Mediální koncept ANS

Duben 18, 2017

Aliance národních sil

Média ČR ve světovém kontextu

Během několika málo měsíců prošel obsah západních a mezinárodních médií hlubokými změnami. Jsme svědky vzniku jakési dominantní entity (mediální kliky), o které nevíme skoro vůbec nic (ani o jejích tvůrcích, ani o jejích skutečných záměrech), ale jejíž tvrdě protidemokratické důsledky jsou nepřehlédnutelné. Západ v současné době prochází nebývalou systémovou změnou - mocné síly pomalu spojují totalitu médií v celek jdoucí jedním směrem. Současně s tím se mění i obsah médií.

Média se dnes chovají jako gangy, které staví svou soudržnost na emocích, a které reagují podrážděně, když jsou konfrontováni s lidmi, které odsuzují.

Po dobu asi čtyř desítek let jsme byli svědky postupného slučování médií v rámci mezinárodních trustů. V současné době 14 skupin ovládá více jak 2/3 západních médií (21st Century Fox, Bertelsmann, CBS Corporation, Comcast, Hearst Corporation, Lagardere Group, News Corp, Organizações Globo, Sony, Televisa, The Walt Disney Company, Time Warner, Viacom, Vivendi). Rozběhlo se formování aliance mezi Google Media Lab a First Draft, které však již předtím zaujímaly dominantní pozici. To, že mezi mediální kliku náleží i tři nejvýznamnější světové tiskové agentury (Associated Press, Agence France-Presse, Reuters) jen posiluje její hegemonii. Tohle je bezesporu „nezákonná klika“, vzniklá ne z důvodů stanovování cen, ale z důvodů produkce stylu uvažování, tj. výroba a prosazovaní dominantních „myšlenek“.

Všichni členové kliky Google, všichni bez výjimky, již v posledních šesti letech zaujímali jednoznačný postoj k událostem probíhajícím na širším Blízkém východě. Je pozoruhodným faktem, že pět z šesti mezinárodních televizních kanálů, které se podílely na propagandě NATO, jsou součástí této kliky (Al-Džazíra, BBC, CNN, France24, Sky, ale zjevně ne Al-Arabíja).

V USA, Francii a Německu, Google a First Draft shromáždily lokální média a média s mezinárodní působností za účelem posouzení „pravdivosti“ zpráv. Získané výsledky mají pramálo společného se snahou o objektivní zpravodajství.

Především se jedná o diskreditaci nepohodlných lidí jejich nařčením ve veřejné debatě. Jejich účelem je utvrdit občany v přesvědčení, že média jsou čestná, zatímco lidé, odsouzení médii, čestní nejsou. Tento přístup nemá za cíl lepší porozumění světu, ale pranýřování lidí, kteří mají být odstraněni.

A i proto, že nepsaným pravidlem mediální kliky je, že si vyhrazuje právo prověřovat nařčení a obvinění pouze ze zdrojů vně této kliky. Taktikou je podpora myšlenky vnímání světa rozděleného na „my“ (ti, co říkají pravdu) a „oni“ (ti další, co lžou). Tento přístup jen destruuje princip pluralismu, který je nutnou podmínkou pro demokracii, a otevírá cestu k totalitní společnosti.

Problém je, že manipulovaní občané už ani nereagují, když mediální klika začne vytrubovat ničím nepodložená nařčení. Jakým způsobem si mediální klika vybírá své oběti? Jediným zřejmým pojítkem je, že všichni, kteří jsou médii dehonestováni, se snaží znovu navázat styky s Ruskem, vystupovat proti agresivní politice NATO a USA a bojovat proti nelegální imigraci. 

Jaké kroky je nutno učinit po volbách v ČR, aby se situace změnila?

Existuje objektivně několik trendů a z nich plynoucích problémů, které čekají na to, až se jejich řešení ujme nějaká skutečná mediální politika. Tedy politika, kterou politikové budou chtít vůči médiím a ve prospěch médií – ne proti nim – realizovat.

A/ Rozetnutí gordického uzlu tzv. veřejnoprávních médií – České televize a Českého rozhlasu – obě instituce, ale ČT zejména – se chovají jako privátní firmy, ale užívají k tomu veřejné prostředky (pro ilustrací rozpočet ČT je vyšší než rozpočet celého českého Ministerstva kultury). Rozměr a působnost obou institucí je nadbytečně velká, umožňuje v jejich rámci uskutečňovat mnoho obchodů, které nejsou ve veřejném, nýbrž privátním zájmu, a přitom ze zákona nespadají pod působnost Nejvyššího kontrolního úřadu. Tyto instituce mají ve svém čele pouze tzv. Rady ČT a ČRo, které jsou opět nominovány politicky, a jsou tedy převodními pákami politických elit. Hlídají zájmy svých politických guruů a o skutečné veřejné poslání těchto médií se víceméně nezajímají. Řešením by bylo buď postátnění a spojení obou institucí podle slovenského vzoru (od r. 2011 zde existuje spojená instituce RTVS navázaná na státní rozpočet i kontrolu), které nutně vede k ekonomizaci a úspornosti (a tedy výrazné racionalizaci) činností takové instituce[1]. Druhý způsob řešení je postupná privatizace jednotlivých technických prostředků ČT nebo ČRo. To ale v dnešní digitální epoše, a navíc pod Damoklovým mečem ekonomické krize, není příliš reálné. Přebujelé molochy žádný realisticky uvažující soukromý podnikatel nebude chtít, jedině, kdyby byl motivován politicky. V každém případě je řešení podmíněno změnou příslušných zákonů, a tedy předchozím politickým rozhodnutím.

B/ Opětovná liberalizace mediálního prostředí, jeho odbyrokratizování a také oslabení justiční zvůle ve sféře správního rozhodování o médiích, zejména elektronických. K této liberalizaci musí dojít logicky s postupem digitálních technologií. Už dnes může digitálně vysílat televizi kdokoli, kdo na to má prostředky, licence je nároková. Pro rozhlas to nastane obdobně v okamžiku, kdy se spustí proces DAB-T (Digital Audio Broadcasting – Terestrial). To ovšem opět chce politické rozhodnutí. Politická scéna brzdí spuštění DAB-T, protože je jednak pod vlivem dnešních dominantních podnikatelů v analogovém vysílání, kteří přechodem na digitální vysílání přijdou o svou absolutní dominanci v reklamním trhu. Podobně to probíhalo při digitalizaci televizního vysílání (DVB-T), kde dominantní soukromí broadcasteři dokázali lobbingem zbrzdit legislativu o dva roky a vynutit si různé výhody, které jim zaručovaly přednostní postavení na novém digitálním trhu.[2] V rozhlasovém prostředí to – při znalosti české politické reality – dopadne nejspíše podobně.

C/ Vytvoření terciálního vysílacího systému, tedy doplnění stávajícího duálního (veřejnoprávní versus soukromoprávní) o sektor neziskových, komunitních vysílacích subjektů. V některých zemích EU (např. ve Francii, Německu či Rakousku) již podobný systém funguje. Jedná se o to, že rozhlasové (a z ekonomického důvodu spíše v menší míře televizní) vysílání může provozovat nezisková organizace, prokáže-li veřejnou potřebnost svých mediálních produktů (vysílání pro náboženské skupiny, etnické menšiny, edukační či sociální obsahy atd.). V dnešním uspořádání je i vysílatel, který prokazatelně uspokojuje veřejnou službu (např. v rovině specifické kulturní produkce) postaven na roveň standardnímu podnikajícímu subjektu, a je mu tak v důsledku na malém českém trhu podnikání víceméně znemožněno. Nemůže být příjemcem cílených grantů a příspěvků, a přitom jeho akvizice běžného reklamního obsahu je z důvodu jeho malého plošného dosahu téměř nulová. Sekundárním efektem prosazení a legislativního stvrzení „komunitních“ médií by byl fakt, že by na jejich bedra mohla přejít velká část těch mediálních obsahů, které dnes poskytují veřejnoprávní média a jimiž zaštiťují své často přemrštěné rozpočtové nároky.[3]

D/ V oblasti periodického tisku nastane změna spíše psychologická: zde asi nelze očekávat nějakou proměnu v úrovni mediální politiky. Role periodického tisku, zejména toho s politickým obsahem, klesá, protože na místo denního tisku nastoupil internet se svými výhodami: rychlostí, multiplicitou, interaktivitou, dosažitelností atd. Tomu tisk nikdy konkurovat nemůže a je to i vidět v reálu. Meziročně klesá prodaný náklad českých deníků (s výjimkou bulváru) v průměru o 10%.[4] Snadná matematika nám řekne, že do pěti let se z deníků stane samizdat. Budoucnost periodického tisku je v jeho specializovanosti a malonákladovosti. Budoucnost mohou mít tiskoviny věnované určitým profesním, zájmovým či odborným tématům. Plnoformátové noviny na jazykově malém trhu, jako je ten český, mají čím dál méně místa.

E/ V oblasti internetových médií je zřetelná snaha některých politických elit – ať už přímo v ČR, či na úrovni EU či OSN, vtělit do veřejného diskursu úvahu o možné regulaci webových obsahů.[5] Jako důvod se používá skutečnost, že na internetu se objevují materiály s kriminálním obsahem, internet je komunikačním místem pro teroristy atd. Jenomže to je velmi nebezpečné uvažování. Jakmile přistoupíme k regulaci internetových obsahů, zrušíme jeho hlavní smysl a specifiku, totiž všestrannou a ničím neomezovanou svobodu. Svoboda je fenomén, který musí provázet odpovědnost. Pokud se to občas neděje, nemůže za to internet jako médium, nýbrž jeho velmi konkrétní uživatelé. Zrušit svobodu pro všechny kvůli chybám některých, je přímá cesta k Orwellově vizi organizované společnosti v románu 1984. Proto by se česká legislativa měla velkým obloukem vyhnout myšlence na regulaci internetu a jeho obsahů. Protože to je nejen cesty od svobody k nesvobodě, ale také od demokracie k totalitě.

Mediální koncepce, týkající se ČR, byla zpracována na základě podkladů, které poskytl Doc. Mgr. Petr Žantovský, Ph.D. ve své studii: "Mediální legislativa a realita – co nás čeká a (snad) nemine." A zahraniční část byla zpracována na základě informací Thierryho Meyssana.