Lužičtí Srbové v ČR a ve své původní vlasti

Lužičtí Srbové osídlili na počátku středověku severní Čechy, nejvýraznější stopy jejich identity nacházíme ve frýdlantském a šluknovském výběžku. Zhruba do 15. století se asimilovali s Čechy či Němci. Po celé dějiny dále přicházeli do Čech v rámci migrace.

Lužickosrbskou menšinu v ČR po druhé světové válce tvořilo kolem jednoho tisíce lidí, kteří žijí zejména ve šluknovském výběžku (zejména ve Varnsdorfu (Warnoćicích), Rumburku a Jiříkově). Po druhé světové válce se Warnoćicy staly vedle Budyšína a Chotěbuzi opravdovým střediskem lužickosrbského života. V Československu pracoval spolek Domowina a Lužickosrbský národní výbor. Rozhlas vysílal lužickosrbsky. Vycházela i tištěná média. Od roku 1945 do roku 1951 v České Lípě, Varnsdorfu a nakonec v Liberci fungovalo dokonce lužickosrbské gymnázium. Studenti gymnázia se později stali vůdčími osobnostmi lužickosrbského života (např. spisovatel a novinář Jurij Koch). Jádro menšiny nyní činí ženy, které přišly po roce 1945 do pohraničí a později i dále do vnitrozemí. Někteří si zachovávají silné vědomí a jezdí za svými kořeny do Lužice. Někteří se vůči svému okolí asimilovali. Přispělo k tomu i to, že české prostředí bylo Lužickým Srbům blízké a že je někteří Češi považovali za Němce.

Nejznámějším Lužickým Srbem v ČR je ing. Tomáš Kmječ, bývalý inspektor Armády ČR a ing. Hanuš Härtel, architekt a místopředseda Společnosti přátel Lužice. V Praze žila dlouhá léta básnířka Mina Witkojc a novinář Jurij Wićaz, v Neveklově básník Jan Ćěsła, ve Varnsdorfu grafička Hanka Krawcec. Za hlavního představitele warnoćické menšiny lze považovat pana Michała Michałka. Další se zas hlásí k české národnosti, takže rovněž nejsou uvádění ve statistikách. Jakýmsi „tutorem" menšiny je Čech Milan Hrabal, vedoucí odboru školství a kultury Městského úřadu, jehož předchůdcem v této bohulibé činnosti byl Karel Macků. Dříve se pravidelně konaly srazy lužickosrbských absolventů varnsdorfského gymnázia. V roce 2001 zde vznikla Varnsdorfská solidarita, petice proti plánovanému rušení lužickosrbských škol s tisíci podpisů. Z místních médií se lužickosrbské problematice věnuje hlavně místní časopis Hlas severu. http://www.luzice.cz

Nacisté: Vystěhovat Lužícké Srby z jejich vlasti a pak je germanizovat

Během světové války byla řada lužickosrbských kulturních a osvětových pracovníků uvržena do vězení. Veškerý národní život byl potlačen, dětem bylo zakázáno mluvit mateřským jazykem ve škole i mimo školu, byl vydán i zákaz nosit národní kroje a zpívat lužické písně. V rodinách byly dělány prohlídky a lužickosrbské knihy byly odváženy ke zničení. Při okresním úřadu v Budyšíně bylo zřízeno dokonce zvláštní protisrbské oddělení (Wendenabteilung), které řídilo akce proti Lužickým Srbům. Konečným plánem nacistů bylo vystěhovat Lužické Srby ze své vlasti do Alsaska, nasadit je do dolů, těžkého průmyslu a poněmčit je. http://www.luzice.cz

Dnešní osud Lužických Srbů

Pokračující těžbě uhlí ustupují lužickosrbské vesnice. Většina jejich obyvatel odchází do německého prostředí. Tam směřují i lužickosrbští nezaměstnaní. Lužickosrbský jazyk je jen jedním z předmětů vyučovaných na školách v Lužici.

Proces nenásilné a postupné germanizace Lužických Srbů pokračuje. Přesto lužickosrbský národ dále existuje a bojuje o svou existenci.

K jeho záchraně je třeba především změnit zásadním způsobem přístup Německa k němu.

Má-li SRN dost peněz pro německé menšiny po celé Evropě, měla by mít i peníze na zajištění podmínek pro další rozvoj lužickosrbského národa, zvláště když mnozí Němci žijí na původním sídelním území Lužických Srbů.

Připravil Dr. O. Tuleškov