Od 1. ledna 2011 nabyl v Maďarsku účinnost zákon, přijatý v květnu roku 2010 krátce poté, kdy Fidesz Viktora Orbána získal ve volbách ústavní většinu. Tento zákon umožňuje zahraničním Maďarům, získat vedle dosavadního občanství, např. rumunského, srbského, slovenského, i občanství maďarské.
Procedura pro získání občanství je téměř neformální. Nejednoduší je, aby zájemce, etnický Maďar, žijící mimo Maďarsko, přijel do Maďarska a zde podal žádost o maďarské občanství. Tyto žádosti bude v Maďarsku přijímat přes 2 200 matrik a imigračních úřadů, jejichž rozpočet na uvedenou agendu tento rok činí 8,5 mil. eur. Mimo území Maďarska se žadatelé budou moci obrátit na maďarská velvyslanectví a konzuláty. Stačí, když prokáží, že mají maďarského předka, který byl před rokem 1920 nebo v letech 1940 až 1945 maďarským občanem, a určitou znalost maďarštiny. Jejich žádost bude pak do tří měsíců vyřízena jedním z pracovišť k tomu určených. Nový maďarský občan po složení přísahy věrnosti dostane příslušné osvědčení a bude moci požádat i o maďarský cestovní pas. Občanský průkaz bez trvalého bydliště v Maďarsku však nedostane. Velkou otázkou však zůstává obsah přísahy věrnosti. Pokud bude v rozporu s věrností občana k jeho původnímu státu, jež je základní občanskou povinností, vzniknou časem velké problémy.
Zsolt Semjén, místopředseda maďarské vlády, pověřený řízením celého tohoto procesu, oznámil koncem prosince minulého roku, že dosud projevilo zájem o maďarské občanství 7 000 zahraničních Maďarů. Všechny tyto i budoucí zájemce zároveň ubezpečil, že Maďarsko nebude dávat informace jiným státům o etnických Maďarech, kteří o maďarské občanství požádali a získali. Cílem zákona o dvojím občanství je, aby maďarský národ jazykově, kulturně a historicky vždy jednotný se mohl sjednotit i veřejnoprávně. Bence Rétvári, maďarský státní tajemník ministerstva státní správy, zdůraznil, že tak po 90 letech může opět začít proces sjednocování maďarského národa.
V roce 2011 chce desetimilionové Maďarsko, jehož přístup k etnickým menšinám zvláště v minulosti byl, slušně řečeno, odstrašivě tvrdý, získat dalších alespoň 250 000 nových občanů. Příslušné administrativní instituce jsou údajně připravené vyřídit až 400 000 žádosti zahraničních Maďarů.
Značný zájem o dvojité občanství projevují v současné době Maďaři např. v Rumunsku a na Ukrajině. Jelikož Maďarsko je v schengenském prostoru, pak by jim maďarský pas umožňoval volně cestovat po celé Evropě.
Na Slovensku žije přibližné půl milionu Maďarů. Jakmile maďarský parlament přijal zákon o dvojím občanství, Slováci zareagovali. Přijali zákon, podle kterého slovenský občan, který příjme jakékoliv druhé občanství, tedy i maďarské, automaticky ztratí slovenské. Současná vládnoucí pravicová koalice považuje Lex Fico za příliš tvrdý. Radičová již také proto slíbila Orbánovi, že uvedený „problémový“ zákon změní, aniž by bohužel od Orbána získala slib na učinění obdobného vstřícného kroku, který by vedl ke zmírnění jeho expanzivní politiky. Složení vládnoucí koalice však jen velmi těžko umožní přijetí nějakých legislativních změn. Např. koaliční Bugárův „Most“ stojí na stanovisku, že slovenští Maďaři mají mít možnost získat i maďarské občanství. Je tedy jednoznačně pro zrušení platné zákonné úpravy, nikoli však pro její nějaké pouhé „změkčení“.
Zatím ty nejskeptičtější předpovědi mluví o tom, že až 100 000 Slováků by si mohlo zažádat o maďarské občanství. V jejich čele budou bezpochyby slovenští „profesionální Maďaři“, funkcionáři Maďarské koaliční strany (MKS). přestože někteří z nich ještě nedávno tato možnost vylučovali. József Berényi, předseda SMK, již ohlásil, že považuje za svou povinnost zažádat o maďarské občanství. Jeho spolustraník, Pál Czáky, místopředseda SMK, se nechal slyšet, že o maďarské občanství určité požádá, ale jak a kdy je pouze jeho věcí. Miklós Duray, který je považován za nejkontroverznějšího politika SMK, řekl: „Moje rozhodnutí si nechám plně pro sebe. Je to každého soukromá záležitost.“ V této souvislosti je dobré si připomenout alespoň jeden další „slavný výrok“ tohoto muže. Ve vysílání slovenské televize JOJ 19. listopadu 2008 odeznělo jeho prohlášení, že by Evropská unie měla dočasně převzít pod ochranu Maďary z jižního Slovenska, popřípadě by měla jižní Slovensko přímo spravovat. V té době pan M. Duray, místopředseda SMK pro strategii, byl současně poslancem Slovenské národní rady. Proto pochopitelně jako ústavní činitel byl povinen složit slib věrnosti Slovensku a také ho složil, jinak by poslanecký mandát nemohl vykonávat.
Tehdy někteří Slováci se ptali, zda tento slovenský Maďar se nedopustil svým prohlášením trestného činu poškození společenského zájmu na územní celistvosti Slovenské republiky či naplnění skutkové podstaty zločinu velezrady. Jeho prohlášení chápali jako výzvu na uplatnění obdobného postupu vůči svrchovanému Slovensku, jaký byl použit proti svrchovanosti Srbska.
Pokud by nestačil tento příklad pro pochopení „politiky“ pana Duraye, můžeme si připomenout vzpomínkovou akci na tzv. komárenský mítink, který se konal v roce 1994. Po patnácti letech se sešli roduvěrní Maďaři, aby přes minulost pohlédli do budoucnosti. K nim promluvil pan M. Duray, i tehdy jako místopředseda SMK pro strategii. Podle něj mítink v Komárně byl prvním pokusem slovenských Maďarů o sebeurčení. Tehdy odezněla též slova o tom, že SMK musí bojovat nejen proti slovenským nacionalistům, ale též s nepřítelem ve vlastních řadách, se zrádci ve SMK, aby se strana mohla očistit a sjednotit.
Přítomní přijali prohlášení, podle kterého se za posledních 15 let právní postavení Maďarů na Slovensku zhoršilo, jejich počet a poměr v rámci obyvatelstva klesá, a Slováci jim upírají stále více práv. Za základ uchování národní existence označili dosažení sebeurčení, „aby mohli ve své domovině sami rozhodovat o svém osudu“. „Toto právo patří každému lidu a národu, není možné se ho zříci a mezinárodní právo ho garantuje, je však třeba ho požadovat.“
Účastníci akce odhalili na sídle kulturního svazu Csemadok pamětní desku mítinku z r. 1994. „Nepožadujeme jen kulturní a školskou samosprávu, ale skutečné sebeurčení. Nebojujme za maďarského biskupa, ale za vytvoření maďarského biskupství“, řekl ve svém projevu Attila Petheö, šéf místního Czemadoku a městský poslanec v Komárně za SMK.
Uvedené věty mi ve vzpomínkách oživují požadavky tzv. sudetských Němců z r. 1938. Případné srovnání však přece jenom pokulhává. Za „československými“ Němci tehdy stálo nacistické Německo, ozbrojené a dychtivé nějaké menší války, kdežto za etnickými Maďary nalézáme jen orbánovské Maďarsko, zadlužené až po uši, přesto však svými požadavky a představami o sjednocení maďarského národa nejen potencionálně nebezpečné pro sousední státy. Nebo by ochráncem „nové“ maďarské politiky měla být sama Evropská unie?
Pozadu za známými funkcionáři SMK nezůstávají ani představitelé občanského sdružení Harmonia AT, kteří již několik let bojují za autonomii jižního Slovenska. Předseda Harmonie, Pál Cséfalvay, již prohlásil, že o maďarské občanství zažádá již v těchto dnech. Na sebe též prozradil, že doporučuje učinit tento krok i svým známým. Známý autonomista očekává, jak se veřejně vyjádřil, že nabídku Budapešti využije alespoň několik set slovenských Maďarů. Scénář předpokládající, že žádost podají tisíce lidí, se zřejmě naplní.
V. Orbán však myslí ještě dále, mnohem dále než na nadělení maďarského občanství soukmenovcům. V blízké budoucnosti chce např. dosáhnout toho, aby zahraniční Maďaři, tj. především ti, kteří nově získají maďarské občanství, měli své zastoupení v budapešťském parlamentu. V tomto směru László Kövér, předseda maďarského nejvyššího zastupitelského sboru, prohlásil, že bude počítat i se zkušenostmi, které získalo Chorvatsko. Podle Luka Bebiče, šéfa chorvatského parlamentu, mají Chorvati žijící v zahraničí tři parlamentní zástupce.
I ostatní sdělení maďarské tiskové agentury nejsou bez zajímavosti. Bebič mluvil dále o zastoupení menšin, které Chorvatsko vyřešilo přijetím ústavního zákona. Výslovně prohlásil: „Menšiny pro nás nejsou překážkou, ale možností, abychom ještě více rozvinuli spolupráci se sousedními zeměmi.“ Tato slova ve mně vyvolala vzpomínku na srbskou menšinu v Chorvatsku, na její vyhánění a vraždění. Na 200 000 Srbů bylo vyhnáno z Chorvatska, jejich majetek byl konfiskován. Kdy Chorvatsko se za tyto zločiny omluví, kdy vyhnaným dovolí se vrátit do svých domovů a nahradí jim vzniklé škody, kdy budou postaveni před soud ti, kteří za zločiny nesou odpovědnost? Ano, to všechno může trvat ještě dlouho. Hlavní překážkou v tomto směru nejsou jen sami Chorvaté, ale určité mocenské zájmy, především Německa a Rakouska. Zločin tohoto druhu však nelze na další desetiletí utajit.
Podle L. Kövéra jsou vztahy Maďarska a Chorvatska mimořádně dobré, zcela bezproblémové. Závěrem pronesl zajímavá slova: „I z historického hlediska se považujeme za strategické partnery.“ Samozřejmě ujistil i svého hosta, že Maďarsko po dobu svého předsednictví v v EU udělá vše pro to, aby přístupové rozhovory unie s Chorvatskem byly v té době ukončeny.
Dalším významným partnerem Maďarska bylo a je Německo. Ještě užší vazby však existují mezi Viktorem Orbánem a Pálem Schmittem, maďarským prezidentem, který je maďarským Němcem, a jejich společným přítelem Berndem Posseltem. Sudetští Němci již desetiletí považují za své blízké přátele právě Maďary. Jako „dobrodinci“ se často ujímají jejich možná některých skutečných, ale především těch staronových mocenských zájmů. Současná maďarská vládní koalice je svým politickým zaměřením sudetským Němcům velmi blízká. Orbán i Schmitt např. slíbili Posseltovi, že se budou zúčastňovat sjezdů Němců vyhnaných z Československa, pochopitelně však nejen jde o toto viditelné zvýraznění přátelství.
Uvedené skutečnosti můžeme shrnout. Zřejmým cílem Maďarů je prostřednictvím „sjednoceného“ maďarského národa obnovit jeho dřívější mocenské postavení, tedy vytvořit Velké Maďarsko. Tento proces však může proběhnout jen v konfrontaci, ať již studené nebo horké, se sousedními státy, které mají oslabit právě jejich maďarské menšiny. O to se již nějakou dobu silně a do určité míry úspěšně snaží vojvodinští Maďaři, kteří požadují po Srbsku autonomní postavení Vojvodiny. Mocenské pokrytí těchto a podobných ambic očekává Orbán právě od Německa, vedoucí mocnosti EU, a Rakouska.
I Německo již desetiletí křísí své menšiny ve státech střední a východní Evropy, zatímco uvnitř Německa řadě fakticky existujících národnostních menšin statut národnostní menšiny nepřiznává. Posílené německé menšiny, podle představ tzv. Svazu vyhnaných a sudetoněmeckého landsmanšaftu, mají být beranidlem, otevírajícím „vyhnaným“ Němcům návrat do jejich staré „vlasti“. Tento probíhající proces je doprovázený silným ekonomickým tlakem, jenž má korunovat úspěchem nové tažení na východ.
Závěrem se můžeme položit otázku, zda Česká a Slovenská Federativní Republika musela být zničena především proto, aby určité německé kruhy získaly volnou ruku v českých zemích, zatímco revizionističtí Maďaři mohly silně tlačit na Slovensko? Když si vzpomeneme na wiesbadenskou dohodu, o níž B. Posselt prohlašuje, že vizionářsky upravuje vztahy mezi sudetskými Němci a Čechy, pak víme, že jejím cílem je vytvoření nové federativní republiky české, případně česko-německé, jejímiž členy mají být sudetští Němci jako svébytný národ a Češi. Slovensko je pro Maďary zatím stále jen Felvídek - „Horní zemí“. Tak jako některé euroregiony přesahují česko-německé hranice, tak určité maďarské župy mohou v budoucnost zahrnout i část slovenského území..
Již v předvečer druhé světové války sehrály národnostní menšiny velmi ostudnou rozvracečskou roli páté kolony. Dnes jsme opět svědky toho, že národnostní menšiny jsou využívány k zeslabování států, v nichž žijí. Zatímco Polsko si dovede ochránit své národní zájmy, Srbové, Češi a Slováci to zatím nedokážou. Jejich vládnoucí elity mají zřejmě jiné priority, než jsou národní a státní zájmy. Pokud tato tragická situace se vbrzku nezmění, mohou revisionistické a revanšistické síly, za pomocí národnostních menšin, kolaborantů a někde i určitých církevních kruhů, dosáhnout nejen některých svých dílčích cílů. Za určitých podmínek se můžeme dostat až k nové Velkoněmecké říši a k Velkému Maďarsku.
Co k těmto snahám říká Evropská unie? Ještě mnohem méně, než co v současnosti adresuje kosovským Albáncům za jejich zločiny spáchané na Srbech. Zdá se, že určité mocenské zájmy převažují stále nad lidskými právy, neustále verbálně přemílanými, a mezinárodně uznanými právy jednotlivých států. Faktem též je, že německé a maďarské menšiny se dožadují nadpráví a také jej dosahují, kdežto menšině české, slovenské a polské je např. v Německu odmítán statut národní menšiny. Ruské menšině v pobaltských státech se rovněž nedostalo uznání a její příslušníci nadto jsou kráceni i v občanských právech, zatímco albánská menšina v srbském Sandžaku zeslabuje a vydírá Srbsko a další albánská menšina rozmělňuje Makedonii. Můžeme konstatovat, že takto jsou ohrožovány převážně jen slovanské státy. Oživují snad některé evropské elity nacistické učení o panských národech a o Slovanech jako podlidech? Nebo jde jen o „náhodu“?
Pokud Evropská unie bude i nadále trpět nadpráví jedněch a bezpráví druhých, pokud i nadále bude mlčet k expanzi silných a podrobování slabších, pak ztrácí důvod pro svou další existenci!
JUDr. O. Tuleškov
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz