Městská divadla pražská za okupace

František Hais,

administrativní ředitel městských divadel pražských

Patnáctý březen 1939 zastihl městská divadla pražská v plné práci. Městské divadlo na Král. Vinohradech mělo svoji pobočnou scénu — Městské komorní divadlo v Praze. Ředitelem divadel byl JUDr Bedřich Jahn, uměleckým šéfem Bohuš Stejskal. Novinářské kritické posudky přisuzovaly tehdy městským divadlům čelné místo v pražském divadelním životě.

Vpád nacistů měl sice vzápětí různá censurní opatření a omezení repertoárová, ale vnitřní život divadla a jeho správy nebyl v prvé době okupace rušen.

V roce 1940 resignoval dr. Bedřich Jahn, který pět let konal ředitelskou funkci obětavě a čestně. Na jeho místo byl primátorem hlavního města Prahy presentován generální zmocněnec JUDr Vladimír Říha. Do správního výboru Spojeného družstva Národního divadla v Praze, vedoucího městská divadla pražská, vstoupili čtyři noví členové, požívající důvěry města Prahy. Ve správním výboru došlo i k jiným osobním změnám, ale divadlo pracovalo dále bez vážných otřesů.

Z pražské radnice vanula však již citelně mrazivá nenávist německé strany, representované dr. J. Pfitznerem. Proto výbor resignoval na třetinu roční obecní subvence ve výši K 500000,-, aby byla ukojena německá zloba a aby nedošlo k osobním persekucím.

Brzy potom bylo úředně zavřeno divadlo D 41 a zatčen jeho ředitel E. F. Burian, který byl vězněn až do konce války. Pro záchranu tohoto divadla a jeho souboru, který měl býti likvidován, rozhodla se správa městských divadel pražských převzíti toto divadlo dnem 16. V. 1941. Veškeré zaměstnanectvo bylo družstvem přijato za nezměněných platových podmínek. Divadlu byl dán název „Městské divadlo na Poříčí".

V době prvého stanného práva byla všechna divadla v tehdejším protektorátě od 30. září do 3. listopadu 1941 uzavřena. Městská divadla (nyní tři scény) překonala tuto dobu, dík reservám, bez vážného otřesu a udržela plný stav zaměstnanců. Když 4. listopadu počala divadla opět hráti, dostavil se do divadla na Král. Vinohradech strážník a oznámil, že povolení k dalšímu hraní se na toto divadlo nevztahuje. Jeho správa byla telefonicky potvrzena policejním komisařstvím na Král. Vinohradech i policejním ředitelstvím. Důvod uzavření divadla oznámen nebyl. Tím počala doba nejtěžších zkoušek městských divadel pražských. Vinohradské divadlo zůstalo uzavřeno až do 31. ledna 1943, kdy mu bylo konečně dovoleno hráti pro Národní odborovou ústřednu zaměstnaneckou. Po celou tuto dobu udržela správa veškerý personál umělecký i technický. Obě malé scény hrály denně odpoledne i večer a kryly tak vysoká osobní i věcná vydání.

Výbor družstva naléhal na generálního zmocněnce dr. Říhu, aby se domáhal na příslušných místech otevřeni hlavni scény. Avšak dr. Oehmke, divadelní referent říšského protektora, v jehož rukou spočíval osud městských divadel, nikoho ze správy divadla nepřijal. Dostavil se do divadla s jakýmsi německým režisérem a z jejich kusých poznámek při podrobné prohlídce divadla a jeho zařízení bylo možno souditi, že zde měla býti zřízena německá opereta. Německému režisérovi však divadlo zřejmě nevyhovovalo.

Do divadla, které se dostalo pod říšskou správu, vnikli němečtí filmaři a natáčeli tu odporné německé frašky. Z divadla se stal filmový atelier, jeviště, hlediště i kuloáry byly nepopsatelně demolovány. Po odchodu jedné filmové společnosti uvedlo vždy ochotné divadelní dělnictvo budovu do pořádku, ale brzy opět přišla jiná filmová společnost. V rekvisitárně divadla se odehrávaly pusté orgie; v noci ozýval se z divadla křik opilců, kterému nemohla zabrániti ani přivolaná stráž. Docházelo i ke rvačkám a ráno byla často budova divadla odporně znečištěna.

V únoru roku 1942 sdělil dr. Říha výboru družstva, že podle rozhodnutí zastupujícího říšského protektora nebude divadlo na Král. Vinohradech již nikdy otevřeno. Obci pražské, která měla s družstvem smlouvu o divadle, bylo dáno na vůli zrušiti tuto smlouvu a koupiti od družstva divadelní fundus instructus. Obec pražská však pouze zastavila dne 1. února 1942 další vyplácení subvence.

Nato došlo k útokům v „Arijském boji“ na předsedu družstva Rudolfa Bártu. Předseda pod tlakem okolností, zdrcen zatčením svého syna doc. dr. Rudolfa Bárty, který byl vězněn v Osvěčímě, resignoval na svoji funkci a tím nastala nebezpečná doba bezvládí ve správním výboru. Toho se chopilo ministerstvo lidové osvěty jako vítané příležitosti k rozbití správního výboru, který ministr Moravec považoval za ohnisko odporu proti novému duchu.

Zástupcům správního výboru bylo řečeno: „Jest třeba, aby instituce, spravující kulturní ústavy, byly utvářeny podle požadavků dnešní doby a je proto nezbytno, aby i správní výbor Spojeného družstva učinil ve svém členstvu příslušné změny. Prvním požadavkem reorganisace je odstranění členů, kteří dříve náleželi k organisacím, odporujícím nynějšímu řádu, jako zednářským lóžím, Rotaryklubu a pod. Dále je třeba vvloučiti osobnosti dříve politicky činné a na třetím místě předati správu z rukou osob pensíonovaných do rukou mladých pracovníků." Úřad lidové osvěty připomněl, že nerespektování tohoto pokynu by přineslo vážné důsledky nejen družstvu, ale i divadlu jím spravovanému. Na základě toho odešlo ze správního výboru mnoho osvědčených pracovníků.

Po atentátu na Heydrícha v květnu roku 1942 bylo opět vyhlášeno stanné právo a všechna divadla byla opět zavřena. Němci slídili po ukrytých zbraních. Zaměstnanci divadla zazdili zbraně, které byly uchovávány v divadelních rekvisitách. Došlo k zatčení členky uměleckého souboru paní Anny Letenské-Čalounové a jejího manžela pro poskytnutí úkrytu dr. Lyčkovi, který ošetřil poraněného útočníka na Heydrícha. Paní Letenská byla později umučena v koncentračním táboře. V téže době byla popravena také uvaděčka Městského divadla paní Marie Spilková. Nad městskými divadly se vznášelo vzrůstající nebezpečí, neboř Němci čekali na záminku, aby mohli zavříti i ostatní jejich scény. Přitom pracovaly nejhorší živly. Dr Oehmke se stýkal jen s některými zaměstnanci divadla nejnižši mravní úrovně, kteří střežili divadlo i jeho správu, podávali dr. Oehmkovi informace a ujali se prakticky vlády v divadle.

V říjnu roku 1942 byl městským divadlům odňat biograf „Minuta" a odevzdán Němci Schaffrovi, což znamenalo další hospodářskou ztrátu. Městské divadlo bylo propůjčeno „Moderní operetě" a po ní jiným podnikatelům.

Konečně došlo k přijetí dr. Říhy v prosinci roku 1942 u dr. Oehmka, který prohlásil, že je nutno vypořádati se s řáděním nespolehlivých živlů v divadle na výstrahu ostatním. Nařídil, aby si všichni zaměstnanci městských divadel přečetli řeč státního sekretáře K. H. Franka, pronesenou u příležitosti otevření nábřeží Reinharda Heydrícha. Opatření v osobních záležitostech, jež dr. Oehmke považoval za nutná, byla nemalá.

Vůdčí osobnosti umělecké správy byly s okamžitou platností zbaveny svých funkcí a zaměstnány v oborech nejpodřadnějších. Ze souboru bývalého divadla „D41" bylo propuštěno na výstrahu ostatním několik herců. Dr Oehmke přiznal, že uzavření „Vinohradského divadla" se stalo v důsledku angažování souboru „D 41". Později dr. Oehmke připustil několik bezvýznamných úlev ze svého kategorického příkazu, jako aby na příklad umělecký šéf Stejskal byl dále zaměstnán v administrativě divadla ve funkci skladníka.

V únoru roku 1943 vynutil si dr. Oehmke povýšení lidí, kteří byli jeho důvěrníky. Tito lidé pak rozhodovali o uměleckých záležitostech divadla, o repertoáru i o angažování členů uměleckého souboru.

Když v říjnu roku 1943 došlo k odstranění dr. Oehmka z úřadu divadelního referenta a jeho funkci převzal dr. Augustin von Hoop, dostala městská divadla pražská poslední tvrdou ránu přesunem vinohradské činohry do „Prozatímního divadla" v Karlině, které dostalo název „Divadlo J. K. Tyla". Překotným stěhováním vznikly nesmírné škody na inventáři.

V Karlině zahájilo divadlo činnost Tylovým „Pražským flamendrem", uvedeným slavnostním proslovem Moravcovým. Do jakých krajností šla německá rafinovanost dokazuje nařízení sekčního šéfa von Hoopa, aby tato premiéra byla uvedena zahráním IV. věty Smetanovy „Triumfální symfonie", která je meditací na starou rakouskou hymnu.

Po tomto surovém aktu nastalo období jakéhosi oddychu a von Hoop dokonce zbavil všech výsad bývalého informátora a chráněnce dr. Oehmka. V tomto stavu dočkala se městská divadla pražská všeobecného uzavření divadel dne 31. srpna 1944.

Jediným potěšujícím momentem v tomto temnu je skutečnost, že se divadelní správě podařilo zachrániti všechny technické síly před válečnými úkony a herci a úředníci, zaměstnaní ve válečném průmyslu, překonali tuto dobu beze škod na zdraví.

Pátý květen 1945 ukončil kalvárii městských divadel pražských za německé okupace, a jejich zaměstnanectvo, očištěné revolučním výborem od všech nekalých a zrádných živlů, dalo se s nadšením do práce v oprávněné naději v lepší budoucnost.

Pro České národní listy připravil kapitolu z knihy „Šest let okupace Prahy“ P. Rejf