Menšinové školství a Ústřední matice školská

Eva Lukešová

80. léta 19. století jsou spjata se vznikem tzv. národních obranných organizací. Vyplývá to z dobové společenské a politické situace, souvisí s vyostřováním vztahů mezi Čechy a Němci. Těsné soužití Čechů a Němců s sebou neslo národnostní konflikty. Jeden takový spor se rozhořel v oblasti školství. Jednalo se o vyučovací jazyk na školách v národnostně smíšených oblastech. Týkalo se to všech stupňů škol, především pak škol obecných.

Na otázku vyučovacího jazyka pamatovala tzv. prosincová ústava z roku 1867. Její 19. článek říkal, že v mnohonárodnostních zemích habsburské monarchie mají mít příslušníci každé národnosti možnost vzdělávat se v mateřském jazyce, aniž by byli povinni učit se jiný zemský jazyk. Tím byla ve školství zaručena jazyková rovnoprávnost všech v zemi obvyklých řečí. Ústava tak v obecné rovině definovala vznik národnostních škol, školské zákony pak tuto problematiku rozvedly podrobněji. Na říšské úrovni to byly tzv. Hasnerovy zákony, nesoucí jméno podle tehdejšího ministra kultu a vyučování Leopolda Hasnera von Arth. Byl to soubor tří zákonů, jimiž se obecné školství řídilo až do zániku monarchie. Školský zákon ze dne 14. května 1869 stanovil, že o vyučovací řeči rozhodují zemské úřady po poradě se zřizovatelem školy. Definoval též podmínky, za kterých měly být obecné školy zakládány. § 59 tohoto zákona nařizoval, aby tam, kde v okruhu jedné hodiny cesty žije během pěti let průměrně více než 40 školou povinných dětí, které musí chodit do školy půl míle vzdálené, byla zřízena obecná škola, kde by se děti mohly vzdělávat ve svém rodném jazyce.

Pro menšinové školství žádný speciální zákon neexistoval. Zabývaly se jím pouze Hasnerovy zákony, které měly působnost pro celé Předlitavsko. V jejich rámci pak zakládání škol upřesňovaly zákony zemské, které převzaly § 59 říšského zákona. Zemský zákon o zřizování a udržování veřejných škol národních byl vydán pro Čechy 19. února 1870, pro Moravu 24. ledna 1870 a pro Slezsko 28. února 1870.

Zemské zákony z roku 1870 přidělovaly každého žáka obecné školy určité školní obci a škole bez ohledu na to, zda ovládal tamní vyučovací jazyk. Zřizování škol a vymezování jejich spádových oblastí (školních obvodů) bylo prováděno teritoriálně, takže se stávalo, že dítě bylo svěřeno škole, jejíž vyučovací řeči nerozumělo. Proto se v národnostně smíšených lokalitách přistoupilo k zakládání národnostních škol.

Nacionalisté¹  považovali děti za majetek národa. Aby si je národ pro sebe udržel, což bylo důležité pro jeho přežití, muselo jim být poskytnuto vzdělání v jejich rodné řeči. Z pohledu nacionalistů byly děti nejvhodnějším objektem pro budování národního vědomí, na rozdíl od jejich národnostně vlažných rodičů, kteří často proti dvojjazyčnosti svých dětí nic nenamítali, ale naopak ji podporovali. Tady se vytvořil prostor pro agitaci národních obranných organizací. Česká i německá strana přesvědčovala rodiče, aby zapsali děti právě do jejich školy. Češi zdůrazňovali důležitost výchovy v mateřském jazyce pro správný vývoj dítěte, Němci zase argumentovali užitečností němčiny. Obě strany lákaly poskytováním finančních podpor a darů.

Otázka národnostního školství nebyla dostatečně právně podchycena, proto se v národnostně smíšených oblastech, kde se nepodařilo dosáhnout založení veřejné menšinové školy, otevřelo pole působnosti pro místní školské spolky, aby svépomocí zřizovaly a vydržovaly školy soukromé. Setkáváme se s tím od 70. let 19. století. Soukromé školy podléhaly státnímu dozoru a ve všech ohledech musely splňovat stejná kritéria jako školy veřejné. Pokud byla soukromá škola srovnatelná se školou veřejnou, mohla získat právo veřejnosti, byla tedy způsobilá vydávat žákům právoplatná vysvědčení.

Roku 1880 byl ve Vídni zřízen spolek Deutscher Schulverein, jehož cílem bylo podporovat německé školství ve všech rakouských zemích. Deutscher Schulverein zakládal v národnostně smíšených regionech soukromé školy a následně usiloval o jejich zveřejnění. V reakci na to se česká strana rozhodla vybudovat podobnou organizaci, která se bude starat o české školství v českých zemích. Výnosem místodržitelství ze dne 15. listopadu 1880 byly schváleny stanovy spolku nesoucího název Ústřední matice školská. O jejím vzniku byla veřejnost informována prostřednictvím provolání pro Čechy, Moravu a Slezsko, které vyzývalo k pomoci zajistit školní výchovu českých dětí v jejich rodné řeči.

Postavení Ústřední matice školské nebylo jednoduché. Musela se potýkat s nepřízní úřadů a s nedostatkem financí. Domnívala se, že zřízení české matiční školy donutí místní správu k založení školy veřejné. Byl to však příliš optimistický předpoklad. Dále bylo možné usilovat, aby matiční školy převzal stát. Ústřední matice školská by již nemusela tyto zveřejněné školy financovat a ušetřené prostředky by mohla věnovat na provoz dalších škol. Ústřední matice školská působila především v Čechách, na Moravu svou činnost rozšířila až na počátku 20. století. Počet škol, které založila, byl poměrně nízký. Souběžně se vznikem německých krajinských spolků se totiž utvořily další národní obranné organizace, jejichž pracovní náplní byla mimo jiné rovněž podpora českého školství.

Během první světové války činnost Ústřední matice školské z pochopitelných důvodů stagnovala, což vyústilo až k jejímu pozastavení v roce 1916. Po skončení války opět své fungování obnovila, a to s velkým nadšením ze vzniku Československa. Oznámila, že má v úmyslu být i nadále aktivní. Problematiku národnostních menšin a menšinového školství musela řešit i první Československá republika. Zástupci Ústřední matice školské se zapojili do jednání o školských, národnostních i jazykových zákonech a podíleli se na jejich tvorbě. Výsledkem byl zákon č. 189/1919 Sb. z. a n., ze dne 3. dubna 1919, o školách národních a soukromých ústavech vyučovacích a vychovávacích (tzv. Metelkův zákon), který garantoval každé národnostní menšině právo na své školy. Menšinové školství se tak dočkalo zákonného podkladu, díky němuž získaly všechny minority stejné postavení. Proti tomuto zákonu okamžitě protestovala německá menšina.

S ohledem na změněné podmínky si Ústřední matice školská vytkla nové úkoly. Hned po vzniku Československa se totiž objevovaly hlasy, že Ústřední matice školská je již zbytečná. Tento názor ji provázel po celou dobu její poválečné existence a komplikoval jí působení. Byla nucena dokazovat a obhajovat svou důležitost a přesvědčovat o ní veřejnost. Panovala obecná představa, že se o vše postará stát a nejsou potřeba speciální organizace zabývající se záležitostmi, které mají řešit státní orgány. Ústřední matice školská zdůrazňovala význam českého školství jako základu státu a svou nezastupitelnou roli na tomto poli. Prohlašovala, že práva českého národa nejsou na jeho území zcela zajištěna. Už pět let po válce varovala před nebezpečím pro Československo z německé strany a vyjadřovala obavy z toho, že Německo bude chtít zvrátit mírové smlouvy. Vedle toho ji znepokojovala činnost německého školského spolku Deutscher Kulturverband, který byl pro území Československa zřízen jako nástupce spolku Deutscher Schulverein a měl stejné cíle jako jeho předchůdce. S poukazem na svého německého rivala zdůvodňovala svou další národní práci, kterou považovala za nezbytnou pro udržení státu. Československo podle ní sice zaručilo práva menšin, ale už nedovedlo garantovat práva vlastního národa v území, kde tvořil minoritu. Ústřední matice školská se zavázala, že bude svépomocí doplňovat stát v oblasti osvěty a kultury. Zaměřila se především na vybudování českého školství v pohraničí. Tvrdila totiž, že navzdory školským zákonům, které formálně zaručovaly vzdělávání českých dětí v mateřském jazyce, se tak ve skutečnosti nedělo, a že pro české rodiče a jejich děti se toho mnoho nezlepšilo oproti předchozímu období monarchie.

Během pěti let od vzniku Československa převzal stát do své správy matiční obecné školy a matiční reálné gymnázium v Orlové. Ústřední matice školská se tak mohla soustředit na jiné aktivity a obecné školy zakládala už jen v místech, kde nebyl zákonný počet českých žáků potřebný ke zřízení veřejné školy. Zároveň rozšířila své pole působnosti o péči o české školy na Podkarpatské Rusi a na Těšínsku. Důraz kladla na mateřské školy a opatrovny, které vychovávaly děti už od útlého věku v mateřském jazyce a slibovaly tak budoucí návštěvnost českých obecných škol. Po absolvování české obecné školy v národnostně smíšeném území neměly děti často možnost pokračovat v dalším vzdělání v mateřském jazyce. Byly nuceny přejít do německých měšťanských nebo jiných vyšších škol. Proto Ústřední matice školská zakládala matiční měšťanské a další vyšší školy. Pro Čechy, děti i dospělé, v národnostně smíšeném území, kteří neovládali spisovnou češtinu, protože neměli možnost se v ní vzdělávat, pořádala jazykové kurzy. Kromě toho Ústřední matice školská různými způsoby podporovala další školy. Přispívala obcím na školní budovy, zakládala žákovské a lidové knihovny, dodávala radiové přijímače jako moderní pomůcku při vyučování, přispívala na pomůcky a knihy, podporovala školní docházku placením cestovních nákladů pro děti ze vzdálenějších obcí, poskytovala příspěvky na stravování přespolních žáků, pomáhala chudým žákům, udělovala studentům stipendia a pořádala vánoční nadílky.

Podle Ústřední matice školské byla společnost lhostejná k národnostním otázkám. Její představitelé ustavičně zdůrazňovali důležitost všech národních obranných organizací. Do kontrastu dávali silné vlastenecké cítění Němců. Apelovali, aby byly zřizovány její místní odbory, ideálně aby se odbor nacházel v každé české obci. Vyzývali Čechy žijící ve vnitrozemí, aby se zajímali o pohraničí, a kritizovali stát, že se dostatečně nestaral o zabezpečení českého školství v národnostně smíšených oblastech. Varovali, že poněmčené území je ohroženo stejně jako před válkou, a jako odstrašující příklad uváděli Lužické Srby, kteří neměli v Německu ani jedinou školu se svým jazykem.

Podzim roku 1938 a odstoupení pohraničí znamenaly zrušení Ústřední matice školské v tomto pásmu a zabavení jejího tamního majetku Němci. Ústřední matice školská tak přišla o nemovitosti a vybavení škol, které nebylo převezeno do vnitrozemí. Působila tedy pouze v neobsazeném zbytku Československa. Byla uzavřena převážná většina mateřských škol a opatroven a všechny obecné a střední školy. Stejný osud potkal i část odborných škol, které nebyly přemístěny do nezabraného území, tam byly přeloženy veškeré odborné školy pro ženská povolání. Po 15. březnu 1939 se příslušnost Ústřední matice školské oficiálně vztahovala pouze na oblast protektorátu Čechy a Morava, ale ve skutečnosti se starala ještě o několik českých mateřských škol v pohraničních obcích, kde i po odtržení stále žilo větší množství obyvatelstva české národnosti. Nicméně i ty byly uzavřeny. Výnosem úřadu pověřence pro organizace při úřadu říšského protektora ze dne 19. srpna 1944 byla Ústřední matice školská pro podporu protinacistických snah rozpuštěna a její majetek zabaven. Likvidace spolku se však do konce války nestihla, takže záhy po osvobození republiky mohla Ústřední matice školská opět zahájit svou činnost. Nastala obdobná situace jako v roce 1918. Ústřední matice školská prohlásila, že osvobození republiky neznamená konec matičním aktivitám a ztrátu smyslu její existence. Věděla, že již nebude obrannou organizací, jelikož výuka českých dětí v mateřském jazyce byla samozřejmá. Svou budoucnost viděla obecně v oblasti školství, osvěty a kultury. Plánovala podporu pohraničních škol a tamních nemajetných žáků a jejich rodičů zajišťováním učebních pomůcek a ošacení, poskytováním odměn, příspěvků na výživu, podpor a stipendií, přispíváním na jízdné do vzdálenějších škol, zřizováním ozdravoven, internátů apod.

Stejně jako po roce 1918 se Ústřední matice školská hlásila ke spolupráci s vládou a chtěla získat podporu veřejnosti, takže opět zdůrazňovala, že stát nezvládne všechno. Ze strany vlády pochybnosti o potřebnosti Ústřední matice školské nezazněly, jinak tomu však bylo u části veřejnosti, která argumentovala, že v Československu už nebudou jinojazyčné menšiny. Ústřední matice školská na to reagovala připomínáním, že za hranicemi stále žije nepřítel.

Ústřední matice školská se pustila do nápravy škod, které válka školám v pohraničí způsobila. Poskytovala finance na nákup nejnutnějšího zařízení, učebnic, knih, pomůcek, školního rozhlasu, loutkových divadel atd. Pro děti přicházejících dosídlenců zřizovala v pohraničí mateřské školy. Pod svou ochranu vzala lužickosrbskou mládež, pro kterou založila ve Varnsdorfu a České Lípě první školy poskytující jí vzdělání ve vlastní rodné řeči. Ve Varnsdorfu to byly kurzy učiva měšťanských škol, přizpůsobené potřebám zemědělství a obchodu, a v České Lípě lužickosrbské gymnázium. V obou těchto městech vybudovala pro Lužické Srby rovněž internáty. Výsledkem matiční pomoci měla být stabilizace pohraničí, které by plnilo funkci bariéry proti německému náporu. Přes tyto záslužné aktivity nedosahovala matiční činnost významu, jaký měla před rokem 1938. Její představitelé se však snažili udržet spolek při životě. Ovšem po únoru 1948 byla existence Ústřední matice školské neudržitelná. Stát deklaroval, že se o školství a osvětu postará zcela sám a podpůrné aktivity speciálních spolků nepotřebuje, dokonce jsou mu na obtíž, jelikož komplikují jednotné řízení. Budoucnost Ústřední matice školské byla evidentní, rozhodlo se o její likvidaci, která byla dokončena 31. března 1951. Netýkalo se to pouze Ústřední matice školské, zákon č. 68/1951 Sb., ze dne 12. července 1951, o dobrovolných organisacích a shromážděních, rušil všechny spolky.

¹ Výraz „nacionalista“ používám v textu ve smyslu obecné definice nacionalismu, tedy jednoduše řečeno zdůrazňování významu národa, snaha utvářet národní uvědomění a usilování o národní emancipaci.

Prameny:

Národní archiv, Ústřední matice školská, karton 59, 60, 61, 62 a 63 - zápisy z valných hromad, výroční zprávy, úřední korespondence.

Prameny publikované:

1880-1930, padesát let Ústřední matice školské: Pamětní list vydaný na oslavu půlstoleté činnosti Ústřední matice školské v Praze. Praha 1931.

Literatura:

BĚLEHRÁDEK, František. Školství menšinové a Ústřední matice školská. In TOBOLKA, Zdeněk Václav (ed.). Česká politika. Díl V. Kulturní, zvláště školské úkoly české politiky. Praha 1913, s. 335-433.

KYOGOKU, Toshiaki. Vývoj obecného školství na Moravě v 70. letech 19. století: K problematice tzv. „germanizace" za německo-liberální vlády. In Časopis Matice moravské 120, 2001, č. 2, s. 433-451.

KYOGOKU, Toshiaki. Národní agitace a obecní školství na Moravě na přelomu 19. a 20. století. Boj o české dítě. In BINDER, Harald - KŘIVOHLAVÁ, Barbora - VELEK, Luboš (edd.). Místo národních jazyků ve výchově, školství a vědě v habsburské monarchii 1867-1918. Praha 2003, s. 563-578.

MALÁ, Alena - POKORNÝ, Josef - ŠPIRITOVÁ, Alexandra. Ústřední matice školská a přidružené fondy: Skupinový inventář. Praha 1963.

MĚCHÝŘ, Jan. České národní menšinové školství v Čechách 1867-1914. In KÁRNÍK, Zdeněk (ed.). Sborník k problematice multietnicity. České země jako multietnická společnost: Češi, Němci a Židé ve společenském životě českých zemí 1848-1918. Praha 1996, s. 67-84.

MORAVEC, F. V. Česká politika obecnoškolská. In TOBOLKA, Zdeněk Václav (ed.). Česká politika. Díl V. Kulturní, zvláště školské úkoly české politiky.

Praha 1913, s. 195-334.

ŘEHÁČEK, Karel. Ústřední matice školská v letech 1918-1951. In Paginae historiae: Sborník Národního archivu 15, 2007, s. 97-130.

ŠPIRITOVÁ, Alexandra. K dějinám Ústřední matice školské. In KODEDOVÁ, Oldřiška et al. Učitelé v práci a v boji: Sborník vzpomínek a studií 1848-1918. Praha 1971, s. 70-82.

ŠPIRITOVÁ, Alexandra. Ústřední matice školská v letech 1880-1919. In Paginae historiae: Sborník Národního archivu 1,1993, s. 178-195.

TRAPL, Miloš. České menšinové školství v letech 1918-1938. In České národní aktivity v pohraničních oblastech první Československé republiky. Šenov u Ostravy 2003, s. 109-117.

ZAHRA, Tara. The Battle for Children: Lex Perek, National Classification, and Democracy in the Bohemian Lands 1900-1938. In FASORA, Lukáš - HANUŠ, Jiří - MALÍŘ, Jiří (edd.). Moravské vyrovnání z roku 1905: Možnosti a limity národnostního smíru ve střední Evropě. Brno 2006, s. 129-143.

Eva Lukešová je vzděláním historička a archivářka, dříve pracovala v Historickém ústavu AV ČR, nyní v Národní technické knihovně.

Článek vychází z její diplomové práce.

Česko-lužický věstník, č. 1 / leden 2017, str. 3-5