M. Ivaniševič, senátor Republiky Srbské
-
Nová předmluva k druhému vydání knihy R. Dolečka Hovory s generálem Mladičem
Pro mnohé z nás, kteří víme kdo je a co dosáhl během občanské války v bývalé jihoslovanské republice Bosně a Hercegovině (BaH), v rámci ochrany svého národa, Ratko Mladić, srbský generál, velitel Hlavního štábu vojska Republiky Srbské, příliš nepřekvapila skutečnost, že brzy po zveřejnění první knihy Rajka Dolečka „Hovory s generálem Mladićem“ v srbštině a češtině, se ukázala potřeba publikace druhého, novými poznatky doplněného a rozšířeného vydání. Nepřekvapilo to, protože se jedná o generálovi, o kterém se stále šíří po světě nepřiměřeně těžké obžaloby a potupná tvrzení, jako by se jednalo o nějakém zločinci, a ne o veliteli, který dělal vše co mohl, aby ochránil i „nepřátelské“ civily, muslimské a chorvatské ženy a děti, zraněné a nemocné lidi, před válečným strádáním a záhubou. (Jen si vzpomeňme, kolik tisíců chorvatských civilů v Centrální Bosně zachránil od muslimských masakrů, i muslimských, od chorvatských). Nepřekvapilo to, protože se mezi čtenáři toho prvního vydání, jak se mohlo očekávat, objevilo mnoho objektivních, pravdymilovných lidí, kteří neschvalují obžalobu, nemají-li k dispozici i mínění té druhé, zde obžalované strany. Tu druhou, obžalovanou stranu, v tomto nelehkém procesu, jménem spravedlnosti, s plnou morální důstojností, zastupoval vážený univerzitní profesor a neúnavný český bojovník v dokumentování pravdy o těžkých srbských osudech a strádáních, Dr. Rajko Doleček. On už v prvním vydání pravdivým líčením skutečných událostí v Bosně a Hercegovině, během války v létech 1992-1995, jakož i v předchozích válkách a záhubách, vylíčením obrazu generála Ratka Mladiće a velmi těžkých a nepříznivých, místních i zevních, evropských i celosvětových, okolností v kterých působil, podpořil vznik jiného a reálnějšího názoru na všechno to, co se vztahovalo na tohoto čestného člověka a srbského generála.
STÍHÁNÍ
I když se nejedná o delší časový odstup, přece jen se od prvního vydání knihy R. Dolečka do dneška dost věcí změnilo a přihodilo. Jedině se nezměnily těžké nepravdy, které využívají ti, kteří za každou cenu chtějí získat generálovu hlavu. Pokračovaly tlaky, vydírání a hrozby Srbsku, že nebude přijato do Evropské unie (EU), dokud nedodá hlavu generála Ratka Mladiće. Od Srbska se vyžaduje, aby překopalo svou zem, a nebude-li to stačil, tak i sousední státy BaH, Makedonii a Černou Horu, a možná i část Evropy, tu východní část, aby konečně našlo Generála. Všechno vypadá tak, že pokud nebude chycen Generál, žádná budoucnost nečeká Srbsko, alespoň ne ve slíbené EU. Marně se všichni dnešní srbští představitelé, prezident a premiéři, šéfové jednotlivých politických stran, dokonce i některých z opozice, klaní až k zemi, podlézají a stěžují si svým zahraničním pánům, že se i přes přítomnost tolika „lovců hlav“ přišedších z Ameriky a několika evropských zemí, kteří jsou už léta přítomni v Srbsku, přes početné domácí špehy, zpravodajské a policejní služby, nedaří uspokojit požadavky Evropy, aby dostali hlavu Ratka Mladiće. K tomu všemu se stala terčem týrání i generálova manželka Bosa, syn Darko a jeho žena Biljana, jejich nezletilé děti, generálovi vnuci Anastázie (10 let) a Stefan (5 let). Už mnohokrát do generálova domu nebo do Darkova bytu vpadly speciální jednotky policie a s nimi pravděpodobně i kamuflovaní zahraniční žoldáci. Při každém příchodu, jako z jakési zuřivosti, bezostyšně, brutálně prohledávají místnosti i nábytek, odnášejí generálovy sešity a diáře, videa a fotografie, cokoliv se jim zachce a na co přijdou. Během všeho toho nejvíce trpí vnoučata Anastázie a Stefan, které vyděšené, plné přirozeného dětského strachu, přivádějí téměř do paniky vojáci s černými kuklami na hlavách, bez tváří, jen s průřezy pro oči, zatím co se s namířenými samopaly a puškami potloukají v jejich pokojích a kolem domu. (To se stalo i 31.ledna 2011, zatím co jsem se chystal napsat tento skromný příspěvek pro knihu svého váženého přítele pana Rajka Dolečka. Toho dne, jak hlásily Rozhlas a TV, už od časného rána převraceli byt generálova syna Darka vzhůru nohama, na osmém poschodí jednoho věžáku v bělehradské čtvrti Banovo Brdo a znova hledali něco, co během tolika předchozích domovních prohlídek nenašli).
Jak ochránit nezletilé děti od invaze těch černých zakuklenců, které posílají prezident srbského státu, premiér a ministr vnitra, aby světu dokázali, že konají všechno, aby uspokojili požadavky Evropy a Tribunálu v Haagu? Nectí se základní požadavky ochrany a práv dětí, jak je proklamovalo tolik rezolucí Spojených národů. Tyto děti, tak jako svého času i vnuci prezidenta Republiky Srbské Dr.Radovana Karadžiče, nemají právo na ochranu, bezstarostný a klidný život. Jaké jen úzkosti a traumata budou nosit ve svém životě. Pro ně neexistují ani státní ani mezinárodní instituce, které by je chránily. Je tomu pravý opak. Pro ně existují jen instituce, srbské nebo mezinárodní, jejichž zaměstnanci je týrají. V tomto případě neobstála lidskost státu, kvůli kterému trpěl jejich dědeček. Ale ani Evropy, která týrá srbský stát a nutí ho k takovým nelidským postupům.
PŘÍČINY NENÁVISTI
Možná je zapotřebí vysvětlit, odkud přišla taková nesnášenlivost, která je téměř na hranici nenávisti, amerických a západoevropských státníků proti Srbům, a obzvláště proti srbskému vedení a generálům. Vadil jim, a to důsledně podtrhovali, srbský ozbrojený odpor, oni to nazývali vzpoura, v nově nastalých samostatných státech v prostorech bývalé jihoslovanské státní pospolitosti. Ta vzpoura kazila mír v Evropě, která se sjednocovala a hrozila eskalací do širší oblasti. Jim nevadilo, a bylo to pro Srby neštěstí, že Srbové v Chorvatsku nebo v BaH, pod vládou Franji Tudjmana a Aliji Izetbegoviće, zcela ztratili svá práva a dostali se na samou hranu fyzického zničení jako v době druhé světové války v prohitlerovském Nezávislém státě Chorvatsku pod vedením Ante Paveliće. Aby věc byla ještě horší, podpora, kterou západoevropští politici a americký prezident Clinton, dávali nově vzniklým státům, se nelišila od podpory, kterou ve svém čase Hitler a Mussolini dávali Nezávislému státu Chorvatsko, který v té době ovládal prostory dvou uvedených států. To byla, současně, i Clintonova podpora i obnovené proustašovské politice ničení Srbů. V takto utvořených vztazích, Srbové udělali to jediné co museli a mohli, sáhnout po „samoorganizaci“ a ozbrojenému odporu. Nebezpečí ze zničení Srbů v těch bývalých jihoslovanských republikách jedině dělala starosti a zneklidňovala jejich spolubratry v Srbsku. A to byl hlavní impuls, aby se angažovala největší vojenská organizace, která kdy existovala na světě. A aby 24.března 1999. došlo k nejnespravedlnější válce, kterou si svět pamatuje. Proti malému Srbsku se do ozbrojeného zúčtování dalo do pohybu 19 států organizace NATO a osm států, které jim pomáhaly (Bulharsko, Makedonie, BaH, Chorvatsko, Slovensko a Slovinsko, Rumunsko a Albánie). Ty státy jsou 228krát větší a 518krát bohatší nežli ohrožené Srbsko. K desátému výročí NATO hanby známý profesor bělehradské univerzity Dr.Slobodan Antić kdesi připomněl, že od útoku Peršanů na malou Heladu, nebyl v dějinách zaznamenán méně nerovnoprávný ozbrojený konflikt. Pokud přijmeme to historické přirovnání, tak se i prezident Slobodan Milošević objevil v postavení, v kterém byl Leonidas, král Sparty, v době invaze Peršanů. Do té doby, započítáme-li všechna bombardování během druhé světové války, i později, kromě amerického zločinu v Hirošimě a v Nagasaki, v Japonsku, nebyl viděn takový hrůzný teror ze vzduchu proti jednomu státu. Během pouhých 78 dnů se na Srbsko vrhlo 1 200 letadel NATO (víc než během Pouštní bouře), z kterých byly mnohé poslední slovo techniky, bylo uskutečněno 58 574 útoků ze vzduchu. Při tom k jejich veliké hanbě, se jim podařilo zničit pouhých 13 tanků a 6 obrněných transportérů a zabít 546 vojáků a 138 policistů.
Známý historiograf NATO paktu Michael Ignatieff neskrýval ve svých poznámkách zoufalství, vztek a rozčarování NATO státníků a generálů, a konstatuje „že nejmocnější vzdušné síly světa nemohly zničit Miloševićovo vojsko v terénu.“ Proto američtí a evropští vrahové a jejich vůdcové v akci, kterou nazvali „Milosrdný anděl“, svou bezmocnost a vztek si vylili nad civilními objekty. Bylo zničeno 7643 obytných domů, 300 škol, 53 nemocnic a zdravotnických zařízení, 37 mostů, 50 kostelů a památníků kultury, jakož i četné pošty, elektro a vodovodní instalace. Al Kajda je podle svých zločinů, a při tom tu nevyjímáme ani Obchodní centrum v New Yorku, dětské hřiště v porovnání se zločiny NATO paktu a jeho vůdců, spáchané v Srbsku a nad jeho obyvateli.
Vojsko, kterému veleli srbští generálové, zůstalo k hanbě NATO paktu a jeho generálů, neporažené. Bota všemocného NATO vojáka se neopovážila vstoupit ani v jedné chvíli na srbskou půdu, jak v Bosně a Hercegovině, tak i na Kosovu a Metohiji, než jejich politici a generálové, přes své zástupce vyžádali a se srbskou stranou určili a podepsali podmínky k přerušení palby. V tom a v podvádění srbských vyjednávačů jim bohatě pomáhali dva bývalí, ne příliš čestní, vyjednávači: bývalý předseda ruské vlády Černomyrdin a finský politik Ahtisaari. Skutečnost, že toto NATO státníci a generálové sami požadovali a že bez mírové smlouvy nesměli vstoupit na srbskou hranici, v mírumilovné a objektivní části lidstva bylo pochopeno jako těžká, nejen morální, ale i vojenská porážka nejmocnějšího státu světa a jeho spojenců.
VINA GENERÁLA MLADIĆE
To jsou okolnosti, ve kterých se klade otázka otázek, proč se generál Ratko Mladić dobrovolně nevzdá. Takovým způsobem by, podle celkem zcela nevelkého počtu hlasů, ulehčil osud srbskému státu a své rodině. Tady se dokonce připomíná i obrovská suma peněz, deset miliard EURO, které by se dostaly do státní pokladny.
Je to vůbec pravda?
Je to daleko od pravdy. Lid pochopil, že se jedná o podlý podvod, který se vytrvale, surově a nepoctivě podstrkuje veřejnosti Srbska a obzvláště pak jeho rodině, drze zbavené svých práv. Ale ten podvod byl objeven téměř ve stejné chvíli, když se zrodil – a proti tomu vzdání se jsou jak srbský lid, tak i Generálova rodina.
Podle našeho mínění existuje více příčin, proč by se generál Ratko Mladić neměl vzdát nikomu z těch, kteří se snaží a kteří si přejí vidět ho zavřeného ve vězení Tribunálu v Haagu. Všimněme si při této příležitosti pouze některých skutečností, které pokládám za dostatečně přijatelné a přesvědčivé.
PRVNÍ DŮVOD, aby se nevzdával, se vztahuje na velmi četné, ale nepravdivé obžaloby, které viní Generála. Aby se to skrylo, obžaloba proti němu byla v mezičase nejednou pozměňována a doplňována. Toto dokazujeme skutečností, že obžalobou z července 1995 a potom doplněním stejné obžaloby z listopadu stejného roku, za stejné skutky, byli společně obžalováni první prezident Republiky Srbské Dr.Radovan Karadžić i velitel Hlavního štábu Vojska RS, generál-plukovník Ratko Mladić. Po zatčení Dr.Radovana Karadžič v červenci 2008 ten stejný text, to znamená ještě vždy společné obžalovací údaje, byly vícekrát pozměňovány, nebo-li, jak se říká inovovány, znova doplňovány a kráceny, a všechno to nestačilo, aby byly dostatečně jasné, nezamítnutelné a použitelné. Nemohly se najít důkazy pro napaběrkované údajné srbské zločiny, kterými ať to stojí co to stojí, se snažili obžalovat dva muže, nejvíce zasloužené za přežití Srbů v BaH. Na konec byly sepsány dvě oddělené obžaloby. Není důvodu věřit, že se teď existující obžaloba proti generálovi Ratku Mladićovi po všech těch změnách stala kvalitnější. Protože se to nestalo ani s obžalobou, na základě které teď probíhá proces proti Radovanovi Karadžičovi.
DRUHÝ DŮVOD proč se nemá vzdávat, vychází z dnes už všeobecně přijatého názoru, že generála Ratka Mladiće nemají ani v úmyslu vidět živého v Tribunálu, ani se jím nechce ho soudit. Při prvním setkání s „lovci hlav“ a odměn, domácími i zahraničními, generál by byl zlikvidován. Nepřímý, ale nesporně významný důkaz pro to je, kromě jiného, prohlášení Carly del Ponte, hlavního prokurátora Tribunálu v Haagu, uvedené 31.května 2004. sdělené předsedovi Skupštiny (parlamentu) Republiky Srbské (RS) a předsedovi Srpské demokratické strany Dr. Draganu Kalinićovi, že prezident Republiky Srbské bude zavražděn, jestli ho „potkají“ příslušníci NATO nebo některých jiných ozbrojených formací. Záznam toho rozhovoru a vyřčené vyhrůžky Dr.Radovan Karadžić předvedl soudnímu dvoru Tribunálu v Haagu, prvního nebo druhého března 2010, během svého prvního výstupu a rozpravy v soudní síni. Proč by byl, za téměř stejných okolností, generál Ratko Mladić ušetřen. Důvodů, aby ho zabili, je stejně tolik, kolik bylo důvodů zabít Dr. Radovana Karadžič.
TŘETÍ DŮVOD je už starý podvod, že by dnes Srbsku, ale i Republice Srbské v BaH bylo ekonomicky mnohem lépe, kdyby byl Ratko Mladić zatčen a předán Tribunálu v Haagu. Kdyby byli upřímní, a obzvláště kdyby byly přátelé, jak to o sobě falešně tvrdí, západní spojenci by se měli alespoň snažit i bez vypisování ceny na hlavu i bez tolika už vydaných srbských hlav, alespoň nahradit to, co rozbili. (Byli vydání prezident republiky, ministr národní obrany, náčelník generálního štábu, velitel armádního sboru, abychom neuváděli i ostatní státní zaměstnance. A nic se nestalo). V mezidobí nás ti stejní údajní přátelé, ekonomickými i politickými sankcemi dotlačili do chudoby a bídy, a pak nemilosrdným ničením přivedli k žebrácké holi. Teď se u nich zadlužujeme, abychom my sami obnovili své nemocnice, školy, cesty, mosty, hospodářská a bytová zařízení a opravili všechno to hrozné ničení, které nám připravili. Oni si dnes pomocí půjček, zajišťují zisk a vydělávají na neštěstí, do kterého nás uvrhli. Obrovská množství peněz, vynaložená od 1999, odešla na obnovení zničeného, a měla by se místo toho využít na modernizaci toho, co jsme dříve získali a měli před ničením. Už jsme se daleko dostali do dlužnického otroctví. Naši dnešní chudobu utvořili ti stejní, kteří vyžadují Generálovu hlavu. (Vedle všeho toho velmi hanebně zní prohlášení státních úředníků, už rozvášněných lovců Generálovy hlavy, když se chválí, že ten podnik denně zaměstnává v průměru kolem 10 000 lidí. Finanční vydání za jejich hanbu, která platí srbský národ, jsou taktéž obrovská. Podle nich se denně, jen za účastněné, techniku a podplácení insiderů, utratí kolem 30 000 EURO, což je asi jedenáct miliónů EURO ročně). Dali jsme jim mnoho srbských hlav, a tu zradu a hanbu budou v budoucnosti bohužel splácet naši zcela nevinní potomci. Budou je splácet studem a hanbou, které jsme jim před celým světem připravili svým zbabělým chováním během těchto let.
Hlava generála Ratka Mladiće by nezlepšila život srbskému národu. Podvodem je, když bez skrupulí prohlašují, že stát ročně ztrácí deset miliard EURO kvůli tomu, že nebyl chycen. Jaká pak je to ekonomie, která je závislá na hlavě jediného člověka. Stejným způsobem podváděli lid i před tím, nežli vydali prezidenta Slobodana Miloševiće. Nicméně my jsme potom nejenže nic nedostali, ale jsme se dostali do dlužnického otroctví. Ratko Mladić je vlastně jediná záchrana, aby naše hanba nebyla úplná.
ČTVRTÝ DŮVOD je, podle našeho mínění, asi nejdůležitější. Během jedné ze svých opakovaných návštěv Bělehradu, žalobce Tribunálu v Haagu, nafoukaný Serge Bramerz se ptal, zřejmě zneklidněn, svých bělehradských spolubesedníků, jak je to možné, že pouze 27% obyvatel Srbska souhlasilo s tím, aby byl zatčen a Tribunálu předán Generál. Nevěděl, že se Srbové i dříve, v četných anketách na toto téma, stejně vyjadřovali. To, co ho vyděsilo, byly výsledky poslední ankety, provedené bezprostředně před jeho návštěvou a neopatrně zveřejněné v srbských mediích. Jemu, pochopitelně, dělalo starost takové mínění občanů Srbska. Nevíme, co mu na to odpověděli příslušní státní představitelé. Ale teď, s druhé strany, copak je možné očekávat, aby generál Ratko Mladić zklamal svobodně vyjádřenou vůli obrovské většiny Srbů a dobrovolně se vzdal. Takový jeho postup by byl neprominutelný, nepředstavitelný. Skoro rovný zradě. Můžeme, kromě ostatního, zcela bezpečně uzavřít, že v 73% osob, které byly proti zatčení Generála, bylo při nejmenším 90% srbského obyvatelstva Republiky Srbsko. Je-li tu menší procento Srbů, tak byl proti zatčení i určitý počet představitelů národnostních menšin. Možné je nicméně i jedno i druhé. Generál Ratko Mladić vstoupil už dávno, nezávisle na našich hlasech a anketách, do lidových písní a legend. Do lidových písní se dostal už za života během těžké války o přežití Srbů v jejich dějinných ohništích v někdejší jihoslovanské republice Bosna a Hercegovina.,
EPILOG
A neměli bychom zapomenout. Mnoho srbských životů od rozbíjení Jugoslávie do dnes, různými způsoby si vzaly USA a západní státy. Pomáhali a ilegálně ozbrojovali všechny ty, kteří byli proti Srbsku. Legalizovali a přes OSN ospravedlnili secesi. Srbům odepírali všechno, počínaje kyslíkem pro novorozence, kteří proto zemřeli v porodnici v Banja Luce , po právo na členství v OSN. Vědomí toho je, na rozdíl od pragmatických a někdy i polorozumných politiků, trvale přítomno v povědomí lidu. Lid nezapomíná ani na své oběti, ani na ty, kteří vraždy provedli. Od obětí organizace NATO bychom mohli, ke své lítostí a k její hanbě, postavit novou a mnohem větší ĆELE-KULU, mnohem větší než je ta, kterou Turci postavili začátkem XIX.století z uťatých srbských hlav v Niši (pozn. část té kuly-věže tam stojí i dnes). Do té nové, dnes pouze virtuální, srbské ĆELE-KULY, byly před dvanácti léty vestaveny hlavy více tisíc našich lidí, z toho osmdesáti osmi dětí, skutečně a nemilosrdně, ne virtuálně, povražděných pomocí tisíců tun leteckých, tříštivých pum, projektilů otrávených ochuzeným uranem, nebo křižujícími střelami - raketami Tomahavk z arzenálu organizace NATO, v mnoha obytných čtvrtích, továrnách, nemocnicích, mostech a tratích, cestách Srbska i Republiky Srbské.
Beograd, 25.3.2011
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz