Ministerstvo zahraničních věcí,odpověď na petici postoupenou K. Schwarzenbergovi
MINISTERSTVO ZAHRANiČNÍCH vĚcí ČESKÉ REPUBLIKY
Tiskový odbor
V Praze dne 10. února 2011
Č.j.9119512011-TO
Doporučeně
Věc: Odpověd' na dotazy zaslané ministrovi zahraničních věcí dne 11. ledna 2011
V příloze Vám zasíláme odpovědi na otázky, ve kterých jste žádalo vyjádření k přiloženým otázkám, které se v obecné rovině týkaly spravedlnosti, práva povinností jednotlivců, sociálních a národnostních skupin či subjektů mezinárodního práva.
Mgr.. Vít Kolář, Ředitel tiskového odboru a mluvčí MZV
Vážený pan JUDr. Ogňan Tuleškov
Na Čihadle 18
160 00 Praha 6
Ministerstvo zahraničních věcí České republiky
Tiskový odbor
Loretánské náměstí 5
11800 Praha 1
tel.: +420 224 182426, fax: +420 224 182044, e-mail: epodatelna@mzv.cz
1) Co jako ministr zahraničních věcí České republiky "uděláte pro to, aby Češi měli stejné postavení v Německu jako německá menšina v České republice?
Evropská politika je založena na principech odstranění diskriminace, rovnocenné ochrany před zákonem a dodržování všech lidských práva svobod. Tyto standardy jsou zesíleny ochranou menšin, která se týká zejména ochrany kultury a jazyka menšin. Vymezení pojmu národnostní menšiny je v EU ponecháno jednotlivým vládám a je chápáno jako vnitřní záležitost každého členského státu.
V SRN je k dosažení statusu národnostní menšiny a tím i k dosažení státní podpory
zapotřebí splnění pěti podmínek:
1) příslušníci menšiny musí být státními příslušníky SRN
2) od většinového národa se musí lišit svým vlastním jazykem, kulturou, historií a identitou
3) mají vůli zachovat si svou identitu
4) v Německu jsou tradičně (historicky) usazeni
5) žijí v tradičních historických oblastech.
Tyto podmínky splňují jen čtyři národnostní entity - Lužičtí Srbové, Dánové, Frísové a Romové. Poláci, kteří v meziválečném období byli také považováni za národnostní menšinu, toto postavení ztratili po r. 1945 postoupením části německého území, kde se nacházely jejich "historické oblasti ", pod svrchovanost Polska.
Česká republika definuje pojem národnostní menšiny šířeji, a to v zákoně o právech
příslušníků národnostních menšin č. 273/2001 Sb. Status národnostní menšiny zatím dosáhlo 12 národnostních uskupení, vč. příslušníků německé menšiny. Čtyři národnostní menšiny (polská, německá, slovenská a chorvatská) požívají v České republice i ochranu na základě mezistátních bilaterálních smluv.
V mezistátních smlouvách nemusí být závazky v nich uvedené nutně reciproční. Je vždy na vůli jednajících stran, aby si samy určily, které závazky převezmou a které nikoli. Ve Smlouvě mezi Českou a Slovenskou Federativní Republikou a Spolkovou republikou Německo o dobrém sousedství a vzájemné spolupráci z r. 1992 byly záměrně ponechány stranou otázky vyplývající ze vzájemné minulosti. V případě německé menšiny však tyto otázky měly dopad do přítomnosti, a proto se obě strany dohodly, že její postavení upraví. Jako u všech uznaných menšin má Česká republika na udržení kulturní identity německé menšiny zájem, a v tomto smyslu vítá, že podporu, kterou Česká republika německé menšině poskytuje, doplňuje Německo na základě citované smlouvy vlastním příspěvkem.
Postavení německých státních příslušníků českého původu v citované smlouvě z r. 1992 upraveno nebylo, protože k tomu ve své době nebyl shledán důvod. Navíc, zatímco naši němečtí spoluobčané splňují podmínky stanovené českým právním řádem pro uznání za národnostní menšinu, česká komunita v SRN tyto podmínky dle německé legislativy nesplňuje.
Nutno vzít v také potaz, že čeká komunita vznikala ve své většině ve zcela jiných historických souvislostech - v důsledku politického útlaku, kterému byli její příslušníci v naší zemi po roce 1948 vystaveni. Česká republika opakovaně vyjádřila SRN vděčnost za to, že naši emigranti byli v Německu přijati a plně zrovnoprávněni. Tvrzení, že by česká komunita v SRN byla vystavena" násilné asimilaci ", je nutné odmítnout. SRN jí poskytuje všechny stávající právní standardy. Skutečnost, že není uznána za národnostní menšinu, neznamená, že by německá vláda její kulturní identitě bránila či uplatňovala jiná diskriminační opatření.
2) Co jako ministr zahraničních věcí uděláte, aby Německo, které soustavně posiluje své menšiny v zahraničí, přiznalo uvedeným národnostním menšinám status národnostních menšin?
Česká republika nemá právo vměšovat se do vnitřních záležitosti SRN a navíc nemůže dle zvyklosti zastupovat jiné než své občany. Nemá k tomu v daném případě navíc ani žádný důvod, protože SRN splňuje mezinárodně právní standardy a v mnohých aspektech jde dokonce nad jejich rámec. Jen na okraj je pak nutno podotknout, že Vaše tvrzeni o "soustavném posilováni" německých menšin ze strany spolkové vlády neodpovídá skutečnosti. SRN totiž na přiklad vůbec nezná takový druh podpory menšin, jak ji uplatňuje vůči svým menšinám v zahraničí Česká republika. Výše této podpory pro německou menšinu v České republice, realizující se na základě Smlouvy mezi Českou a Slovenskou Federativní Republikou a Spolkovou republikou Německo o dobrém sousedství a vzájemné spolupráci z r. 1992, však nemá velký objem a má navíc citelně klesající tendenci.
3) Co jako ministr zahraničních věcí České republiky uděláte pro to, aby hrubé nespravedlnosti, kterých se dopouští pobaltské státy na ruských menšinách, byly v době co nejkratší odstraněny?
Situaci ruské menšiny v Pobaltí Česká republika pozorně sleduje a živě se o ni zajímá i při jednáních s představiteli pobaltských států. V důsledku toho je možné hovořit o získané představě o komplexnosti této záležitosti, zejména pokud jde o její historické a geopolitické souvislosti.
Existuji důvody proč věřit, že se vlády po baltských zemi snaží situaci ruské menšiny uspokojivě vyřešit, otevřeně v této věci komunikuji jak s partnery v EU, tak se všemi zainteresovanými sousedními státy včetně Ruské federace. Česká republika, která má s Pobaltím přátelské vazby i řadu podobných zkušenosti, může - a hodlá - tuto otázku nadále vznášet při jednáních s partnery. Jedná se však o vnitřní záležitost demokratických zemi, a proto, pokud máte konkrétní námitky a podněty, můžete se obrátit přímo na úřady té které země.
4) Co učiníte jako ministr zahraničních věcí České republiky pro to, aby nedocházelo k projevům neonacismu, především v pobaltských státech, a byla zachována důstojná památka na oběti genocidy Slovanů?
Ministr zahraničí se vždy, mimochodem i jako občan a celoživotně veřejně aktivní člověk, intenzivně zasazoval a je nepochybné, že i nadále bude zasazovat o právní stát (Rule of Law), tedy o fungující právní řád a jeho uvedeni v život. Tento přistup, založený na vládě práva, se vztahuje i na boj proti rasismu, neonacismu a vůbec všem extrémním dogmatům založeným na diskriminaci jednotlivce nebo skupin. Je samozřejmé, že otřesné zkušenosti lidstva ze světových válek, z genocidy i z hrůzovlád totalitních režimů 20. století by nejen neměly být zapomenuty, ale jejich připomínka je také efektivní součásti současných i budoucích snah o to, aby se nic podobného již neopakovalo.
Ministr zahraničí se tedy aktivně zúčastňuje mezinárodních aktivit směřujících k vytvořeni efektivních mechanismů proti rasismu a diskriminaci. Jak jste zaznamenal, činí tak i v rámci EU a v bilaterálních relacích, a podporuje i snahy o vytvoření právního rámce pro zločiny totalitních režimů. Žádná oběť by neměla být zapomenuta a každý zločin by měl být potrestán v souladu s právem.
5) Kteří ústavní činitelé jsou si navzájem ústavními partnery či protějšky ve vztazích mezi Českou republikou a Německem či Bavorskem z hlediska mezinárodního práva?
Z hlediska mezinárodního práva lze problém označit za irelevantní, otázku, kdo se s kým může stýkat, mezinárodní právo nereguluje. Pro kontakty řady zahraničních subjektů kdekoli ve světě platí, že důležitou součástí jejich spolupráce s orgány SRN jsou jejich pracovní i oficiální setkání s představiteli německých spolkových zemí. Celá řada oblastí společného zájmu totiž na německé straně nespadá do působnosti spolkové vlády, nýbrž právě do kompetence spolkových zemí. U států, jež s Německem sousedí, je tato potřeba ještě naléhavější. Řada problémů, jejichž projednávání se v konkrétním případě České republiky mohou jen stěží ujmout naši hejtmani či starostové, je dlouhá, a zasahuje např. i do některých oblastí spolupráce ve školství, ochrany přírody a životního prostředí, rozvoje dopravní infrastruktury či agendy související se společným potíráním zločinnosti v příhraničních regionech, resp. spolupráce policejních orgánů atd.
S potřebou vypořádat se také s tímto druhem otázek kontrastovala v česko-bavorské relaci donedávna naprostá absence oficiálních politických kontaktů na nejvyšší úrovni, a to se všemi svými nepříznivými dopady na občany obou zemí. Pěstování těchto kontaktů např. v relaci česko-saské, patří přitom v kalendáři ministerských předsedů České republiky již dávno k rutinní agendě. Už jen z těchto důvodů lze tak nedávnou první oficiální návštěvu bavorského ministerského předsedy Horsta Seehofera v České republice označit - v rámci širšího komplexu česko-německých vztahů - za plně standardní.
6) Co jako ministr zahraničních věcí uděláte pro to, aby SRN začala nám splácet a zaplatila reparace, které nám podle mezinárodní dohody o reparacích měla již dříve zaplatit?
V relaci s touto odpovědí si Vás dovolujeme odkázat na sdělení vrchního ředitele sekce evropských zemí Petra Buriánka z 3. června 2008, zejména však na dřívější dopis tehdejšího ředitele odboru států střední Evropy Tomáše Kajky z 8. února 2008. Reagovali v nich na Vaše
podání z 3. března 2008, resp. na předchozí z 15. ledna 2008. Příslušnou část dopisu Tomáše Kajky bych si dovolil Vám nyní znovu odcitovat, a to spolu s konstatováním, že za uplynulé období nedošlo při nahlížení posuzovaných otázek k žádnému posunu:
" V souvislosti s Vaším požadavkem na vymáhání reparací, jež by byly určeny k nápravě škod způsobených i občanům tehdejšího Československa, si Vás dovoluji upozornit, že seriózní debata na toto téma není momentálně v žádné zemi na pořadu dne a občasná připomínka možnosti formulovat majetkoprávní požadavky více než 60 let po konci války působí všeobecně odstrašujícím způsobem. Česká vláda považuje separátní jednání s Německem o reparacích za krajní řešení, pro které nevidí v dané chvíli důvod.
Navzdory tomu, že velmi dobře chápu hořkost promlouvající z Vašich řádků, prosím Vás, abyste při svém pohledu na vyrovnávání se s minulostí, a to zejména v Německu, nepouštěl ze zřetele fakt, že se německá strana v posledních deseti letech pokusila vůči české společnosti alespoň zmírnit způsobené křivdy, a to formou právně sice nevynutitelných, přesto však v poměrně značném rozsahu vyplácených humanitárních gest. Myslím si, že i přes jisté nedostatky tohoto řešení je zapotřebí podobnou vůli spíše ocenit než kritizovat. "
7) Proč jako ministr zahraničních věcí České republiky důsledně nepoužíváte
terminologii příslušné mezinárodní smlouvy?
Právním termínem, charakterizujícím souhrn opatření proti tehdejšímu nepřátelskému obyvatelstvu "Třetí říše" na území řady zemí osvobozené Evropy, zůstává v češtině v oficiálním styku, zejména pak v jazyce smluvních dokumentů, výlučně označení" odsun ". Termín" vyhánění" lze v určitém významu oficiálně rovněž uplatňovat, a to ve smyslu příslušných pasážích" Česko-německé deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji z 21. 1. 1997".
Pokud se týká oné" terminologické volnosti ", na kterou si ve svém dopise stěžujete, zakládá už sama oficiální anglická verze textu Postupimské dohody. Ta totiž sice opravdu pracuje většinou s termínem" removal" nebo" transfer ", tedy" odsun ", resp. "transfer ", ve svém oficiálním textu se však nevyhýbá ani další charakteristice, totiž" expulsion ", znamenající, jak je známo, "vyhnání".
8) Co učiníte pro to, aby bezpečnost svědků byla zajištěna, vše bylo řádně vyšetřeno a viníci potrestáni?
9) Budou mít uvedené skutečnosti vliv na tolik nutné přehodnocení vztahů České republiky ke Kosovu?
10) Uznává česká republika i nadále platnost a účinnost rezoluce RB OSN č. 1244, podle níž, ale i podle mezinárodního práva, je Kosovo i nadále součástí Republiky Srbsko? Pokud ano, proč v souladu s touto rezoluCÍ a mezinárodním právem Česká republika nejedná?
Česká republika uznává Kosovo jako nezávislý stát. Zásadou české zahraniční politiky je stavět se na obranu lidských práv těch, kterým jsou práva v jejich domovské zemi upírána a prosazovat existenci efektivních vnitrostátních mechanismů pro zajištění respektování
lidských práv, včetně mechanismů pro vyšetření a stihání všech domnělých viníků. Konkrétní aktivity v oblasti lidských práv Česká republika provádí v rámci pravidel mezinárodního práva tak, aby svým jednáním neporušovala zásadu svrchované rovnosti států. Kosovo není v tomto ohledu žádnou výjimkou.
K prevenci Vámi zmíněného zastrašování svědků v souvislosti s vyšetřováním činů spojených s obdobím během a krátce po kosovsko-srbském konfliktu přispívá Česká republika skrze misi Evropské Unie EULEX Mise EULEX, která dohlíží na prosazování vlády práva v Kosovu, aktivně přispívá k ochraně svědků ve všech případech, které jak sám EULEX tak kosovská policie vyšetřuje. Jak EULEX tak prokuratura Kosova i Albánie již vyjádřily připravenost a vůli veškerá podezření z nelidského zacházení, ke kterému mělo v Kosovu během konfliktu dojít, plně vyšetřit, v čemž mají plnou podporu mezinárodního společenství včetně České republiky.
Na uznání nezávislosti Kosova mohou být různé názory. Vláda České republiky
nezávislost Kosova uznala. Deklarace nezávislosti Kosova z února 2008 dle poradního posudku Mezinárodního soudního dvora ze dne 22. 7. 2010 neporušila žádná pravidla mezinárodního práva, včetně rezoluce Rady bezpečnosti OSN Č. 1244 (1999). Po rezoluci Valného shromáždění OSN z 9. 9. 2010 reagující na výše zmíněný poradní posudek Mezinárodního soudního dvora, jejíž návrh společně předložilo 27 členských států Evropské unie a Srbsko, se připravuje dialog mezi představiteli Srbska a Kosova za účasti Evropské unie. Z toho jasně vyplývá, že zástupci obou zemí, tedy jak Srbska tak Kosova, se na řešení situace podílejí, je jim nasloucháno, a mezinárodní společenství činí vše, co je v jeho silách, aby se dospělo k všestranně přijatelnému řešenÍ.
Česká republika považuje rezoluci RB OSN č. 1244 za platnou součást mezinárodního práva, která však není na újmu existenci nezávislého státu Kosovo. Česká republika ve svém právním vztahu ke Kosovu neporušuje žádná pravidla mezinárodního práva, včetně rezoluce RB OSN č. 1244. Česká republika nemá žádný důvod přehodnotit své právní stanovisko k uznání nezávislosti Kosova.
Petice postoupená ministru zahraničních věcí Karlu Schwarzenbergovi, II.
Vážený pan
Karel Schwarzenberg
ministr zahraničních věcí
Praha
V Praze dne 17. února 2011
Vážený pane ministře,
děkuji za odpověď na otázky, které jsem formuloval ve své petici ze 10. ledna 2011. Vzhledem k tomu, že některé z těchto odpovědí považuji za neúplné a někde i zavádějící, jsem nucen se k nim vrátit a žádat v souladu s petičním právem o doplňující a upřesňující odpovědi nebo dokonce o skutečnou odpověď.
K části I.
a) Federální ministerstvo zahraničních věcí dne 23.IX. 1991 vydalo pod č.j.: 111.681/91-MPO „Materiál pro schůzi vlády ČSFR, který se týkal sjednání Smlouvy mezi ČSFR a SRN o dobrém sousedství a přátelské spolupráci.“, který předložil tehdejší ministr zahraničních věcí Jiří Dienstbier.
Na str. 3 tohoto materiálu je uvedeno: „… Uvedená rozdílnost vyplývá zejména ze skutečnosti, že Češi ani Slováci se v SRN nekonstituovali jako národnostní menšina, ale i z obav německé strany, aby případná symetricky formulovaná práva Čechů a Slováků v SRN a Němců v ČSFR nevedla k vytvoření precedentu pro občany SRN zejména tureckého a jugoslávského původu, kteří by se mohli domáhat stejného přístupu.
Z uvedené citace vyplývá, že německá strana dokonce mluvila a uvažovala o případně symetricky formulovaných právech Čechů a Slováků v SRN a Němců v ČSFR, čili připouštěla takovou úpravu, ale obávala se jí, ne proto, že Češi a Slováci nesplňují předpoklady pro poskytnutí statutu národnostní menšiny, ale z toho důvodu, že by Turci a Jugoslávci se mohli domáhat stejného přístupu.
To je po pravdě jeden z důvodu, proč postavení Čechů a Slováků v SRN a postavení německé menšiny v ČR je asymetrické.
Od té doby již uplynulo zhruba 20 let a postavení Čechů, Slováků se nezměnilo, ač jsme již v r. 1991 mohli pravděpodobně prosadit symetrickou úpravu.
b) Není pravda, že česká komunita vznikla v Německu až v době po r. 1948, jak píšete ve své odpovědi Již po bitvě na Bílé Hoře a i poté, zvláště po r. 1627 a 1628, odcházeli Češi, kteří byli pro svou víru katolickými Habsburky dlouhodobě a krutě pronásledováni, ze své vlasti. Bylo jich několik desítek tisíc a značná část se usadila i na území dnešního Německa, kde dokonce zakládali nové vesnice i městečka. Mnozí z nich byli postupem doby germanizováni. Dokonce i jejich hrobní pomníčky od určité doby musely obsahovat údaje psané jenom v němčině. Když přišli nacisté k moci, germanizace Čechů a Slováků zde usedlých tvrdě pokračovala. Český živel v Německu byl posílen další emigrační vlnou z ČSR v r. 1945 a v dalších letech. Z republiky utíkali Češi a Slováci, kteří se spoluprací s nacisty kompromitovali a báli se trestu. Šlo např. o Vlajkaře a činovníky Kuratoria. Pak teprve následoval rok 1948 a další velmi početná emigrace.
Právě s poukazem na staletí tvrdě probíhající násilnou germanizaci našich lidí v Německu jsme měli trvat na symetrické úpravě a Německo nám mělo vyjít vstříc již vzhledem ke svému dlouhodobému potírání těch, kteří se hlásili ke svému českému původu. Zde jde nepochybně o zcela odkrytou a dlouhodobou nucenou asimilaci. Nemohu po staletí násilně likvidovat menšinu a pak prohlásit, že si nezachovala svou identitu a že nežije v tradičně historických oblastech. To by byl vrchol zpupnosti. Tyto skutečnosti bohužel ti, kteří za českou stranu jednali při uzavření Smlouvy, buď neznali nebo nechtěli znát.
V současnosti s odvoláním právě na uvedené bychom měli otevřít jednání s německou stranou a trvat na symetrické úpravě práv Čechů a Slováků v SRN a německé menšiny v ČR.
Počátkem 17. století a později k nám proudila další vlna Němců. U nás je nikdo neodnárodňoval, ale naopak jim Habsburkové, na úkor českého etnika, vytvářeli privilegované postavení. I proto německá menšina u nás dosud existuje.
b) Ve Smlouvě mezi Českou a Slovenskou Federativní Republikou a Spolkovou republikou Německo, která vstoupila v platnost dnem 14. září 1992, je v čl. 20 vymezena příslušnost k německé menšině v ČSFR následujícím způsobem: „… to znamená osoby mající československé státní občanství, které mají německý původ nebo se hlásí k německému jazyku, kultuře nebo tradici…“ Toto vymezení příslušnosti k německé menšině v republice je nebývale široké. Výsledkem je, že např. v orgánech JUKONu jsou lidé s ryze českými jména, rovněž tak i orgánech Zemského shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.
Pokud nechceme vědomě a cíleně doplňovat početně slábnoucí, ale přesto hlasnou a stále nespokojenou, německou menšinu z řad Čechů, pak je nutné, jak jsem přesvědčen, změnit i čl. 20 uvedené smlouvy.
Smlouva nás dostává do nevyváženého postavení. Německé straně přeje a nám ubírá. Jak ve své odpovědi píšete: „V mezistátních smlouvách nemusí být závazky v nich uvedené nutně reciproční. Je vždy na vůli jednajících stran, aby si samy určily, které závazky převezmou a které nikoli.“
Jsem přesvědčen, že naši ústavní činitelé by měli usilovat o dosažení vyrovnanosti smluvních závazků, o vyváženost celé smlouvy.
c) Ve své odpovědi ze dne 10. února 2011, č.j.:91195/2011-TO uvádíte: „Tvrzení, že by česká komunita v SRN byla vystavena „násilné asimilaci“ je nutné odmítnout. Obouváte mne do cizích bot. Nepoužil jsem termín „násilná asimilace“, ve své petici mluvím o asimilaci Čechů v SRN, k níž již celá desetiletí dochází. Dále uvádím citaci z článku „Krajané v SRN“, umístěném na webu pod hlavičkou Ministerstva zahraničních věcí ČR: „Většina čs. a české emigrace se velice rychle a velice úspěšně integrovala a asimilovala a nemá tudíž potřebu sdružování do krajanských spolků.“
Pokud nebudeme trvat na principu reciprocity, pak i zbývajících asi 30 000 Čechů v Bavorsku a další tisíce jinde v SRN se budou „úspěšně integrovat a asimilovat.“, o čemž asi opět napíšete článek na webovou stránku MZV ČR. Pokud toto je Vašim cílem, pak jednáte správně, pokud však máte zájem na udržení našich krajanských organizací v Německu, pak je nutné se zabývat jejich postavením a získat pro ně statut národnostní menšiny.
d) „Smlouva mezi ČSFR a SRN o dobrém sousedství a přátelské spolupráci“ v čl. 35 v odst. (3) uvádí: „Tato Smlouva platí po dobu deseti let. Poté se její platnost bude prodlužovat vždy o dalších pět let, pokud jedna ze Smluvních stran Smlouvu nevypoví jeden rok před uplynutím příslušné doby platnosti.“
Smlouva tedy neplatí pro všechny časy, navždy, je měnitelná. Navrhuji proto, aby MZV ČR dalo podnět k zahájení jednání o její změně. Nedostatky Smlouvy mohou být tak odstraněny.
K části II.
(a) Ve své odpovědi na mou petici píšete: „Vaše tvrzení o ´soustavném posilování´ německých menšin ze strany spolkové vlády neodpovídá skutečnosti.“ Opět mě strkáte do cizích bot. V petici jsem nenapsal, že spolková vláda soustavně posiluje německé menšiny. Napsal jsem, že Německo posiluje soustavně své menšiny v zahraničí. A to je přece něco jiného! Nabývám dojmu, pane ministře, že Váš pracovník, kterého jste pověřil odpovědí na mou petici, pořádně ani nečetl její znění, to v tom lepším případě, v tom horším se mi snaží podsouvat text, který není můj a pak ho vyvracet. To není solidní jednání.
(b) Nejprve tedy k podpoře německé menšiny v ČR Spolkovou republikou Německo. Tato menšina dostává finanční prostředky od spolkového ministerstva vnitra, spolkového ministerstva zahraničí, od německého velvyslanectví v Praze, Německo-českého fondu budoucnosti, od Ústavu pro zahraniční vztahy (ifa) ve Stuttgartu.
Z článku „Kompetenční středisko pro zahraniční kulturní politiku“ od autora M. Bobrowského, Landesteitung z 30.11.2010 vyplývá, že např. ifa německé menšiny ve střední a východní Evropě finančně podporuje. Ifa z prostředků Zahraničního úřadu vysílá též spolupracovníky do zemí střední a východní Evropy. Jde o pracovníky placené Ifa a pracující v rámci menšinového tisku a menšinové kultury. Náklady na tyto pracovníky hradí ifa.
Specifickou úlohu při podpoře německé menšiny v ČR hraje i tzv. Kancelář sudetoněmeckého landsmanšaftu v Praze a sám sudetoněmecký landsmanšaft, který, jak jsem přesvědčen negativně ovlivňuje loajalitu německé menšiny k ČR Německá menšina v ČR je podporována i z našich rozpočtových prostředků.
Je faktem, že německá menšina v ČR, která o sobě prohlašuje, že není plnoprávná, že je jí křivděno a proto vyhlašuje různé požadavky, je ve skutečnosti, ve srovnání s jinými menšinami, privilegovanou, ostatně tak tomu bylo i za první republiky.
c) Nejlepší, co ČR může udělat pro jiné menšiny v SRN, byť jí neuznávané, je získat pro Čechy v Německu žijící taková práva jako má německá menšina v ČR. Tím se vytvoří precedent, který mohou užít další národnostní skupiny. Již např. Polsko i Turecko se dlouhodobě zajímají o postavení svých krajanů v Německu.
Pokud jde o Poláky, tak i ti byli podrobeni po staletí trvající násilné asimilaci. V době nacistické krutovlády byli masově vyvražďování, hlásili-li se ke svému polskému původu. Pro ně platí tedy i to, co pro nás. Tento fakt by SRN měla uznat a polskou národnostní menšinu v Polsku uznat. To by byla relativně slušná odpověď na nacistická zvěrstva. V průběhu let 1939 až 1945 zahynulo více než 6 milionů Poláků, jež nacistický režim považoval za podlidi. Je tragedií historie, že Němci v Polsku jsou uznávanou menšinou, mají své školy, kulturní spolky, stát jim přispívá na jejich činnost, kdežto Poláci v SRN nikoliv. Němci v této otázce zcela ztratili smysl pro přiměřenost.
Návštěvy z Německa často se zajímají o německou menšinu v ČR. Nevím zatím nic o tom, že návštěvy z České republiky by se obdobně zajímali o postavení našich krajanů v Německu. Ani naše veřejnost neví, jak žijí naši krajané. Jak jim pomáhá ČR? Strkat naše krajany, nebo se o to pokoušet, do jednoho pytle s potomky přesídlených Němců, je kontraproduktivní. Přispívá jen k dušení a rozkladu našeho krajanského života. Nesmíme zapomenout na to, že Rada Svobodného Československa, představitelka Čechů a Slováků, žijících po r. 1948 v zahraničí, odmítla jakékoliv jednání s tzv. sudetskými Němci. Slušný zahraniční český politik s nimi nejednal, kromě fašizujících prchalovců, posílených kolaboranty s nacisty, kteří z republiky utekli před zaslouženým trestem do západního Německa.
d) Ve SRN žijí ve svých původních sídlech, v současnosti podstatně zmenšených, po více než šestnáct století, slovanští Lužičtí Srbové. I oni prošli po staletí trvající obvyklou tvrdou germanizací. Jsou v Německu uznávanou menšinou, ale i oni si celá desetiletí stěžují a protestují zejména proti likvidaci některých svých škol i proti omezování jejich kulturního života, které v souhrnu se již dotýkají samé podstaty jejich národní existence. Ti, co byli dříve pány ve své vlasti, jsou ve svých původních sídlech nyní jen menšinou, která musí stále a stále bojovat o svou jsoucnost.
e) Ve své odpovědi na moji petici hned v prvních řádkách uvádíte následující: „Evropská politika je založena na principech odstranění diskriminace, rovnocenné ochrany před zákonem a dodržování lidských práv a svobod. Tyto standardy jsou zesíleny ochranou menšin, která se týká zejména ochrany kultury a jazyka menšin.“
Navrhuji, abyste jednal podle výše uvedených principů a zasadil jste o jejich naplnění v praxi i ve SRN. Uvedené principy se přece týkají i Německa. Proto apelovat na Německo, aby se jimi důsledně řídilo, není zasahováním do vnitřních věcí druhého státu.
Zasahováním do našich vnitřních záležitostí však je, když na nás určití němečtí a rakouští politici požadují, abychom zrušili ten či onen zákon, abychom nestavěli pomníky tomu či onomu, abychom jednali s tím či oním německým politikem,i když se tito dopouštějí hrubých a nepravdivých protičeských útoku, atd., atd.
Přestože jde o zcela zjevné zasahování do našich vnitřních záležitostí, nevím ani o jednom protestu našeho ministerstva zahraničí proti takovémuto jednání. Obavy z toho, již napřed, v předstihu, však máte, abychom náhodou nezasáhli do vnitřních záležitostí SRN. Ptám se, zda takový postup Ministerstva ČR je odpovídající běžné diplomatické praxi?
Má další otázka zní? „Co konkrétně uděláte jako ministr zahraničních věcí ČR pro řešení výše uvedených problémů v blízkém časovém horizontu?
K části III.
a) Opět se dovolávám principů evropské politiky, jež uvádíte na str. 1 své odpovědi na mou petici. Nadto nedávno jste pane ministře prohlásil, že ČR musí usilovat o dodržování lidských práv, a právo vyznávat křesťanskou víru, i v dalších státech.
Část naší veřejností dobře ví, že výše uvedené principy evropské politiky, zvláště pak lidská práva, nejsou, pokud jde o ruské menšiny, v pobaltských státech dodržovány. Jestliže ČR za posledních 20 let teprve získala představy o komplexnosti této záležitosti a k ničemu dalšímu konkrétnímu se nepropracovala, pak je to smutné až k pláči. Pokud ovšem nejde o mlčky trpěnou, schvalovanou rozsáhlou a důslednou diskriminaci ruských menšin v těchto státech. Rusové jsou v těchto státech považováni za občany druhého řádu, tedy neplnoprávné. Dokonce dochází i k nátlaku na změnu jejich ruských příjmení a jmen.
Dovedete si představit, co by se stalo, kdyby tento postup vůči německé menšině podobně aplikoval nějaký stát? Jistě by se 20 let nezkoumaly historické a jiné souvislosti. Akce by byla rychlá a účinná. Proč však je jinak postupováno vůči ruským menšinám v pobaltských státech?
Jak píšete „existují důvody, proč věřit, že se vlády pobaltských států snaží situaci ruské menšiny uspokojivě vyřešit“. Mezinárodní právo není založeno na nějaké víře, ale na právech a povinnostech příslušných subjektů a jejich plnění. Od komunikací, jichž se dovoláváte, a které, jak vidět nikam nevedou, je třeba přistoupit v době co nejkratší, k akci, která by měla viditelné následky.
Pokud je pravdou, že „„Evropská politika je založena na principech odstranění diskriminace, rovnocenné ochrany před zákonem a dodržování lidských práv a svobod. Tyto standardy jsou zesíleny ochranou menšin, která se týká zejména ochrany kultury a jazyka menšin.“, pak není možné další desetiletí přešlapovat kolem jasného porušování zásad evropské politiky a lidských práv. Zvláště máme-li s pobaltskými státy přátelské vazby.
Vzhledem k výše uvedenému považuji za nutné svou otázku opakovat: „ Co jako ministr zahraničních věcí ČR uděláte pro to, aby hrubé nespravedlnosti, kterých se dopouští pobaltské státy na ruských menšinách, byly v době co nejkratší odstraněny?
K části IV.
Vaše odpověď, v podstatě jde jen o jakousi deklaraci obecných zásad, problematiku spíše zastírající, je zejména proto v této části naprosto nedostačující. Ani slovem jste se nezmínil o genocidě Slovanů, z nichž asi 25 milionů bylo nacisty barbarsky vyvražděno, či padlo na frontách druhé světové války, ani slůvkem se nezmiňujete o oživování nacistických tendencí v pobaltských státech, ani slůvkem se nezmiňujete o oslavách těch, kteří bojovali ve zločineckých jednotkách SS nebo měli jinou nacistickou minulost, ani slůvkem se nezmiňujte o odstraňování pomníků padlých ruských vojáků. Proč?
Jsem přesvědčen, že genocida Slovanů nacisty by měla být neustále připomínána a neměla by být nijakým způsobem zpochybňována asi podobně jako vyvražďování Židů Němci.
Proto mi nezbývá než otázku opakovat: „Co učiníte jako ministr zahraničních věcí ČR pro to, aby nedocházelo k projevům neonacismu, především v pobaltských státech, a byla zachovávána důstojná památka na oběti genocidy Slovanů?
K části V.
Byl jste to Vy, pane ministře, kdo jste použil termín „protějšek“. Podle Vás byl bavorský premiér „protějškem“ předsedy vlády ČR, ale pro Vás pak „protějšek“ chyběl, poněvadž, jak známo, Bavorsko nemá ministra zahraničních věcí. Kdo byl v bavorské delegaci „protějškem“ pro Vás? Pan Posselt, nebo někdo jiný?
Pokud nedocházelo k obvykle běžným kontaktům mezi Bavorskem a Českou republikou, pak bych očekával, že vysvětlíte po pravdě proč. Byli to bavorští ministerští předsedové, posledně např. Stoiber, kteří prohlašovali, že do ČR nepojedou bez delegace odsunutých Němců, která by se zúčastnila jednání i o tzv. sudetských problémech.
Jinak děkuji za potvrzení toho, co jsem sám v petici uvedl.
K části VI.
Ve svém vyjádření píšete, „že za uplynulé období nedošlo při nahlížení posuzovaných částek k žádnému posunu“.
Domnívám, že k nové a zásadní události došlo, když jste, jako ministr zahraničních věcí České republiky, prohlásil, že to, co bylo ukradeno má být vráceno. Vzhledem k tomu, že jste tento princip dále nespecifikoval, lze jej jistě vztáhnout i na to, co nám bylo v době od r. 1938 do roku 1945 ukradeno nacistickým Německem. Jinak by jste jistě zdůraznil, že vše, co bylo ukradeno, musí být vráceno, kromě toho, co Československé republice ukradlo nacistické Německo.
Předpokládám, že naše republika uznává zásadu, že agresor je povinen nahradit škody, které vznikly obětem jeho agrese. My jsem obětí a Spolková republika je právním nástupcem agresora, nacistického Německa, a tudíž, a to nejen podle této zásady, ale i na základě rozhodnutí Pařížské reparační dohody je povinna nám zaplatit, spolu s nereparačními pohledávkami, cca 360 miliard předválečných korun.
Pokud působí něco odstrašujícím dojmem, jak píšete, pak to, že SRN, ač dlouho prohlašovala, že své finanční závazky splní po sjednocení Německa, dosud tak neučinila. Pokud, jak tvrdíte, že pro jednání o reparacích s Německem naše vláda v dané chvíli nevidí důvod, pak jde jistě o omyl, poněvadž, pane ministře jste přece prohlásil, že vše, co bylo ukradeno má být vráceno.
A pak jistě každý slušný dlužník se nenechá dlouho vybízet k plnění, zejména svých reparačních pohledávek mezinárodně uznaných. Nadto, jak tvrdíte, jsou naše vztahy s Německem dobré a přátelské, a Německo, obecně se považuje, že je v dobré hospodářské situaci. Nic tedy nebrání tomu, aby Vaše prohlášení, prohlášení ministra zahraničních věcí ČR, se v dohledné době naplnilo. V dalším poukazuji na text své petice z 10. ledna 2011.
Pane ministře, prohlašujete o sobě, že slovo držíte, že máte v ošklivosti lživá prohlášení, tedy prosím o splnění toho, co jste veřejně a závazně slíbil. Proto jsem nucen Vám znovu položit již dříve položenou otázku: „ Co jako ministr zahraničních věcí ČR uděláte pro to, aby SRN začala nám splácet, to co nám nacistické Německo ukradlo, a zaplatila reparace, které má nám podle mezinárodní dohody o reparacích měla již dříve zaplatit?
V této souvislosti prosím, abyste své pracovníky, pokud neznají Vaše výše uvedené prohlášení, dodatečně o něm informoval.
K části VII.
a) Terminologie, pokud jde o přesídlení Němců z Československa, Polska a Maďarska, je stanovena Postupimskou dohodou. Vedle institutu přesídlení užívá i institutu odsun. Tyto i další instituty obsahově vymezuje a pojmenovává. Jimi zachycuje jednotlivé rysy či fáze procesu.
Ano, postupimská dohoda znala i institut „expulzion“, tedy vyhnání, vyloučení, ale právně i vyhoštění. Tento institut však nikdy nebyl spojen s přesídlením Němců z Československa. Vždy byl používán termín přesídlení nebo odsun. Proč tento fakt nezdůrazňujete?
b) „Česko-německá deklarace“ není z hlediska mezinárodního práva normotvornou. Již i tím, že jde o pouhou deklaraci. Instituty jí užívané měly odpovídat institutům již dříve mezinárodně stanoveným. Pokud se tyto instituty obsahově nebo názvově liší od stanovených institutů, pak jde o hrubý nedostatek deklarace.
c) Znovu zdůrazňuji, že německý prezident Christian Wulff před svou návštěvou Prahy použil termínu odsun. Je zřejmě nedomyšleným, velmi nešťastným prohlášením, když Vy, ministr zahraničních věcí České republiky, používáte termín vyhnání, který je vlastní terminologii sudetoněmeckého landsmanšaftu. Ten matením a záměnou termínu chce učinit z přesídlených Němců z Československa oběť, tedy z přesídlených vyhnané a s tímto termínem pak spojit majetkové nároky, které nejednou, ale naprosto neoprávněně vůči naší republice vznášel; dosahují, jak landsmanšaft tvrdí, dokonce hodně přes 100 miliard DM, ač i Pařížská reparační dohoda nám, jako signatárnímu státu, jasně stanovila povinnost konfiskovat veškerý německý majetek tak, aby se nikdy znovu nedostal do německých rukou. Majetek odsunutých Němců, nebyl započten na náš reparační účet (Dohoda o německých reparacích, Přeložil a poznámkami opatřil dr. Miroslav Rašín, Praha Orbis, 1946, vydalo ministerstvo zahraničních věcí,str. 67-68).
Je tedy postup sudetoněmeckého landsmanšaftu v hrubém rozporu s mezinárodním právem a zasluhuje proto důrazné odsouzení.
d) V těchto souvislostech je třeba též zdůraznit, že za humánní provedení odsunu jsme sklidili uznání představitelů Spojenecké Kontrolní rady v Berlíně, konkrétně od amerického generála Lucia D. Claye a ruského generál poručíka Lukjačenka. „Oba jmenovaní činitelé tlumočili mně (pplk. Štěpánu Andreasovi, vládnímu zmocněnci pro provádění odsunu Němců) dík a uznání za vzornou a organizačně dokonalou práci československých úřadů při provádění transferu a prohlásili, že způsob, jakým československé úřady postupovaly při praktickém řešení tohoto obrovského úkolu zasluhuje největší chválu.“ (Informace československého vládního zmocněnce pro ministra zahraničních věcí Jana Masaryka, září 1946)
Pokud by někdo argumentoval tzv. divokým odsunem, pak je třeba uvést následující: „Z obsahu jednání Postupimské konference i z dalších dokumentů vyplývá, že odsun německého obyvatelstva uskutečněný před zahájením této konference byl na ni velmocemi se souhlasem vzat na vědomí a dodatečně potvrzen. Další transfer se uskutečňoval v souladu s rozhodnutím této konference…
Transfer německého obyvatelstva po druhé světové válce v Československu schvalovaly všechny vrstvy, politické a náboženské směry, které se podílely na protinacistickém odboji. Považovaly jej za legitimní ve jménu takových hodnot, jakými bylo dosažení trvalého míru a dobrých sousedských vztahů mezi Československem a Německem v budoucnosti.“ (Prof. JUDr. Václav Pavlíček, DrSc., O legalitě a legitimitě transferu německého obyvatelstva z Československa, in O české státnosti, Český stát a Němci, str.258-259, vydala Univerzita Karlova, 2004.)
Pro úplnost je nutné upozornit i na fakt, že ČSR získala též uznání Mezinárodního červeného kříže za způsob provedení odsunu.
Proč Vy jako ministr zahraničních věcí o těchto výše uvedených skutečnostech nepodáváte svědectví našemu národu i SL, který se snaží přepisovat dějiny? Jsem dosud přesvědčen, že se nehodláte aktivně zúčastňovat na sudetoněmeckém matení pojmů a přepisování poválečných dějin Československa a Evropy.
Je mi skutečně velmi líto, když se v ČR musíme dohadovat o užívání mezinárodně právně stanovených termínů. V této souvislosti a vzhledem k nově uvedenému si dovoluji Vám položit v podstatě stejnou otázku.
Proč jako ministr zahraničních věcí České republiky používáte termín vyhnání?
K části VIII.
Vaše odpověď na vznesené otázky je opět epicky popisná. Nelze jí však vzít jako odpovídající odpověď na vznesené otázky. Je totiž, jak jsem přesvědčen, v rozporu s fakty.
Značná část našich občanů byla rozhořčena uznáním Kosova za nezávislý stát. Vy jako ministr zahraničních věcí za tento politováníhodný krok, který jste učinil v rozporu i se stanoviskem pana prezidenta ČR, Václava Klause, nesete odpovědnost. V Kosovu jste zřídil českou ambasádu, ale bez ambasadora.
Většina států světa Kosovo jako samostatný stát neuznává. Jednají v souladu s rezolucí Rady bezpečnosti OSN č. 1244, která považuje Kosovo za součást tehdejší Jugoslávie. Vzhledem k tomu, že jejím nástupnickým státem je Republika Srbsko, pak je nutné vycházet z toho, že Kosovo je součástí Srbska. Prosím o citaci uvedené rezoluce, která dokazuje, jak se z Vaší odpovědi dá vodit, že Kosovo není součástí Srbska jako nástupnického státu Jugoslávie.
Je podstatné držet se znění uvedené rezoluce .
Bezpečnost svědků na Kosovu není zajištěna. Takto situaci vnímá nejen řada médií, ale také řada států a nadnárodních institucí. V rozporu s fakty Vy však tvrdíte opak.
Je již téměř obecně známo, že minimálně několik vedoucích činitelů Kosova se dopustilo řady zločinů, dokonce i obchodování s lidskými orgány. Tato skutečnost určitým mezinárodním orgánům je známá již několik let. Zatím se zločinci k žádnému skutečnému procesu nedošlo.
Dovolím si proto opětně formulovat otázku: Uznává ČR i nadále platnost rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 1244 a jak se Ministerstvo zahraničních věcí vypořádá s faktem zločinnosti některých vedoucích činitelů Kosova?
Velmi děkuji za věcné odpovědi, na které jako petent mám právo.
JUDr. Ogňan Tuleškov
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz