Masakr 247 karpatských Němců v Přerově

Slovo ČNL:

Opakovaně a nesčíslněkrát  sudeti o nás píší jako o zločincích a o sobě jako o  obětech. Zlí a vražední Češi a ubozí sudeti je obraz, jímž chtějí přemalovat pravdu a dějiny. Válečné zločiny Němců v době druhé světové válce jako kdyby ani nebyly. Pravda je však jiná. Němci nesou odpovědnost za smrt desítek milionů lidí, obětech války, jíž rozpoutali. Našich lidí padlo nebo bylo jimi zavražděno na 360.000.

Ještě prvního května 1945 Němci v Přerově zastřelili 51 lidí. V několika následujících dnech, kdy vypuklo Květnové povstání českého lidu, jehož součástí bylo i Pražské povstání, zavraždili přes 8000 našich lidí a prolili krev několika tisíců dalších. A ještě předtím na Slovensku v období povstání umírali Slováci v boji s Němci a byly jich také tisíce.

V těchto souvislostech nechceme se ani zmiňovat o zločinech, kterých se Němci dopustili. S nimi též ruku v ruce i karpatští Němci nejen na Slovensku a sudeti v tzv. protektorátu, ale i na frontách druhé světové války a v zázemí. Jejich vražedné orgie na území Sovětského svazu, Polska, Jugoslávie, Řecka jsou natolik známé, že je nebudeme opakovat.

V souvislosti s tím je však třeba zdůraznit, že proti Slovenskému národnímu povstání (SNP) bojovali i někteří karpatští Němci,  z nichž určitý počet sloužil v jednotkách SS. Mezi slovenskými vojáky, příslušníky 17. p.pl., jenž v kritickou dobu byli v Přerově, byli též muži se Spíše. Tito poznali některé karpatské Němce, jež se exponovali v bojích proti SNP. Vojáci důstojníka OBZ, Karola Pazúra, vyslechli Němce. Pak se rozhodli, když údajně zjistili, že mezi vyslýchanými byli i příslušníci Deutsche Partei a dalších proněmeckých organizací na Slovensku, a dokonce i příslušníci SS, že viníky popraví. Popravili však, bohužel, i ženy a děti, mezi kterými údajně byli členové Hitlerjugend. Je možné, že i nevinné muže. Ve vlaku zbylo jen několik osob.

Spravedlnost na důstojníka K. Pazúra, muže velmi nechvalné minulosti, hodnoceného jako mravně narušeného,  přece jen zčásti dosáhla. Od června 1948 byl ve vyšetřovací vazbě v Bratislavě. Vrchní vojenský soud ho 14.1.1949 odsoudil na 7 a půl roku vězení. Nejvyšší vojenský soud v Praze mu trest zvýšil na 20 let. Později mu byl trest snížen na 10 a následně na  9 let.  Stíhán byl i mjr. E. Surovčík, jehož příslušníci OBZ vyšetřovali již v r. 1945, ale pro nedostatek důkazů řízení proti němu bylo v červenci 1948 zastaveno. Státní zastupitelství v Olomouci přikročilo k přípravnému vyhledávání pro zločin hromadné vraždy proti  F. Vaculíkovi, A. Miklošovi. Vyšetřovací komise BV  ÚNS souhlasila s exhumací těl obětí, k níž došlo  ve dnech 8.-9.10.1947. Z hromadného hrobu  na „Švédských šancích“ byla vyzdvižena  těla celkem 265 lidí. Řízení proti uvedeným civilistům bylo však postupně též zastaveno. Tolik i pro upřesnění níže uvedeného. Zbývá jen dodat, že podobný „amnestijní zákon“, který jsme měli po válce my, měly i jiné státy. V NSR z pardonu se těšily tisíce nacistických zločinců.

Pokud se na události díváme dnešníma očima, pak bychom  trest K. Pazúra považovali za nepřiměřeně nízký a nadto bychom  žádali i tresty odnětí svobody  pro další aktéry „popravy fašistů“.  Tehdy však byla jiná doba, krvavá a nenávistná.  Od německého vraždění, jež založilo potoky krve, uplynulo jen několik týdnů.  Nebylo proto v některých případech ani možné dalšímu   násilnému jednání zabránit. K němu docházelo dříve i ve Francii, v Belgií, v Holandsku, v Polsku, Jugoslávii, Řecku a jinde.

***

Sudetoněmecká tisková služba (SdP):

Zpráva o vraždě 247 karpatských Němců od Spiše v Přerově v noci 18. až 19. června 1945 byla sestavena profesorem Dr. Johannem Liptakem  na podkladě prohlášení některých přeživších. Publikována byla  ve Východoněmeckých domovských listech, r. IV, část 2, Mnichov 1955, strana 87 a v Karpatské Ročence, Stuttgart 1965, str. 85-97 dotisk.

Nejen internační tábory pro Němce, ale také vražda v Přerově potvrzují, že v dobách války platily různé zákony, na které potomstvo vzpomíná znechuceně. Poprava v Přerově však byla provedena po válce.

Přerov je známý železniční uzel na Moravě. Tam bylo v noci z 18. na 19. červen 1945 - šest týdnů po skončení války - 247 karpatských Němců brutálně zavražděno.

Pro pochopení tohoto hrozného proces musí být nejprve poznamenat, že velká část karpatského německého obyvatelstva byla v důsledku přiblížení válečné fronty brzy v roce 1945 ze Slovenska evakuována do Čech, Moravy a Slezska. Ubytováni tam byli po skončení války ve sběrných táborech, ale vězni se snažili spíše vrátit do svého bývalého bydliště.

Dostali povolení českého tábora na cestu domů na Slovensko  se zbývajícími zavazadly  a pod přísnou kontrolou uzavřenou železniční dopravou. Přerovský incident ze strany českých orgánů byl zdůvodněn tvrzením, že navrátilci měli zbraně a vojenské uniformy. Počet mladých mužů byl malý, zdatné nebo politicky exponované osoby tam mezi nimi nebyly.

Co se tam odehrálo, mohou popsat důvěryhodní očití svědci: Justine Lindak z Dobschau , které se podařilo ukrýt na nádraží za přepravky a tím si i zachránit život, zatímco její manžel byl ten den zabit, Margarete Schmidt z Mühlenbach v Zipy, Margit Lichy  a porodní bába Gal , dále Josef Rozlozsnik a žena z Dobschau. Svědci události jsou také železničáři ze stanice Přerov, vojáci z popravčí čety - mezi nimiž byli asi čtyři nebo pět Dobšinských - a nakonec zemědělci z okolních vesnic.

Když se pozůstalí obětí dozvěděli o masakru v Přerově, bylo zavedeno vyšetřování se snahou získat veškeré příslušné údaje a informace. Výsledky šetření a prohlášení k  těmto skutečnostem jsou zřejmé:

V přerovské stanici byly dne 18. června 1945 vlaky, mezi nimiž byl vlak  s 247 karpatskými Němci z velké části z Käsmark, Mühlebach a Dobschau, kteří se chtěli vrátit do své vlasti. Zdálo se, že nemají ponětí, co by mohlo nastat, když českoslovenští vojáci (Revoluční gardy?) náhle nastoupili do vlaku, aby všechny navrátilce ihned vyhnali ven. Pak  vojáci vlak vydrancovali. Oběti doprovozeny na  "Švédské šance" (jižně od Přerova), kde došlo k trýznivým scénám. Na Švédských šancích bylo nevinným nařízeno, aby si sami vykopali hromadný hrob, zatímco vojáci se připravovali k provedení exekuce.  Poté se měli navrátilci - muži, ženy a děti - se svléknout do spodního prádla. Šperky a zbývající cennosti jim byly vzaty,  jejich dokumenty spáleny. Pak byli postupně zastřeleni a jejich těla hozena do hrobu. Celé rodiny byly vyhlazeny.  

Josefu Lindnerovi z Dobschau se podařilo uniknout na poslední chvíli. Nicméně, i on byl dopaden a okamžitě zastřelen. Vojáci provádějící exekuci, kteří ho dobře znali z Dobschau ho nazývali – podle místních zemědělců – jeho pravým jménem.

Jsou známa jména obětí . Ale vrazi nebyli potrestáni, protože byl  v Československu  vydán zákon, podle kterého násilí, které bylo spácháno během  " doby národního osvobození" - od 1.5. do 30.11. 1945, nebylo předmětem trestního stíhání. Žádná pečeť vítězství a žádné nadšení z vítězství v čase šest týdnů po skončení války – nemůže být záminkou, nebo dokonce vysvětlit tyto těžké bestiální zločiny.

Ze zřejmých důvodů byla snaha nejprve utajit vraždu. Když se  noviny odvážily o tom psát, tak také československé ministerstvo ráčilo vysvětlit tuto událost v Přerově, jako akci spáchanou "ozbrojenými dobrodruhy" (!), ve které Češi neměli žádnou roli. Ale slovenský denník Čas z 10.07.1947 informoval, že mezi oběťmi byli také někteří Slováci. Proto bylo konečně zahájeno oficiální vyšetřování, jehož zpráva se však spokojila s následujícím prohlášením:

Dne 18. června 1945 v Lověšicích u Přerova na tzv. Švédských šancích někteří vojáci pod velením Karola Ctibora Pazura ze 17. pěšího pluku z Bratislavy zastřelili asi 250 lidí. Soud se nekonal. Exekuce trvala od 10 hodin večer do 2 hodin ráno. (Podle zápisu četnické stanice na nádraží v Přerově.)

Volný překlad P. Rejf