L I S T Y č. 44

Prager Volkszeitung, č. 31-32, 4.8.2005, výňatky z článků.

Hans Gebe: Nesnadná cesta k „smířlivému gestu“.

Čas od té doby ubíhá – mocný protivník stojí proti tomu.

Měl by tuto „opakující se předlohu“ jako již pohřbenou pozůstalost po svých předchůdcích nechat dále dusit ve svém šuplíku. Ale to není jeho způsob. Premiér Jiří Paroubek nehraje v lize strachu z konfliktů. I když tím značně ohrožuje začínající vzestup svých sociálních demokratů (ČSSD) v přízni občanů.

… Mnoho lidí v zemi veřejně sleduje, že chce řídit a nikoliv jen reagovat, že chce s něčím pohnout a změnit to k lepšímu. … Občané to oceňují. Až dosud v každém případě.

„Opakující se předloha“, o níž je tady řeč, humanitární gesto, nyní nabývá podoby „usmiřovacího gesta“ pro sudetoněmecké antifašisty., kteří v roce 1945/46, jako všichni Němci v zemi, byli vystaveni drancování, diskriminaci, vyvlastňování, nuceným pracím, vyhánění a jinému poškozování. To původně nemělo tak být a vyžaduje to proto odpovídající zjištění. …

V Košickém vládním programu z 5. dubna 1945 ještě stálo: „Republika nechce potrestat své loajální německé a maďarské občany. Benešův ústavní dekret číslo 33 z 2. srpna 1945 vyjímá ze ztráty československého občanství ty Němce a Maďary, kteří „prokáží, že zůstali věrni Československé republice a nikdy se nepostavili proti českému a slovenskému národu, a účastnili se aktivně buď boje o své osvobození nebo trpěli pod nacistickým nebo fašistickým terorem.“ …

S Hitlerovými odpůrci, dokonce i s těmi, kteří se navrátili z koncentračních táborů, často nebylo jednáno lépe než s ostatními Němci. Také prokazatelně dlouhodobí příslušníci sociálních demokratů byli vystěhováváni ze svých bytů a byli internováni. Až do podzimu 1946 bylo ve zvláštních transportech odsunuto do Německa 4.000 německých sociálních demokratů. Bylo to lepší postavení pro uznané antifašisty? ..

Jen málo je známo usnesení vlády z 15. února 1946. Mělo účinně podpořit orgány, okupující Německo, při vytvoření demokratických poměrů v této zemi, a to za pomoci v ČSR se nacházejících občanů antifašistického smyšlení německé národnosti. Tito občané měli být vyjmuti z odsunu německých občanů z území Československé republiky. V rámci zvláštní organizované akce mohli vycestovat do ruské nebo americké zóny. Se smíšenou menšinou ti antifašisté, kteří zůstali v zemi, prošli velmi těžkou cestou v následujících desetiletích. Bylo by pouze správné,, kdyby tato menšina byla včleněna mezi ty, pro něž platí vyhlašovaná „gesta“. Premiér Paroubek zatím nemluvil o tom, že by tato menšina byla zařazena mezi ostatní postižené. Podle dohody však nemají být finančně odškodněni, což – s prominutím – je velmi špatné.

Přáteli se pánové tak brzy více nestanou

Již při svém prvním ohlášení „gesta“ nebo „vyjádření politování“ za utrpěná příkoří sudetským antifašistům , kteří v době německé okupace v letech 1939-1945 se postavili na odpor, se dostal Paroubek do těžkého sporu se státním prezidentem Klausem. Tento mluvil o „mimořádně nešťastném a nebezpečném kroku“. O otevření „Pandořiny skříňky“ (ta podle řecké mytologie obsahuje všechna zla tohoto světa). K tomu doložil, že takový krok leží mimo „politický mandát vlády.“

Klaus: „premiér ztratil rozum.“

Paroubek se ohradil, že prezident dobře neporozuměl této problematice. V jeho návrhu se nejedná všeobecně o „sudetské Němce“, a také nikoliv o vyhnání, nýbrž o ty Němce, kteří se postavili jako „antifašisté“ proti Hitlerovi, tedy o sociální demokraty, komunisty nebo katolické kněze.

Klaus byl velmi mrzutý: Za prvé, problematice „velmi dobře porozuměl“. Za druhé, považoval „Paroubkova slova za mimořádně drzá. Mám pocit, že premiér ztratil rozum“. …

Premiér svůj projekt hodlá „v několika týdnech“ předložit kabinetu. Je si jistý jak souhlasem ministerské koalice, tak i s opozičními komunisty. …

Konečně již v minulých letech byly podávány iniciativní návrhy na „humanitární gesta“. Vzpomínáme na tehdejšího vícepremiéra Mareše. Chtěl, aby těm Němcům, kteří zde zůstali, a kteří v prožitých represáliích v letech 1945-46 utrpěli tělesná poranění, byl poskytnut menší finanční příspěvek. Také tehdejší ministr zahraničí Svoboda se připojil k této žádosti. Tyto iniciativy zanikly pod prudkým politickým odporem. Také z obávaného rozhořčení dalších skupin obyvatelstva. Němci sice byli rádi přijímáni jako peníze přinášející turisté a podnikatelé, ale ti Němci, kteří zůstali v zemi, byli mnohem dříve přijímáni jako „nemilovaná menšina“, jako přežívající část po onom vyhnání, které i po 60ti letech je schvalováno většinou obyvatelstva.

Jakou cestou jde Paroubkova iniciativa?

Za takového křiku byly nakonec zrušeny naprosto umírněné a finančně proplatitelné žádosti o odškodnění. 2001/2002 byly samotnou menšinou státním autoritám podány informace o vytrpěných a částečně ještě i dále přetrvávajících poškozeních. Nebyla však dána naděje na úspěch této žádosti vlastních loajálních spoluobčanů německé národnosti. I když žádost byla podána pozdě, ani parlamentem, ani vládou tenkrát bohužel nebyla použita.

A nyní k Paroubkově iniciativě. Ta se odehrává na jiném vymezeném poli. Mělo by být stanoveno, jaká cesta je jí vyhražena. Má v prezidentovi mocného odpůrce, což tuto věc traumatizuje. Z tohoto předsevzetí by se totiž mohl vytvořit plán pro budoucí všeobecné miliardové nároky na odškodnění vyhnanců z vlasti a církví vůči republice. Paroubkova iniciativa se také potýká se stářím a vymíráním svých klientů. Události, o nichž se jedná, se odehrály již před 66ti a 60ti lety. A proto již mnoho času nezbývá.

Posselt vítá znamení usmíření.

Jako „znamení usmíření“ označil předseda sudetoněmeckého landsmanšaftu a evropský poslanec za CSU, Bernd Podselt, slavnostní umístění pamětní desky pro sudetské Němce zavražděné po skončení války 1945 na mostě v Ústí nad Labem.

Je třeba dodat si odvahy. Bylo to na komunální úrovni a bez zevního ovlivňování. „Od statečných Čechů je to pokus přepracovat černé body vlastních dějin“. I když by to byly pouze jednotlivé případy a jejich iniciátoři by byli za to napadáni nacionalistickými kruhy, byl by toto do budoucnosti ukazující signál pro dobré sousedské spolužití Čechů a Němců v srdci Evropy.

Prager Volkszeitung, č. 33-34, 18.srpna 2005, výňatky z článků.

Martin Schmidt (KK): Nejvyšší čas odhalit pravdu

V Ústí nad Labem byla odhalena pamětní deska k 60tiletému výročí masakru na „mostu smrti“.

31. července by stálo za to vzpomenout si na jeden z nejhorších zážitků, které nastaly bezprostředně po skončení války: na masakr v Ústí nad Labem. Oběťmi byli Němci a vrahy většinou Češi. Mezi zavražděnými bylo hodně malých dětí, žen a starců.

Čeští revoluční gardisté a někteří rudoarmějci utloukli sochory a latěmi domácí obyvatele označené jako Němce bílou páskou na rameni a naházeli je bez počítání do Labe a stříleli kulomety a pistolemi po těch, kteří k nim plavali a pokoušeli se je zachránit. Proud řeky odnesl mrtvoly až daleko do Saska. V příslušném časovém odstupu vyplavalo u tamějších pobřežních osad asi 80 neidentifikovaných mrtvých osob. Další násilné činy byly odhaleny před nádražím, na tržišti a na náměstí u mostu.

Předcházela tomu pravděpodobně českými agenty zinscenovaná exploze muničního depa v Krásné Bříze. Ta však bylo připočítávána „německým wehrwolfům“ jako sabotérům. Zřejmě to měla být záminka pro vysoce postavený „akt pomsty“ na sudetských Němcích, aby účastníci právě probíhající postupimské konference dospěli k názoru, že další soužití Čechů a Němců v této části Evropy by se nemohlo podařit. Tak se chtělo vsugerovat, že jedině vyhnání Němců by mohlo v budoucnosti zabránit podobným excesům, jako byly ty poslední.

Ještě v Chebu narozený sociálnědemokratický vědec, politik a autor Peter Glotz, stojí pevně na svém názoru: „Masové vraždy v Ústí, Brně, Postoloprtech, Lanškrounu, v Teplicích nad Metují a jiných místech, nebyly jednoduše pouze ´přehmaty´. Náležely do strategického plánu, tedy ani Stalin, ale ani západní mocnosti podle vlastních slibů nepřipouštěly vyhnání, váhaly, teprve první česká poválečná vláda to chtěla a dokončila vytvoření těchto skutků.“

Brutální plán českých politiků měl úspěch: dva dny po krvavých událostech, tedy 2. srpna, udělaly vítězné mocnosti Postupimskou dohodou volnou cestu pro „převedení německých národních skupin ze Sudet, východoněmeckých provincií a z Maďarska“. Podle odpovídajících záznamů z městského archivu jen z Ústí opustilo svou vlast 50.905 občanů.

Přesné počty obětí z 31. července lze těžko stanovit v důsledku chaotické situace v létě 1945, zejména když také ještě 60 let po skončení války česká vláda odmítá zpřístupnit k nahlédnutí v pražských archivech se nacházející průkazné materiály o těchto excesech. V podstatě podle zpráv dobových svědků jsou zakládající se německé údaje podstatně lepší než ty, které jsou na české straně.

Na politické rovině se česká strana staví k této strašlivé vlastní národní historií s nezájmem nebo dokonce s cynismem. Most, se kterého mnoho ústeckých Němců bylo shozeno k smrti utonutím, obdržel vysloveně jméno podle exprezidenta Beneše, odpovědného za stejnojmenné dekrety ospravedlňující vyhnání. Čeští pachatelé z 31. července nebyli potrestáni. Beztrestnost zajišťoval zákon o amnestii z 8. května 1946. Postavení Benešovy sochy před pražským ministerstvem zahraničí ještě 16. května letošního roku objasnilo trvale nekritické oceňování tohoto muže jako „velké osobnosti především mezi dvěma světovými válkami“ (dle předsedy vlády Paroubka).

Mezi širokou českou veřejností panuje téměř úplná neznalost o masakru v Ústí a stejně tak o bezprávnosti vyhnání. Příslušné nacionálně-šovinistické kruhy šíří teze, že v Ústí zahynulo pouze asi 6 lidí v důsledku domnělého německého sabotážního aktu (jedná se o dříve již zmíněnou explozi), a ten vyvolal spontánní rozbouření obyvatelstva. Tato teze je již natolik směšná, protože obyvatelstvo tvořili téměř úplně jen Němci, kterých bylo okolo 60.000. K nim se připočítávalo asi 3.000 Čechů. Ústecký městský archivář Vladimír Kaiser uvádí, že 31. července 1945 bylo asi od 43 do 100 usmrcených občanů. Všeobecně se odvolává výlučně na oficiální dokumenty z tehdejší doby, daleko vyšší údaje svědků z té doby nechává ovšem stranou.

Před 10ti lety německým kulturním spolkem plánovaná vzpomínková slavnost musela být odvolána po násilnických oznámeních z „Klubu českého pohraničí“, v němž jsou sjednoceni Německu nepřátelští jak levicoví extrémisté, komunisté, tak pravicoví extrémisté republikáni.

Přece jenom se v posledních letech objevují tendence ke změně smýšlení v některých skupinách především mladšího českého obyvatelstva. Potom, co moravské hlavní město Brno zvalo k účasti na vzpomínkové slavnosti na oběti, ke kterým došlo 31. května 1945 na „brněnském pochodu smrti“, tentokrát také konečně vzpomínalo město Ústí na jeden ze svých nejtěžších dnů ve své historii. Vrchní starosta Petr Gandalovič dal odhalit v rámci větší vzpomínkové slavnosti na „mostu smrti“ pamětní desku ve dvou jazycích (češtině a němčině). Gesto, které potěší, když na nápisu je skromně uvedeno: „Ke vzpomínce na oběti násilí 31. července 1945.“ Národnostní identita vrahů a jejich obětí zůstává neoznačena.

Studentské organizace jako je „Antikomplex“, bojující skupina orientovaná na překonávání událostí z české minulosti, nebo historikové jako je Emanuel Mandler, jsou sice ještě „outsajdři“ (stojí stranou) a jsou často silně atakováni, ale přesto dodávají odvahu. Mandler se nakonec postaral o to, že vzbudil rozruch, když v „Mladé frontě – Dnes“ informoval o tom, že vyhnání sudetských Němců nebylo následkem předchozí okupace Třetí říší, nýbrž výsledkem politiky, která si postavila za cíl vybudovat čistě slovanský stát. Toto je také dědictví po Benešovi, k němuž se také přihlásila dnešní zemská politická elita odhalením jeho pomníku v Praze.

Prezident Václav Klaus odsoudil toto historicky nijak scestné tvrzení hladce jako „drzost“ (nestydatost), protože to, co se stalo po válce, mohlo být samo a jedině následkem a nikoliv příčinou. Projevuje se tím opět jako reprezentant většiny českého obyvatelstva, jehož sympatie tím bohužel také využívá, protože v záležitostech vyhnání bývalých německých spoluobčanů Čech, Moravy a Slezska hraje „pštrosí politiku“.

Klaus Brill : V kalné řece plavaly růže a karafiáty

Také v Německu a Rakousku vzbudila značnou pozornost vzpomínková slavnost k odhalení pamětní desky na „mostu smrti“. Televizní vysílače o tom podávaly zprávy, bohužel ne vždy byly obeznámeny s plnou znalostí věci. V nejvíce vydávaném regionálním německém deníku „Süddeutsche Zeitung“ (Jihoněmecké noviny, Mnichov) napsal před nedávnou dobou korespondent pro východní Evropu (se sídlem v Praze) Klaus Brill mezi jiným:

Na konci plavaly dolů po Labi v kalné řece růže a karafiáty, které byla shozeny z velkého mostu. Houpaly se na vlnách na severovýchod ve směru na Krásnou Lípu…Jenom bíločervený svazek věnců, který pomocný spolek z Ústí (Hilfsverrein Aussig) dostal z Mnichova, zůstal suchý v tomto světlém letním dnu. Byl upevněn nahoře na zábradlí mostu, hned pod hladkou, velkou (40 x 60 cm) bronzovou tabulí, která tam visí od tohoto mimořádného nedělního odpoledne „Na paměť obětí násilí z 31. července 1945“, to je na ní napsáno v češtině i v němčině.

Komu by to nic neříkalo, ten by mohl v Ústí nad Labem poznat význam této události již z toho, že Benešův most byl pro průjezd uzavřen déle než jednu hodinu a že se ve výši pátého a šestého pilíře sedmdesátiletého ocelového kolosu shromáždilo asi 300 občanů. Mezi nimi byli i čeští poslanci, dále zástupce ministra zahraničí Vladimír Miller a diplomati, jako americký velvyslanec v Čechách, francouzský vojenský atašé, zástupce německého velvyslance v Praze Konrád M. Scharinger, i historikové z Čech a z Německa.

Právě ti byli v této věci dotazováni, neboť tuto neděli město Ústí nad Labem při umístnění pamětní desky a při uspořádání slavnostního aktu myslelo na to, co je od Němců často označováno jako „ústecká krvavá neděle“ a na druhé straně se na české straně až do roku 1990 v každém případě „buď mlčelo, nebo se tendenčně interpretovaly události“, jak to řekl vrchní starosta Ústí Petr Gandalovič ve své řeči na mostě: „Ono odpoledne, 3 měsíce po skončení po skončení války explodovala v bývalém cukrovaru v městské čtvrti Krásná Lípa výbušnina ve skladu s municí. 21 lidí zemřelo, z toho 7 Čechů a 14 Němců. Ve městě zavládl strach, docházelo k potyčkám. Češi podezírali Němce jako původce a pořádali ne ně honičku. Podle stanného práva museli Němci nosit bílé pásky na ramenech a byli lehce k poznání. Tam, kde se nyní konala sváteční hodina, bylo mnoho obětí shozeno s mostu do Labe, dokonce i jedna paní s kočárkem. (Někteří svědci události tvrdí, že tato paní nevezla v kočárku dítě, ale zbraně, munici. – pozn. red.). Později se dokonce střílelo i na plavce, kteří se snažili je zachránit. Ve městě pak byli ostatní kamenování pod hasicími stříkačkami a tyčemi byli tlačeni pod vodu.“

Brill na jiném místě své zprávy udává: „V Ústí nad Labem směl ´Pomocný spolek Ústí nad Labem´ i jako spolek bývalých ústeckých Němců přinést na slavnost nejen svůj věnec, ale i jeho předseda Günter Gershik, právě tak jako syn jednoho před 60ti lety zavražděného Němce, pronést krátké projevy a poděkovat za položení pamětní desky, ačkoli by si přáli, aby její text byl poněkud výstižnější.

Charlotte Peuthert: Hrob vojáka v Jiříkově

Na hřbitově v Jiříkově je hrob s hladkým dřevěným křížem se jménem Karl Willy Rothe a s jeho datem narození a úmrtí. Podle toho poznáváme, že tento mladý muž zemřel v 17ti letech, 8. května 1945, kdy skončila válka. (Skutečně skončila? V Praze jiní němečtí vojáci ještě v tento den, a dokonce i následující, vraždili české civilisty, ženy i děti. Ještě 11. května větší německé vojenské jednotky, ač věděli, že Německo bezpodmínečně kapitulovalo, bojovaly u Milína s jednotkami Rudé armády a českými partyzány. Ještě v ten den umírali zcela nevinní čeští lidé. V bývalých koncentračních táborech ještě delší dobu umírali tam věznění lidé na následky hrůzných podmínek, v nichž žili, nebo na infekční choroby. –pozn. red.)

Zde je pohřbený voják, který na konci války s prostřelením břicha nemohl již být zachráněn lékařským ošetřením u Červeného kříže v Jiříkově v táboře Trotl, poranění bylo velmi těžké. 8. května 1945 zemřel. V posledních hodinách svého života měl ještě říci: „Nyní je válka již skončena, z toho mám radost a mohu jít domů. Nikdo se ale již nedozvěděl, kde byl jeho domov a kde byli jeho příbuzní. …

Bruno Fibichovi, krajanovi z Jiříkova, který nyní žije ve Švýcarsku, padl tento hrob do očí. Od jiného krajana z Jiříkova nechal udělat jiný kříž. Pohnutkou k tomu mu bylo: „Já jsem měl to štěstí, že jsem zůstal na živu a chtěl bych, aby nebylo zapomenuto na tohoto mladého vojáka, který byl v té době skoro ještě dítě. …

Prager Volkszeitung, č. 35-36, 1.září 2005, výňatek z článku

Mgr. Daniel Herman na 23. setkání obyvatelů Šumavy v Pasově: Vyhnání sudetských Němců bylo hluboce nemorálním činem.

Již déle než 40 let se stará dolnobavorské město Pasov o svůj patronát nad vyhnanými obyvateli Šumavy. Jsou zde stále vítanými hosty.

Na tři dny trvajícím setkání se sešly tisíce lidí. Přišly z mnoha koutů světa, kam je rozehnalo vyhnání. Přirozeně nejvíce z Bavorska, z Bádenska-Wirtemberska, z Hesenska a z Rakouska. Nechyběli ani ti, kteří zůstali ve vlasti.

Paskov udržuje partnerské vztahy s četnými evropskými státy, také s Českou republikou, jíž dal do vínku svůj patronát s obyvateli Šumavy. Spojení jsou oboustranně velmi úzká. Ostatně Pasov byl konečným bodem legendární „Zlaté stesky“, oné proslavené obchodní cesty, která již v ranném středověku spojovala Čechy a Bavorsko, a která byla dále často citována v síti solných cest a stezek.

Sváteční vlak s mladými i starými obyvateli Šumavy, kteří byli ve svých nádherných krojích, nalezl přátelské přijetí nejen u občanů města, ale také u četných turistů z vnitrozemí i z ciziny, kteří v těchto týdnech tráví svoji dovolenou ve městě a jeho okolí, někteří i v bavorském a šumavském lese. 1200 účastníků se sešlo k slavnostnímu shromáždění v hale tří zemí. V projevu ke shromážděným vrchní starosty Albert Zankl zdůraznil: „Tento patronát bude mít i pro nás v budoucnosti zvlášť cenný význam.“ Podpora města bude pro obyvatele Šumavy i v budoucnosti jistá. Vrchní starosta jim poděkoval za to, že si i nadále udrželi své kulturní tradice. Také řekl: „Vyhnání je a zůstává bezprávím. Za tímto tématem se nesmí udělat žádná tlustá čára.“

Výstava používaných věcí, zpěvy a tance šumavské mládeže, velký národní večer a slavná bohoslužba v pasovském dómu, to byly další vrcholné body tohoto setkání. Za českou biskupskou konferenci přišel Mgr. Daniel Herman. Jeho projevu byla věnována velká pozornost.

„Milí Šumavané, moje sestry a moji bratři, milí přátelé. S velikou radostí jsem slavil s děkanem dómu Mochti a s vámi všemi krásnou bohoslužbu. Chápu, že je to znamení naší sounáležitosti a znamení nové budoucnosti národů. My, křesťané, jsme povoláni k tomu, abychom ve sjednocující se Evropě dávali příklad úspěšného porozumění.

Věrnost k domácí církvi tvoří hranici přesahující církevní vlast v Evropě. Trvalý mír v evropském sjednocovacím procesu bude založen na dobrých vztazích sousedících národů. Potřebuje však ochranu národní mnohostrannosti a vědomí toho, že podstatné impulsy ve vývoji Evropy jsou založeny na náboženských tradicích křesťanství.

K jádru naší víry náleží, že utrpení Ježíše Krista a jeho zmrtvýchvstání musí být postaveno do středu lidského života. Velké utrpení, které lidé ve 20. století prožili, má svůj původ v opovrženíhodném režimu komunismu a národního socialismu. 20. století také mnoha Šumavanům přineslo hořkou zkušenost ztráty vlasti. Pro mnohé utrpěné bezpráví zůstává stále ještě bolestí.

Každý člověk potřebuje svou vlast, místo, na kterém se cítí dobře, na kterém je obklopen lidmi, kteří pro něj chtějí jen dobro, na kterém může zapustit kořeny, místo, na kterém nachází úkryt a bezpečí. Tím tragičtějším je pro něj, když je mu tato vlast násilně odebrána a místo jeho úkrytu a bezpečí je mu zastíněno strachem a bolestí. Vyhnání je vždy spojeno s bezprávím, s utrpením vyhnance, s porušením lidských práv a se ztrátou vlasti. Vyhnání sudetských Němců po druhé světové válce z jejich staré vlasti bylo hluboce nemorálním činem. Princip kolektivní viny musí být zcela jasně a otevřeně odsouzen.

Ale nesmí být žádná překážka pro nový začátek, zejména když většina dnešních Čechů a Němců (ti ze straších ročníků) nemá žádnou osobní vinu na těchto činech. Musí být použito každé příležitosti, aby na základě společných setkávání a rozhovorů byly odstraněny předsudky, a tak bylo ´diplomaticky od člověka k člověku´ zajišťováno vzájemné se přibližování k sobě.

Úprava vzájemných vztahů mezi lidmi různých národů je především duchovní proces. Revize toho všeho, co se stalo před 60ti lety, je sotva možná. Při úpravě vzájemných vztahů mezi Němci a Čechy je proto na prvním místě připravenost se zbavit vnitřně veškerého národnostního nepřátelství a vzájemně si pomáhat, aby byla vyléčena poranění, která za vzájemného působení učiněna druhé straně.

My, Češi a Němci, jsme sousedé a chceme být dobrými partnery ve společném evropském domě. Do budoucnosti je pouze jedna cesta: to je mírumilovné soužití a usmíření v pravdě a spravedlnosti.. Nová Evropa potřebuje stále nové úsilí, aby překonala staré příkopy a vybudovala cesty k usmíření.

Tuto službu usmíření uložil Kristus své církvi. To je také naše poslání. … “

Tato slova mluvčího biskupské konference Mgr. Daniela Hermana šla k srdci Šumavanů, kteří zůstali i kteří byli vyhnáni. Byla to stejná linie jako ta, která tehdejší arcibiskup z Mnichova, Josef Ratzinger, dnešní papež Benedikt XIV., před 26 lety vyslovil ve svém kázání na sváteční bohoslužbě Sudetoněmeckého sjezdu v r. 1979 v bavorském hlavním městě, když mluvil „o bezpráví vyhnání“ a že „  15 milionů lidí vyhnaných po válce za nejhorších průvodních okolností, by se mělo vrátit zpět.“ Z různých důvodů svět o tom nerad slyší. To dobře nejde do jeho obrazu dějin. Bránil se tomu, aby toto bezpráví bylo při usmiřování zamlčeno a zdůraznil: „ Láska, která vyžaduje zřeknutí se pravdy, není žádná pravá láska. Měla by špatný základ.“ (A právě zřeknutí se pravdy, mezinárodního práva, spravedlnosti na nás požadují zvláště profesionální „vyhnanci“. Usmíření v jejich pojetí je vlastně revizí, revanšismem a novým Drang nach Osten, který ohrožuje existenci nejen našeho státu, ale i našeho národa. Na tyto podmínky nelze v žádném případě přistoupit. – pozn. red.) Dnešní nástupce na stolci svatého Petra byl na konci předminulého týdne na světovém dnu mládeže v Kolíně nad Rýnem, kde bylo téměř milion účastníků ze 197 zemí, mezi nimi také 3500 mladých Čechů. Tam také tehdy řekl: „Nejcennějším dědictvím vlasti je víra. Kde ta žije, tam není vlast ztracena.“ Tato výpověď je platná pro všechny časy a pro všechny národy.

Sudetendeutsche Zeitung, 25.3.2005,str. 12, výňatky

O německých obětech nemluví nikdo. Přestože panoval tuhý mráz a hustě sněžilo, nenechali si sudetští Němci vzít možnost uctít památku obětí, které přišly o život 4.3.1919 v boji za právo na sebeurčení. Farář města Illertissen , Ulrich Manz, sloužil v kostele Sv. Martina slavnostní bohoslužbu, která byla věnována mrtvým.

Po mši se všichni hosté sešli na náměstí, kde byl osvětlen pouze pomník. V pozadí zazněly tóny dechové hudby, , která tomto slavnostnímu okamžiku dodávala důstojný rámec. Posléze promluvil třetí starosta města, Josef Kränzle, který se zmínil o selhání tehdejších českých odpovědných politiků a neváhal mluvit přímo o českém fanatismu. Dále vystoupil a promluvil slavnostní řečník Herbert Dörfler. Jeho projev byl prošpikován citáty tehdejších politiků, které jasně dokázaly, že akce Čechů byly provázeny hlubokou nenávistí proti všemu německému. Pan Dörfler se přenesl z roku 1919 do roku 1938 a připomenul, že s odtržením sudetských zemí Angličané, Francouzi a Italové souhlasili.

Dörfler řekl dále: „Je nepravdivé i tvrzení, že po připojení Sudet následovalo masové vyhnání Čechů … Srovnání vyhnání Čechů v r. 1938 s vyhnáním Němců v letech 1945/46 není možné.“

Projevy pana Edvarda Beneše dokázaly, že vyhnání Němců ze Sudet bylo plánováno již dávno před r. 1945. Pan Dörfler dále uvedl: „Obsazení Československa, vytvoření protektorátu, stejně jako zločiny spáchané v letech 1939 – 1945 nebyly činem ani vinou sudetských Němců a proto za ně nemohou nést odpovědnost.“

Závěrem Dörfler apeloval na spolkovou vládu, aby se zasadila o oprávněné požadavky sudetských Němců, stejně jako to dělá při prosazování požadavků jiných. „My, Němci, stojíme ke své minulosti, k hrozným událostem a zločinům nacismu. Je nám líto utrpení, které musely prožít některé národy. S lítostí vzpomínáme na všechny jejich mrtvé jako by to byly naši vlastní. O německých se ale nemluví.

V Berlíně stojí pomník holocaustu se slovy: ´Nesmíte zapomenout.´ Zapomenutí se ale nedá rozdělit.“

Projevy obou řečníků by měly být pomocí všem, kteří se chtějí k problematice sudetských Němců a Čechů vyjádřit a přitom nemají žádné znalosti o historických událostech doby. Stejně by se měli poučit mnozí politici, ale zřejmě je snadnější šířit populární nepravdy než svědomitě vyhledávané argumenty.

Slavnost vzpomínky za všechny oběti se zdařila. Přítomní byli vyhnanci žijící v Ulmu,, Vöhringenu a okolí. Z místních politiků opět chyběli ti, kteří by malé poučení z historie měli zapotřebí. Gerd Sommer

Překlad a redakce:dr. J. Čermák,CSc. Připravil:dr.O.Tuleškov

Vážení čtenáři, již delší dobu dostáváme od některých z Vás stížnosti, že v Listech, v překladech projevů ze sjezdu Němců odsunutých z Československa, či vystoupeních na „Dni vlasti“, vlastně pomáháme šířit sudetoněmeckou propagandu. Většina naší kritiky je však mnohem mírnější. Návrhům, abychom přeložené materiály komentovali nebo alespoň glosovali, se jen částečně a jen občas snažíme vyhovět. Proč? Vydáváme značné množství titulů, které se tématikou česko-německých vztahů zabývají, včetně problematikou Němců odsunutých z ČSR. V titulech námi vydaných, prosíme, spatřujte i naše komentáře. Nadto nemůžeme krátit obsah Listů aj. brožurek na úkor vlastních překladů. Jen tak Vás můžeme plněji a objektivně informovat o činnosti, úmyslech odsunutých, německé menšiny v ČR.

Věřte, vážení čtenáři, že i pro nás je velmi těžké, překládat, psát, kopírovat a rozšiřovat revizionistické, revanšistické a pangermánské názory. I my jsem jimi velmi dotčeni.

Vzhledem k tomu, že tato naše uvedená činnost, jíž, jak se domníváme, uskutečňujeme pro vlastenecké organizace jako jediní v republice, nemá zatím alternativu, budeme v ní, bez ohledu na její časovou a finanční náročnost, pokračovat i nadále. Vážení čtenáři, děkujeme Vám za pochopení i podporu v našem úsilí. Redakce

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Kruhem občanů ČR vyhnaných v roce 1938 z pohraničí a Historickou a dokumentační komisí Klubu českého pohraničí pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Praha, říjen 2005.