Mezi odsunem Němců z ČSR a vyhnáním 360 tisíc Čechoslováků Němci ze života  je podstatný rozdíl

Německé obyvatelstvo jsme z Československa odsunuli. To byl úkol, uložený nám spojeneckým rozhodnutím, učiněným v Postupimi. Nikdy jsme jiný úmysl s Němci neměli. Vzhledem k tomu, jak se vůči nám ve své většině silně nepřátelsky chovali před Mnichovem a v době tzv. protektorátu, sami rozhodli o svém osudu. Byli nám mnohem nebezpečnějším a zavilejším nepřítelem než říšští Němci. Znali náš jazyk, naší mentalitu, znali osobně mnoho Čechů, jejich protinacistické smýšlení. Pracovali jako agenti i úředníci gestapa, udává se, že z celkového stavu bezpečnostních složek na našem území, počet sudetů se blížil až téměř k polovině.

Byli to sudeti, kteří vyřvávali, že protektorát by měl být zrušen a urychleně nastoupena cesta vedoucí k likvidaci našeho národa. V době po smrti R. Heydricha  žádali potrestání celého českého národa. Jejich vůdcové kvitovali se zadostiučiněním, že Němci likvidací obyvatel Lidic a Ležáků dokázali,  že umí s Čechy zacházet, tak jak si zaslouží.

Ostatně byli to předáci tzv. sudetských Němců, kteří již před Mnichovem se zabývali otázkou likvidace českého národa. Dokladem tohoto snažení je „Memorandum Hergel“, jež mělo „sudetoněmeckou“ nálepku.

„Herglovy“ téze:

a) Velkoněmecko-české řešení stejně jako sudetoněmecko-české se musí uskutečnit „zásadně a hlavně pod vedením Říše jako ztělesnění velkoněmecké sjednocovací vůle a my, sudetští Němci, tím konec konců na život a na smrt  závisíme na její síle a politice“ a konec konců „na Vůdci“. I když nelze vůli sudetských Němců opomíjet, nejsou komponentem určujícím.  

b) Česko-německé řešení nezasahuje jen otázku či anexi pohraničí, ale jde o celý „sudetoněmecký prostor“, neboť „Čech je ze svého dnešního sídelního prostoru neustálým a těžkým nebezpečím a ohrožením veškerého němectví“ … Kromě toho potřebuje německý národ životní prostor a proto se „nesmí vzdát ani metru tohoto prostoru ze všeho nejméně v srdci Německa…“ Přitom: „Žádné zaslepení: /je to/ boj na život a na smrt… V konečném důsledku nejde o nic jiného, než kdo zůstane, Čech či Němec.“ Proto z titulu práva vyšší hodnoty německého národa… musí být pokračováno v tom, co naši otcové započali a předčasně přerušili...“Vlastně nejnaléhavějším úkolem německého národa je… aby byla z Čech, Moravy a Slezska německá země.“

c) Tuto zemi „si přejeme jako německou půdu, proto i konec existence české národnosti na této půdě. … germanizace půdy může nastat jen tím způsobem, že český národ odtud fyzicky zmizí,… k čemuž může dojít ve dvou základních formách: buď vyhubením či vyhnáním. (Žádná pochybná humanita!)“

Jeden ze sudetů, K. H. Frank, později postoupil Hitlerovi svůj spis, v němž uvedl, jak by likvidace českého národa měla probíhat. Pražská organizace NSDAP v době protektorátu přispěchala také se svou do mlýna. Navrhla, aby každý Čech, který odmítne dobrodiní  germanizace, byl bez dalšího postaven ke zdi a zastřelen. Údajně v rámci „sudetoněmeckého landmanšaftu dodnes existuje skupina tzv. pražských Němců. Bylo by zajímavé se od nich dozvědět, co o uvedeném plánu věděli a jak se k němu stavěli. „Jistě“ by nám řekli pravdu.

Hitler, vzhledem k tomu, že potřeboval zbrojní produkci našich továren k dalšímu vedení války, rozhodl, že českému národu bude vystaven účet až po  válce. Likvidace našeho národa, která již zvolně probíhala v době protektorátu, měla být rychle dokončena. Část národa měla být germanizována, další Češi vyhnáni daleko na východ a vzpurná zbytek měl být vystřílen. Vždyť již R. Hendrich brzy po svém příchodu do Prahy prohlásil, že Čech v Čechách a na Moravě nemá co dělat, že země bude osídlena svěží německou krví. Podtrhněme, že nešlo o plán několika ničemných a zvrhlých jednotlivců, ale o plán nacistického státu schválený na nejvyšších úrovní. A sudeti tomuto plánu, který se rýsoval již od prvních válečných let stále přesněji, jen tleskali.  Pravda, bylo mezi nimi několik tisíc aktivních odpůrců nacismu, ale ti sami byli v ohrožení života, pokud je již dříve jejich soukmenovci nevyvraždili. Těmto lidem jsme vděčni, že s námi byli i v těžkých dobách. Mnozí z nich v republice také zůstali.

Ano, Němce jsme přesídlili. Chtěli do říše, tak jsme je tam dovezli. W. Churchill k možné bezprostředně poválečné situaci řekl: „…Hned po válce poteče mnoho krve. U vás i jinde bude mnoho Němců vybito - to jinak nejde a já s tím souhlasím. Po pár měsících my prohlásíme „teď dost“ a pak začneme mírovou práci." A dodal: "Transfer bude nutný!...Dá se jim krátká lhůta, ať si vezmou to nejnutnější a jdou." ( Z rozhovoru Winstona Churchilla s prezidentem Edvardem Benešem ze 3.4.1943, který zaznamenal Jan Masaryk, in Dalibor Plichta, Nesmířenost a nesmiřitelnost německé politiky, Praha, Fenix, 1996, str. 20). Naštěstí se toto jeho proroctví u nás nenaplnilo. Ano, i v poválečné době umírali lidé. Byli to Češi i Němci. Byl nedostatek potravin, léků, docházelo k přestřelkám v pohraničí. Odhaduje se, že až téměř 10 tisíc Němců u nás neuneslo porážku tisíciletého rajchu a dobrovolně odešlo ze života. V rodinách  někteří otcové postříleli svoje děti a ženy. Příklad z nejvyšších nacistických míst zřejmě působil. Hitler podal jed E. Braunové, manželé Goebbelsovi zavraždili své děti a pak spáchali sebevraždu.

Divoké odsuny měly své oběti. Mnohde však řešily vznětlivé napětí mezi Němci a Čechy. Místy hrozilo, že nabude podoby krvavého střetu. Spojenci v Postupimi vzali divoké odsuny na vědomí a tak je dodatečně legalizovali.  V žádném případě nelze uvést, že jsme měli nějaké oficiální plány na vyvraždění německého ,obyvatelstva u nás. Neexistovaly! Našim cílem bylo co nejvíce německého obyvatelstva odsunout. To se nám podařilo. Za způsob provedení odsunu jsme sklidili od představitelů Spojenecké kontrolní rady uznání a pochvalu. Doklad o tom máme v archivi Ministerstva zahraničí. Tato slova platí. Ne lživá protičeská tvrzení „sudetoněmeckého landsmanšaftu, věčně včerejšího a částečně nahnědlého.

I české matky předávaly svým dětem genovou informaci o krvavé teroristické nadvládě Němců u nás.

Dr. O. Tuleškov.