Výňatky z Landeszeitung č. 1/7 ze 4.1.2005, čtrnáctideníku
Zemského shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (dále jen LZ
)
V rozhovoru, který vedli Christoph Amthor a Lukáš Novotný,
odpovídal pan velvyslanec na různé otázky k evropské politice,
německo–českým vztahům a k problematice českých občanů německé národnosti.
Pan dr. Libal považuje např. Evropskou ústavu za mimořádně důležitou,
neboť by měla vnést jasno do současného zmatku kompetencí jednotlivých
institucí a zároveň poskytnout občanům celkový obraz ústavní situace. Domnívá
se, že vše co se v ČR o ústavní smlouvě říká, je zkreslené a nesprávné.
Ústava nepřinese žádnou změnu rovnováhy ve prospěch centrálních institucí
v EU, jak se ČR domnívá. Naopak, vlády a parlamenty dostanou část
kompetence zpět. Z pohledu pana dr. Libala není ani žádným závažným
problémem různý postoj jednotlivých
členských zemí EU ke vzájemnému vztahu mezi náboženstvím a politikou. Pan dr.
Libal se naprosto ztotožňuje se slovy premiéra Stanislava Grosse, který
v Berlíně řekl, že neexistují žádné bilaterální problémy mezi ČR a
Německem a proto by se obě země měly věnovat především evropské a mezinárodní
politice.Obě strany si uvědomují, že veřejné mínění v SRN není ovlivněno
jen politikou Berlína, nýbrž i politikou Mnichova. Pan velvyslanec považuje
politiku Mnichova pouze za politiku jedné ze spolkových zemí, tedy pouze za
politiku Bavorska. Říká, že mezi názory organizací zastupující odsunuté Němce a
názory spolkové vlády je velký rozdíl. Vláda s požadavky těchto organizací
samozřejmě nesouhlasí a už vůbec je nehodlá prosazovat. Domnívá se ovšem, že se
v tomto případě jedná o problém čistě německý , který proto musí být
diskutován výhradně v Německu. Otázka, zda-li může dojít k ovlivnění
česko–německých vztahů v případě, že se názory Mnichova stanou
v Berlíně významnějšími než doposud, může být podle něj aktuální nejdříve po
příštích volbách. I v případě, že by byla německá vláda sestavena jinými
politickými stranami, neznamenalo by, že nová vláda musí nutně zastupovat
mnichovskou perspektivu. Proto by se česká strana, podle názoru dr. Libala,
měla na tyto záležitosti dívat s určitou dávkou lhostejnosti.
Z lidského hlediska pan velvyslanec o žádných problémech mezi Čechy a
sudetskými Němci neví. Podle něj je úlohou sudetských Němců zaujmout postoj
k roli sudetoněmecké strany ve 30tých letech 20. století a úlohou české
společnosti zabývat se tím, co se stalo v letech 1945/46. Jedno platí pro
obě strany : žádná tabu, žádná politická blokace diskusí. I v Německu mohla prý být vedena diskuse o jeho
minulosti pouze za předpokladu, že se všechny strany mohly svobodně vyjádřit a
vzaly všechna fakta bez jakékoli zaujatosti na vědomí.
K otázce českých občanů německé národnosti se dr. Libal vyjádřil,
že vlastně ani neví, zda-li je tato otázka v době, kdy se ČR stala členem
EU ještě „ horkým problémem“, neboť
tato země leží v těsné blízkosti Německa, takže každý Čech, který
má zájem zabývat se Německem, to může udělat. To samozřejmě platí i obráceně.
Otázka, zda se má nějaká národnostní menšina prosazovat, je aktuální pouze
v těch zemích, kde je jejich hranice tvořena „železnou oponou“. Proto je
věcí každého českého občana německé národnosti, jak se rozhodne zachovat se ve
vztahu k vlasti a do jaké míry se bude účastnit jejího kulturního života.
Spolková vláda může pouze přispět k tomu, aby byl zachován jazyk a aby i
mladá generace dostala možnost být v této menšině aktivní.
Subvence považuje pan velvyslanec vzhledem k těžké situaci německé
menšiny v posledních desetiletích za nutné. Je, jak sám říká, velice
zklamán, že myšlenka tzv „ humanitárního gesta“ ve formě jednorázové
finanční částky pro příslušníky německé menšiny, nebyla doposud uskutečněna.
Obzvlášť, když k jejímu zrodu
došlo na české straně. Dále vyjadřuje politování nad skutečností, že čeští
politici nepovažují příslušníky německé menšiny za Čechy německé národnosti,
ale za Němce. Pan velvyslanec by si velice přál, aby se to změnilo.
Praha : Soud v Praze dal zapravdu muži, který přežil Osvětim,
bývalému předsedovi Svazu obětí fašismu, Oldřichu Stránskému (83). Pan Stránský
napsal v minulém roce sudetoněmeckému Landsmanschaftu (SL) , že vítá
otevření jeho kanceláře v Praze. Za tento údajně nekritický postoj byl pan
Stránský ze svých funkcí odvolán. V těchto dnech soud rozhodl, že jeho
odvolání bylo nezákonné. Stránský patří k nejaktivnějším bojovníkům za
smíření Čechů a Němců.
Benešovy dekrety -
evropská tragédie
Německo-česká otázka se opět stává předmětem neshod. Mezi Vídní a
Prahou se rýsuje politická výměna názorů, při které je zbraní minulost. O
bezproblémovém sousedství nemůže být řeč. Předmětem sporu jsou Benešovy
dekrety. Dekrety spojené se jménem muže, který je pro jedny národním hrdinou a
pro druhé vtěleným zlem, Edvarda Beneše. Byl Beneš ale skutečně „otcem
odsunutí“ ? Jaký postoj k odsunu Němců zaujímali Hitlerovi odpůrci ?
Existoval odpor proti myšlence kolektivní msty za nacistický teror ze strany
Čechů ? Co vlastně obsahují Benešovy dekrety skutečně ? Na všechny tyto otázky
údajně odpovídá kniha Benešovy dekrety,
která má být přehledem šesti set let německo-české historie s mnoha jejími
tragédiemi. Autor knihy Niklas Perzi se zabývá i otázkou, proč byla tradice po staletí pěstovaná, a
s tak vražednou důsledností během
několika málo let úplně rozbita.
Vejprty : „Vlastenecký svaz Vejprty“ tak se jmenuje spolek bývalých obyvatel tohoto krušnohorského
města, kteří později museli své rodiště opustit. Členové svazu se setkali a
vzpomínali. Ještě dnes přesně vědí, kde dříve stála budova soudu, , stará
radnice, tělocvična nebo evangelický kostelík. Dnes z toho nic nezbylo.
Stojí tu pouze nevzhledná sídliště a kulturní centrum z doby bývalého
režimu.
Ve Vejprtech žilo před válkou asi 13 tisíc Němců. V této době je
to pouhá čtvrtina, z níž se k německé národnosti hlásí jen 10 %.
Město samo je pro jeho dřívější obyvatele k nepoznání. Stovky měšťanských
domů úplně zmizely, evangelický kostelík byl zbourán v r. 1982, dříve tak
impozantní budova hraničního nádraží je zchátralou stavbou, se kterou si dnes
nikdo neví rady. Na budově pošty visí nápis „Na prodej“. Dříve tak krásné a
hrdé město leží dnes v troskách. Naděje obyvatel se upírají k EU.
Němec dr. Ingo Friedrich, který shodou okolností žije v patronátním městě
Vejprt v Gunzenhausen, je jedním z víceprezidentů evropského
parlamentu a zároveň i dobrým přítelem svého českého kolegy v úřadě pana
dr. Ouzkého, který jako mladý lékař pracoval ve vejprtské nemocnici. Oba
politici se setkali na hraničním mostě onoho města, ke kterému mají oba různý
vztah. Přes tento most nejelo přes 60 let žádné auto. Pro chodce byl znovu
otevřen teprve v r. 1991 a vede z českých Vejprt do německého
Bärenstein. Na setkání, ke kterému
došlo 26.11.2004, bylo zvažováno, jak městu pomoci. Starostka města Jitka
Gavdunová bojovala s mnoha problémy, především s nedostatkem
finančních prostředků. Město mělo takový nedostatek peněz, že lidově řečeno
„chodilo o holi“. Této energické dámě
se podařilo proniknout s tímto osobně až k prezidentu Klausovi a
k předsedovi vlády.
GerhardScharf
Šéfkou kabinetu komisaře EU
Špidly bude Němka.
Němka Kristin Schreiber převezme místo šéfa kabinetu EU komisaře
Špidly. Toto sdělil pan Špidla novinářům 15.1.2005. Paní Schreiber je
v současnosti zástupce šéfa kabinetu a před tím pracovala na komisařství
pro rozšíření EU pod Günterem Verheugenem. Jako šéfka kabinetu střídá Španěla
Ramira Cibriana, který byl jmenován velvyslancem EU v Izraeli.
Soutěž občanských iniciativ
v pohraničí
Nadace Roberta Bosche vypsala již počtvrté soutěž „Městská partnerství
– občanská partnerství“ na podporu občanských iniciativ v rámci
německo-českého a německo-polského komunálního partnerství. Společně
s nadací Stefan Bartory ve Varšavě a Informačním centrem neziskových
organizací v Praze, podporuje výše zmíněná nadace hranice překračující
spolupráci, místní iniciativy a spolupráci s komunálními úřady. Návrhy
činností v rámci projektu mohou české a polské iniciativy popř. skupiny
odevzdat u zástupců příslušných nadací v Praze či Varšavě. O vítězi
rozhodne německo-polsko-česká porota.
Úzká spolupráce Jablonce nad
Nisou s německým městem Bautzen
Svaz přátel města Jablonce existuje již přes deset let. Partnerským
městem Jablonce nad Nisou je německé město Bautzen v Sasku. Kontakty mezi
občany obou měst jsou intenzivní a probíhají na bázi pravidelných setkání při
různých příležitostech. Např. při příležitostech kulturních nebo sportovních.
Turistické skupiny z obou zemí se setkávají v Jizerských horách, kde
se uskutečňují pěší túry tamější přírodou. Tato setkávání jsou naprosto
spontánní, protože se tito lidé setkat chtějí.
Občané Jablonce navštívili koncem minulého roku vánoční trhy a
slavnosti v Bautzen, kde se zpívaly vánoční písně v češtině i
v němčině, jak redakci LZ řekla paní Jana Jeřábková z výše
jmenovaného svazu. Při této příležitosti dostalo město Jablonec jistou finanční
částku na opravu kostela Sv. Anny. Cílem setkání občanů obou partnerských měst
je vzájemné porozumění, výměna názorů, jazyková výuka nebo prezentace činnosti
členů svazu. ( Bautzen je zřejmě Lužickosrbský Budyšin. Pokud je tomu tak, proč
se o původním slovanském obyvatelstvu celé této oblasti nemluví?-pozn. re. )
Pamětní kniha ženy, která přežila
Holocaust
Vranov nad Dyjí. V galerii „Doré“ ve Vranově n./Dyjí mohou
návštěvníci vidět přes 60 let staré obrázky, pocházející z knihy, kterou
v terezínském ghettu vedla paní Helga Weiß – Hošková. Výstava se
uskutečnila z iniciativy místní ZŠ. Děti pátraly pod vedením svého učitele
Petra Žáka po osudech těch lidí, které kniha zmiňovala. Někteří z nich
skutečně ještě žijí a děti mají v úmyslu pozvat je do Vranova. Při
slavnostním zahájením výstavy dne 10.12.2004 byla přítomna i paní Hošková,
která řekla : „ Velice si vážím práce, kterou žáci k přípravě výstavy
vynaložili. Je to výborná možnost přiblížit minulost mladším generacím“.Výstava
bude k vidění i v blízkém Znojmu.
200 Němců obdrželo
v Karlových Varech řidičský průkaz.
V autoškolách západočeského kraje přibývá cizinců. Mimo Vietnamců
jsou to především Němci. Od vstupu ČR do EU v květnu 2004 obdrželo jen
v Karlových Varech na 200 Němců řidičské oprávnění. Jazykové problémy řeší
autoškoly tak, že zaměstnávají německy mluvící učitelé a tlumočníky
vietnamského jazyka. Našim německým sousedům se kurzy v českých autoškolách
vyplatí. V Německu jsou kurzy mnohem dražší a navíc musí každý zájemce o
ŘP podstoupit finančně náročné psychologické vyšetření. Zájem ze strany Němců
je tak velký, že ne všichni přihlášení mohli být skutečně přijati. Důvodem toho
je nedostatek zkušebních komisařů. Majitelé autoškol jsou s německými účastníky
velice spokojeni. Jsou prý disciplinovanější než Češi a k závěrečným
testům lépe připraveni.
LZ č. 3/7 přináší pokračování
k tématu získávání řidičských průkazů v ČR.
Česká legislativa se přizpůsobila v dalším bodě zákonům EU.
Cizinci teď sice dále mohou absolvovat kurz řízení motorových vozidel
v českých autoškolách, řidičské průkazy jim budou ale vydávány pouze
v jejich vlastní zemi. Tímto způsobem se má zabránit, aby v cizině
dostal řidičské oprávnění i ten, komu bylo v jeho zemi odebráno. České
úřady mohou řidičský průkaz vydat jen tomu cizinci, který nad veškerou
pochybnost prokáže, že žije v zemi již nejméně šest měsíců. Toto nové
nařízení narazilo na nelibost vlastníků autoškol podél hranice, neboť velká
část jejich příjmů pocházela právě z Německa.
10.12.2004 se setkali členové spolku v hotelu Praha, kde spojili
své výroční setkání s vánoční oslavou. Příjemně poseděli při kávě a
sladkostech. O kulturní vložku se postaraly děti, které všechny přítomné
nadchly svými krásnými přednesy básní. Účastníci zpívaly vánoční písně za
doprovodu harmonikáře pana Krömera, což navodilo hezkou vánoční atmosféru.
Setkání otevřel předseda spolku pan Westphal výroční zprávou. Uznání se
dostalo paní Grétě Greipel, vedoucí knihovny, kterou v r. 2004
navštěvovalo 2 958 osob z nichž 1 224 navštěvovalo i kurzy
němčiny. Dík patřil i panu Gesierichovi ze SRN, který po celý rok zásoboval
spolek německými časopisy oblíbenými u všech generací. Zmíněná byla i velká
návštěvnost Domu německo – českého
porozumění skupinami z celého Německa, které obdivují pestrou činnost
spolku. Za nejvýznamnější událost roku 2004 označil pan předseda uspořádání 10.
německého týdne, popř. 6. německo – českého týdne ve dnech 4. – 12.9. ve
spolupráci s vlasteneckým kroužkem v Krnově pod vedením Kurta
Schmidta z Wilhelmshafen / SRN.
Neobyčejným zážitkem těchto dní prý byly přednášky pana prof. dr.
Sokola. Za důležitou považují členové
spolku již jeho první větu : „ … kdybych byl politikem , směl bych zde mluvit
jen česky, jsem ale akademikem“. Hned nato začal pan prof. svou přednášku
v perfektní němčině. Jak uvedeno, byla velkým překvapením 10. německého
týdne návštěva ministra zahraničí dr. Cyrila Svobody. Rozhovor s ním byl
příspěvkem ke sblížení německé menšiny a Čechů.
Výňatky z příspěvku Leo
Cieslika
LZ č. 3/7 z 1.2.2005
Pardubice. 19.1. se uskutečnila v prostorách Goetheho centra
v Pardubicích diskuse pod názvem „Češi a Němci, sousedé v rámci EU“.
K diskuzi zvala mládežnická organizace německé menšiny v ČR JUKON. Diskutovalo se v češtině i
němčině. Moderace se ujali Martin Dzingel a Máša Albrechtová. Všichni se rychle
shodli, že vzájemné předsudky a nezájem stále existují a že jejich příčinou
jsou nedostatečné a zkreslené informace, které rozšiřují média, ale např. i
dojmy získávané prostřednictvím starých filmů.
Matthias Dörr, kulturní asistent JUKON, přesvědčil diskutující, že se
pohled na ČR ze strany Německa po vstupu do EU změnil k lepšímu.Zájem
cestovat do ČR a poznávat ji jednoznačně stoupl. Vedoucí centra Bianka
Beníšková – Schulze zdůraznila, že ke sblížení obou států povedou jen konkrétní
kroky. Sousedství nemusí znamenat jen bázlivé okukování jednoho druhým. Obě
země stojí před stejnými problémy. Při jejich řešení si musí navzájem pomáhat a
snažit se jeden od druhého i učit. Přítomní žáci gymnázia a vysokoškolští
studenti projevili zájem o situaci v Německu. Ptali se na život cizinců
jiných kultur. Padla i otázka zda-li je možné Turky žijící v SRN, kteří se
v rámci své vlastní kultury od německé distancují, porovnávat
s našimi Romy.
20.1. t. r. vykonal rakouský kancléř Wolfgang Schüssel svou první
oficiální státní návštěvu v ČR. Pan kancléř v rozhovorech
s premiérem Grossem a prezidentem republiky Klausem vyjádřil svou radost
ze vstupu ČR do EU. Označil jej doslova jako „přísun vitamínů“. Dále šlo o
bilaterální otázky a ústavu EU. Pan Schüssel také řekl, že by u příležitosti
60. výročí konce 2. světové války uvítal smířlivé gesto české vlády vůči
německé menšině v ČR. Jak by toto gesto mělo vypadat se neuvádí.
V otázkách případného otevření rakouského trhu práce se jednoty názorů
nedosáhlo. Podle pana kancléře by to v současné době nebylo moudré. Jeho
země prý v ČR investovala přes pět miliard Euro, čímž byla vytvořena další
pracovní místa. Vzhledem k tomu by nebylo smysluplné způsobit odliv
kvalifikovaných pracovních sil do Rakouska. Práce v Rakousku by měla být
umožněna zatím pouze obyvatelům žijícím poblíž hranic.
Jak nás před nedávnem informoval týdeník „ Der Spiegel“ , je ČR za
určitých okolností ochotna podpořit návrh spolkové ministryně kultury Christiny
Weiß na založení „Evropské sítě zařízení proti nucené migraci a odsunutí“ se
sídlem ve Varšavě. Účelem projektu by mělo být zpracování historie odsunutí.
Podmínkou podpory našeho státu je, že další diskuse proběhnou na
evropské úrovni a že všechny dosavadní dohody o následcích 2. světové války
budou respektovány jako historické skutečnosti.
Vranov a Bítov konfiskovány
neprávem
Dvě nejznámější šlechtická sídla v oblasti Znojma - zámek Vranov nad Dyjí a hrad Bítov
s rozsáhlými lesy a poli byly po válce pravděpodobně neprávem konfiskovány
a měly by být navráceny původním majitelům. O hrad Bítov nejeví potomstvo
původního majitele žádný zájem. Navrácení zámku Vranov rodině von Stadnicki
bylo Českou republikou zamítnuto.Dřívější majitel polský šlechtic kníže von
Stadnicki byl na základě nařízení o konfiskaci majetků Němců a Maďarů
vyvlastněn. Kníže byl po 2. svět. válce označen za nepřítele a zrádce
československého státu. Dcera posledního majitele paní Czartoryská říká : „Můj
otec se nikdy vůči Československu neprovinil. S Němci žádným způsobem
nespolupracoval. Obyvatelé Vranova ho měli velice rádi a noviny na něj
vzpomínají pouze v dobrém. Jednoznačně nebyl žádný kolaborant“. Kníže
Jadwig von Stadnicki přesto o svůj zámek přišel. V Československu žil do
r. 1953, kdy mu byl pobyt v hraniční oblasti, obzvlášť ve Vranově,
zakázán.
O navrácení zámku se v současné době snaží pravnučka posledního
pána na Vranově Elzbieta Sobanska,
která žije ve Varšavě. Paní Sobanska nám řekla : „ Ve Vranově se mi velice
líbí. Když mám čas, vyjedu si tam s manželem a s mojí babičkou. Stále
doufám, že jednoho dne dostanu náš rodinný majetek zpět. Na Vranově jsem se
dokonce vdávala. Při této příležitosti se sjeli příbuzní z celého světa.
V případě, že bych náš zámek dostala, nezměnilo by se na Vranově nic. Byl
by samozřejmě dál otevřen veřejnosti. Já bych tam ovšem velice ráda se svou
rodinou bydlela. Vranov byl naším sídlem od r. 1799. Nevím, jak naše pře
s ČR dopadne. Majetek byl doposud vracen jen Čechům. Poláci nedostali
nic“.
LZ č. 4/7 z 15.2.2005
Spolkový kancléř Gerhard
Schröder je v České republice
oblíbenější než jeho země.
Česká Akademie věd zkoumala stupeň obliby našich sousedů a jejich
politiků. Mezi ČR a jejími sousedy stále ještě existuje celá řada dosud
nepřekonaných historických problémů. Tyto problémy nezatěžují pouze vztahy mezi
sousedy na státní, nýbrž často i na
mezilidské úrovni. Jak se zdá, na diplomatické a státní úrovni žádné významnější
problémy nejsou. Jak ale vidí jednotlivý občan naše sousedy? Studie, jejíž
výsledky Akademie věd zveřejňuje dvakrát za rok v listu „Česko-německé
souvislosti“, mluví v číslech. Podle ní mají Češi nejlepší vztah ke
Slovensku (94%) a k Polsku (92%). Za pozitivní můžeme označit i vztah
k Maďarsku (86%). Vztah k Německu označilo (73%) a k Rakousku
(69%) Čechů za dobrý.Mezi šesti vybranými politickými osobnostmi různých
sousedních zemích se umístil německý kancléř Schröder na úctyhodném třetím
místě, zatímco Péter Medgyessy se poražen ocitl až na místě šestém. Podobný
průzkum byl prováděn i v Polsku. Mezi vybranými osmnácti politiky od Bushe
přes Putina, Schrödera až ke Castrovi, se Schröder umístil na druhém místě hned
za presidentem USA Bushem. Schrödera poznalo na první pohled 84% Poláků,
Václava Klause pouze 70%. Na šestém místě obliby se umístil Dalai-Lama.
V Německu je nejoblíbenějším politikem již po léta současný ministr
zahraničí Jožka Fischer.
Od r. 2001, kdy se konalo poslední sčítání obyvatelstva, panuje
v malém městečku Kravaře a v k němu přilehlých obcích, klidný
venkovský život. Starší obyvatelé se stále cítí být poutáni na Německo, mladší
generace myslí spíše ekonomicky. Nikdy v minulosti nemohlo Hlučínsko
uživit všechny své obyvatele. Tak je tomu dodnes. Většina obyvatel se ucházela
o německé občanství. V současnosti
mohou tedy mnozí bez problému pracovat v Německu. Díky svým německým
předkům smějí dnes tito potomci německých rodičů a prarodičů legálně pracovat
téměř ve všech zemích Evropy. Práce v cizině znamená větší výdělky. A už
se ozývají, jak autor příspěvku uvádí, první závistivci, kteří vykřikují
„Prusové se měli vždy dobře. Vždy dokázali ze všeho něco pro sebe vytlouct“.
Tyto názory zastává skupina lidí, která Hlučínským závidí. Tito totiž hezky
opravují své domky a vlastní drahá auta. Podle autora se jedná o těžko vydobytý
blahobyt. Rodiny jsou od sebe odtrženy. Vidí se často pouze jedenkrát za měsíc.
Je to prý pro ně těžký chleba. Někdo může namítnout, že tedy mají sedět doma,
ale neberou pak na vědomí, že doma žádnou práci nedostanou.
Když někdo přijede do Kravař, uvidí zdejší usedlíky, jak pilně uklízejí
před svými domy nebo na ulicích města. Německá láska k pořádku zděděná po
předcích, zůstává v krvi. Již během předešlého režimu přijížděli na
Hlučínsko v Německu žijící příbuzní. Jejich parkující auta byla vždy
velkou senzací. Ještě dnes se v této oblasti traduje vtip o tehdejším
prezidentu Gustavu Husákovi : Když jednou Husák projížděl ve svém BMW Kravaře, nechal zastavit před jedním domem,
kde parkovala auta německých návštěvníků. Chlapci, který stál v blízkosti
prý řekl, že to je on, který to vše tak hezky zařídil. Na to se chlapec obrátil
k domu a volal : „Mami, mami, strýček z Německa je tady“.
Horst Kostritza
Smůla pro antifašisty
Již delší dobu se mluví o gestu z naší strany vůči německým
antifašistům. Samozřejmě by se jednalo pouze o ty, kteří dnes ještě žijí. O
této aktuální otázce jedná údajně dokonce i vláda. Jak se zdá nepanuje
v řadách sociální demokracie a vládní koalice jednota. Oproti tomu zaujímá
ODS naprosto jasné stanovisko. Předseda strany Mirek Topolánek považuje za
nezodpovědné tímto způsobem otevírat otázku související se sudetskými Němci a
Benešovými dekrety. Autor se domnívá, že není pravdou, že by se
s odškodněním antifašistů nutně musela otevřít i problematika dekretů. Je
prý proto divné, že se o tématu nediskutovalo již dříve. Krátký pohled do
minulosti naprosto stačí, abychom mohli říci, proč tomu tak je. Za antifašisty
byli po 2. světové válce považováni občané všech národností, kteří byli odpůrci
Hitlera a jeho režimu. Tyto osoby buď emigrovaly, nebo – pokud v okupované
Evropě zůstaly – proti Hitlerově mašinérii bojovaly. Někteří sice přežili, ale
žádný lehký život neměli. Německým
antifašistům z Čech a Moravy, ( o jejichž odškodnění se v současné době
jedná ) kteří přežili koncentrační tábory a kteří před válkou vlastnili
zemědělskou půdu včetně k ní
patřících budov, byly jejich majetky hned po válce konfiskovány. Podle
tehdejších nařízeních ministerstva vnitra mohl být majetek navrácen pouze
tehdy, když „tyto osoby dokáží, že se
aktivně účastnily boje za zachování integrity Československa a osvobození země.
Utrpení pod nacionálněsocialistickým nebo fašistickým terorem nestačí“.
Ministerstvo zemědělství tehdy prohlásilo : „Je nutné odejmout zemědělskou půdu
co největšímu počtu osob německé národnosti a to z důvodu velkého
potencionálního nebezpečí tohoto vlastnictví“. Na základě těchto příkladů je
možné představit si, jak těžký byl osud německých antifašistů po 2. světové
válce. Autor nechce na tomto místě analyzovat otázku, která je podle něj jasná.
Oč jde, je prý otázka oněch antifašistů, kteří žijí. Tito lidé byli, jak se
říká, našimi spojenci proti nacismu a
trpěli s námi pro společnou věc. To samé platilo i pro německy mluvící
židy, pokud se vrátili.
To, co patnáct let po změně režimu v ČR je nesnadné pochopit, není
odškodnění jako takové, ale spíše otázka, proč tito lidé nebyli odškodněni již
dříve a proč naše politická špička stále ještě přemýšlí, jaký postoj
k tomuto problému zaujmout. Jedinou odpovědí podle autora je, že na
základě paušální poválečné nenávisti vidíme v těchto lidech, ač
antifašistech, ještě dnes, 60 let po ukončení 2. světové války, i nadále své
nepřátele. V čem ale spočívá nepřátelství vůči těmto osobám? Pouze
v tom, že jsou německé národnosti.
Je nejvyšší čas rozhodnout se, kdo je vlastně našim nepřítelem.
V případě německých antifašistů nelze o nějakém nepřátelství vůbec mluvit.
Proč tedy toto dilema naší politiky?
Emanuel Mandler
Dr. K. Daublebsky se loučí
s Prahou.
Velvyslanec Rakouska v Praze se po pěti letech v úřadu vrací
do Vídně. Před svým odjezdem se ještě krátce ohlíží zpět, aby zhodnotil období
svého působení v ČR. Vzpomíná na první dva roky v Praze, které nebyly
právě lehké. Na obou stranách docházelo k iritacím v bilaterálních
vztazích. V roce 2000 se český premiér Zeman zapojil do tzv. sankce „EU –
14“. Brzy však zjistil, že tato cesta k cíli nevede a proto je vzal zpět.
Na rakouské straně docházelo k hraničním blokádám nevládnoucími
organizacemi ve spojení s atomovou elektrárnou v Temelíně. To vše je
minulostí. Pan velvyslanec je na konci svého „pražského času“ šťastný, že
vztahy mezi oběma zeměmi jsou lepší než kdy jindy. O tom prý svědčí i po deseti
letech první oficiální návštěva rakouského kancléře v Praze. Podle pana
dr. Daublebsky jsou ČR a Rakousko v mnoha oblastech úzkými spojenci.
Pozitivní vliv na vývoj vzájemných vztahů měl i vstup ČR do EU a to především
v oblasti hospodářské nebo v oblasti společných iniciativ. ČR a
Rakousko jsou dnes rovnocennými partnery u stejného stolu v Bruselu.
V rámci EU spolupracují obě země i v otázce vojenské. V prosinci
2004 byla nasazena česko-rakouská jednotka v Bosně a Hercegovině.
Během pětiletého působení pana velvyslance v Praze došlo i
k utužení kontaktu s německy mluvící menšinou, jejíž kulturní
iniciativy byly pravidelně Rakouským kulturním fórem podporovány. Dobrým
příkladem je kulturní iniciativa v oblasti Moravy. Činnost rakouského
konzulátu v Praze nebyla podle slov pana velvyslance nikterak ovlivněna
rakouskými organizacemi odsunutých. Nebylo tomu tak proto, že by nebylo třeba
vést o minulosti dialog, ale proto, že již od r. 2003 dochází na tomto poli
k určitému uvolňování. Tento vývoj událostí musí být v obou zemích
hodnocen pozitivně. Závěrem popřál pan dr. Daublebsky mnoho úspěchů své
nástupkyni.
Z rozhovoru vedeného
Christophem Amthorem
Vdova po bývalém spolkovém prezidentovi dr. Thomasi Klestilovi, který
zemřel v červenci minulého roku, střídá ve funkci velvyslance Rakouska
v Praze pana dr. K. Daublebsky. Paní Klestil – Löffler vystudovala
slavistiku a pracovala v diplomatických službách na velvyslanectví
Rakouska v Moskvě a Bangkoku. Později působila v politické sekci
ministerstva zahraničních věcí a v letech 1994-2002 řídila kancelář
generálního sekretáře zahraničních věcí. Její poslední funkcí bylo řízení
amerického oddělení. Ve funkci velvyslance je Praha jejím prvním působištěm.
České Budějovice. 28.1.2005 obdržel hejtman jihočeského okresu pan Jan
Zahradník Velký zlatý čestný odznak s hvězdou za své zásluhy o Rakousko.
Toto vysoké vyznamenání mu udělil prezident Rakouska pan Heinz Fischer. Předáno
mu bylo v secesním sále sídla okresu v Českých Budějovicích rakouským
velvyslancem v Praze. Pan Zahradník byl vyznamenán za zásluhy o vývoj
bilaterálních vztahů mezi ČR a Rakouskem a obzvlášť za jeho práci
v oblasti spolupráce jihočeského okresu a spolkových zemí Horní a Dolní
Rakousko.
Dvě pětiny Čechů mají
nedostatečné demokratické vědomí.
Pro jednu pětinu Čechů je za určitých okolností autoritativní forma
vlády lepší než demokracie. Jedné pětině je jedno, kdo jí vládne. To je
výsledek ankety, kterou nedávno zveřejnil Institut pro průzkum veřejného mínění
(CVVM). Podle sociologa Ivana Gabala je
příčinou přání autoritativní státní
moci částečně i nespokojenost s korupcí a jí podobnými slabostmi státní
infrastruktury. Pan Gabal ale
zdůraznil, že srovnatelné antidemokratické tendence jsou i v jiných zemích
Evropy zřejmé.
Přeložil: prof. J. Rychlý
Redakce: prof. J. Rychlý Připravil:dr.O.
Tuleškov
Vydalo
Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Kruhem občanů ČR vyhnaných
v roce 1938 z pohraničí a Historickou a dokumentační komisí KČP pro
vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Praha, březen 2005.