Menšiny - hrozba pro demokracii

Marie L. Neudorflová

Problém migrace, menšin a multikulturalismu, které spolu neoddělitelně souvisí, je staré jako samo lidstvo a je to problém velmi složitý. V současnosti je daleko vážnější, než si přiznáváme, než mocenská vrstva, především v Evropské Unii přiznává. Pokusím se naznačit hlavní úskalí menšin pro demokracii, poukázat na některé přehlížené souvislosti

Neexistují žádné oficiální důkladné rozbory, které by se dívaly na problém z hlediska většinové populace a z hlediska existence demokracie. Problém migrace a menšin se objevoval již v Antice, kde byly stížnosti na ty, kteří přicházeli jako migranti, že se brzy snažili získat co nejvíce moci. Dobrovolné či násilné migrace nejsou v historii ničím vzácným. I války a kolonialismus mají znaky migrace, s následkem ujařmení, zotročení, případně vyhubení původního obyvatelstva, národa či státu, které původně tvořilo většinu. Od středověku byla snaha regulovat přistěhovalectví i vystěhovalectví zákony i snaha vnést do válek určitá pravidla, ale výsledky byly skromné. Vítěz se obvykle choval k původnímu obyvatelstvu brutálně. Následky Bílé Hory v našich zemích jsou jen jedním z nejotřesnějších příkladů, včetně vyhnání 30 tisíc protestantských rodin z království. Relevantních zkušeností ve 20. století je nadměrně. V novověku sílila tendence v podobě zákonů, aby se migranti přizpůsobovali hostitelskému státu, často i nábožensky. Výjimkou byli Židé, kteří tvořili tradičně v řadě zemích uznávané, ale ne rovnoprávné a často zneužívané, menšiny.

Pokud jde o násilnou masovou migraci v důsledku válek, ale někdy i nenásilnou, je s podivem, s jakou lehkostí a pocitem práva si vítěz přivlastňuje bohatství poražených, přírodní, území, pracovní sílu, a s jakou lehkostí dělá z domorodého obyvatelstva druhořadé, vykořisťované, vrstvu s nerovnými právy, byť tvořila většinu. Důvody k nejrůznějším formám výbojů a k migraci jsou ospravedlňovány nejrůzněji – nábožensky, národnostně, politicky, ekonomicky, civilizačně a v posledních letech přibyl argument šíření demokracie. Obvykle to jsou podvodné konstrukce, propaganda k uklidnění veřejného mínění a k předstírání, že jde o legitimní záležitost.

Ale vraťme se k pojmu menšiny. Zhruba řečeno je to významná skupina jednotlivců lišící se od většiny něčím podstatným, ale někdy i nepodstatným. Již jsem zmínila, že někdy může mít i původní většina postavení menšiny ve smyslu nerovnoprávného postavení politicky, kulturně, nábožensky a podobně (v koloniích, postavení českého národa před rokem 1918 v českých zemích, během německé okupace, atd.) Tradičně za nejpodstatnější jsou uznávány národnostní menšiny, český zákon uznává v České republice dvanáct národnostních menšin. K obecnému překvapení náboženská identita začíná po dvou stech letech opět zvyšovat svou roli. Ještě zmíním, že pojem menšiny se téměř nekontrolovatelně rozšiřuje.

V mezinárodních principech je pojetí etnické menšiny velmi široké, zahrnuje jazyk, tradice, zvyky, kulturu, solidaritu i vůli svou identitu udržet. Od Versailleského míru byl zahrnut i princip sebeurčení. Málo je zahrnut vztah menšin k většině, k jejímu hodnotovému světu. Podceňuje se, že imigranti přicházejí nejen z politických důvodů, ale většinou z ekonomických důvodů. To samozřejmě nejvíce vyhovuje neoliberální podnikatelské vrstvě, jejímu úsilí o maximalizaci zisku s pomocí levné pracovní síly. Samozřejmě velmi záleží na tom, v jakém počtu a v jakém časovém rozmezí imigranti přicházejí a jakým způsobem jsou úřady filtrováni. Je dostatek evidence, že nejen v první generaci jde kultura i historie, a často i politika, mimo jejich schopnost a možnost se do nové společnosti integrovat, což vede k nejrůznějším konfliktům, zvláště ve druhé a třetí generaci. Pokud jsou skupiny migrantů poměrně početné, začnou vytvářet vlastní komunity, s vlastní kulturou, náboženstvím, ale i ambicemi. Historie země, kultura tradice, a dimenze, které duchovně přispívají k integritě společnosti národa, pociťují spíše jako břímě, téměř jako diskriminaci a začnou usilovat o různá kulturní, náboženská a politická privilegia, z čehož vzniká dlouhodobě napětí a konflikty, zvláště v době ekonomických, politických nebo mezinárodních problémů. To samozřejmě dále ztěžuje jejich integraci. Psychologickými důsledky se téměř nikdo nezabývá.

Naopak, společnost vlivem menšin, včetně těch, které vznikají také na jiných než etnických principech, se fragmentuje, atomizuje do nejrůznějších dílčích zájmů a tím se oslabují i tak křehké podmínky pro rozvíjení funkční demokracie. Demokracie potřebuje poměrně jasnou představu o tom, co jsou společné potřeby a zájmy veřejnosti, společnosti, národa, státu. Vzhledem k tomu, že demokracie není většinou schopna uspokojovat pseudonároky stále se množících menšin, a že veřejnost, bohužel, není dostatečně vzdělávána v demokratických hodnotách a je přístupná manipulaci, vytváří se podmínky pro autoritativní vládu, v současnosti zvláště pro vládu mocných korporací, tedy fašismu.

Za takové situace je nebezpečí, že početná menšina se upne na autoritativní moc a stane se nástrojem k potlačování důležitých aspektů identity a integrity většiny, včetně kultury, historie, demokracie. V tomto směru proces již delší dobu probíhá i když jinými prostředky. Menšiny mají velkou inklinaci vidět jako zdroj problémů většinovou společnost a ve své odcizenosti mají také inklinaci vidět sebe jako něčím nadřazené většině. K této situaci přispívá i nedostatečná obecná sebeznalost společnosti, nedostatečná komunikace, nedostatečná politická dospělost lidí a nedostatečná zodpovědnost politiků. Proč tomu tak je, je velmi urgentní otázka. Většina společnosti si již ani neuvědomuje jaká práva a vymoženosti by ztratila změnou k autoritativnímu, tentokrát pravicovému systému, neboť mladší generace vyrůstají na jednostranném negativním a neobjektivním pohledu na období před rokem 1989, a nejen období komunismu, a na zidealizovaných představách o mezinárodních uskupení jako je EU, NATO a Západ obecně. Je užitečné připomenout, že opuštění demokracie a násilný pravicový vývoj nastal ve 30. letech v Německu, měl mnoho opory nejen mezi frustrovaným obyvatelstvem Německa, ale měl mnoho sympatií i na Západě ve vládnoucích vrstvách, které byly spjaty s mocnými ekonomickými korporacemi, jimž byla a je v podstatě demokracie na obtíž, ale expanze je pro ně nutností. Ony se odmítají stát konstruktivní, demokratickou součástí společnosti, států, neboť by to omezilo jejich zisky. Jakákoli podstatná expanse však sebou přináší problém migrace.

Ekonomický liberalismus, neboli tržní ekonomika či kapitalismus, má expansi zabudovanou ve své podstatě, ať už jde o výrobu, území, přírodní zdroje, levnou pracovní sílu, politický vliv. Expanzi potřebuje k vytváření oněch nestoudných zisků sloužících hlavně k soukromým zájmům malé menšiny. Veřejné zájmy zůstávají mimo její zájem. Naopak nezaměstnanost, bezdomovectví, ale i imigrace jako prostředek levné pracovní síly, se stává hrozbou vůči těm, kteří zaměstnání a slušný život ještě mají. Hlasy, které volají po tom, aby Západ řešil problémy v zemích, odkud imigranti přicházejí a nepřenášel tyto problémy na země, které se těžce dopracovaly podmínek pro demokracii, mají pravdu. Relevantní pravdou také je, že země střední Evropy, s výjimkou Německa, nejsou zodpovědné za důsledky západního kolonialismu.

Nejenže mocné podnikatelské vrstvy Západu vlastně nemají zájem přispívat k rozvoji podmínek pro funkční demokracii, včetně přijatelné sociální dimenze, tam, kde to je třeba, ale svými přístupy, do nichž patří umělá migrace, multikulturalismus a rostoucí počet různých menšin, podmínky pro demokracii vědomě nabourávají tam, kde existují. Vytváření výhodného uplatnění pro imigranty napětí ve společnosti samozřejmě zvyšuje, neboť každý stát má velký počet nezaměstnaných a pro ně by potřeboval uplatnění.

Již od 80. let začalo být na Západě slyšet o multikulturalismu, což zase nebylo nic tak divného, neboť většina zemí měla koloniální minulost a málokoho napadlo, že se tento koncept stane, pravděpodobně záměrně, brzdou dalšího rozvíjení demokracie na národní a státní úrovni. Důraz na veřejné, národní potřeby a zájmy byl postupně nahrazován užšími skupinovými, vlastně menšinovými zájmy a mnohé agendy týkající se veřejných zájmů (zdravotnictví, vzdělání, doprava, sociální úroveň, atd.) byly přesouvány do soukromých rukou s perspektivou soukromých zisků. V zemích střední Evropy se rušila konkurenceschopnost a soběstačnost. Koloniální protidemokratické principy se začaly uplatňovat i na domácích půdách západních zemí. Na Západě se veřejnost i bránila, ale plně celému procesu nerozuměla. Věděla však, že její životní úroveň byla od 50. let značně vyšší než jinde a nechávala se uklidňovat sliby, které většinou nebyly plněny.

Po roce 1989 nastala v této neoliberální, neokoloniální orientaci další podstatná změna. Její kořeny čekají na důkladný výzkum. Její podstata tkví v rozpadu komunistického bloku, zániku konkurence mezi komunistickým a tzv. liberálně-demokratickým blokem a ve zbrklé a nezodpovědné privatizaci v postkomunistických zemích, výprodeji všeho cenného do zahraničních rukou a navázání středoevropských zemí na tržní ekonomiku Západu. Proces byl doprovázen nezřízenou korupcí, pro kterou byly vytvořeny záměrně podmínky. Zároveň začal příliv imigrantů, zatím ne masový, oficiálně v zájmu ekonomiky, ale opět daleko více v zájmu udržení levné pracovní síly a maximalizace zisků pro tak zvané investory. Tržní ekonomika se začala předkládat jako demokracie, podobně jako menšiny, ač demokracie ke své existenci potřebuje jiné hodnoty a filosofické základy než je individualismus, destruktivní konkurence, práva menšin, multikulturalismus, a nakonec masová imigrace. Také se začalo ve spojení s EU mluvit o evropských hodnotách. Tyto pokrytecké odkazy jsou iluzí, neboť nikdo pořádně neví, co jim jejich nositelé míní. „Jako reálně postižitelná se jeví spíše evropská civilizační zkušenost“, která je velmi různorodá. (Jaroslav Pánek, Diskuse o migraci a politické korektnosti. Akademický bulletin. (Htp://abicko.avcr.cz/2016/09/index.html).

Nejzáludnější na záměně demokracie s neoliberalismem bylo blokování rozvoje podmínek nutných k rozvoji funkční demokracie, sociální úrovně, k blokování efektivního vlivu veřejnosti na politiku. K nedostatečné politické a mravní úrovni společnosti přispívají nejen media, ale i upadlá kultura orientovaná hlavně na soukromí lidí a pudové záležitosti. Orientace na množící se skupinové zájmy po roce 1989 rychle zintenzivněla. Entita společnosti byla již v polovině 80. let odmítnuta Lady Thacherovou jako neexistující, se záměrem narušit orientaci na společné veřejné potřeby a zájmy. Začaly a pokračují i útoky na entitu národa a národní zájmy, pojem nacionalismus začal být používán převážně v negativním smyslu, pojem multikulturalismus výhradně v pozitivním smyslu. Důraz na charitu a granty začal nahrazovat orientaci na efektivní státní politiku.

V této situaci se k nám přihnal koncept multikulturalismu a zvláštní široce rozepjatý koncept tolerance, a důraz na práva jak etnických menšin, tak jiných menšin. Vzhledem k tomu, že u nás zpočátku žádné významné menšiny nebyly, relevantní evropské instituce se začaly vyžívat v kritice naší politiky vůči našim Romům, vůči naší „netoleranci“, sociální a kulturní necitlivosti, aniž vůbec rozuměly celému problému a aniž měly znalosti a pravdu. A řada placených neziskových organizací neminula příležitost kritizovat většinovou společnost, aniž sama měla ponětí, jak problémy řešit. Rostoucí počet chudých, nezaměstnaných a bezdomovců šel naprosto mimo jejich zájem. Téměř se zdá, že hlavní účel těchto přístupů bylo podemletí sebeúcty a sebedůvěry českého národa a přivedení ho do stavu snadné manipulace pro cizí zájmy. Nový kolonialismus. Kolonialismus většinou začal s brutálním narušením kulturní identity postižených národů a tím zničením jejich sebeúcty.

Hlavním přehlíženým výsledkem na Západě šířeného multikulturalismu, zdůrazňování identity a práv etnických i jiných menšin, je tedy narušení konceptu společnosti v souladu se zmíněným výrokem Margaret Thacherové, že žádná společnost neexistuje, jen jednotlivec, rodina a stát. To vede k atomizaci společnosti, k atomizaci pohledů na historii, ke vzrůstajícímu napětí ve společnosti, k nedostatku její soudržnosti a k narušení pocitu sounáležitosti, tedy k vědomému oslabování podmínek nutných pro demokracii. Ta se bez značného stupně kulturní, historické a sociální integrity neobejde.

Zkušenosti dávno předtím ukazovaly, že kulturně rozdílné menšiny, vyznávající jiné morální hodnoty, jiné náboženství, atd. ve skutečnosti integrovat nelze, že u většiny jejich náboženská a hodnotová odlišnost a jejich historická zkušenost uvnitř stále doutná, podporovaná oficiální politikou. Z toho ale plynou také problémy ba i tragedie v těchto rodinách, když se děti z první generace chtějí přizpůsobit většinové společnosti. Jakoby se čekalo na příležitost, až je bude někdo chtít použít v konfliktu proti většinové společnosti. Opět nikdo tento problém moc nezkoumá. Pro ekonomický neoliberalismus je typické vytváření vážných sociálních a společenských problémů, jejichž řešení pak nechává na daních většinové společnosti. Opresivní charakter těchto přístupů se momentálně odráží i v přípravě zákonů, které mají zakázat jakékoli výhrady k chování příslušníků etnických, náboženských a sexuálních menšin. (Keller, Právo, 25. 6. 2016).

Za dané situace středoevropská veřejnost nedostala po roce 1989 možnost se orientovat podle svých možností, pozitivních zkušeností, nedostalo se jí politického vzdělávání relevantního k demokracii, ani možnost politiku efektivním způsobem ovlivňovat k vlastním důležitým potřebám a zájmům, včetně národních. I výklad historie se začal soustřeďovat na nepodstatné, jednotlivé, a začaly útoky proti význačným osobnostem našich novodobých dějin, proti osvícenství, českému národnímu obrození přesně proto, že byly spjaty s úsilím o demokratizaci společnosti, o úroveň celého národa, o sociální spravedlnost.

Pod náporem intensivní západní propagandy v zájmu globalizace, EU, NATO, multikulturalismu, stále se rozšiřujících nejrůznějších práv, česká veřejnost, včetně většiny politiků, měla příliš dlouho inklinaci přijímat vývoj nekriticky, a teprve v posledních letech začala situaci více rozumět. To však neznamená, že začala mít více vlivu na politiku ve svůj prospěch, že měla možnost zabránit, aby výsledky práce mnoha generací nebyly zcizovány v zájmu soukromých zájmů domácích, církevních i cizích. Je tragedií, že opět převažuje jen ekonomický pohled na společnost.

Náhlý důraz na stále se rozšiřující práva, včetně menšin, popírání, že existuje něco jako národní zájmy, se stal výrazným rysem politiky a zároveň prostředkem útoků různých západních organizací na český národ jako na nacionalistický, netolerantní a málem rasistický. Rómům byla vtloukána s jejich právy v podstatě nenávist vůči většinové společnosti. O jejich vlastní zodpovědnosti, povinnostech a loajalitě obvykle nepadlo ani slovo. Vítky k našemu chování k nám chodí zcela pravidelně z nějaké komise EU, a ty jsou nejen urážlivé, ale i nespravedlivé. Ale nad tím se nikdo nepozastavuje. Ocenění našich přístupů nebo pomoc není téměř žádná, navzdory, že si zahraniční podniky odvážejí do svých zemí přes 400 miliard Kč ročně. Zpět dostáváme v dotacích přibližně jednu desetinu. (Keller, Právo, 25. 6. 2016). Když jsem byla před řadou let ve Slovinsku a měla tam přednášku o demokracii, jedna historička na mé názory překvapeně zareagovala větou, že demokracie je přece hlavně o menšinách. Ačkoli to je malý národ, s minimálními menšinami, na studium menšin tam mají celý ústav.

Všimly jste si, jak se pojem práv a menšin neustále rozšiřuje? V důsledku Velké francouzské revoluce se koncept práv vztahoval hlavně k občanským právům jednotlivce, který do té doby neznamenal nic. Koncept práv přispíval k zrovnoprávnění lidí, k odstranění stavovské organizace společnosti, v níž většina měla jen povinnosti a bídu, a malá mocenská menšina měla velká privilegia. Jak jsem již zmínila, pojem menšin se původně vztahoval jen k etnickým menšinám. Začal se hlavně uplatňovat po 1. světové válce především vůči nově vzniklým státům střední Evropy, a znovu po 2. světové válce. Od sedmdesátých let 20. století, s rozšiřováním moci korporací, neoliberalismu a postmodernismu se začal pojem záměrně rozšiřovat o menšiny rasové, náboženské, pohlavní orientace, kulturní, politické, zájmové, atd. Vzhledem k tomu, že neexistuje žádná přesná definice menšiny, možnosti pro rozšiřování pojmu jsou téměř neomezené. Podobné možnosti jsou pro rozšiřování pojmu práv. Čím více menšin, tím větší atomizace společnosti, více nezdravé konkurence o finanční zdroje, tím více konfliktů, chaosu, oslabování identity a integrity většinové společnosti, a tím obtížnější dohoda o důležitých společných potřebách a zájmech. Vytrácí se důraz na většinu, bez jejíž existence svázané s politikou, s její kulturní a mravní úrovní, politickou dospělostí není demokracie možná. Vytvářené podmínky jsou tak daleko více zralé pro nějaký autoritativní režim, než pro demokratický.

Jinými slovy vytvářejí se podmínky pro mocenské ekonomické a politické zájmy velkých a nadnárodních korporací, které nemají zájem na existenci demokracie, na existenci integrovaných národů, které vyrůstaly z určitých kulturních, mravních i náboženských kořenů, s ohledem na úroveň všech svých členů. Dnes ekonomicky a finančně nejmocnější vrstvy mají zájem jen na levné pracovní síle (a nevadí jim ani otrocká) a na svých ziscích. Přitom čím úspěšnější jsou v rozkládání společnosti, národů, demokracie, tím větší pohrdání pro lidi mají. Zároveň v osobě Frau Merkelové vítají s otevřenou náručí statisíce muslimských imigrantů, vymýšlejí nevěrohodné argumenty pro jejich nutnost, místo aby konečně přestaly dělat strašlivé problémy v zemích odkud tito lidé přicházejí. Nutí je do zemí, kde se jim rozklad společností, národů a států zdá ještě málo rychlý. Tím samozřejmě oslabují integritu a stabilitu společnosti také ve smyslu rozdělování většinové společnosti v náhledech, jak řešit prohlubující se vážné problémy a konflikty. Většinová společnost, či spíše veřejnost, bohužel, nezná hlouběji historii, nedovede se poučit, je poměrně snadno manipulovatelná a politikové na tom nejsou o mnoho lépe. Chybí zodpovědná media, politické vzdělávání v duchu demokracie, chybí obecná diskuse o problémech, spění k rozumným kompromisům ku prospěchu všech a celku – národa, státu ve prospěch funkční demokracie.

Cílená atomizace společnosti, zájmů, kultury, pohledů na historii, odsouvá do nedůležitosti politickou sféru jako veřejnou sféru bez jejíž existence demokracie také není možná. Masová imigrace má silný potenciál k tomuto rozkladu podstatně přispívat. Pro demokracii je nejdůležitější vzdělaná a politicky dospělá veřejnost se svou informovanou a zodpovědnou účastí v politice. Trvalo několik století, než vývoj v Evropě dospěl do úrovně schopné funkční demokracie. Demokratizační vývoj, včetně úsilí o sociální úroveň lidí byl ve 20. století několikrát brutálně narušen pokusy mocenských vrstev. Zdá se, že jsme svědky dalšího takového pokusu se strany nadnárodních korporací s pomocí neoliberální globalizační ideologie a všech nepřátel demokracie, prostřednictvím masové migrace z rozdílných civilizačních světů. Když ze Západu útočí na naši „nesolidárnost“, je třeba jim připomínat, že Západ odevzdáváme v podobě zisků zahraničních podniků ročně 10% bohatství, které je v této zemi vytvořeno. A že jsme na destruktivním kolonialismu neměli žádný podíl.

Je naší povinností trvat a hájit humanitní a demokratické hodnoty, do nichž už přes dvě stě let patří entita národa se svou kulturou, historií, pocitem sounáležitosti a společným úsilím našich předků o jeho úroveň. Máme zodpovědnost vůči své minulosti, vůči sobě i vůči budoucím generacím, a této zodpovědnosti se nesmíme vzdát ve prospěch nějakých pseudohumanitních ideálů a experimentů destruktivních k národům a demokracii. Úkol je to nesnadný, ale jeho naplňování je jedinou cestou k zachování důstojnosti nás všech i budoucích generací. Demokracie jako filosofie i jako systém, je jediný, který vytváří podmínky k pozitivnímu rozvoji většiny lidí, celku a ne na úkor slabších. A demokracie je neoddělitelně spjata s entitou národa a státu.

Národy se vyvinuly hlavně z kulturních kořenů, dlouhým historickým a bolestným procesem ve kterém dobývání svobody, pocit sounáležitosti, úsilí o důkladnou společenskou a historickou reflexe a sdílení humanitních hodnot jako úsilí o  rovnost lidí, o spravedlnost a o sociální důstojnost všech lidí hrály primární roli. Národ v evropském smyslu je a dlouho bude nejširší entitou, se kterou se lidé mohou ještě smysluplně ztotožnit - kulturně, historicky, emocionálně, společensky, politicky, sociálně, mravně. Narušování integrity a identity národů, redukování lidí jen převážně na ekonomickou dimenzi, na levnou pracovní sílu, přinese nejen hrubé ochuzování identity většiny jednotlivců, vytváření levné pracovní síly, ale bude zdrojem trvalých vnitřních i vnějších konfliktů. V současnosti potřebujeme ne oslabovat národní a historickou identitu a integritu českého národa, jak se o to snaží síly spojené s EU, globalizací a různými zahraničními zájmy, ale naopak ji posilovat, nedovolit desinterpretaci ani přítomnosti ani minulosti, a to jak v zájmu důstojné existence národa tak v zájmu udržení podmínek pro rozvíjení demokracie. Masaryk měl pravdu v tom, že funkční demokracie musí vycházet z podmínek, možností a pozitivních tradic každého individuálního národa. A ty jsou u každého národa jiné. To samozřejmě implikuje, že by velké státy a národy měly mít patřičný respekt k menším a slabším a nevnucovat jim svoje představy o uspořádání světa.