Informace, o
kterých málo víme
Novinář MF Dnes navštívil
v Bosně Liljanu Karadžičovou
V MF Dnes nalézt článek „Na odpoledním čaji u Karadžičů“. „Zvláštní zpravodaj“ listu
Lubomír Heger navštívil v bosensko-srbském městě Pale Liljanu
Karadžičovou. V článku nijak neskrývá své překvapení. Píše: „Překvapení první: mluví perfektně
anglicky“. Nejdříve chce Hegera poslat pryč, ale po zjištění, že je
z Česka, ho pozve dál. Heger dále píše: „Česká republika“, zasní se na chvíli Liljana a přichází druhý šok: působí
přitom kultivovaně, lidsky a sympaticky. “Byli jsme tam s Radovanem
v sedmdesátém osmém na cestě do Kodaně. Je to krásné místo“. Dveře jsou
náhle otevřeny“. Docela rád bych
věděl, zda „zvláštní zpravodaj“ MF Dnes vůbec tuší, že Liljana Karadžičová je
v současné době hlavou bosensko-srbského Červeného kříže. Možná by se
nemusel tolik divit. Pokud to ví, tak to v poměrně dlouhém článku vůbec
neuvádí. Na otázku proč Radovan neodjede k soudu má doktorka
psychoterapeutka Liljana Karadžičová tuto odpověď: „Radovan by odjel k tribunálu, kdyby z nás celý svět neudělal
padouchy. Haag je vůči Srbům předpojatý. Nezbývá mi, než se za něj modlit a
přát mu zdraví“. V tom má Karadžičová naprostou pravdu. Tribunál
v Haagu byl zřízen pod nátlakem Američanů za účelem, aby veškerou vinu za
rozpoutání války svalil na Srby a zároveň tím zdůvodnil a ospravedlnil zásahy
NATO a také současnou okupaci Bosny a Kosova, kde nyní „mezinárodní
společenství“ vesele privatizuje.
Pochybná legitimita ICTY, který byl zřízen Radou bezpečnosti, která nemá
pravomoc zřizovat soudy, je podrobně popsána například česky zde: http://mujweb.cz/www/kutija/ictyleg.htm
.
Karadžičová
v dotaze na srbské válečné zločiny mimo jiné říká: „Radovan vydal mnoho pokynů, aby tomu zabránil. Je to dokonce
zdokumentováno. Víte, my nemáme dobré zkušenosti s novináři. Jsou Češi
také proti Srbům“? Zpravodaj MF Dnes Heger v článku uvádí, že byl
otázkou překvapen. Už ale neuvádí, co odpověděl. Pokud by měl odpovědět pravdu,
potom byl jí musel říci, že Češi většinou proti Srbům nejsou, ale že řada
našich novinářů dělá už řadu let všechno proto, aby proti nim Češi byli a on
sám je bohužel jedním z nich. Mohl by také jmenovat další podobné novináře,
v jejichž čele je Matyáš Zrno, Martin Ehl, nebo nechvalně proslulý Jan
Urban se svými články o Kosovu z roku 1999. Možná je dobře, že Lubomír
Heger osobně mluvil s Liljanou Karadžičovou. Žádnému západnímu novináři
nevěnovala prý v posledních pěti letech více než čtvrt hodiny. Možná si
neuvědomila, že i přes českou národnost je Heger zástupce deníku, který je
v německých rukou. Právě německá média (například deník Frankfurter
Allgemeine Zeitung) sehrála v propagandě ohledně jugoslávského konfliktu a
démonizaci Srbů hodně smutnou roli.
Heger také poznal
zničenou a smutnou ženu, která si postěžovala na neustálé razie NATO, při
kterých jí vojáci neustále odebírají počítač, osobní věci i knihy. Takovéto
divošské razie vojáků by samozřejmě nebyly v žádném suverénním státě možné.
Jenomže Bosna má k suverénnímu státu i po deseti letech od Daytonu stále
velmi daleko. Je to skutečný protektorát, kde vládne neomezenou mocí
„mezinárodní správce“ - zkrachovalý britský politik Paddy Ashdown. Ten by měl
letos v listopadu konečně skončit, ale spekuluje se, že by ho mohl ve
funkci nahradit Čech Alexander Vondra.
Messin, 2.8. 2005
Srbský prezident: Vyhnání
250.000 Srbů z Chorvatska před 10ti lety při operaci „Bouře“ bylo etnickou
čistkou
Srbský prezident Boris
Tadič v neděli v souvislosti s desátým výročím operace „Bouře“
vyzval Chorvaty k uznání zločinů na Srbech. Současný srbský prezident
poukázal na skutečnost, že 250.000 Srbů bylo z Chorvatska (území Krajiny)
vyhnáno během několika dnů a zavraždění více než 2.500 lidí během akce nelze
považovat za nějaký náhodný, či ojedinělý incident, ale za organizovaný a
naplánovaný zločin.
Chorvatsko mělo navíc
souhlas a logistickou i další podporu od USA a Německa. Více o této podpoře i
akci „Bouře“ zde: http://sweb.cz/messin/krajina.html Tímto se
tyto státy stávají jasným spolupachatelem zločinů spáchaných v Krajině
v létě 1995.
V této souvislosti
se patří připomenout, že jednou z prvních obětí operace byli dva čeští
vojáci, které Chorvati zabili úmyslně vedenou palbou na jejich kontrolní
stanoviště. Takto Chorvati na začátku operace zaútočili na více stanovišť
mezinárodních jednotek, které měly dohlížet na dodržování příměří. Tito vojáci
jim totiž překáželi v jejich plánech a úmyslech vyhnat, nebo zavraždit
VŠECHNY srbské civilisty, kteří nestačili uprchnout. Chorvatské vojáky před
operací cvičila americká soukromá žoldácká společnost MPRI (Military
Professional Resources Inc.)
Ve čtvrtek 4.8.2005
uběhne od operace „Bouře“ již deset let. Můžeme společně sledovat, jak se
k tomu postaví naše média.
Balkan
Express: Připomínání operace „Bouře“ – výročí vítězného zločinu
4.srpna 1995
v časných ranních hodinách, vzápětí po rozsáhlém dělostřeleckém
ostřelování, které rozzářilo oblohu, se pohnulo na 200.000 chorvatských vojáků
k „osovobození“ Krajiny – hornaté oblasti obývané Srby, kteří už čtyři roky
odmítali chorvatské oddělení od Jugoslávie. Překročili označená stanoviště OSN
a Američany cvičená chorvatská armáda rychle zlomila lokalizovaný srbský odpor.
Prezident Franjo Tudjman prohlásil 5.srpen, kdy chorvatská armáda vstoupila do
hlavního města oblasti - Knin, za národní svátek: „domácí den díkuvzdání“ .
7.srpna 1995 už Republika Srbská Krajina přestala
existovat.
Na zítřek jsou
v Kninu naplánované velké oslavy. Není pochyb, že premiér Ivo Sanader –
pozdní Tdjmanův politický dědic, přednese rozohněný vlastenecký projev, ve
kterém bude velebit Chorvatsko jako „obránce před srbskou agresí“. Některá
média hlavního proudu přinesou informace, že útok vyústil v civilní oběti
a že jeden z chorvatských generálů – Ante Gotovina, je hledaný haagským
tribunálem pro válečné zločiny. A tím to všechno skončí. Zdržovat se u operace
„Bouře“ nemá vzhledem k oficiálním příběhu o balkánských válkách žádný důvod.
Obětí operace byli hlavní darebáci v příběhu a proto jejich utrpení musí
být potlačeno. Na druhé straně – vítězové už také nejsou moc užiteční pro
impérium. „Storm“ (Bouře) je něco, nač by Washington
také rád zapomenul. Srbové ani Chorvati si takový luxus dopřát nemohou.
Oblast Krajiny byla
několik staletí nárazníkovým pásmem mezi Habsburky a
Osmanskou říší, které chránilo monarchii před tureckými nájezdy. Byla obydlena
většinovými pravoslavnými Srby, kteří utekli před perzekucí Osmanské říše a
stali se z nich hraničáři pro Habsburky, výměnou za zemi a svobodu. Když v
19.století Osmanská říše byla na ústupu, tak se objevil pro monarchii nový
nepřítel – slovanský nacionalismus. Vídeň napadla své hraničáře tím, že
povzbudila konflikt mezi pravoslavnými Srby a
katolickými Chorvaty, kteří se stali jejími nejspolehlivějšími spojenci.
Vídeňská srbofobie nakonec dovedla Rakousko-Uhersko do zkázonosného konfliktu,
který zničil velkou část evropské civilizace.
Toto také živilo
nenávist, která explodovala v roce 1941 jako ošklivá ustašovská
genocida. Tito doma vypěstovaní chorvatští nacisté, vedení Ante
Paveličem, vyrazili zničit „rasu otroků“ (A. Starcevic) s nemilosrdnou
bezstarostností, ale trochu to přehnali. Do roku 1945 zavraždili něco mezi půl milionem až 750.000 Srbů.
S koncem komunismu
v roce 1990, Franjo Tudjman a jeho politická strana (HDZ) přinesli obnovu
Paveličových symbolů i slovníku. Někteří vrcholní podporovatelé HDZ byli
ustašovští emigranti. Tudjman sám vyjádřil úlevu, že jeho není „žádná Srbka ani
Židovka“. Tudjmanova ústavní reforma obnovovala republiku jako národní stát
Chorvatů, se Srby jako etnickou menšinou. Když Tudjmanova vláda vyhlásila
v roce 1991 nezávislost na Jugoslávii, mnoho Srbů v tom vidělo
opakování roku 1941. Toto – a nikoliv fiktivní „agrese“ Srbska bylo kořenem
jejich povstání a vzniku republiky Srbská Krajina. Po několika měsících krutých
bojů, poznamenaných masakry, přepady a nejjedovatější propagandou,
zprostředkovala OSN příměří. Takzvaný plán „Vance“ (podle Cyruse Vance –
vyjednavače pozn. mess) ustanovil čtyři „chráněná území“ se srbskou většinou,
jejichž eventuální stav měl být rozhodnut v budoucích jednáních.
Během následujících tří
let se Tudjmanova vláda horečně připravovala na válku, trénovala svou armádu na
bojištích Bosny, a připravila několik rychlých, místních útoků na okrajích
území chráněného OSN (nejznámější byl útok
na oblast Medacké kapsy v roce 1993). Ačkoliv Chorvati užívali
od roku 1991 politickou, vojenskou i diplomatickou podporu Vídně a Berlína,
jedině až s podporou Washingtonu byl Záhřeb připraven a schopen udeřit.
„Vysloužilí“ američtí důstojníci z firmy MPRI,
kteří pracovali na objednávku vlády, prohlašovali, že učí Chorvaty „demokracii“
a „lidským právům“. Události května a srpna 1995 nám demonstrovaly jak si obě
definice žoldácká firma MPRI představuje.
Psi ze
skládky „Dicku, najali jsme tyhle chlapy, aby byli našimi smetištními psy,
protože jsme byli zoufalí. Musíme není žádný čas, na slabé žaludky
z těchto věcí“ se pokusit je „kontrolovat“. Ale
Podle srbských údajů
skončil třídenní útok v srpnu 1995 vyhnáním 220.000 lidí. Asi 1.943 je
zapsáno jako nezvěstní/zřejmě mrtví z nichž je 1.199 civilistů, 523 žen a
12 dětí. Počet obětí by byl větší, pokud by Srbové masově neutekli před jedoucími chorvatskými tanky, protože všichni
co zůstali byli zabiti. Chorvati a jejich američtí sponzoři neměli rozhodně slabé
žaludky.
O deset let později je
Krajina stále pustinou: „roztroušené
vesnice duchů, domy poseté jizvami po granátech, porostlé břečťanem a vysokou
trávou“ (Reuters)
Jen desetina ze 400.000
vyhnaných Srbů, kteří dříve v Chorvatsku bydleli se vrátila, aby čelila
byrokratickému zneužívání a častému fyzickému násilí. Tudjman udělal
z Paveličova snu zbavit se Srbů realitu. Zdá se, že všechno závisí pouze
na výběru vhodného spojence.
Nepříjemná
srovnání
Po vymazání
Krajiny se vítězná chorvatská armáda přesunula do západní Bosny, aby pomohla
Izetbegovičově vládě rozdrtit odpadlickou frakci vedenou Fikretem
Abdičem a pomohla hlavní muslimské ofenzivě, která „splývala“
s masivním bombardováním bosenských Srbů, které provádělo NATO. Ale po
podpisu Daytonské dohody a zavládnutí míru v Bosně smetištní psi zjistili,
že zásoby kostí a mléka se vyčerpaly. Už
splnili svůj úkol.
Dnešní Chorvatsko je
frustrované faktem, že jeho vstup do EU závisí na zadržení Ante Gotoviny, generála, který byl zapojen
do akce Oluja (Bouře). Gotovina je obecně považován za hrdinu, ale Haag ho
obviňuje z válečných zločinů. Některá fakta o krutostech spáchaných na
Srbech pomalu vycházejí na světlo. Ale vrcholní
politici v Záhřebu jsou velmi opatrní ohledně vyjádření, že by Oluja mohla být něčím jiným, než
správnou a ušlechtilou akcí. Když jí prezident Tadič nazval organizovaným zločinem, tak
chorvatský prezident Mesič odpověděl, že se to stěží může porovnávat se
zločiny, jako byla například Srebrenica.
Ale jistě, pojďme si
tedy obě akce porovnat. V obou případech byla napadena „chráněná zóna“
OSN. Ve Srebrenici se OSN alespoň pokusila chránit muslimské civilisty,
v Krajině k ničemu takovému nedošlo. Srbové evakuovali muslimské
nebojující ze Srebrenice. Zato při chorvatské akci Srbové, kteří neutekli
z Krajiny, byli zabiti. Proč je nějak Srebrenica „genocida“ zatímco Oluja vítězstvím, hodným slavení jako
národní svátek?
Dalším důvodem, proč
chce impérium držet Oluju stranou
z očí a mysli veřejnosti, je
tlak na založení nezávislého státu ovládaného Albánci - Kosova.
Pokud chorvatské dobytí Krajiny bylo legitimní, protože existence Krajiny
porušovala jeho svrchované hranice, proč by Srbsko nemělo mít právo podpořit
své hranice, když se jedná o Kosovo??
Jestliže vyhnání srbské
populace nediskvalifikovalo Chorvatsko při udržení Krajiny, jak může exodus
méně než poloviny kosovských Albánců diskvalifikovat Srbsko od udržení Kosova??
Jestliže Srbové, voličský národ Jugoslávie, neměl právo na sebeurčení
v Bosně a Krajině, jak ho mohou mít kosovští Albánci??
Abramowitzova doktrína
Tenhle zřejmý paradox
byl vysvětlen Mortonem Abramowitzem – šedou eminencí americké zahraniční
politiky v rozhovoru: „žádná rozumná odpověď
neexistuje… hledáte dokonalé zdůvodnění, které neodpovídá realitě na zemi“. Pro
impérium neplatí žádná logika, protože si vytváří
vlastní realitu, kde už jsme to slyšeli?
Realita, kterou se
Ambramowitz a podobně smýšlející politici snaží prosadit, je taková, že Srbové
jsou za všech okolností ti špatní. Zastánci impéria zavrhují
cokoliv, co neodpovídá této „realitě“ jako „konspirační teorie“ , nebo
s tvrzením, že Srbové mají „komplex obětí“. Dokonce celá jejich balkánská „realita“ stojí
na tvrzení, že všichni ostatní jsou obětí Srbů.
Jaké „dokonalé
zdůvodnění“ je k pochopení jednoduchého faktu, že stovky let stará srbská
komunita v Krajině prakticky zanikla a srbská komunita v Kosovu,
odkud pochází většina z jejich předků – čelí stejné vyhlídce?? Kde nacisté
propadli, tam bylo impérium úspěšné. Je tu opravdu něco, za co by bylo možné vyjádřit
vděčnost??
Překlad Messin, 4.8.2005
Nezávislý výzkum bývalých vysokých úředníků OSN, novinářů a výzkumných
pracovníků zpochybnil propagandu o Srebrenici
Defense &
Foreign Affairs Strategic Policy, July 2005
Dne
12.července 2005 skupina bývalých vysokých úředníků OSN, novinářů a
akademických vědců vážně zpochybnila propagandistickou verzi o Srebrenici, když
prohlásili, že došlo „k velkému navýšení čísel obětí, lživému zobrazování
událostí vládami, nevládními organizacemi
a hlavními zpravodajskými organizacemi“ pokud jde o obsazení města
Srebrenice bosensko-srbskými silami v roce 1995.
Srebrenická
výzkumná skupina (Srebrenica Research Group), spojená se dvěma bývalými
vysokými úředníky OSN Philipem Corwinem a Carlosem M. Brancem, zveřejnila své
závěry ve 200 stránkové zprávě:
„Srebrenica a politika válečných zločinů“. Zpráva uvádí, že americká
politika podkopala OSN a Evropou
zprostředkované mírové dohody, které mohly v letech 1992, nebo 1993
ukončit válku, a to se záměrem
uskutečnit vojenské řešení, které nevyhnutelně ohrozilo tzv. „bezpečné zóny“.
USA totiž usnadnily dodávky zbraní „bezpečným zónám“, což je pomohlo otočit
v budoucí scény bojů, které tak byly nastraženy pro ospravedlnění
budoucích zásahů NATO.
Skupina,
která se chystá zveřejnit brzy kompletní zprávu, zatím zveřejnila následující
závěry:
Předpoklad,
že srbské síly popravily 7.000 až 8.000 mužů „nebyl nikdy možný“, uvedl bývalý
novinář BBC Jonathan Rooper, který vyšetřoval na místě, i přes mnoho let
opakující se zprávy, a jehož zjištění jsou uvedena v nastávající zprávě
skupiny Srebrenica Research Group. Ten si všiml, že v prvním srpnovém týdnu
1995 se zaregistrovalo u světové zdravotnické organizace a bosenské vlády
35.632 lidí, jako přemístěné osoby, přeživší uprchlíci ze Srebrenice. Toto
číslo bylo později uváděno i ve zprávách Ammesty international i ve zprávě
holandské vlády.
Rooper
uvedl, že Mezinárodní výbor Červeného
kříže (ICRC) i deník New York Times
hlásili, že asi 3.000 muslimských vojáků, kteří se probojovali skrz Srby držené
území až k muslimským liniím u Tuzly, byli také přeživší. ICRC potvrdil,
že tito vojáci byli přesunuti bosenskou (muslimskou) armádou „bez informování
jejich rodin“. Číslo 3.000 přeživších bylo také potvrzeno muslimským generálem
Enverem Hadzihasanovicem, který svědčil u tribunálu ICTY v Haagu. Tato
čísla vyjasňují, že přinejmenším 38.000 Muslimů z původního počtu 40.000
lidí, kteří byli ve městě před obsazením enklávy přežilo. Asi 2.000 Muslimů,
kteří utekli s 28.divizí bosenské (muslimské) armády bylo zabito, většina
v boji, ale také stovky byly popraveny polovojenskými jednotkami a
skupinami žoldáků.
Američané
svou politikou v Bosně ohrozili „bezpečné zóny“ tím že odmítali žádosti
OSN poskytnout víc personálu k jejich odzbrojení a také tím, že usnadňovali
dodávky zbraní do muslimské zóny za pomoci letadla Hercules C 130, které je
dopravovalo na letiště do Tuzly. Tuto operaci řídila americká bezpečnostní
agentura DIA (US Defense Intelligence Agency). Stejně tak vítala mudžahedínské
bojovníky napojené na Al-Kajdu. Toto uvádí profesor Cees Wiebes, který psal
zprávu o Srebrenici v oddělení zpravodajských služeb holandské vlády.
I
přes podepsání demilitarizační dohody byly bosensko-muslimské síly ve
Srebrenici dobře vyzbrojené, a v souladu s rozkazy se zabývaly
provokacemi („sabotážními operacemi“) proti srbským silám. Muslimský generál
Sefer Halilovic potvrdil při svém svědectví v Haagu, že ve Srebrenici bylo
nejméně 5.500 členů 28. divize bosensko-muslimské armády, kterým vyjednal
nejméně 8 vrtulníků plných důmyslných (výkonných/účinných) zbraní. Muslimský
generál také dosvědčil, že „ v té době /bezprostředně před zabráním
Srebrenice/ bylo velké množství rozkazů k sabotážním operacím
z bezpečné zóny“. To zahrnovalo také vojensky bezvýznamný útok na strategicky
nedůležitou blízkou srbskou vesnici Visinica. Poslední operací byl útok na
bosensko-srbské armádní jednotky (VRS) na silnici jižně od Srebrenice, právě
dva dny předtím, než srbské jednotky dobyly téměř nechráněné (bez
obrany/ochrany) město.
Místo toho,
aby bránili město s 5.500 dobře vyzbrojenými vojáky 28.divize
bosensko-muslimské armády, tak dostali Muslimové dva dny před dobytím rozkaz
k evakuaci, a srbské síly v počtu asi 200 mužů vstoupily do téměř
prázdného města 11.července 1995. Tím, že vyprovokoval Srby, aby obsadili
Srebrenici bez odporu, chtěl muslimský prezident Izetbegovič spustit zásah
NATO. Britský vojenský analytik Tim Ripley píše, že těsně před zabráním města
Srby holandští vojáci „viděli bosensko-muslimské jednotky jak rychle unikají ze
Srebrenice podél jejich pozorovacích stanovišť a nesou nové protitankové
zbraně. Tyto a další podobné zprávy vzbudily u mnohých pracovníků OSN a
mezinárodních novinářů podezření.“
Bývalý
zástupce šéfa pozorovatelů OSN Carlos Martin Branco řekl, že „muslimské síly se
dokonce ani nepokusily využít těžkého dělostřelectva pod kontrolou OSN, i když
k tomu měly všechny důvody. Vojenský odpor by mohl poškodit obraz „obětí“
, který byl tak pečlivě budován, a který Muslimové museli za každou cenu zachovat.
Byl pro ně životně důležitý.“
Mezinárodní
tribunál v Haagu (ICTY), jehož osazenstvo bylo jmenováno do značné míry
Madeleine Albrightovou, tehdy americkou velvyslankyní v OSN, potvrdil
politické pokyny, když podal žalobu z genocidy proti bosensko-srbským vůdcům
už 27.července 1995. Jen tři dny potom, šéf
vyšetřovatelů OSN Hubert Wieland řekl novinám The Daily Telegraph (Londýn), že po pěti dnech rozhovorů s více než
20.000 uprchlíky na letišti v Tuzle: „nenašli jsme ani jednoho přímého
svědka krutostí“. Richard Holbrooke řekl otevřeně BBC: „uvědomil jsem si, že
tribunál pro válečné zločiny je velmi cenným nástrojem. Použili jsme ho, aby
držel dva nejhledanější válečné zločince v Evropě mimo proces
v Daytonu (Daytonská dohoda) i ke všemu co následovalo.“ Co následovalo,
byla řada soudních slyšení, kdy soud byl ke svědkům shovívavý, pokud poskytli
svědectví vyhledávaná tribunálem pro ospravedlnění obvinění z politických
důvodů.
„Pozoruhodný zájem o Srebrenicu zvláště ze strany amerických
úředníků slouží k odvrácení pozornosti od dvou podobných chorvatských
útoků, které se staly před a po Srebrenici a kterým Američané poskytli
logistickou podporu. Tyto dva velké chorvatské útoky byly vedeny proti srbským
civilistům, žijícím v chráněných pásmech OSN ve východní Slavonii a
Krajině“, říká profesor na univerzitě v Pensylvánii Ed Hermann, který
analyzoval mediální pokrytí válečných událostí také v kosovské krizi.
Zpráva
skupiny Srebrenica Research Group také cituje bývalého zástupce velitele NATO
v Evropě – generála Charlese Boyda, který říká, že chorvatský útok na
srbskou enklávu v západní Slavonii „vypadá, že se liší od srbských akcí
v okolí Srebrenice a Žepy pouze v míře pozornosti médií a západu.
Etnická čistka nalezne odezvu pouze pokud jí páchají Srbové, ne pokud je
páchána proti nim.“
Bývalý
koordinátor zahraničních záležitostí OSN Philip Corwin, který byl vysokým
představitelem OSN pro Bosnu v době zabrání Srebrenice, přečetl
12.července 1995 prohlášení zaznamenávající četné útoky na civilisty
v celé oblasti: „jsou to strašné zločiny a jejich pachatelé musí být
odsouzeni“ bez ohledu na velikost zločinů, či na to, zda je páchají Srbové,
Muslimové, či Chorvati. Corwin, který je také autorem knihy Dubious Mandate (Pochybný mandát) a o
jeho zážitcích v Bosně a napsal předmluvu ke zprávě výzkumné skupiny,
dodává: „co se stalo ve Srebrenici, nebyl jen jednotlivý velký masakr Muslimů
Srby, ale spíše série velmi krvavých útoků a protiútoků v období tří let.
Vrcholu to dosáhlo v červenci 1995. Navíc je pravděpodobné, že počet
mrtvých Muslimů nebyl pravděpodobně větší, než počet mrtvých Srbů, kteří byli
zabiti ve Srebrenici a jejím okolí v předešlých třech letech Naserem
Oričem a jeho divokými gangy.“
Ale
přesněji:
„Protože
jsou lidská práva samozřejmě univerzální, tak navyšování obvinění pouze na
jednu stranu a minimalizování zla brutálních frakcí na druhé straně, neslouží
ani pravdě, ani usmíření“ říká filmař George Bogdanich, další člen výzkumné
skupiny.
Po tři roky
uskutečňovala skupina Srebrenica Research Group široký výzkum pro přípravu
svojí zprávy, dotazovala se soudních znalců, úředníků OSN, analytiků vojenské
výzvědné služby, odborníků na mezinárodní právo, zhodnocovala všechny hlavní
oficiální zprávy o Srebrenici, včetně těch OSN, ICTY, holandské vlády, Human
Rights Watch, a dopisovala si se všemi hlavními účastníky bosenské války.
Ve skupině
je mimo profesora z univerzity v Pensylvánii Eda Hermanna také bývalý
novinář BBC Jonathan Rooper, fejetonista George Szamuely, spisovatel a filmař
George Bogdanich, Dr. Filip Hammond, Dr. Milan Bulajic, ředitel fondu pro
výzkum genocidy (Fund of the Genocide Research) a výzkumníci David Peterson a
Tim Fenton.
Defense & Foreign
Affairs je vydáván International Strategic Studies Association (ISSA),
Alexandria VA
Překlad Messin, 11.8. 2005
V Kosovu byli včera zastřeleni další dva Srbové
Priština (Reuters) - Albánci v Kosovu opět stříleli
na Srby a zabíjeli. Včera těsně po 23.hodině zahájili palbu na automobil
v jižním Kosovu. Vozidlo, ve kterém jeli čtyři Srbové mělo ještě starou
značku PR (kosovská metropole Priština), podle toho byli snadno
identifikovatelní. Většinoví Albánci totiž používají OSN vyžadované označení KS
(Kosovo). Albánci stíhali srbský automobil v mercedesu a potom zahájili
palbu. Dva lidé ve voze zemřeli na místě a další dva byli zraněni. Podrobnosti
sdělil agentuře Reuters starosta blízkého města města Strpce - Stanko
Rakovljevic. Policie informace potvrdila.
Útok byl nejhorším od loňského června, kdy byl
v Kosovu zastřelen do hlavy 16tiletý srbský student v srbské enklávě
Gracanica. Z útoku byli obviněni dva etničtí Albánci.
Útok přišel zrovna
v době, kdy se vyslanec OSN připravuje podat zprávu, zda Kosovo již
udělalo pokrok ve vztahu k menšinám a demokracii, aby mohla být zahájena
jednání o dalším statusu této srbské provincie, která je pod okupační správou.
Podle rezoluce OSN z roku 1999 je Kosovo stále součástí Srbska.
Messin, 28.8. 2005
Kosovský
Albánec svědčil v Haagu, jak Američan W.Walker navštěvoval každou noc
posádku UCK
16.srpna 2005
pokračovala po několikatýdenní letní pauze v nizozemském Haagu
Miloševičova obhajoba. Poprvé v obhajobě svědčí kosovský Albánec. Je to
Muhar Ibraj, který byl během konfliktu hlavou místní bezpečnostní policie
v magistrátu Djakovica. Pan Ibraj vysvětloval, že vesničané si zvolili
členy místní bezpečnosti sami. Srbská vláda poskytovala místním bezpečnostním
pracovníkům/osazenstvu zbraně, vysílačky, uniformy a vozidla.
Místní bezpečnost se
starala o dodržování práva a pořádku v jejich vlastní vesnici. Místní
bezpečnost nebyla pravidelnou jednotkou srbské policie (MUP). Místní bezpečnost
dbala na dodržování práva a pořádku v jejich vesnici a s MUP a
jugoslávskou armádou (VJ) byla dohodnutá, že nebudou vstupovat do vesnice.
Pan Ibraj vysvětloval,
že MUP nemohla do jeho vesnice Osek Hila bez jeho povolení vůbec vstoupit..
Dále řekl, že MUP přišla do vesnice, pouze pokud je o to požádal.
Ibraj řekl, že jednou
došlo k incidentu, kdy dva vojáci VJ znásilnili jednu Albánku z jejich
vesnice. Zavolal tehdy na místní sekretariát ministerstva vnitra (SUP) a srbská
policie přišla a oba vojáky zatkla. Později se Ibraj dozvěděl, že dostali 6 a 7
let vězení. Ibraj uvedl, že až na tento jeden izolovaný incident se jugoslávská
armáda a policie chovala slušně a nenarušovala život lidí v jeho vesnici.
Během svého působení ve
funkci vedoucího místní policie v magistrátu Djakovica musel Ibraj jednat
s Američanem Williamem Walkerem, šéfem verifikační mise OSN.
Při jedné příležitosti
Walker řekl Ibrajovi, ať si klidně našije na uniformu americkou vlajku, protože
podle Walkerova názoru Kosovo „už nebude Srbsko“.
Pan Ibraj řekl, že
často viděl Walkera jít pozdě v noci po silnici jak jde na návštěvu za
posádkou UCK v sousední vesnici Gojan. Svědek řekl, že Walkera bylo možné
vidět, jak tam chodí prakticky každou noc kolem půlnoci.
Vztah pana Ibraje s
Walkerem skončil neočekávaně, když Walker lživě obvinil Ibrajova 80ti-letého
chromého otce, že znásilnil dvě dospívající dívky. Dívky popřely, že by otec
pana Ibraje byl násilník. Pan Ibraj hořce líčil, jak proklínal Walkera a
vyhodil ho z vesnice.
Podle obžaloby proti
Miloševičovi, MUP a VJ etnicky vyčistily magistrát Djakovica od jeho albánské
populace.
Pan Ibraj, jako etnický
Albánec a hlava místní bezpečnosti v magistrátu Djakovica popřel, že by
MUP a VJ vyčistily oblast od albánské populace.
Jako už mnohokrát
v této kauze, skutečnost je přesným protikladem obvinění. Pan Ibraj
prohlásil, že MUP a VJ naopak přesvědčovaly lidi, aby zůstali ve svých domovech.
Svědek líčil jednu
událost, jak zastavil náklad /truckload/ albánských uprchlíků, kteří opustili
Kosovo na cestě do Albánie. Pan Ibraj se jich ptal proč odešli a oni mu řekli,
že byli vyděšení z bombardování NATO.
Svědectví pana Ibraje
bylo to, že etničtí Albánci, i jiní, prchali z Kosova, aby unikli
bombardování NATO a také proto, že jim UCK řekla aby odešli.
Obžaloba prohlašuje, že
srbské síly zničily albánské kulturní památky, včetně mešity v Djakovici.
Pan Ibraj popřel, že by srbské síly zničily mešitu. Naopak řekl, že NATO
bombardoval v Djakovici několik civilních cílů, včetně mešity a místního
katolického kostela. (mezi Albánci jsou
i katolíci – pozn. Mess)
Sveděk Ibraj popsal UCK
jako „teroristickou organizaci“. Dále řekl, že UCK používala nátlak a hrozby
k tlaku na albánskou populaci, aby opustila svá zaměstnání. Toto svědectví
je v přímém rozporu s obviněním, které tvrdí, že srbská vláda vyhnala
Albánce jejich zaměstnání.
Pan Ibraj osobně prožil
terorismus UCK. Když skončila válka a KFOR zabral Kosovo, tak UCK unesla 6
členů jeho rodiny. Pan Ibraj je neviděl od června 1999 a má obavy, že je UCK
zabila.
Pan Ibraj kontaktoval
UCK a ptal se jich, proč unesli členy jeho rodiny. UCK mu řekla, že to udělali,
protože s nimi odmítl spolupracovat.
Pan Ibraj ví kdo unesl
členy jeho rodiny, ale KFOR neudělá nic, aby přivedl pachatele před soud.
Pan Ibraj se bál o svůj
život a musel z Kosova odejít, když našel výhružný dopis od UCK u svého
domu.
Miloševič ukončil
výslech svědka a potom ho začal vyslýchat pan Saxon.
Saxon se pokusil svědka
zdiskreditovat, když četl z pro-UCK zdrojů, že Ibraj byl „notoricky známý
kolaborant se Srby“, který zneužíval albánskou populaci. Pan Ibraj všechna
obvinění odmítnul a popřel.
Když jeden vidí, co se
přihodilo panu Ibrajovi, potom je mu jasné, proč tolik etnických Albánců lživě
obvinilo Srby. Jsou k tomu totiž nuceni, jinak budou nést strašlivé
důsledky od UCK.
Pan Ibraj odmítnul
spolupracovat s UCK, protože byl loajálním občanem země, ve které žil.
Proto bylo několik členů jeho rodiny uneseno a zabito. Proto byl vyhnán
z domova a jeho pověst byla systematicky napadána UCK.
Pan Ibraj ví, kdo unesl
členy jeho rodiny, ale KFOR nepodnikne v této věci nic. Kosovští Albánci
nemají před UCK žádnou ochranu. Jestliže odmítnou držet se linie UCK, jejich
rodiny budou zabity a ocitnou se ve stejně nešťastné situaci jako pan Ibraj.
Autorem textu je mladý Američan Andy Wilcoxson, který
pečlivě sleduje proces v Haagu a pravidelně informuje na své stránce www.slobodan-milosevic.org
Šok na Balkáně: Na protektora Bosny Ashdowna prasklo, že je agentem
britské tajné služby MI6
Internetový seznam
údajných agentů britské tajné služby vyvolal dnes šok na celém Balkáně, protože
se na něm objevilo i jméno současného nejvyššího představitele mezinárodního společenství
v Bosně – britského lorda Paddyho Ashdowna. Na adrese www.cryptome.org
je uvedeno 121 jmen agentů britské tajné služby. Dále je mezi nimi také
současný britský velvyslanec v Chorvatsku John Charles Josslyn
Ramsden a jeho předchůdce v Záhřebu
Colin Andrew Munro. Na seznamu je také Ashdownův bývalý šéf propagace Julian
Braithwaite, u jehož jména je uvedena poznámka, že byl v roce 2002 agentem
MI6 v Sarajevu.
Správce internetové
stránky John Young řekl britským médiím, že se Londýn snažil stránky
zablokovat, aby zabránil dalšímu úniku nevhodných informací. Od roku 1999 už
Young zveřejnil jména celkem 311 tajných agentů a vypsal jejich původní mise i
současné úkoly.
„Byli zapojeni
v největších světových spiknutích, proto by bylo nebezpečné, aby o nich
svět nevěděl“ řekl John Young. Chorvatský deník Vecernji seznam doplnil zprávu o několik dalších nižších diplomatů,
kteří sloužili nejen v Chorvatsku, ale i Srbsku a Bosně. O kauze
informovaly i další deníky Oslobodenje a
Dnevni Avaz.
Ashdownova kancelář
odmítla zprávu komentovat a nasměrovala novináře na britské velvyslanectví
v Sarajevu. Velvyslanec Matthew Rycroft řekl, že to nebudou komentovat a
místo toho začal Ashdowna chválit za jeho „skvělou práci pro občany Bosny a
Hercegoviny“.
Mluvčí britského
ministerstva zahraničí řekl, že vláda nemůže potvrzovat ani popírat, zda je
někdo u tajné služby, aby neohrozila bezpečnost těchto lidí.
„Zveřejňování těchto
jmen je velice nezodpovědné“ řekl dále mluvčí. Aniž by chtěl komentovat
Ashdownovo jméno na seznamu www.cryptome.org , tak se nechal slyšet, že
seznamy z internetových stránek byly často „velmi nesprávné“.
Ashown má ve své funkci
neuvěřitelné pravomoci. Je v podstatě protektorem, který může vyhazovat
z funkcí zástupce zvolené lidmi, měnit zákony apod. Vzhledem k tomu,
že například nedávno vyhodil z funkcí na 60 bosensko-srbských politiků a
činitelů, je možné ho s klidným svědomím nazvat tyranem. Ashdown také
udržoval velmi dobré vztahy z bývalým muslimským vůdcem Alijou
Izetbegovičem.
Ashdown má už také za
sebou svědectví v procesu se Slobodanem Miloševičem. U soudu vykládal, že
osobně sledoval z jistého místa v Kosovu, jak Srbové vypalují vesnici a
vyhánějí z ní lidi. Miloševič ale během křížového výslechu prokázal, že
z Ashdownem uvedeného místa na tuto vesnici ani vidět nebylo, protože byla
za soustavou kopců.
Messin, 2.9. 2005
75 procent Srbů nyní věří, že je Miloševič
nevinný – možná i proto, že mají možnost sledovat obhajobu v přímém přenosu
I když se to tak podle
(ne)informací z médií nezdá – v Haagu třikrát týdně neustále
pokračuje velmi zajímavá obhajoba Slobodana Miloševiče. V srbské televizi je přenos z Haagu
každý den na programu, a téměř každý kdo tento proces sleduje, přichází k závěru,
že Miloševič je nevinný. Více než 75 procent obyvatel Srbska věří v jeho
nevinu. Miloševič je nyní populárnější, než byl kdykoliv předtím.
Důvodem této popularity
je neuvěřitelná fraška, která se v nizozemském Haagu odehrává. My
v Česku bohužel nemůžeme být přímými svědky a tak jsme odkázáni pouze na
kusé (nebo žádné) zprávy z médií. Další možností je si všechno přečíst na
internetu, ale k tomu je třeba umět anglicky, protože naši přední
„odborníci“ a „balkanologové“ se k procesu vyjadřují velmi sporadicky a
opatrně. Není divu, pokud by měli popravdě napsat, co se tam odehrává, sami by
se značně znemožnili. Také nejsou za články podobného druhu ani placeni. Jsou
placeni za něco zcela jiného, protože jinak si nelze vysvětlit jejich
dlouhodobou ignoraci obhajoby.
Žalobce Nice minulý
týden pouštěl videokazetu, kterou natočil svědek obžaloby Van Linden. Na kazetě
mluvil anglicky! údajný „srbský četnik“ z Vukovaru během války. Dr.
Vojislav Seselj, který svědčil v úterý 20.9.2005 při Miloševičově
obhajobě, si povšiml zajímavé skutečnosti – takzvaný „četnik“ měl na videu
snubní prsten na levé ruce, jako chorvatští katolíci, na rozdíl od
pravoslavných Srbů, kteří nosí své snubní prsteny na pravé ruce. Šešeljovi
neušlo také chorvatské prostředí (pozadí) videa.
Nice během křížového
výslechu Šešelje obvinil, že svými projevy podněcoval nenávist proti Chorvatům
a bosenským Muslimům.
Šešelj vysvětloval, že
neklid a obavy vzbudil u krajinských Srbů vzbudil Franjo Tudjman svými výroky i akcemi, a nikoliv
bělehradská média, nebo on.
Dr. Šešelj řekl, že OTP
kryla zprávu, kterou měla vydat už dříve tento rok, podle které bylo
z Chorvatska vyhnáno Tudjmanovým režimem 100.000 Srbů už v roce 1991.
Žalobce Nice byl nucen připustit existenci zprávy a řekl že byla dokončena
v květnu.
Aby dokázal, že Srbové
reagovali na nepřátelské provokace, a nikoliv na Šešeljovy řeči, nebo
„propagandu Bělehradu“ , ukázal Miloševič u soudu kopii bosensko-muslimského
časopisu „Vox“ z října 1991, který byl vydáván v Sarajevu.
Obálka časopisu
sdělovala: „Divize Handžar je připravená…Vítáme příchod 4.říše“. Na obrázku byl
Muslim v nacistické uniformě s vysokými botami, které stály na
oddělené hlavě Radovana Karadžiče.
Šešelj si povšimnul, že
členové bosensko-muslimských tzv. „zelených baretů“ se často sami označovali
jako divize Handžar v odkazu na divizi SS z 2.světové války.
Žalobce Nice
protestoval proti prezentaci této předválečné muslimské propagandy u soudu,
protože je to prý „na tomto místě pobuřující“. Poznámka žalobce jasně předvedla
politický zájem a ukázala, že tribunál je politický v samotné své
podstatě.
Soudci samozřejmě
stranili žalobci a zabránili Miloševičovi předložit tento důležitý důkaz o
nepřátelské pro-nacistické propagandě publikované Chorvaty a Muslimy, který měl
právě dokázat, že ta byla příčinou strachu Srbů
a nikoliv agitace Šešelje a Bělehradu.
Později soudci
svědectví násilně a neprocesně
přerušili, protože Šešelj předložil další dokumenty ke Srebrenici.
21.9.2005 pokračovalo svědectví generála Bozidara Delice,
které bylo přerušeno prázdninovou pauzou. Generál Delic pokračoval ve
svědectví, které se týkalo výpovědi Paddyho Ashdowna (nynější protektor Bosny a
Hercegoviny). Ashdown v roce 2002 u soudu prohlašoval, že byl svědkem
toho, jak srbská armáda páchá zvěrstva v kosovských vesnicích. Nyní však vyšlo
najevo, že některé vesnice jmenované Ashdownem nebyly vůbec v Kosovu, ale
leží až v Albánii.
Aby pomohl Delicovi,
získal Miloševič z bělehradského vojenského institutu 3D mapy Kosova. Tyto
mapy dokázaly, že z místa, na kterém se měl Ashdown podle své výpovědi
nacházet, nebylo možno na jmenované vesnice vůbec dohlédnout. Miloševič později
řekl, že by byl ochoten svědectví přijmout, pokud by měl Ashdown rentgenové oči
a schopnost vidět skrz hory.
Když Miloševič ukázal u
soudu článek z britských novin, kde se psalo o tom, že Ashdown byl
identifikován jako agent britské MI6, soudci se rozzuřili a pohrozili, že pokud
bude Miloševič takto pokračovat, Delicův výslech musí skončit.
Miloševič se tedy
vzdálil od případu Ashdowna a zaostřil pozornost na spolupráci UCK a NATO.
Gen Delic svědčil o
tom, že některé jednotky UCK, měly na jednom rameni našitou i americkou vlajku.
Delic proti takové jednotce bojoval u hory Pastrik.
Delic citoval
z knihy Wesleyho Clarka (velitel bombardovací akce proti Jugoslávii
v roce 1999) kde poukazuje na důležitost podporovat UCK, aby se udržela
právě na této hoře. Gen. Delic dodal, že UCK disponovala pokročilou americkou
radarovou technologií, kterou mohli dostat jen se schválením vlády USA.
Ve středu 21.9.2005
obhajoba pokračovala Delicovým svědectvím. Delic začal číst děkovný dopis UCK,
který poslala veliteli bombardování Wesleymu Clarkovi: „ Přijměte naše díky…
V tom okamžiku byl bohužel soudci přerušen, kteří za žádnou cenu nechtěli,
aby u soudu zazněl celý obsah tohoto dopisu.
V další části
Miloševič vyvrátil dřívější tvrzení svědka obžaloby – generála Drewienkiewicze,
že členové KVM (Kosovská verifikační mise) neměli přístup k zajatým členům
UCK na hoře Pastrik.
Miloševič povolal
jiného člena KVM – Roberta Hendrieho. Pan Hendrie sloužil jako KVM pozorovatel
a dosvědčil, že pozorovatelům byl přístup k vězňům
umožněn, a že dokonce
pořídil jejich fotografie. Dodal, že armáda nebránila KVM v ničem, a že
zadržení vězni byli později propuštěni.
Toto je pro obžalobu
velice nepříjemné, protože generál Drewienkiewicz je jedním z klíčových
svědků v případu Račak, a nyní byl odhalen jako lhář.
Messin, 23.9. 2005 ZDROJ
Irák: Umisťovali
členové britských speciálních jednotek v převlečení za Araby v Basře
bomby?
V irácké Basře se
19.září 2005 odehrálo zvláštní a nezvyklé drama. Možná si ještě vzpomenete na
televizní záběry (u nás tuším pouze TV NOVA), na kterých hořící britští vojáci
vyskakují z taktéž hořícího tanku a kolem dav rozvášněných Iráčanů. Toho
dne se britská armáda v Basře za pomoci desítky tanků pustila do boření
zdí místní věznice, aby v divoké akci osvobodila z rukou místních
úřadů dva své muže. Kdo byli tito muži? Proč byli iráckou policií zadrženi?
Jaká byla jejich „mise“? Jedno je jisté – britská strana rozhodně nehodlala nic
nechat náhodě, a po nezdařeném vyjednávání o jejich propuštění zahájila útok.
Všechno začalo
19.září, kdy irácká policejní hlídka zastavila civilní auto se dvěma muži
v civilních arabských šatech. Po zjištění, že auto je plné výbušnin,
které lze odpálit na dálku a také zbraní , zahájili dva muži v civilu na
irácké policisty palbu. Jednoho policistu zastřelili, několik dalších zranili.
Iráčtí policisté muže přemohli a zatkli.
Britská armáda poté místní policii informovala, že se jedná o britské
vojáky v civilním oblečení..
Guvernér Basry označil
britskou akci za barbarský, surový a nezodpovědný čin. Místní úřady také
přerušily s Brity veškeré styky na protest proti násilnému osvobození dvou
zadržených. V Basře se v dalších dnech sešly demonstrace, na kterých
nespokojení obyvatelé požadovali vydání dvou Britů a také stažení britského
kontingentu z města.
Na www.globalresearch.ca
i na www.antiwar.com
lze nalézt řadu rozsáhlých analýz kolem události v Basře. Jsou tam některé
závažné informace ohledně podivných okolností některých bombových atentátů
v poslední době. V květnu 2005 uveřejnil autor široce čteného
bagdádského blogu s názvem Bagdad Burning informaci, že většina útoků, které mezinárodní
agentury označují za „sebevražedné výbuchy“ (bombové atentátníky) byly často
„výbuchy v automobilech, nebo možná časovanými náložemi“. Po jednom
z nedávných výbuchů v západní části Bagdádu byl poblíž místa tragédie
zatčen muž, který měl údajně střílet na Iráckou národní gardu. Jak ale uvedl
autor blogu Bagdad Burning – lidé
z mužova sousedství poskytli poněkud jiný příběh:
„Místní lidé tvrdí, že
muž byl unesen nikoliv proto, že by na někoho střílel, ale protože věděl o
bombě příliš mnoho. Povídá se, že viděl na místě projíždějící americkou hlídku,
jak se zastavuje na místě umístění bomb pár minut před explozí. Brzo po odjezdu
hlídky bomba vybuchla a nastal chaos. Muž vzápětí vyběhl z domu a křičel, že Američané buďto bombu umístili,
nebo o ní věděli a nic neudělali. Na to byl okamžitě odveden.“
Také Imad
Khadduri – irácký fyzik v exilu, jehož spisy pomohly zdiskreditovat
americká a britská tvrzení o zbraních hromadného ničení, ohlásil v květnu
2005 podivný příběh. Bagdádský řidič, jemuž Američané při kontrole zabavili
řidičský průkaz, „se měl hlásit na americké vojenské základně poblíž Bagdádu
k vyslechnutí a k opětovnému získání licence“. Po asi půlhodinovém
výslechu mu bylo sděleno, že proti němu nic nemají, ale že jeho průkaz byl
předán irácké policii na stanici al-Khamidi kvůli „zpracování“ . Měl si prý na
stanici pro doklad pospíšit, dokud tam jeden poručík neskončí směnu a neodejde domů.
„Řidič jel sice rychle,
jenomže brzo dostal pocit, že jeho auto jede pomaleji – jako kdyby vezlo těžký
náklad, a také pojal podezření, když viděl poměrně nízko letící helikoptéru,
která vypadala, že ho sleduje. Zastavil auto a pomalu ho prohlédl. Objevil
skoro 100 kilogramů výbušnin skrytých v zadním sedadle a podél zadních
dveří. Jediným myslitelným vysvětlením pro tento incident je, že auto bylo
skutečně zadrženo úmyslně k použití proti šíitské čtvrti al-Khamidi
v Bagdádu. Helikoptéra monitorovala jeho pohyb a očekávala „odporný útok
zahraničních elementů.“
Podle Khaduriho byl
„stejný scénář opakován v Mosulu na severu Iráku. V tomto případě byl
život řidiče zachráněn, když se mu po cestě na policejní stanici, kde si měl
vyzvednout svůj průkaz porouchalo auto. Mechanik při opravě zjistil, že
rezervní pneumatika byla plně naložená výbušninou“.
Khadduri upozorňuje
ještě na další „možná nesouvisející incident“, ke kterému došlo 28.dubna 2005
v Bagdádu. Tehdy zemřel řidič kamionu s dvojím kanadsko-iráckým
občanstvím. Khadduri cituje zprávu CBC, podle které „některá média citovala
nejmenované zdroje, podle kterých byl muž byl „naloženým“ cílem a zemřel po zásahu z americké vojenské
helikoptéry. Zahraniční ministerstvo
sdělilo, že stále okolnosti smrti jsou dále v šetření. Američtí
představitelé popřeli jakoukoliv angažovanost.“
Další incident, také z dubna 2005, volá
po vyšetření ještě naléhavěji. Jedna z jeho obětí je totiž ještě naživu.
Kameraman CBS Andul Amir Younes byl lehce zraněn 5.dubna americkými silami
„když filmoval následky výbuchu bomby v automobilu v Mosúlu.“
Americké síly se zpočátku omlouvaly za jeho zranění, ale o tři dny později ho
zatkly na základě obvinění, že se „zabýval
aktivitami proti koalici.“
Arianna Huffington ve
svém detailním popisu této události zcela správně zdůrazňuje její „kafkovské“
vlastnosti: Younes je nyní zadržován v Abú Grajb i jinde více než 5 měsíců
bez obvinění, bez žádného znamení, že by Pentagon měl proti němu nějaké důkazy
a bez žádných známek, že by někdy mohl přijít k nějakému soudu a zde se
bránit proti obvinění, která proti němu v budoucnu budou vznesena. Kromě
opětovného potvrzení, že Pentagon je ochoten neustále porušovat i ta
nejzákladnější pravidla humanity a demokratické jurisprudence, tento případ
vyvolává i další otázku. Byl snad Younes zatčen podobně jako Iráčan jehož osud
byl zmiňován na blogu Bagdad Burning, protože
viděl – v případu Younese fotografoval více, než pro něho bylo dobré?
Mnoho Iráčanů je
přesvědčeno, že za útoky proti civilistům stojí okupační síly, aby
ospravedlnily okupaci a vytvářeli mýtus Al-Kaidy, kterou používají pro podporu
téměř všech svých vojenských akcí. Podobné je to i se Zarkávím, který se jako
nadpřirozená bytost přesouvá z místa na místo, ale vždy má být právě tam,
kde Američané bombardují irácká města (Fallúdža). Zarkáví se zdá podle zpráv
v hlavních médií všude a nikde. Podle některých zpráv však Zarkáví zemřel
už krátce po obsazení země na kurdském severu země a jeho rodina dokonce
vykonala příslušné obřady. Více o tom píše zkušený a slavný novinář John
Pilger, který psal už o válce ve Vietnamu v tomto článku:
Mluvčí amerických a britských okupačních sil
v Iráku rozhořčeně odmítají obvinění, že by jejich síly mohly být nějakým
způsobem zapojeny do falešných teroristických útoků, či je předstírat. Ale
můžeme si vzpomenout jak během osmdesátých let mluvčí Ronalda Reagana
s podobným výsměchem odmítali obvinění, že USA protizákonně dodávají
zbraně vražedným Contras, dokud nebylo nákladní letadlo plné těchto zbraní
sestřeleno nad Nikaraguou.
Z minulosti také
známe případy odhalení spolupráce britských příslušníků tajných služeb (MI 5)
se členy IRA a to dokonce na některých jejích bombových atentátech. Více o
tomto podrobně zde: http://www.globalresearch.ca/index.php?context=viewArticle&code=KEE20050925&articleId=994
Incidenty, jako ten
v Basře, jsou jako blesk uprostřed noci: předtím temné prostředí se náhle
s šokující rychlostí ocitne ve velmi jasném světle. A my můžeme jasně
vidět, o čem je vlastně tahle válka.
Ta se netýká ropy, i
když ta patřila do dlouhodobých záměrů. Irácké studně nevyvěrají kvůli
sabotážím. Wolfowitz přislíbil, že zisky z ropy uhradí válečné náklady –
nyní musí Iráčané dovážet zpracovanou ropu zvenčí. Nejde tady ani o „zbraně
hromadného ničení“ – to byla lež. A nejde ani o „demokracii“ – další lež,
ledaže by tu temnou teokracii, vynořující se z ruin, bylo možné považovat
za to nejlepší, s čím jsou Iráčané schopni přijít – a to se zdá být trochu
tvrdé.
Tohle urychlené
spojování Basry s Teheránem ukazuje, kam míříme. Čím dál více stupňované
boje na hranici se Sýrií a obvinění Washingtonu, že Damašek aktivně pomáhá povstalcům jasně naznačují budoucnost.
Blízkovýchodní pohyblivé schody se řítí plnou rychlostí vpřed a předzvěsti
regionální války jsou všude okolo. V této válce jde o vyprovokování další
velké války – s Iránem a možná i Sýrií. Cokoliv se dostaví první.
Messin, 28.9.2005
James
Bovard: Afghánské absurdity
O lžích Bushovy administrativy ohledně Iráku už slyšeli
Američané mnoho zpravodajských reportáží. Bohužel, podvodným tvrzením ohledně
Afghánistánu se zatím nedostalo tak velké pozornosti, jakou zasluhují. Tady
jsou jen některé příklady, jak Bushova administrativa mátla a dezinformovala
americké lidi ohledně Afghánistánu.
Bezprostředně po
americkém vítězství nad Talibanem George
Bush varoval Ameriku ve svém projevu o stavu Unie ze 29.ledna 2002:
„Naše objevy
v Afghánistánu potvrdily naše nejhorší obavy… Našli jsme nákresy
amerických jaderných elektráren a veřejných rozvodů vody…To, co jsme objevili
v Afghánistánu daleko před koncem, potvrzuje, že naše válka proti
terorismu je na samém počátku“.
Zprávy o tom, že
Al-Kaida se zaměřuje na americké jaderné reaktory, byly nejvíce hrůzostrašným
odhalením v Bushově řeči. Vyšší úředníci CIA a FBI bezprostředně po jeho
projevu dali rozhovory médiím, kde potvrzovali hrozby pro jaderné zařízení a
elektrárny. Tyto zprávy učinily teroristickou hrozbu daleko zlověstnější a
mohly povzbudit podporu pro Bushovu politiku preventivních válek.
O dva roky později
Bushova administrativa připustila, že sdělení prezidenta nebylo pravdivé, a že
v Afghánistánu nebyly objeveny plánky amerických jaderných zařízení. Jeden
z Bushových úředníků prozradil deníku Wall
Street Journal , že „řeči, že jsme něco takového objevili, nejsou ničím
podložené.“ Komisař pro jadernou regulaci Edward McGaffigan, který svědčil
v roce 2002 na toto téma v neveřejném slyšení v Capitol Hill
k tomu poznamenal, že Bushovi „mizerně posloužil pisatel projevu.“
Když se začaly šířit
řeči o tom, že plánky jaderných elektráren byly podvodem, přinejmenším jeden
úředník Bílého domu odmítl vyvěsit bílou vlajku. Mluvčí bezpečnostní rady státu Sean Mccormack
v rozhovoru pro Nucleonic Week
popřel, že by Bush někdy prohlásil, že se v Afghánistánu našly zmíněné
plánky jaderných zařízení. Mccormack prozradil Nucleotic Week : „stojíme si za řečí prezidenta“. Mccormack
zdůraznil, že ačkoliv byl Afghánistán zmiňován ve větách před a po řečech o
pláncích amerických jaderných elektráren, tak ale nebyl zmíněn právě v té
specifické větě. K Bushově poznámce se pouze odkazoval na možnost, že
teroristé mohli přistupovat na internetové stránky jaderných elektráren.
Mccormack řekl:
„V termínech
prezidentovy řeči jsme nechtěli mluvit na veřejnosti o tom, že jsme věděli, že
Al-Kaida má přístup na internet a stahování informací o jaderných elektrárnách
USA.“
Jenomže FBI odhalila už
měsíce před 9/11, že únosci stále používali internet ke vzájemné komunikaci.
Bushovo afghánské
nukleární obvinění se ve zprávách vynořilo na den, či dva a potom zmizelo.
Skoro nikdo v Capitol Hill neukázal nějaký zájem o vyšetření.
Lži o ženské
svobodě
„Matky a ženy byly zajatci ve svých vlastních domovech… Dnes
jsou ženy volné.“
Ale většina afghánských
žen zatím ještě nepoznala Bushovo osvobození. Zpráva OSN z ledna 2003 o
podmínkách na afghánském venkově píše : „situace žen se v nějakém větším
rozsahu po odstranění Talibanu vůbec nezměnila.“
Americké ministerstvo
si ve své zprávě z února 2004 všimlo následujících nedokonalostí
v afghánské rovnoprávnosti:
Kábulské policejní
orgány umístily na žádost rodiny ve vazbě ženy, které se postavily přáním
rodiny při volbě manžela.
Kmenoví starší
rozsoudili případ vraždy tak, že nařídili obžalovaným poskytnout mladé dívky ke
sňatku s někým s rodiny oběti.
V některých
oblastech měla žena zakázáno odejít z domova bez společnosti mužského
příbuzného.
Některé místní
správy vyloučily ženy ze všech zaměstnání mimo domov, kromě práce zemědělství.
Vládce provincie
Herát – válečník Islam Khan zavřel všechny salony krásy a zakázal ženám
pracoval jako krejčové.
Vláda provincie
Nangarhar v dubnu 2004 zakázala všechny ženské umělkyně v rádiu a
televizi.
Podobně jako rytíř
v knize M.Twaina Connecticut Yankee
in King Arthurs Court, Bush nepřetržitě zveličuje velikost draků, které
zabil. Při své řeči v Kentucky 2.září 2002 se chlubil: „zašli jsme
osvobodit lidi z hnízda nejbarbarštějšího vládního systému
v historii. To byl výraz v té době výraz pro režim Talibanu, který
Bush nazýval „nejbarbarštějším vládním systémem v současné historii.“
Taliban byl brutální a zabil desítky tisíc civilistů během
jeho vlády. Jenomže Taliban se ve srovnání se Severní Aliancí může jevit jako
méně krvežíznivý. Severní Aliance ovládala ve středu devadesátých let většinu
Afghánistánu a její frakce zabily jen
v samotném Kábulu na 25.000 lidí. Surovost Talibanu se také nikdy
nepřiblížila sovětské armádě, která zabila odhadem mezi roky 1979-1989 přes 1 milion
Afghánců. Mnoho vlád světa dalece překonalo masakry Talibanu. Tři miliony
severních Korejců zahynulo kvůli brutálnímu útisku její vlády a také zničení
zemědělského sektoru. V roce 1994 bylo zabito více než milion lidí
vládními silami a para-vojenskými jednotkami ve Rwandě a Burundi. Oběti režimu
Rudých Khmérů se odhadují na 2 – 3 miliony Kambodžanů v roce 1975 to byla
téměř třetina populace. Hrozný rekord se Talibanu nepodaří ani při srovnávání s
Hitlerem v Německu, Stalinem v Rusku, či režimem v Číně (Mao). I
řada dobyvatelů z dřívější historie dělá z Talibanu skrblíky.
Barbarismus Talibanu neopravňuje vládu USA k jejímu
zneužívání. Ačkoliv Bushova administrativa nepřetržitě líčí porážku Talibanu od
Američanů jako triumf lidských práv, americká armáda neustále kryje týrání a
zneužívání afghánských civilistů.
Bushova
administrativa se neustále snaží ignorovat, otáčet se zády, nebo zkreslovat
akce amerických sil, které zabíjejí nevinné afghánské civilisty. Po tom, co
Spojené státy zabily 15 afghánských dětí při dvou oddělených incidentech
v prosinci 2003, požadovala afghánská vláda i OSN úřední zprávu. Armáda
provedla vlastní šetření incidentu při kterém bylo zabito 9 dětí, a usoudila,
že to bylo bezúhonné. Výsledky byly přísně tajné, ale podle vojenského mluvčího
USA Bryana Hilfertyho „vyšetřující důstojník řekl, že jsme dodrželi přiměřená
pravidla a řídili se pravidly konfliktu.“
Human Rights Watch
odsoudila ve zprávě z března 2004 americké praktiky. Zpráva uvádí, že
„civilisté jsou drženi v právní černé díře – bez soudu, právního zástupce,
bez návštěv rodiny a s absencí jakékoliv právní ochrany.“
Také existují průkazná
svědectví, že americký personál se dopustil na zadržených osobách mučení, a
také krutého, nelidského a ponižujícího
zacházení.
Smrt dvou Afghánců
zadržovaných na americké letadlové základně v Bagrámu byla oficiálně
klasifikována vojenskými doktory jako „oslabení ze zranění“.
Navždy poražený Taliban
30. listopadu 2003 při svém projevu v pevnosti Carson
v Coloradu, Bush prohlásil:
„Ve spolupráci
s ušlechtilou koalicí šla naše armáda do Afghánistánu, zničila tréninkové
tábory Al-Kaidy a navždy vyřadila Taliban. “
Krátce po Bushově
oznámení zahájila americká armáda operaci „Mountain Blizzard“ (Horská vánice)
proti bojovým elementům Talibanu a předpokládaným teroristům na jihu
Afghánistánu. Operace „Mountain Blizzard“ byla tak úspěšná ve „vyřazení
Talibanu navždy“, že USA potřebovaly další tisíce posil a v březnu 2004
spustily další operaci „Mountain Storm“ (Horská bouře).
Na hlavní silnici
v provincii Zabul, „Taliban připravil zátarasy. Zkoumají možnosti jak
zabít, či unést potencionální cíle. Čtyři inženýři, kteří na silnici pracují
byli uneseni a 15 Afghánců, kteří pracovali pro ústřední vládu bylo
v minulých třech měsících zabito“ uvedl v únoru 2004 kanadský Globe and Mail.
Taliban stále zůstává
hrozbou pro mnoho Afghánců, kteří si přejí pokrok a stabilitu pro jejich zemi.
Od března 2004 Taliban a bojové skupiny kontrolují zhruba třetinu Afghánistánu,
hlavně v jižních oblastech přiléhajících k Pákistánu. Generál James
Jones, americký velitel sil NATO v Afghánistánu vypovídal v Kongresu
v lednu 2004, že síly nepřátel „mají stále dost sil, aby nás psychologicky
demoralizovaly“. OSN v březnu 2004
ve svém plánu na rozvoj varovala, že Afghánistán se může znovu stát „líhní
teroristů“, pokud nedostane více mezinárodní pomoci.
Dokud Taliban znovu
triumfálně nevstoupí do Kábulu, může Bush pokračoval v líčení americké
invaze jako jednoho z největších humanitárních triumfů v historii.
Nafoukl vítězství nad Talibanem, aby ze sebe udělal nejen velkého vojenského
dobyvatele, ale také zachránce části lidstva. Bush hraje na neznalost
Američanů, kteří si nejasně vzpomínají na záběry z televizních zpráv
ukazující vítězná americká vojska, ale jinak nenásledovalo mnoho detailů, pokud
vůbec něco z toho, co stalo v Afghánistánu od roku 2001.
Překlad Messin, 30.9. 2005,překladatel čerpal
z internetových materiálů.
Překlad: J. Messin Připravil:
Svekos
……………………………………………..………………………………………………………
Vydalo
Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s OR Klubu českého pohraničí
v Praze 10 jako svou 152 publikaci určenou pro vnitřní potřebu
vlasteneckých organizací, Praha říjen 2005