Lužičtí Srbové - bratrský slovanský národ - potřebují naši pomoc

Snad nyní můžeme s lítostí vzpomínat na to, že jsme ani my, ani Poláci v době jednání o spojení západního a východního Německa nevyužili příhodnosti okamžiku k tomu, abychom se alespoň pokusili zajistit Lužickým Srbům lepší existenční podmínky. Naše tehdejší diplomacie bohužel však nedokázala uplatnit a prosadit ani naše národní zájmy. Během posledních 20 let projevil o Lužické Srby, včetně menší pomoci, jen Miloš Zeman, bývalý předseda vlády. Přes těsné spojení katolických duchovních s lužicko-srbským národem naše církevní hierarchie jeho boj o přežití ignorovala. Ani v našem katolickém tisku nebylo možné uveřejnit životopis jejich prvního blahoslaveného – Aloise Andrického. Zde zachraňoval situaci český alternativní tisk, např. Křesťanský sociál a Slovanská vzájemnost. Pomohly i levicové Haló noviny.

Pro německý tisk česky psaný bylo toto téma horkým bramborem. Český katolický tisk pro samé usmiřování se sudetskými Němci a Německem vůbec nemá jaksi čas na taková a obdobná témata. Arcibiskup Duka žehná P. Bartonovi, který stojí v čele sudetoněmeckého „velvyslanectví“ v Praze, a právě v té příhodní chvíli mu i prozrazuje, že čte pravidelně Sudetendeutsche Zeitung. Arcibiskup Graubner si dokonce najde čas, odskočí na sudetoněmecký sjezd a slouží tam mši. Na lužickosrbské katolíky, kteří jsou vzorní ve víře, jaksi zapomněl. Arcibiskup Otčenášek, přes vysoký věk, vyjádřil alespoň několika řádky v KT své sympatie k tomuto nejmenšímu slovanskému národu.

František Truxa