upřednostňuje ty americké. Je-li tomu skutečně tak, pak si maně klademe otázku, proč vlastně potřebujeme zahraniční ministerstvo a v něm šéfa Zaorálka, když české zájmy jsou kdesi v zadu a v nedohlednu a on o ně nedbá, ač by měl, pokud by měl charakter a odvahu. Co mu z toho chybí? Charakter, odvaha nebo obojí? Nebo jeho počínání je ryze účelové a povede k získání nějakého zvlášť významného postu? Že by šlo nakonec o nějakou lepší trafiku? U Zaorálka, jak jsem přesvědčen, je vše možné!
Dr. O. Tuleškov