Lužickým Srbům, kteří jsou již dlouhodobě tísnění a germanizováni ve své původní vlasti,

pomáhejme!

Naši předkové pro ně dělali hodně. Z Lužice k nám, zvláště v 19. století, přicházeli mladí lidé studovat. Dostudovali, odcházeli domů, mnozí z nich posíleni myšlenkou slovanské vzájemnosti. Stali se pak oporou lužickosrbského národního života.

Po druhé světové válce v severních Čechách jsme zřídili lužickosrbské gymnázium s internátem. To byla skutečně velká pomoc, jíž jsme tak poskytli našim severním slovanským bratřím. V Německu první léta po druhé světové válce byla celková situace velmi těžká, takže tato pomoc měla pro Lužické Srby velkou hodnotu. Byl to náš určitý vklad do jejich budoucnosti.

I v dřívějších letech jsme sledovali informace o životě Lužických Srbů. Byli jsme nešťastní, když těch, kteří mluvili slovanským jazykem, ubývalo. Mluvilo se o 100 tisících, později o 60 tisících a v současnosti jsme snad na číslu 20 tisících. A to je hodně málo. Boj o existenci svého národa vedou však stále. Uvedená čísla však jsou pro nás velkým varováním. Naši lužickosrbští přátelé potřebují naléhavě naší pomoc. Jak je můžeme podpořit? Především bychom měli sledovat, jak žijí. Informovat o tom širší českou veřejnost. A ta by měla vykonávat politický tlak  jak na městská zastupitelstva, především v severních Čechách, tak i na příslušné ústavní orgány ČR, především vládu, zejména pak na Ministerstvo zahraničních věcí ČR.

Vláda v čele s premiérem B. Sobotkou všude mluví o tom, jak vztahy česko-německé jsou dobré. Dokonce si vymysleli tzv. strategický dialog ČR a SRN. Pan L. Zaorálek si na ministerstvo zahraničních věcí vzal dokonce pracovnici jedné německé nadace, aby si tak zajistil dobrý kontakt na německé sociální demokraty. Předpoklady pro to, abychom na ústřední úrovni něco mohli pro Lužické Srby udělat, jsou, pokud pánům z vlády lze věřit, dobré.

V ČR mají příslušníci německé menšiny  rozsáhlé možnosti. Porovnáme-li jejich situaci s českými vlasteneckými organizacemi, pak oni jsou privilegovaní a my jsme chudáci. Snad alespoň jeden příklad pro ilustraci. Svého času, a není to tak dávno, schůzovalo Zemské shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku přímo v budově našeho zahraničního ministerstva, údajně se mluví o hodovním sále, a přišlo je to na více než 100.000 Kč, jak nám pan ministr zahraničních věcí sdělil na náš dotaz, učiněný  na základě zákona o svobodném přístupu k informacím.

K tomu všemu víme, že Němci na území SRN nepřiznali Čechům zde žijícím obvyklá práva národnostní menšiny. Je zde tedy možnost, když naše vztahy jsou tak dobré, jak ještě nikdy nebyly, požadovat, aby konečně naše lidi v Německu žijící uznali za národnostní menšinu a současně se důrazně zastat Lužických Srbů tak, aby bylo zastaveno jejich odnárodňování, na základě česko-německé smlouvy jsme se zavázali, že nebudeme odnárodňovat německou menšinu v ČR, tudíž tento závazek by německá strana měla unést, poněvadž jde zcela jasně i o jeden z principů mezinárodního práva, a to princip reciprocity. Ten říká, že menšina v jednom státě má mít taková práva, jaká má menšina v druhém státě. A v případě Lužických Srbů jde o národ, který žije na svém historicky původním území. A tak jsme se dostali na základnu mezinárodního práva, o němž naši představitelé tvrdí, že je základem i česko-německých vztahů.

Žijeme v demokratickém státě, alespoň si to stále ještě myslíme. Proto každý z nás má možnost sednout a napsat petici B. Sobotkovi nebo L. Zaorálkovi a požadovat v ní, aby v souladu s principem reciprocity naši lidé žijící dlouhodobě v Německu získali práva národnostní menšiny, aby bylo zastaveno jejich odnárodňování. A pokud jde o Lužické Srby pak požadovat, aby naše vláda v jejich prospěch zasáhla, jejich germanizace byla zastavena a byly vytvořeny předpoklady pro další rozvoj lužickosrbského národa. Mnohem jednodušší je zajít za svým známým zastupitelem v místě bydliště a požádat ho, aby se angažoval pro lužickosrbský národ, aby pomohl v tom směru ke zcela konkrétním výstupům pomoci.

Kdo rychle dává, dvakrát dává. Kdo rychle činí, může dvojnásobně přispět. Nezapomínejme na malý slovanský národ v našem sousedství! Nezapomínejme na Lužické Srby! Pokud naší vládě se podaří prosadit česko-německý strategický dialog s proněmeckou orientací, mohli bychom se postupem doby octnout v podobné situaci. Pomáháme-li Lužickým Srbům, pomáháme tím i sami sobě!

Dr. O. Tuleškov