PhDr. Marie L. Neudorflová, PhD.
-
Masarykův návrat ke Karlu Havlíčkovi

Na základě důkladného zkoumání historie T. G. Masaryk dospěl k odůvodněnému přesvědčení, že myšlenkové a mravní základy českého obrození a českého národa jako moderního národa měly do značné míry kořeny v české historii reformačního období. Čím se poměry v Evropě stávaly svobodnější, tím větší vliv měly osvícenské myšlenky v praxi a tím více svobody se vytvářelo pro navazování na vlastní pozitivní tradice národa. Znalost historie sehrála důležitou roli při formování všech moderních národů v Evropě, a T. G. Masaryk byl přesvědčen, že pro pozitivní existenci českého národa je znalost historie nezastupitelná. Byl si však dobře vědom, že katolická tradice bránila objektivní znalosti české historie, zvláště té, která souvisela s reformačním hnutím, jako hnutím revoltujícím proti mravní a intelektuální dekadenci církve a proti jejímu nezřízenému materialismu. Také nerovnoprávné postavení českého národa v habsburské říši přispívalo k nedostatku sebereflexe českého národa, k mravní a politické dospělosti většiny lidí, k nedostatku prostoru pro pozitivní iniciativu k vlastnímu prospěchu. Taková situace živila inklinaci národa k resignaci a dokonce k demoralizaci v důsledku politicky většinou bezvýsledných snah.

Na rozdíl od pozitivistických přístupů, Masaryk sdílel s mnohými vzdělanci víru, že z historie je možné se poučit, že historie může být zdrojem užitečných znalostí, zdravého sebevědomí i vnitřní síly a inspirace národa. Proto se od neradostné doby rukopisných bojů, zabýval českou historií důkladně, zvláště reformačním proudem, jehož znalost byla i mezi českými historiky naprosto nedostatečná. Prvním a nejzávažnějším výsledkem tohoto studia byla Česká otázka. Její filosofie české historie i její důraz na historiografii jako vědu, která by se měla opírat a zahrnovat řadu dalších vědeckých disciplin (filosofie, sociologie, etnografie, ekonomie, sociální problematika, atd.), brzy unikátně pozitivním způsobem ovlivnila generaci nejmladších českých historiků. V podtextu byla také víra, že pozitivní individuální intelektuální iniciativa může mít dlouhodobě podstatný vliv na úroveň národa, jeho politickou dospělost i schopnost si dobýt důstojnější pozici v říši nebo mimo ni.

Masaryk sledoval pozorně a kriticky malé úspěchy české politiky vedené Národní stranou. Jako člen mladočeské strany vstupoval roku 1891 do aktivní politiky s iluzemi, že racionálnější a věcné argumenty musí dosáhnout toho, co bylo často i oficiálně ve Vídni uznáváno jako legitimní, ale nakonec zůstalo většinou nesplněno. Když ani metoda racionálních a věcných analýz problémů v říšské radě neuspěla navzdory logickému předpokladu, že úroveň říše byla v přímé závislosti na úrovni a dospělosti národů, ale vzbudila brutální reakci vlády v podobě výjimečného práva v Čechách, Masaryk začal hledat úplně jiné cesty, hlavně nepolitické, které by mohly vést k větší politické dospělosti a nezávislosti českého národa.

Hlavním předpokladem Masaryka, sdíleným s Palackým i s Havlíčkem, bylo, že demokracie je jediný systém, který je v zájmu úrovně a důstojné existence většiny jednotlivců i národů, zvláště menších, a že celkový vývoj v Evropě, přes možné dočasné zvraty, směřuje k demokracii. Ale zároveň vnímali tento vývoj jako něco, k čemu je potřeba vědomě a realisticky přispívat podle podmínek a potřeb. Odborné znalosti, znalosti podmínek společnosti včetně historie a dostatečně vzdělaná veřejnost, schopná efektivní účasti v politickém systému, byly klíčem k úspěchu demokracie. Bylo také velmi důležité, aby existovala obecná znalost politické filosofie a pojmů relevantních k demokracii.

Podle názoru Masaryka však politické strany nevěnovaly jejich rozvíjení potřebnou pozornost a tím nepřispívaly dostatečně k politickému vzdělávání a mravní a politické dospělosti českého národa. Demokratizační dědictví revolučního období 1848–49, podobně jako obrozenecké úsilí, bylo jen málo živou a inspirační pamětí národa o necelé půl století později. Kromě kulturního a politického programu z roku 1848, udělala na Masaryka nesmírný dojem důkladná politická práce Havlíčkovy žurnalistiky, kterou považoval za naprosto moderní a obecně aktuální za podmínek rozvíjení demokracie. Jejím základem bylo úsilí o politickou úroveň české veřejnosti prostřednictvím důkladných informací a vzdělávání v demokratické politické kultuře.

Masarykův návrat k Havlíčkovi probíhal postupně za nelehkých podmínek, neboť jak si později stěžoval, neexistovala ani důkladná biografie Havlíčka, ani souborné vydání jeho článků, politických statí a projevů. O deset let později už byla situace o něco lepší.ⁱ Po léta musel Masaryk vyhledávat Havlíčkovy články v nejrůznějších novinách a časopisech. Poprvé se rozepisuje o Havlíčkových politických názorech v Naší době roku 1893 a 1894. Masarykovy názory velmi zaujaly. Realistický týdeník Čas na ně dokonce přinesl reakci a nejdůležitější jeho myšlenky publikoval doslova.ⁱⁱ Masaryk sdílel s Havlíčkem názor, že politická úroveň veřejnosti je jeden z nezastupitelných předpokladů pro rozvoj demokracie a demokracie nejspolehlivější cestou k důstojné existenci českého národa, jehož postavení v rámci habsburské říše bylo nerovnoprávné, s velmi omezenými možnostmi pro svůj pozitivní rozvoj. Oba zdůrazňovali zásadní význam vlastní iniciativy národa, spoléhání se na vlastní síly, čímž navazovali také na politickou filozofii Františka Palackého. Sebeznalost, sebereflexe, znalost všeho pozitivního, na co bylo možné navazovat, byla nezbytnou součástí integrity společného úsilí.

Masaryk již ve v České otázce (1895), věnoval značnou pozornost myšlenkám Karla Havlíčka Borovského. O dva roky později vydává důkladnou monografii o Havlíčkově polické a žurnalistické práci, Karel Havlíček. Snahy a tužby politického probuzení.ⁱⁱⁱ Byl jediný, kdo takovýmto důstojným a důkladným způsobem uctil Havlíčkovu památku 40.výročí jeho tragického úmrtí.

Již V České otázce připomněl, že "Havlíček je nedostižný vzor české žurnalistiky... v tom, jak i denní...práce žurnalistická podat může...celkový názor politický a světový vůbec, jak každá řádka pro potřebu dne napsaná vyplynout může a musí z přesvědčení zbudovaného předchozím a ustavičným přemýšlením o základních požadavcích života společenského i soukromého. Proto Havlíčkovy jednotlivé články ... podávají skutečný, propracovaný systém názorů netoliko prakticky politických, ale i teoretických a filosofických."^iv A o něco dále říká: "Opakuji, žurnalistu, jakým byl Havlíček, může nám cizina závidět – jak krásné to zase budou doby, až český novinář z Havlíčka bude hledat poučení, jak má pracovat!"^v Podstatu jeho práce Masaryk vyjadřoval slovy, že Havlíček "nedráždí, ale nasycuje hladového ducha svých čtenářů."^vi

Masaryk sdílel s Havlíčkem obecný názor, že vývoj každého národa k politické dimenzi jako sféře veřejného působení je známkou jeho dospělosti a v určitých případech známkou jeho státotvorné schopnosti. Koncept vývoje v sobě zahrnoval víru v pokrok ve smyslu možnosti řešit existující problémy pozitivně a řešit je stále více ku prospěchu všech, ku prospěchu veřejného blaha. Národ jako historií hluboce integrovaná společnost sdílející důležité a cenné hodnoty (jazyk, kultura, území, historie, tradice, potřeby, možnost efektivní komunikace atd.) se obecně jevil jako nejkomplexněji integrovaná komunita a tedy jako nutná a nezastupitelná podmínka pro rozvoj politiky coby sféry veřejného zájmu i podmínka pro rozvoj demokracie. Další podmínkou byl již zmíněný určitý stupeň vzdělání veřejnosti –. vzdělání všeobecné, teoretické, odborné i mravní, neodporující rozumu a spjaté i s potřebami života.

Masaryk rovněž souhlasil s Havlíčkovým předpokladem, že vzdělávání k politické dospělosti musí stát na pevných základech, jejichž součástí jsou také všechny relevantní tradice a zkušenosti národa, důkladné znalostí domácích podmínek, úrovně a potřeb společnosti, a samozřejmě i ze znalostí toho, co se děje ve světě. Bylo nutné přejímat ze světa kriticky, jen to, co bylo v souladu s vlastními potřebami a možnostmi. Vzdělání mělo vést jak efektivní práci pro úroveň lidí, tak k hlubšímu chápání světa, ve kterém lidé žili, k potřebné orientaci v existujících myšlenkových a ideologických orientacích, aby nedostatek znalostí nemohl být zneužíván k ovládání slabších či dokonce celého národa. Vzdělání mělo také vést k pevnému životnímu přesvědčení, k pevnému charakteru jednotlivců, k jejich trvalým politickým postojům.^vii A stejně jako Havlíček považoval Masaryk úroveň tisku za nejefektivnější a nejdosažitelnější prostředek k politickému vzdělávání a osvětě. I v tomto ohledu měl Masaryk značný vliv na mladší inteligenci, zvláště kolem časopisu Čas.^viii

Masaryk se pustil do důkladného studia Havlíčkových politických článků publikovaných mezi léty 1846 až 1851 (kdy byl Havlíček odvezen do Brixenu). Výsledkem byla roku 1896 zmíněná obsáhlá práce rozebírající obsah těchto článků, Havlíčkovy politické metody a názory obecně – Karel Havlíček. Snahy a tužby politického probuzení. Kniha je do současnosti školou moderního demokratického politického myšlení. Masaryk si postěžoval nejen na to, že nikdo dosud nenapsal obsáhlý odborný životopis Havlíčka ^ix a že nikdo nevydal souborně jeho politické články a parlamentní projevy, ale i na to, že dohledat tyto články v různých novinách a časopisech byla obtížná práce, a že se mu možná nepodařilo najít všechny. Masarykův politický životopis Havlíčka zůstává do dnes tím nejlepším, co máme.

Masaryk zmiňuje, že Havlíček byl často označován za liberála ve smyslu, že nebyl konzervativec. Ač do určité míry uznával pozitivní úlohu politického a ekonomického liberalismu, byl k nim již v roce 1848 kritický a vkládal hlavní naděje do demokracie jako budoucího vývoje,^x neboť idea demokracie obsahovala daleko větší důraz na spravedlnost, a to i sociální. Ale byl si dobře vědom, že k demokracii je potřeba určitých podmínek, které zatím neexistovaly včetně všeobecně a politicky vzdělané veřejnosti. Z tohoto důvodu Havlíček věnoval téměř veškerou svou novinářskou práci politickému vzdělávání české veřejnosti, vzdal se kvůli ní i svého poslaneckého mandátu. Dovedl si najít cesty jak vzdělávat i za absolutismu. Masaryk připomíná, že před Havlíčkem u nás byla pravá žurnalistická poušť, zprávy jen o nepodstatných věcech a nedůležitých lidech.^xi

Pražské noviny, Květy, Včela, Pražský posel, do kterých Havlíček psal od roku 1846, a Národní noviny, do nichž přispíval od roku 1848, a později Slovan (Kutná Hora 1850-51), byly mnohokrát konfiskovány hlavně kvůli jeho článkům, ve kterých obhajoval myšlenku decentralizace a český politický program a kvůli vzdělávacímu charakteru článků. Noviny, které Havlíček vydával a do kterých psal své politické články měly u veřejnosti takovou oblibu, že mnohé jiné noviny, i venkovské, v té době zanikly, neboť je lidé přestaly kupovat.

Havlíčkova vynikající žurnalistická práce byla znemožněna jednak obnovením absolutismu po porážkách revolucí a jednak tím, že ho vláda dala již značně vyčerpaného po nelegitimních a vyčerpávajících soudních procesech, odvézt v prosinci 1851 do vyhnanství do Brixenu a tím ukončila jeho již několik let pronásledovanou novinářskou aktivitu. V důsledku exilu a Havlíčkovy předčasné smrti v roce 1856 a v důsledku více jak desetiletého absolutismu žila Havlíčkova osobnost v povědomí národa spíše jako legenda a symbol českého mučedníka než zdroj užitečných politických myšlenek a metod. Jeho zásady a metody práce se ztrácely z českého politického povědomí. I Národní listy na ně navázaly začátkem 60. let na Havlíčka jen částečně. Masaryk chtěl ukázat jak obrovské a živé dědictví Havlíček zanechal, že byl mučedníkem až na konci svého života a že by měl být ctěn jako vítěz pro své dílo a pro svůj charakter.

***

Vzhledem k tomu, že v 90. letech konkrétní politická práce Havlíčka byla v podstatě zapomenuta i těmi politickými stranami, které se hlásily k jeho odkazu, Masaryk se domníval, že bylo opět na čase sáhnout do české minulosti a obsahovou a morální stránku Havlíčkovy žurnalistiky důkladně rozebrat a připomenout. Jeho hlavní záměr byl nabídnout jako vzor kvalitní žurnalistické práce, relevantní jak k politické úrovni národa, tak k rozvoji demokracie. ^xii, Chtěl také ukázat, jak velkou roli Havlíček sehrál v kladení politických základů moderního českého národa.

Masaryk měl upřímný obdiv pro Havlíčkův realismus, neradikálnost, statečnost a ryzí charakter. Shledával jako přirozené, že sdílel s Havlíčkem tolik politických názorů a východisek, neboť oba považovali demokracii za systém budoucnosti, umožňující daleko více pozitivního rozvoje ku prospěchu většiny lidí i celého národa. Demokracie svými pozitivními hodnotami i institucemi bourala pasivitu lidí, dávala veřejnosti dostatek prostoru prosazovat své důležité potřeby v politickém systému. Demokracie více než jiné systémy usilovala o spravedlnost a brala zřetel na potřeby a zájmy většiny, ale ne na úkor menšin a slabších. Vzhledem k hluboké historické zakořeněnosti národa, jeho mnohovrstevné integritě, byl nejideálnější entitou pro rozvoj demokracie, která bez značného stupně integrity společnosti není možná.

K rozvíjení demokracie byly relevantní i v principy původního křesťanství (princip rovnosti lidí, víra v pozitivní potenciál každého člověka a v možnost takových podmínek, které by dovolily jeho rozvíjení k dobru jednotlivce, bližních i společnosti, princip spravedlnosti, a v neposlední řadě koncept křesťanské lásky). Havlíček i Masaryk oceňovali úsilí velkých českých osobností jako byl Jan Hus, Petr Chelčický, Jan Amos Komenský, které stavěly své přístupy na původním křesťanství. Sdíleli i názor, že "to, jak každý člověk opravdu a upřímně smýšlí o původu a účelu světa a o svých povinnostech, to jest jeho náboženství." ^xiii Oba viděli podstatu náboženství v mravnosti, a z toho plynula jejich kritika katolické církve, jejích dogmat, materialismu a touhy po moci. Masaryk připomínal křesťanské krédo, "víra, naděje a láska", kterému Havlíček zůstal celý život věrný.

Z podobných kořenů také vyrůstala jejich kritika současného politického i ekonomického liberalismu, který nebyl kompatibilní s hodnotami nutnými k rozvíjení humanitní demokracie. Liberalismus se jevil jako užitečný v odporu vůči panovnickému a církevnímu absolutismu, ale jeho důraz na bezbřehou svobodu i konkurenci a na práva jednotlivce pro rozvíjení demokracie považovali za naprosto nedostatečný.^xiv Jeho podceňování kvalitní kultury, mravní oblasti a sociálního cítění za přímo zhoubné pro rozvoj demokracie.

Nezpochybňovali prospěšnost určitého stupně ekonomického liberalismu, vyváženého konceptem sociální spravedlnosti. Ale již Havlíček si byl vědom, že kapitalismus a rostoucí moc mezinárodních finančních institucí může být nástrojem ochuzování národů, zvláště slabších. Nazývá je "peněžní aristokracií", která "jako upír saje krev z ostatního člověčenstva". To "/je/ vlastně za našich časů ta pravá nebezpečná aristokracie, která hrozí zmocniti se celého světa a uvrhnouti na lidstvo mnohem horší, mnohem trvanlivější jho, nežli bylo jho feudální zemskopanské šlechty."… Její "nástroje, ta síť, do které zapletla člověčenstvo, téměř neviditelné jsou a jenom účinek se teprve vidí a bolestně cítí".^xv Havlíček je kritický k velkým domácím i cizím podnikatelům, kterým byla lhostejná úroveň dělníků a dělnic, ubohé zdravotní poměry, ve kterých žili. Platy při šestnáctihodinové pracovní době většinou nestačily ani na základní potřeby, včetně dostatečné výživy. Masaryk připomíná, že Havlíček je sice proti socialistickým myšlenkám své doby (a tím více proti komunistickým), ale žádá, aby vláda chránila stejně práva dělníků jako chrání práva podnikatelů, a mezi těmi je nepřednější právo na lidskou důstojnost. Bylo zvláštní, že jak liberalistické tak konzervativní strany vyžadovaly na veřejnosti velké oběti v zájmu nejisté budoucnosti, zatímco umožňovaly nezřízený luxus malé menšině ekonomicky mocných. V tomto kontextu Havlíček obhajuje zastupitelskou formu vlády s právem vyjadřovat, schvalovat a kontrolovat výdaje vlády, aby byly hlavně ku prospěchu veřejnosti, která svými daněmi finance státu umožňuje.^xvi

Masaryk sdílel s Havlíčkem názor, že svoboda musí spočívat na mravních principech, aby byla co nejméně zneužitelná a dávala co nejméně možností k destruktivnímu chování. Liberalismu chyběl širší koncept zodpovědnosti i koncept spravedlnosti, což jsou hodnoty bez kterých je demokracie nemyslitelná. Liberalistický požadavek, aby vláda representovala hlavně podnikatelské a korporativní zájmy a nezasahovala do řešení sociálních problémů, které byly však způsobovány hlavně jednostranně orientovaným liberalistickým ekonomickým systémem (především na zisk), bylo zcela v rozporu s demokratickým ideálem, s jeho důrazem na spravedlnost a ideu, že vláda má reprezentovat potřeby a zájmy všech vrstev společnosti a přispívat k jejich naplnění a k jejich pozitivnímu rozvoji.

Kolektivní identita v konceptu demokracie byla zrovna tak významná jako identita individuální. Člověka nebylo možné separovat od společnosti, jak to dělal liberalismus. Koncept demokracie daleko více respektoval lidské svědomí, solidaritu a humanitu než liberalismus. Masaryk téměř ztotožňuje názory Havlíčka a Palackého na existenci národů a říká o Palackém: "… zakládaje svou společnost na národnosti a veřejném mínění, zakládal ji konec konců na mravnosti a zbožnosti – v tom se rozcházel s liberalismem, v němž viděl služebníka nihilismu."^xvii

Masaryk se shodl s Havlíčkem i v kritice k levicovému radikalismu, vlivnému roku 1848, neboť neměl "jasně definované politické cíle a metody boje, ani jasnou ideologii", založenou na znalostech a politickém vzdělání. Myšlence radikální revoluce, nepředcházela žádná myšlenková a filozoficko-politická revoluce a tím byl jen destruktivní.^xviii I jeho sociální aspekt byl bezkoncepční.^xix Z toho důvodu nepovažovali revoluci v Praze v červnu roku 1848 za skutečnou revoluci. Například situaci ve Francii a v Německu Masaryk považoval za rozdílnou, více „dospělou“ ve srovnání s habsburskou monarchií.

Ještě než Havlíček dostal příležitost ke své politicky vzdělávací práci, prozkoumal některé vlivné aspekty české politické orientace, zvláště české slovanofilství a rusofilství. Masaryk tuto jeho iniciativu přivítal jako velmi aktuální pro současnosti, neboť obojí stále žilo vlastním životem jako iluze pěstované některými českými politiky i mladočeským tiskem. Na základě svých vlastních zkušeností si nesmírně cenil toho, že Havlíček podnikl dlouhou cestu do Polska a do Ruska, aby si ověřil slovanofilství jako politický program. Poznání, že aristokraticky ovládané Polsko a Rusko neměly porozumění pro demokratickou a humanitní orientaci, bylo trpké, ale Havlíček nevylučoval užitečnost slovanské orientaci pro budoucnost, za svobodnějších podmínek. Havlíček se vrátil ze svých cest jako "kovaný Čech" a o svých zkušenostech neváhal vydávat roku 1846 svědectví v Pražských novinách.^xx.

Masaryk hluboce sdílel hlavní Havlíčkovo přesvědčení a princip jeho práce – že "Češi musí ve všem spoléhat hlavně sami na sebe, a že jim nikdo nepomůže bez postranních úmyslů".^xxi Masaryk uvádí ještě jasněji tuto myšlenku citátem z Havlíčka: "Žádný národ nemůže jinak ke konečnému vítězství přijít nežli skrze svou vlastní sílu."^xxii Havlíčkovo "chtějíce býti dobří Slované, musíme napřed pěstovat dobro svého vlastního kmene",^xxiii by se dalo snadno aktualizovat i dnes slovy: chtějíce býti dobrými Evropany, musíme napřed pěstovati dobro svého vlastního národa, a hlavně spoléhat se na sebe.

Masaryk zdůrazňuje, že Havlíček chtěl, aby všechno národní úsilí založeno bylo na rozumu a mravnosti“.^xxiv Nejdůležitější se mu jevil kritický přístup k realitě,^xxv odhalující problémy a možnosti k pozitivní práci, zvláště tvorbu hodnotné literatury, krásné i odborné. Svou tvorbou a svými názory, zahájil podle Masaryka, v Čechách "literární revoluci".^xxvi

Havlíček na základě své krátké poslanecké zkušenosti věděl, že poslanci nebyli politicky vzdělaní, nerozuměli evropskému vývoji a neznali dobře moderní politickou terminologii. Jeho články byly důkladnou reflexí toho, co se politicky v Čechách, v říši a v Evropě dělo, a zároveň první a důkladnou školou moderního politického myšlení a politické terminologie. Radikály byl obviňován z provládního postoje, konzervativci z radikalismu. V době reakce zůstal nakonec na všechnu politickou práci sám. Masaryk považoval pokřivené pohledy na Havlíčka za znak politické nedospělosti.

Jak Havlíček tak Masaryk si byli vědomi, že demokracie není něco zcela přirozeného pro lidskou existenci. Naopak lidé měli silnou inklinaci získávat výhody a privilegia na úkor slabších, což bylo v rozporu s ideálem spravedlnosti a s konstruktivním soužitím jednotlivců ve společnosti. "Aristokratismus" byl v historii častým zdrojem násilných konfliktů mezi jednotlivci, společenskými vrstvami i mezi státy. Masaryk citoval z Havlíčka: „Každý je demokrat, když se jedná o někoho vyššího než jest on, a každý je aristokrat vedle nižšího. Ta pravá demokracie nezáleží na tom, abychom se rovnali vyššímu, což lehké jest, nýbrž abychom se nevypínali nad nižší, než jsme sami; každý musí začít s demokracií sám u sebe a pak to půjde.“^xxvii Bylo nebezpečné, že nově se tvořící střední vrstvy, nezastupitelné pro demokracii, usilovaly daleko více o privilegia než o rozvíjení demokracie a spravedlnost. Inklinace k "aristokratismus" se jevila jako trvalá součást lidské existence a Havlíček viděl příčinu ve schopnosti lidí pohrdat druhými a v touze po výhodách na úkor druhých,^xxviii vnímat druhé pouze jako prostředky ke svým cílům.

Vzhledem k nezastupitelnosti politických stran pro demokracii, Havlíček jim věnoval značnou pozornost. Problém „aristokratismu“ se nevyhnul ani jim. Ačkoli politické strany, umožněné existencí určitého stupně demokracie, měly sdílet společný filosoficko demokratický a humanitní základ, již v jejich počátcích se ukazovalo, že mnohé strany měly nedemokratický základ, že existenci demokracie vlastně zneužívaly ke svým skupinovým zájmům a proti zájmům veřejnosti, proti zájmům veřejného blaha. S rozvojem politických stran bylo brzy zřejmé, že jejich názvy nejen často neodpovídaly jejich obsahu a záměrům, ale že tomu tak bylo záměrně, aby veřejnost zůstala desorientovaná a neprohlédla nepoctivé záměry konkrétních politických stran. Masaryk vybral téměř desítku takových příkladů, neboť považoval Havlíčkovy definice a vysvětlování orientace politických stran za stále aktuální.^xxix

Většinu názvů stran bylo třeba vnímat v konkrétním kontextu, neboť i v různých zemích znamenají různé věci, a jejich jména nemusí obrážet skutečnou orientaci. Strany nedemokratické obvykle representují malou menšinu, ale často udolají strany demokratické, reprezentující většinu, neboť se neštítí lhát a různých forem násilí.^xxx Většina demokraticky orientovaných stran se obvykle shodne na minimu, jímž je svoboda, právo a vláda dle vůle většiny, avšak liší se v metodách, které používají.

Masaryk zdůrazňoval, že Havlíček posuzoval politické strany ne podle jejich slov a deklarovaného zájmu, ale podle to, co v praxi dělaly, zvláště pro vzdělání lidu. „Kdyby byli všichni občané náležitě vzděláni a rozuměli všichni dokonale všemu, co se týká veřejných záležitostí, bylo by všechno stranictví mnohem jednodušší, neboť by přestalo všeliké podvádění občanů.“^xxxi

"Poctivost každé politické strany /se/ nejlépe podle toho pozná, jak upřímně se o pravé vzdělání lidu stará; poctivá politická strana jest přesvědčena, že tím silnější bude, čím vzdělanější bude národ, protože každý vzdělaný, maje svůj úsudek, rozezná pravdu od lži, právo od nespravedlnosti ... a nenechá se od jiných falešnými praktikami podvádět." A o několik řádků dále: "Lehko jest lid, zvláště nevzdělaný drážditi, těžko vzdělati...".^xxxii Politické vzdělávání veřejnosti bylo a v dalším století zůstalo závislé hlavně na kvalitě tisku. Bylo důležité, že podstatnou část své obsáhlé knihy o Havlíčkovi věnuje Masaryk jeho politickým názorům a postojům v širokém kontextu dobových podmínek, potřeb a událostí. Oba věřili, že vědomím úsilím lidí a národů dobro časem převáží na zlem.^xxxiii

Bylo přirozené, že jak Havlíček, tak Masaryk požadovali, aby politika byla postavena na etických základech. Havlíček to vyjadřoval slovy: „Poctivost je nejlepší a jedině pravou politikou.“ /.../ „každá nepoctivá vláda uvádí zem a národ, a konečně samu sebe do neštěstí.“^xxxiv Ale oba si byli vědomi, že se do politiky příliš často tlačili lidé jen pro osobní prospěch, a od těch pak není možné očekávat poctivé jednání. Za známku zachovalosti lidí považovali i jejich spořádaný soukromý život.

Přesto, že Havlíček neviděl politiku jako samospasitelnou pro svébytnost a úroveň českého národa, uznával nutnost určitého základního politického rámce za důležitou podmínku pozitivního rozvoje. Vzhledem k pozici českého království, základní požadavky formuloval poměrně konkrétně: „úplná administrativní samostatnost“ Koruny české, její odtržení od německého spolku, vlastní sněm, konstituce, a rovnost českého jazyka s německým ve škole a na českém sněmu. Zdůrazňoval potřebu větší spolupráce mezi Slovany v říši, a dokonce později vyjadřoval názor, že zachování Rakouska bylo hlavně v zájmu slovanských národů, neboť Austro-Němci, kteří v říši zdaleka netvořili většinu, snili o velkém Německu, Maďaři o velkém samostatném Uhersku a Italové o sjednocené Itálii. Zvláště mu záleželo na spolupráci se Slováky, pro které měl velké sympatie. V Národních novinách 5. dubna 1848 pak žádal národnostní rovnoprávnost pro všechny národy říše, spojení zemí Koruny české, zrušení feudálních práv, sněm pro celý český národ. Rovnoprávnost Čechů s Němci chápal ve vztahu k jejich numerickému počtu, a odmítal německé pojetí, které v nejlepším případě bylo ochotno přijmout poměr 1:1 přesto, že Němců byla "jedna čtvrtina a Čechů tři čtvrtiny".^xxxv

Pokud jde o politické postoje a směry, Havlíček vysvětlil své základní názory v článku publikovaném 30. srpna 1848 v Národních novinách. Masaryk mu věnoval několikastránkovou pozornost. Článek je velmi důležitý k pochopení Havlíčkových neradikálních názorů, vyplývajících z porozumění, co realistická, pozitivní politika znamená. V duchu víry v blahodárnost demokracie, Havlíček říká: „rozumný a poctivý demokrat a liberalista musí být radikální, konzervativní a moderatos zároveň. On totiž musí /z minulosti/ všechno, co jest prospěšno liberalismu a demokracii, všechno, co jest rozumné, poctivé a demokratické zachovati a udržeti (konzervovati), a v tom jest konzervativní; všechno, co jest aristokratické, neliberální, nepoctivé, nerozumné musí hleděti vypleniti a vyhubiti, a v tom je buď radikální nebo moderato, jak toho kdy potřeba žádá.... Poctivý a rozumný demokrat tedy jest tenkrát radikální, když vidí, že jeho síly dostačí vykořeniti něco aristokratického, nepoctivého a neliberálního; kde ale ... nemožno jest najednou a ouplně tuto moc zničiti, tam jest mírný (moderato), to jest, on se nepodrobuje této moci, ale hledí ji ponenáhlu zeslabiti a konečně nad ní zvítěziti.“ ... „Řádný demokrat a liberalista nemůže se jinak spokojiti než s ouplnou demokracií a svobodou", ale ví, že „nemusí chtít všechno najednou“, když to není realistické.^xxxvi Podobnost těchto Havlíčkových názorů a základů Masarykova politického realismu, formulovaného od začátku 90. let 19. století, jistě není náhodná.

Masaryk oceňoval, že si Havlíček velmi všímal hospodářské problematiky, považuje hospodářskou soběstačnost národa za zásadní předpoklad národní svobody. Za základ považoval rozvoj českého odborného školství, které by připravilo mladé lidi k vlastnímu podnikání. Tato výchova měla vést i k podstatnému zmírnění sociálních problémů. Havlíček byl přesvědčen, že člověk má mít jak právo na práci, tak povinnost práci hledat.^xxxvii

Havlíček jako poslanec brzy pochopil, že mnozí poslanci nerozuměli ani moderním politickým pojmům a ve svých článcích proto vysvětloval desítky z nich – obec, ústavnost, demokracie, liberalismus, konservatismus, radikalismus atd.^xxxviii Také pojmu „konstituce“ věnoval hodně pozornosti, podobně jako politickým stranám a různým formám státního zřízení. Masaryk jeho názory z jednotlivých článků podrobně reprodukoval ve vztahu k různým principům a svobodám.^xxxix Neopomenul připomenout Havlíčkovu schopnost vzdělávat politicky veřejnost i za ztížených politických poměrů s předpokladem, že národ musí být připraven na dobu větší svobody, aby tuto příležitost nepromarnil.

„Havlíček byl žurnalista zrozený – žurnalistům českým jest a bude vzorem", říká Masaryk. „Žurnalismus byl mu vážný úřad národní, přímo mravní.“^xl Stál na programu humanitním podobně jako Palacký a Kollár, orientovaném na kulturní rozvoj českého národa i na jeho rovnoprávné postavení v říši.^xli Masaryk sám důkladně obhajoval humanitní program. Již v České otázce a v Naší nynější krizi vyložil koncept národnosti postavený na humanismu, který umožňoval každému národu usilovat o svůj vlastní prospěch. V tom byla nejspolehlivější záruka pokroku v širším smyslu včetně sociálního.^xlii Politické dělení občanů na různé skupiny považovali Havlíček i Masaryk za nemravné, zvláště výsady šlechty neuznávali. Havlíček pro svou dobu požadoval více její pozitivní iniciativy..^xliii

Bylo obecným předpokladem demokracie, že "svoboda se zakládá na mravnosti a svobodné smlouvě." A zákony v souhlase s tímto principem byly odrazem "obecné vůle". To bylo, na rozdíl od práva pozitivního a historického, podstatou přirozeného práva, jež sdíleli Havlíček, Palacký i Masaryk. Z toho vyplývalo i jejich úsilí proti rakouskému centralismu, které odůvodňovali i historicky.^xliv Zkušenost však učila, že státy, které byly orientovány na expansi a ovládání slabších národů, přirozené právo obvykle neuznávaly, a ovládaným svobodu upíraly. I liberalismus revolučního období 1848 vycházel z teze, že stát se zakládá ve své podstatě na násilí (směřujícím dovnitř státu i ven), čemuž Havlíček i Palacký oponovali názorem, že stát měl i u svého vzniku funkce mravní a tím více je měl mít ve státě směřujícím ke svobodě občanů a k demokracii.

Masaryk plně sdílí Havlíčkův názor, že za podmínek, kdy existence menších národů v habsburské říši byla pod nepříznivými tlaky politicky a ekonomicky mocných vrstev (panovník, šlechta, katolická církev) a privilegovaných národů (Němci, Maďaři), jejich pozitivní rozvoj byl závislý především na jejich vlastní iniciativě v rámci omezených nerovnoprávných možností. Jejich potřeby souvisely s modernizací, rozvojem podle jejich specifických podmínek, s přijetím demokratických principů včetně rovnoprávnosti národů.

Havlíček i Masaryk vnímali národy jako pozitivní výdobytek bolestné historie, cenili si všeho pozitivního, čeho český národ dosáhl od středověku. V zájmu uchování kulturních hodnot, důstojné existence českého národa a možností pokračovat v pozitivním rozvoji, považovali za nutné opřít se o určitý systém pozitivních hodnot, myšlenek a národní filosofie. Od poloviny 19. století, zvláště zásluhou Palackého a Havlíčka, se koncept „spoléhání se hlavně na sebe“, „na vlastní síly“, opřený o demokratickou filosofii, stává národním konceptem, někdy více, někdy méně úspěšným.

Masaryk tento koncept sdílel a svou prací o Havlíčkovi aktualizoval. Kategorie národa v něm byla základní mravní hodnotou, zakořeněnou jak v dlouhé historii tak v komplexní identitě. Na rozdíl od prosazovaného názoru, že 19. století bylo stoletím nacionalismu hlavně v negativním smyslu, v 19. století se ve skutečnosti odkrývaly všechny pozitivní dimenze národní identity a existence, upevňoval se proces integrace jako nutné podmínky pro rozvíjení demokracie. Lidé si začali uvědomovat nesmírnou důležitost své kolektivní identity, z níž národní měla nejširší a nejcennější dimenze. Skutečnost, že některé národy tento proces nezvládly k rozvíjení funkční demokracie nemění nic na hodnotě tohoto vývoje.

Z vědomí důležitosti národa vyrůstala oprávněná víra, že prací pro úroveň národa se vytvářely příznivější podmínky pro úroveň většiny jednotlivců, a naopak, úroveň jednotlivců přispívala k úrovni národa. Zároveň národ vytvářel podmínky pro smysluplnou politickou participaci svých členů, neboť sdíleli škálu důležitých dimenzí, které žádná jiná komunita nesdílela. Takto pojatý národ se mohl rozvíjet zrovna tak jako národy velké a přispívat k úrovni celé civilizace. Malé národy nemusely být nutně přítěží národů velkých, ale za podmínky, že dostanou spravedlivé možnosti ke svému rozvoji, že proti menším národům nebude používána fyzická převaha a že demokratické principy budou obecně přijaty.^xlv Stát jako mravní instituce měl také přispívat k tomu, že bohatství, které národy vytvářely, nemohly být zcizeny soukromými a cizími zájmy. Jakékoli úsilí potlačit existenci národů v zájmu širších koncepcí organizace lidstva v sobě skrýval hluboké destruktivní aspekty, útočící hlavně proti kulturní úrovní národů, proti jejich integraci, a tím i fatálně nebezpečný pro rozvíjení podmínek pro funkční demokracii.

Když Havlíček mluví o „morální vládě“, má na mysli co největší účast všech , jimž vzdělání, zodpovědnost, mravní úroveň umožňuje, aby si uvědomovali důležitost existence národa jako komunity, která skýtá cenné unikátní dimenze pro lidskou existenci – jazyk, území, kulturu, tradice, historii, zvyky, potřeby, možnost dorozumění, prostor pro smysluplnou a politickou iniciativu, perspektivu atd. Jinými slovy skýtá dimenze nezastupitelné pro existenci smysluplné demokracie. To, že si lidé uvědomovali cenu kulturního i materiálního bohatství přejímaného z práce minulých generací, cítili povinnost za jeho zachování i zato přispívat k jeho rozmnožení k užitku celého národa. Ze všeho nejdůležitější bylo pečovat o dobrou úroveň jazyka, literatury a vzdělání obecně, úkol především pro inteligenci. Národnost byl v jejich pojetí souhrn „všech způsobilostí a vlastností národa ... duše národa.“^xlvi Morální úroveň viděli jako předpoklad celkové úrovně a existence fyzické.

Jak vážně Masaryk bral Havlíčkovo politické a žurnalistické dědictví pro vzdělávání české veřejnosti ukazuje v roce 1906, u příležitosti 50. výročí Havlíčkovy smrti. V tomto roce má nejméně šestnáct veřejných přednášek v různých městech Čech a Moravy.^xlvii Stručně se dotýká řady aspektů, které rozebírá ve svém spise o Havlíčkovi, a zdůrazňuje, že pro Čechy je nejdůležitější otázkou, "jak udržet nabytou svobodu". Znovu zdůrazňuje vzdělání takové, aby "každý občan rozuměl všemu, čeho nám je zapotřebí." Národnost a svobodu považuje za nerozlučitelné. Za nezbytný považuje také národní program založený na humanitní demokratické filosofii v tradici Palackého – že politika bez filosofie neexistuje. Masaryk souhlasí s Havlíčkovým ideálem vlastence: "člověk mravný, poctivý, pracovitý, který svědomitě koná své povinnosti k rodině a k nejbližšímu svému okolí." "Havlíček chtěl osobní zodpovědnost každého za jeho slova a činy, ... osobní poctivost a zodpovědnost" požadoval i v politice. Demokratismus v politice znamená hlavně veřejnost, politiku pod kontrolou veřejnosti.

Havlíčkovské téma zůstalo pro Masaryka trvale důležité. Zabýval se jím i na svém turné v USA v roce 1907. Havlíčkovy názory ve vztahu k demokratizaci společnosti zařadil do své první přednášky na tomto turné, pravděpodobně na základě zkušenosti, že problémy s politickou dospělostí se nevyhýbaly ani lidem žijícím v Americe.^xlviii

Problém kolektivně a politicky sdílených duchovních hodnot a humanitní filosofie jako nutných předpokladů úspěšného rozvíjení demokratizace společnosti a funkční demokracie zůstává trvalým problémem i západních společností a západní civilizace, podobně jako konflikt mezi hodnotami vlastních demokracii a liberalismu. Čerpání z historických zkušeností a z názorů Havlíčka a Masaryka musí zůstat součástí živé a inspirativní české historické paměti, pokud český národ nerezignuje na demokracii, svoji integritu a identitu. Mnoho problémů souvisejících s rozvíjením demokracie je trvalého rázu, včetně konfliktu mezi demokratickou a nedemokratickými orientacemi. Hlavní tíha za vzdělávání v duchu demokracie leží stále na inteligenci, tisku a médiích obecně. Bylo by třeba, aby se tomuto problému více věnovaly.

Poznámky:

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz