I. Sudetoněmecké otázky
„Spolková vláda a vláda Svobodného státu Bavorsko vyhlásily záštitu a patronát nad národností sudetských Němců, a tuto záštitu dodnes vykonávají. V procesu sjednocení Německa nedošlo k prohlášení o tom, že by patronát pozbyl platnosti. Platí proto i nadále zjištění, že česko-německé vztahy lze pokládat za uspořádané teprve tehdy, až se v sudetoněmeckých otázkách dosáhne vzájemné shody a ujasnění.
K sudetoněmeckým otázkám nenáleží otázka teritoriální; tu lze v souvislosti se sjednocením pokládat za vyřešenou v Pražské smlouvě z let 1973/74, která prohlásila mnichovskou dohodu za neplatnou.
Otevřenými otázkami zůstávají i nadále sebeurčení, právo na vlast a problémy majetkoprávní. Tu je nutno dospět k řešení podle měřítek mezinárodního a státního práva, a především také lidských práv. Na základě mezinárodně právní kontinuity Československa je nutno juristicky mu přičíst vinu na odpíraném sebeurčení, vyhnání, odnětí majetků; za to vše nese Československo mezinárodně právní odpovědnost.“ (Z textu „Sudetoněmecké otázky, juristické dobrozdání, část V. Závěrečné teze a katalog požadavků, Vídeň – Insbruck 1991“, zvýrazněno red.)
V této souvislosti je nutné poznamenat, že celé juristické vyjádření, jehož součástí je i výše uvedená citace, si objednala bavorská vláda, jež je tradičně úzce, a to i personálně, spjatá se sudetoněmeckým landsmanšaftem (SL).
II. Právo na odškodnění
U čtvrtého bavorského kmene se již po desetiletí traduje, že jejich předkové byli okradeni o majetek a pak z České republiky vyhnáni. O této „pravdě“ se SL podařilo přesvědčit především část Němců, Rakušanů a některá média, včetně těch „českých“, až na některé výjimky.
Aby požadavek na odškodnění „sudetských“ Němců nabyl na přesvědčivosti, obrátila se vláda Svobodného státu Bavorska, v r. 1991, na prof. dr. Felixe Ermacoru, aby „vypracoval dobrozdání k otevřeným sudetoněmeckým otázkám“. Pan profesor, Rakušan, znalec mezinárodního práva, pod písmenem D. Katalog požadavků uvádí v bodě 6: „ Vyvlastňovací dekrety z r. 1945 je nutno zrušit. Totální konfiskace movitého a nemovitého majetku v průběhu vyhnání nese spolu s ním charakter genocidia, a s ohledem na všeobecně uznávaná pravidla mezinárodního práva a právní zásady mezinárodních organizací je nutno totální konfiskaci anulovat a poskytnout náhradu. Ať již má být majetek restituován, anebo za majetkové ztráty poskytnout náležité odškodnění.“
V předcházející kapitole pan profesor říká: „Vyhnáním a jeho důsledky způsobena majetková ztráta sudetoněmeckého jmění je zřejmě vyčíslitelná více než 100 miliardami DM.“ Dále pan profesor zdůrazňuje: „Povinnost odškodnění se neruší německými opatřeními vyrovnávacími, reparačními a restitučními. Československé protipožadavky se mohou vztahovat pouze na říšské, případně spolkové jmění, nikoliv na jmění soukromých osob.“
Svého času juristické dobrozdání pana profesora Ermacory bylo pro SL slovem svatým. Jak plynula léta a ukazovalo se, že tyto požadavky jsou ve své podstatě zčásti či zcela nesplnitelné, docházelo u některých „sudetoněmeckých“ činitelů k pozitivním posunům. V majetkových otázkách např. některé složky SL, jako Seliger-Gemeinde a Ackermann-Gemeinde, zaujaly již realističtější stanoviska.Bohužel, dominantní postavení mezi těmito společenstvími má zřejmě i nadále krajně pravicový Svaz Witiko (Witikobund), jehož členové ovlivňují dění v celém Sudetoněmeckém landsmanšaftu. Od něho asi nelze čekat realističtější pohledy na majetkové otázky.
Sociálně demokratická Seligerova obec přijala dne 31. října 1998 Branneburské teze, které obsahují velmi zajímavé stanoviska: „…nebude žádný kolektivní návrat německé etnické skupiny, ale jen možnost individuálního návratu jednotlivců. Zasazuje se proto o důraznou podporu německé menšiny, o brzký vstup České republiky do Evropské unie a o schválení evropského práva etnických skupin. Seligerova obec je dále toho názoru, že nedojde k žádné dalekosáhlé restituci majetku vyvlastněného v roce 1945. Místo toho se zasazuje o to, aby Češi a sudetští Němci hovořili o modelech symbolického řešení, které by bylo přijatelné pro obě strany.“
Srovnáme-li tyto teze s juristickým dobrozdáním prof. Ermacory, můžeme zcela jednoznačně tvrdit, že jde o podstatný posun správným směrem.
„A jednak zde jde o to odsoudit, ať už v jakékoli formě, diskriminační charakter vyvlastnění, jež souvisí s vyhnáním, přičemž otázku majetku je třeba dnes řešit realisticky. Například to může být provedeno tím způsobem, že příslušníci německé menšiny v České republice budou odškodněni a majetkové ztráty ostatních sudetských Němců by byly symbolicky narovnány – třeba zvláštním příspěvkem do Česko-německého fondu budoucnosti nebo zřízením kulturní nadace pro německou menšinu apod.“
Příp. další příznivý vývoj představ o domnělých sudetoněmeckých majetkových nárocích vůči ČR může dostat potřebný impuls od uvedených složek SL, především však od sociálně demokratické S-G. Současný stav posunu v tomto směru, v jeho konkrétní podobě, neznáme. Lze však doufat, že v celé řadě bodů neguje „juristické dobrozdání“ profesora Ermacory.
Pokud však by SL dále stál na stanovisku, že za konfiskovaný majetek přesídlených Němců musí čs. vláda poskytnout odpovídající náhradu, pak by se nejprve příslušné ústavní orgány SRN, pakliže se ztotožňují s uvedenou pozicí, měly obrátit s odpovídajícím návrhem především na protifašistické velmoci, USA, VB a Rusko, signatáře Postupimské dohody, a na další státy, které podepsaly Pařížskou reparační dohodu. Jistě by se Německu dostalo náležitého poučení.
ČSR byla jedním ze signatářů Pařížské reparační dohody a její povinností nadále je, aby postupovala tak, aby bývalý německý majetek se nedostal zpět do německých rukou.
Lze očekávat, že SL své domnělé majetkové nároky, ale nejen ty, se pokusí cestou jednání s představiteli ČR alespoň z části dosáhnout. K tomu zřejmě bude směřovat i „návštěva“ Seehofera a jeho suity, v níž mají být i představitelé přesídlených Němců z ČSR, na podzim tohoto roku v Praze. Neměli bychom však být předem informováni o tom, kteří činitelé SL mají se Seehoferem přijet, abychom některé z nich mohli předem označit za nežádoucí? Přece ani nikdo z nás do svého domu či bytu nepozve lidi s pochybnou pověstí. Pokud přesto někdo takový přijde, dá se mu rozhodně a v krátkosti otevřeně na vědomí, že nebyl zván a není vítán.
V souladu s mezinárodním právem naši ústavní činitelé mohou oficiálně jednat jen s orgány SRN. I když nevím, zda uvedené současní čs. politici a státníci budou vnímat, chápat a v souladu s tím též jednat, přesto alespoň v to doufám. V každém případě bychom návštěvu Seehofera, který bude zřejmě silně fedrovat požadavky SL, měli brát pouze jako zdvořilostní. A tomuto jejímu rázu by měla odpovídat i jednání a příp. závěry.
V této souvislosti je nutné uvést jednu méně známou skutečnost, která jistě souvisí i s dnešními „nároky“ odsunutých. Přesídlenci, včetně tedy „sudetských“ Němců, do roku 1980, dostali od SRN v podobě pomoci a náhrad 120,1 miliard marek, tj. asi 1,8 bilionu korun.
(Doporučujeme: Prof.JUDr. Václav Pavlíček, DrSc., a JUDr. Radovan Suchánek: O některých otázkách majetkoprávních nároků v česko - německých vztazích, webová stránka:www.ceskenarodnilisty.cz, rubrika „Publikace základní řada“)
III. Povinnost Československa konfiskovat německý majetek, naše reparační nároky vůči Německu
O německých reparacích Spojenci, USA, VB a SSSR jednali nejednou. Např.v „Protokolu o jednání Krymské konference“ je samostatná část V. Reparace. V bodu jedna je výslovně uvedeno: „Německo bude povinno dát věcnou náhradu za škody, které způsobilo spojeneckým národům za války. …
Věcné reparace budou na Německu vymáhány v těchto třech formách:
Odnětím německého národního majetku, který je na samém území Německa i mimo jeho území…, a to do dvou roků od kapitulace nebo ukončení organizovaného odporu… .
Ročními dodávkami zboží běžné výroby po dobu, která bude ustavena.
Použitím německé práce… .
Bod 3. zakotvoval zřízení Spojenecké reparační komise, složené ze tří zástupců – jednoho za SSSR, jednoho za VB a jednoho za USA, - která by na základě uvedených zásad vypracovala podrobný plán pro vymáhání německých reparací. …
Tento protokol schválili a podepsali tři ministři zahraničních věcí na krymské konferenci den 11. února 1945. E.R. Stettinius, V. Molotov, Antony Eden“.
Zpráva o Berlínské konferenci tří velmocí obsahuje část III. Německo. „Spojenecké armády dokončily okupaci celého Německa a německý lid počal pykat za strašlivé zločiny, jichž se dopustil pod vedením lidí, které v době jejich úspěchů otevřeně schvaloval a slepě poslouchal. …“
Následuje část IV. Německá reparace, v níž je zakotveno: „V souladu s rozhodnutím krymské konference, že Německo bude povinno nahradit v co největší míře škody a utrpení, které způsobilo Spojeným národům, a za něž se německý národ nemůže zbavit odpovědnosti, bylo dosaženo této dohody o reparacích: (Další text IV. oddílu je shodný s plným zněním III. oddílu Protokolu).
Je nepochybné, že součástí německého národa, o němž se zmiňují materiály Postupimské konference, byli a stále jsou i tzv. sudetští Němci. I na nich tedy leží povinnost v odpovídajícím poměru se podílet na náhradě škod, které způsobilo Německo „Spojeným národům“, včetně Československa. Statisíce z nich bojovaly za německou nadvládu ve světě, a tedy nevyhnutelně se podíleli na zabíjení, vraždách i na vzniku válečných škod, způsobených obětem německou agresí. Tuto historickou pravdu by si měl ve veškerém svém konání, zvláště při vznášení nároků, uvědomovat i SL a každý jeho člen.
Podrobnou dohodu o německých reparací uzavřeli spojenci na Pařížské konferenci o reparacích. Ta pod paragrafem A zakotvovala: „Každá signatární vláda zadrží způsobem podle své volby německé nepřátelské majetky nalézající se na území podrobeném její pravomoci nebo jimi bude disponovati tak, aby se nemohly státi znovu německým majetkem nebo nemohly upadnouti znovu pod německou kontrolu a odečte tyto majetky od svého podílu na reparacích…“
V paragrafu D dohoda o reparacích uváděla: „Při provádění ustanovení výše uvedeného paragrafu A majetek, který byl vlastnictvím členské země Spojených národů anebo osob, které byly příslušníky této země a nikoli Německa v době anexe nebo okupace této země Německem či v době jejího vstupu do války, nebude započten na jeho účet reparací. …“
Paragraf E stanovuje: …Každá signatární vláda musí, nestalo-li se tak ještě, vydati zákony a učiniti všechna jiná vhodná opatření, jimiž se ruší a činí neplatnými všechny převody provedené po okupaci její země nebo po jejím vstupu do války s podvodným úmyslem krýti německé zájmy nepřátelské povahy a chrániti je před účinky kontroly nad německými zájmy nepřátelské povahy.“.. (Dohoda o německých reparacích, přeložil a poznámkami opatřil dr. Miroslav Rašín, Vydalo ministerstvo zahraničních věcí v Praze, Orbis, Praha 1946)
Pařížská reparační dohoda uložila Československu zadržet způsobem podle své volby německé nepřátelské majetky, což jsme učinili. Paragraf D nadto nám zajistil, za podmínek v něm uvedených, že takovýto majetek jsme nemuseli započítat na náš reparační účet.
V tomto smyslu se vyjadřuje i dr. Eva Hahnová, německá historička českého původu. Ta uvádí: „Na pařížské konferenci o reparacích v prosinci 1945 bylo navíc vyhověno požadavku československé vlády, aby zabavený majetek českých Němců nebyl započítán do československých reparačních pohledávek vůči Německu. Z těchto důvodů se tzv. sudetoněmeckého majetku netýkala mezinárodní opatření ani o „německém majetku v zahraničí“, ani o německém majetku započítaném do reparací, a proto jsou dodnes některými sudetoněmeckými organizacemi vznášeny dokonce i majetkoprávní požadavky vůči Československu, resp. České republice….“ (Hahnová, Eva: Sudetoněmecký problém: Obtížné loučení s minulostí, I. vydání, Pro nadaci Bernarda Bolzana vydalo nakladatelství Prago Media v Praze r. 1996, str.60)
Na základě výše uvedeného zastáváme stanovisko, že přesídlení Němci z Československa nemají, ani z hlediska práva mezinárodního, ani z českého, nárok na jakékoliv odškodnění.
V Pařížské reparační dohodě nebyla stanovena přesná částka reparací, které Německo bylo povinno zaplatit ČSR. Bylo však určeno, že naše republika měla dostat zhruba 4% z celkových reparací. Naše celkové reparační nároky vůči SRN činily 350-360 miliard předválečných korun.
„Na mezispojeneckém reparačním úřadu byly naše škody vyčísleny na 19,5 miliardy tehdejších amerických dolarů. Z toho bylo uhrazeno reparacemi pouze 14,5 milionu dolarů a vrácením majetku in natura 76,8 milionů…
Úřad v Bruselu ukončil činnost koncem listopadu 1959 – tehdy bylo ze škod uhrazeno Československu necelé půl procenta. Čs. delegace tehdy na závěr zasedání prohlásila, že si čs. vláda vyhrazuje právo na odčinění všech způsobených škod. Československo nikdy neprohlásilo, že dosavadní částečné odškodnění považuje za ukončené.“ (Prof. Pavlíček Václav, Minulost je třeba uzavřít skutečnou tečkou, Právo, 1.10.2004, str. 5)
V letech 1952-1953 byla sjednána řada smluv, které měly umožnit zapojení SRN do NATO Jednou z nich byla i dohoda o německých zahraničních dluzích. Jí se SRN zavázala zaplatit německé předválečné dluhy s tím, že placení válečných dluhů a reparací se odkládá na dobu, kdy dojde ke sjednocení Německa.
V prosinci 1973 navštívil W. Brandt, tehdejší kancléř SRN, Prahu. Na náš požadavek o řešení otevřených majetkoprávních otázek reagoval Brandt prohlášením, že by nebylo spravedlivé požadovat na SRN úhradu čs. válečných pohledávek v situaci, kdy ještě nedošlo k vytvoření sjednoceného Německa. Toto vyjádření v podstatě znamenalo, že naše nároky uznává, ale o zaplacení Němci budou jednat, až dojde ke sjednocení Německa. Na tomto stanovisku trvali i další představitelé SRN.
Na jaře r. 1990, kdy sjednocení Německo bylo již přede dveřmi, FMZV v červnu poslalo do Bonnu oficiální notu s návrhem na zahájení jednání o otevřených majetkoprávních otázkách. Na tuto notu, stejně jako na další dvě obdobného obsahu, FMZV nikdy nedostalo žádnou odpověď.
Na následující schůzce ministra zahraničních věcí ČSR, J. Dienstbiera, a H.-D. Genschera, se náš ministr zmínil o úhradě čs. pohledávek vůči Německu. Genscher „reagoval žádostí, abychom tyto otázky v rámci rozhovorů o sjednocení Německa – které tehdy probíhalo jako jednání 4+2 - nevznášeli, abychom Němcům nekomplikovali situaci a počkali až dojde ke sjednocení. Potom vše „v klidu vyřeší k čs. spokojenosti“. Stejné ujištění dostal Diensbier v září 1990, když se s Genscherem sešel ve Vídni.
Mezi tím však začaly mezi odborníky FMZV růst pochyby, zda je možné se na německé sliby spolehnout. Byl proto připraven dopis představitelům čtyř mocností, ve kterém měli být alespoň informováni o čs. návrzích a požadavcích. Dopis však nebyl nikdy odeslán.
Potvrdila se skutečnost, že Německo začalo od slibů ustupovat a začalo mluvit o možnosti odškodnění prostřednictvím nadace. Ani tato myšlenka se nedočkala realizace. Místo ní se mluví o humanitárním gestu. Když byl z české strany projeven zájem, byla i tato ponižující forma odškodnění vázána na zahájení rozhovorů s odsunutými sudetskými Němci.
Po sjednocení se ukázalo, že pochyby nebyly bezdůvodné. Německá strana sice potvrdila slib odškodnit oběti nacistické perzekuce, ale o dalších požadavcích odmítla jednat. Na místo úhrady čs. nároku předložila vlastní pohledávku ve výši téměř 1,7 miliardy marek. Šlo o saldo, které vzniklo v posledních měsících existence NDR v jejím obchodě s Československem v důsledku toho, že německá strana protiprávně zrušila kontrakty, které byly sjednány mezi podniky obou zemí. K závratné výši dluhu došla SRN tím, že saldo přepočítala přes převoditelné ruble. Tehdejší ministr financí V. Klaus to před novináři označil za „nehoráznost“. Jinak s tím nic nedělal. Částka je nadále vedena jako náš dluh vůči SRN.
Za jednání o smlouvě mezi ČSFR a SRN reagovala německá delegace na čs. výklad prohlášením, že není zmocněna o těchto otázkách diskutovat. Čs. strana na vypořádání nenaléhala. Nakonec byl dokonce přijat závěr, že smlouva majetkové otázky nebude řešit.
V květnu 1991 navrhl prezident Havel kancléři Kohlovi řešit vzájemné nároky tím, že SRN by odškodnila čs. oběti nacistické perzekuce a poskytla určitou finanční podporu čs. ekonomice. Z české strany by za to byl umožněn návrat těch odsunutých, kteří by si to přáli. Německá strana se s tímto návrhem vypořádala již osvědčeným způsobem: Neodpověděla.(Král, Richard,: Agresor má povinnost hradit škody, které válkou způsobil Právo, 9.11.1993)
Místo toho, aby Německo začalo skutečně jednat o našich majetkových nárocích, posílalo různé žádosti na naše FMZV, např. abychom jim „předali bezplatně do vlastnictví“ palác na Malé Straně, v němž sídlilo velvyslanectví SRN. SRN dokonce diplomatickou notou požádala, abychom jim vrátili budovy, ve kterých před válkou sídlilo říšské velvyslanectví v Praze, které byly po válce, jak píše R. Král, expert na mezinárodní právo, v Právu dne 18.3.2005, v článku Jak to bylo s českými nároky vůči Německu, souladu s Pařížskou reparační dohodou zkonfiskovány. Tato nota nepřímo dosvědčuje, že určité významné kruhy nejen na německém ministerstvu zahraničí považovaly uvedenou reparační dohodu za právně „překonanou“, neúčinnou. Jiní pak, v čele s ministrem zahraničí H.-D. Genscherem, slibovali a sliby nedodrželi a dokonce se nediplomaticky o našich reparačních nárocích později odmítali i bavit.
Tvrzení kohokoliv o tom, že Česko-německou deklarací z r. 1997 se ČR i SRN zavázaly, že nebudou vznášet proti sobě majetkové nároky a tudíž nemůžeme požadovat na SRN ani reparace, je, jak vyplývá i z výše uvedeného, právně zcela irelevantní. O jaké majetkové nároky SRN jde, které se údajně vůči nám zavázala nevznášet? Jde snad o konfiskovaný majetek tzv. sudetských Němců? Nejde a podle mezinárodního práva ani nemůže jít.
Z uvedeného vyplývá, opakovaně zdůrazňuji, že ČSR jako signatární stát Pařížské reparační dohody měla povinnost německý majetek konfiskovat a zajistit, aby se nikdy nedostal do německých rukou, což učinila, a nadto hodnota tohoto majetku, nemusela být odečtena z reparačního účtu.
Jaké majetkové nároky se zavázala SRN vůči nám tedy nevznášet? Takový majetek, jak jsme přesvědčeni, ani neexistuje. Jinak řečeno: SRN se tedy zavázala vůči nám nevznášet majetkové nároky, které de facto ani de iure neexistovaly a ani neexistují.
Dlouholetou snahou SRN je zabránit otevření reparačních požadavků kýmkoliv. Bázlivost či servilnost určitých kruhů, včetně některých ústavních činitelů, v oprávněných státech vznesení nároků zabraňuje stejně účinně. Po uzavření smlouvy 2+4, jež předcházela opětovnému sjednocení Německa, Němci předstírali, že mlčení smlouvy o reparacích znamená, že reparace jsou už nadobro smeteny ze stolu. SRN o reparacích odmítala jednat. Stanovisko USA však byla zcela jiné. Podle právníků ministerstva zahraničí USA mlčení „prostě jen znamenalo, že o reparacích se teprve bude jednat v budoucnosti.“ (Odškodnění 2000-2006, Česko-německý fond budoucnosti, 2007).
Mlčení kolem reparací porušilo v r. 2004 Polsko. Polský Sejm vyzval vládu, aby v reakci na vznášené nároky odsunutých požadovala od Německa reparace za škody způsobené Polsku během šesti let druhé světové války. Jak reagovali někteří němečtí politici? Matthias Platzeck, braniborský premiér, se vyjádřil, že „se odškodňovací požadavky jakékoliv strany nehodí do nové doby“. Předseda evropského výboru německého parlamentu za CDU vyzval obě strany, aby nepřekračovaly míru. (Právo, Němce znervóznila reparační výzva Polska, 13.9.2004)
Ledy mlčení byly prolomeny. Slovinský prezident dr. Danilo Türk ve svém projevu na prvním evropském kongresu vyhnanců, uprchlíků, obětí nacismu a fašismu v letech 1920-1945 v Lublani v roce 2009 kromě dalšího řekl: „Tímto posíláte jasnou zprávu těm, kteří si přejí přepsat dějiny, zkreslit historická fakta a pravdu a využít k politickým účelům. Zpráva, kterou dnes posíláte, je také určena zemím, které dodnes plně neuhradily válečné reparace.“
Místopředseda řecké vlády v nedávné době obvinil Německo nejen z krádeže řeckého zlata. Pochlapí se naše koalice „rozpočtové odpovědnosti“ a postaví se za naše reparační nároky vůči Německu a učiní vše potřebné, aby SRN své reparační povinnosti vůči nám již začala plnit, nebo hodlá šetřit jen na občanech a stamiliardy korun, na které máme nárok, nestatečně a v rozporu se svými ústavními povinnostmi nebude nejen vymáhat na právním nástupci Třetí říše, jímž SRN je, nýbrž se o nich v současnosti ani v blízké budoucnosti ani nahlas nezmíní?
Jaké jsou ve skutečnosti vztahy česko-německé, když jsou na nás bez právního důvodu vymáhána finanční plnění, kdežto reparační pohledávky, jež máme vůči Německu, jsou nám již od počátku devadesátých minulého století upírány? Jsou skutečně tak dobré, jak se o nich mluví? Pravdou je, že ve vztazích mezi ČR a SRN existuje celá řada významných, již delší dobu neřešených problémů. SRN nechce platit reparace, i když Německo je téměř 20 let sjednocené. Nejen jednotliví němečtí politici, ale i přední ústavní činitelé SRN odmítají zatím splnit to, co až do počátku devadesátých let minulého století uznávali, a to zaplatit náhradu válečných škod těm státům, jimž dosud reparace v plném rozsahu nezaplatili. Pokusme se tedy znovu důrazně požádat SRN, aby splnila své reparační povinnosti vůči nám. Abychom vůbec měli šanci tohoto dosáhnout, musíme jednat, nikoliv s představiteli Bavorska a SL, nýbrž jen a jen s příslušnými ústavními orgány SRN.
To je cesta, která po určitém čase může vést k pozitivním výsledkům a také i ke skutečnému zlepšení česko-německých vztahů, jež je bezesporu pro nás žádoucí a nutné. Přátelské vztahy mezi sousedními státy nemají žádnou jinou racionální alternativu. Nesetkáme-li se s odpovídající odezvou na straně SRN, zpočátku jen informujme USA, Velkou Británii a Rusko o vzniklé situaci, a pokud ani to nepomůže, požádejme tyto státy o pomoc při prosazení našich oprávněných reparačních nároků vůči SRN, nástupnickému státu nacistické Třetí říše.
Pokud však se ukáže že jen mírová konference a uzavření mírové smlouvy s Německem, jež bude obsahovat ustanovení o reparacích, které má SRN zaplatit poškozeným státům, může pomoc státům domoci se svých reparačních nároků, iniciujme svolání takovéto konference. Nečekejme, že Německo bez potřebného tlaku bude samo v tom směru pracovat. Splněním reparačních povinností SRN přispěje k upevnění mezinárodního práva v Evropě i ve světě. Svým jednáním přesvědčivě dokáže, že agresor ani po desítkách let se nevyhne své povinnosti zaplatit škody, které způsobil svým obětem.
Hlasy volající po tom, aby agresor zaplatil škody, které válkou způsobil, jsou protestem proti neupřímnost a prolhanosti, někdy i neschopnosti a prodejnosti některých politiků a diplomatů, kteří upřednostňují konflikty, silová jednání, nátlak před právem, dohodou, jsou však i stále slyšitelnějším voláním po spravedlnosti. Bez spravedlnosti jsou labilní nejen vnitřní vztahy v každém civilizovaném státu, ale i světový mír.
JUDr. O. Tuleškov
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz