je název seriálu, jehož jednotlivé díly můžete v současné době shlédnout na kanálu Viasat history satelitní televize.
Kolem poloviny srpna tato televize odvysílala díl o Josefu Stanglovi, který byl jedním z nacistických masových vrahů. Jeho „životopis“ velmi zdařile zarámoval tvůrce do poválečného dění, kdy vztah mezi spojenci a vítězi druhé světové války se na přelomu čtyřicátých a počátkem padesátých let 20. století začal měnit. Spolupráci vystřídala konfrontace, studená válka, mezi západními mocnostmi a Sovětským svazem. V této atmosféře rostoucího mezinárodního napětí se začalo měnit i postavení nacistických zločinců. Dříve pronásledovaní, ve změněných podmínkách přehlíženi, trpěni. Časem někteří z nich se stali i spolupracovníky vítězů, aby později se propracovali na jejich partnery.
„Hrdina“ tohoto dílu seriálu, Josef Stangl, byl Rakušan. Po připojení této země k Německu se stal nacistou. První své zločinecké zkušenosti sbíral v Hartheimu, zámku nedaleko Lince, rakouském sanatoriu pro eutanazii, kde podle odhadů bylo za tři roky zavražděno asi 30 000 lidí. Zde Stangel jako bezpečnostní důstojník vydával, kromě další činnosti, úmrtní listy, kde samozřejmě neuváděl skutečnou příčinu smrti „pacientů“. Od vraždění v „malém“ přešel jako velitel koncentračního tábora v Sobiboru a v Treblince.k masové likvidaci lidí. Účinně mu pomáhal Rakušan Gustav Wagner, sadistický vrah, který s rozkoší sobě vlastní zabíjel téměř denně vyhlédnuté nebo náhodné oběti.
Jaká byla atmosféra v Treblince, popsal Janek Wiernik, jemuž se z tábora v roce 1943 podařilo uprchnout, ve své knize Jeden rok v Treblinc, vydané již v r. 1944.. „Nářek žen, pláč dětí, výkřiky zoufalství a hrůzy, prosby o pomoc a Boží odplatu mi zní v uších dodnes. Nemohu zapomenout na všechno to neštěstí, které jsem viděl. Čtyři sta padesát až pět set lidí bylo namačkáno do komory, která měřila pětadvacet čtverečních metrů. Rodiče k sobě tiskli děti v marné naději, že je zachrání před smrtí. Na své cestě do zkázy byli postrkováni a biti pažbami pušek a Ivanovou ocelovou rourou… To šílenství trvalo jen chvilku, protože v zápětí byly dveře přiraženy, komora se naplnila, motor napojený na trubici spustil. Maximálně za dvacet minut leželi všichni mrtvi, anebo přesněji – stáli mrtvi. Protože tam nebyl ani centimetr prostoru, opírali se prostě jeden o druhého…“.
Peklo v Treblince pohlcovalo s nesmírnou zvráceností a nebývalou krutostí i děti. Ve dnech, kdy všech 13 „koupelen“ jelo naplno a přesto vraždění lidí neprobíhalo dost rychle, „čekaly děti na zplynování. Když jim přimrzly nohy a museli jim je odtrhávat od země – a to s neobyčejnou surovostí prováděl Śeep, zavilí dozorce SS, jehož specialitou bylo zabíjení dětí. Seep se někdy nemohl dočkat, až jeho malí klienti budou ve ´šlauchu´, a tak je popadl za nohy sotva přijely a rozbil jim hlavu o dřevěný vagon. Seep, později identifikovaný jako Josef Hirtreiter, byl první ´kat´ z Treblinky, který byl postaven před soud. V roce 1951 dostal ve Frankfurtu doživotí.“ (Alan Levy, Simon Wisenthal a jeho případy, str. 279. Mladá fronta, 1994)
Poslední transport s polskými Židy přijel do Treblinky 19. srpna 1943. Ještě týž den byli transportovaní zavražděni. Tábor pak byl likvidován, půda osázena stromy. Stangl byl přeložen do Terstu, aby zde bojoval s partyzány. Přežil válku Byl zajat Američany, kteří se ani po více než dvou letech nedozvěděli, koho vlastně mají na bytě. V květnu 1948 Stangl utekl z komanda, které pracovalo mimo tábor. Dostal se do Itálie. Zde vyhledal biskupa Hudala, faráře v kostele Santa Maria dell´Anima a zpovědníka německé menšiny v Římě. V třicátých letech tento pán požadoval vytvoření pangermánské federace. mezi Rakouskem a Německem. Pomáhal i kardinálu Pacellimu k uzavření konkordátu mezi Vatikánem a nacisty. Tím se zavděčil samému A. Hitlerovi.
Hudal dal Stanglovi peníze, obstrala bydlení a po několika týdnech mu předal i pas Mezinárodního červeného kříže na Staglovo jméno. Hudal Stanglovi též sdělil, že Vatikán se zaručil za Stanglovo totožnost.
Kdo byl biskup Hudal, nám může přiblížit výňatek z jeho deníku, publikovaného v r. 1985. „Válka Spojenců proti Německu neměla nakonec nic společného s ideály. Nebylo to křížové tažení, ale rivalita mezi hospodářskými komplexy … a používala hesel jako demokracie, rasa, náboženská svoboda a křesťanství jako návnady pro masy. Proto jsem po roce 1945 pokládal za svou povinnost zasvětit svou dobrovolnou činnost bývalým národním socialistům a fašistům, obzvláště tak zvaným válečným zločincům, pronásledovaným komunisty a křesťanskými demokraty….Já však děkuji Bohu, že mi otevřel oči a dal mi své požehnání k tomu, že jsem byl nezaslouženě schopen navštěvovat a utěšovat mnohé oběti poválečného období… a že jsem mohl některé zachránit před jejich trýzniteli, když jsem jim pomohl utéct s falešnými papíry do příznivějších zemí.“
Hudal s pasem předal Stanglovi vstupní vízum do Sýrie. Zazněla i biskupova slova: „Co se stalo, stalo se. Nic si z toho nedělejte.“
Tak Stangl na čas zakotvil Damašku, kam se za nim v r. 1949 odstěhovala i jeho žena a dcery. Když paní Staglová žádala o pas, řekla, že jede za manželem, který uprchl. Na jejích stěhovaných svršcích byla i plná adresa bydliště jejího manžela. V r. 1951 se všichni společně odstěhovali do Brazílie, kde asi dvacet let se mu dařilo skrývat před spravedlností.
Simon Wisenthal, nejznámější lovec nacistických zločinců, po Stanglovi již delší dobu pásl. V r. 1964 navštívil Wisenthala dřívější pracovník gestapa, který byl ve finančních nesnázích. Nabídl, že mu za 7000 dolarů sdělí adresu pobytu Stanula. Tak se Wiesenthal dozvěděl, že jím hledaný zločinec žije v Brazílii v Sao Paulu a pracuje jako mechanik v továrně Volkswagenu. Německé firma v Jižní Americe zaměstnávaly v tu dobu celou řadu nacistických zločinců, a to dokonce i v dobře placených funkcích.
Teprve v r. 1966 navázal Wisenthal kontakt s jedním brazilským politikem, který ovlivnil Stanglovo zatčení v r. 1967. Po krátké době byl zločinec vydán do Německa. Souzen byl v Düsseldorfu, žaloba jej obvinila z 1 200 000 vražd. Tři roky trval soudní proces. 22. prosince 1970 byl odsouzen k doživotnímu vězení za „dohled nad vraždami nejméně 900 000 mužů, žen a dětí.“ Vzhledem k tomu, že Adenauerovo Německo již v r. 1949 zrušilo trest smrti, bylo doživotní vězení nejvyšším trestem.
Po jeho odsouzení S. Wisenthal řekl: „ Kdybych byl v životě neudělal nic jiného, než přivedl toho špatného člověka před soud, nežil jsem marně... Doživotí stačí. Důležité je, že byl postaven před soud. Zákon žádá, aby každý člověk, který byl zabit, měl právo na soud se svými vrahy. …“.
J. Stagl ve věznici zemřel již 28. června 1971, tedy asi 6 měsíců po svém odsouzení.
Závěrem je nutné zdůraznit, že tohoto zločince před soud nedostaly příslušné orgány Rakouska ani Německa, jak by se dalo očekávat, ale Simon Wisenthal, člověk, který jako téměř jediný ze své široce rozvětvené židovské rodiny přežil hrůzy německých koncentračních táborů. Po osvobození svůj další život zasvětil stíhání nacistických zločinců a účinně tak pomáhal spravedlnosti.
Mohli bychom si přát, aby tento seriál, a další podobné, se dostaly do programové nabídky i naší televize. Je to důležité i proto, aby zejména mladší generace poznaly historickou pravdu a dovedly samy čelit neonacistickým tendencím, které i v českém prostředí se stávají společensky nebezpečnými.
Dr.
V. Beneš
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty,cz , E-mail: Vydavatel@seznam.cz