Listy č

Listy č. 231

Studijní texty, volné a krácené překlady z německého tisku

Sudetští Němci ve středu II.

Česko-německé diskusní fórum

Populismus

Hlavním cílem každoroční konference byla fenomén populismu. Poté, co byli uvítáni spolupředsedové fóra, Libor Rouček a Christian Schmidt, rovněž po pozdravném slově bavorské patronátní ministryně Emilie Müllerové, uvedl danné téma předseda Spolkové agentury pro výchovu k občanství, Thomas Krueger. Ve třech následujících panelech byly řešeny nejnovější politické a kulturní změny v německé a české společnosti. Poté se diskutovalo o sociálně ekonomických příčinách populismu a nacionalismu, které lze chápat jako kořeny mnoha současných krizových situací.

Anekdotický nadpis posledního panelu „Europe first" (Evropa na prvním místě) si vzal inspiraci ze sloganu rok úřadujícího amerického prezidenta. Byly tam humorné příspěvky, jako například od bývalého českého ministra a dlouholetého Havlova důvěrníka, Alexandra Vondry - Spolková agentura pro občanskou výchovu jako „propagandistická jednotka“ zřejmě neví, že Američané zahájili a podporovali občanskou výchovu poválečných Němců. Důležitý byl příspěvek Bernda Posselta, který se zabýval příčinami procesu re-nacionalizace, a to i přes současné trendy evropské integrace, a vášnivě obhajoval proti-nacionalistické přístupy.

Nejen na pódiu, ale také v plénu v Císařské sále, probíhala temperamentní debata o výrocích řečníků. Mezi sudetoněmeckými účastníky byli zástupce spolkového předsedy a zemský předseda sudetských Němců Bavorska, Steffen Hörtler, spolkový předseda a jednatel Ackermann-Gemeinde, poslanec EP Martin Kastler a Matthias Doerr, dva členové předsednictva společenství Seliger-Gemeinde, Albrecht Schläger a Helmut Eikam, a člen předsednictva Svazu vyhnanců, Milan Horáček, spoluzakladatel ceny Grünen a nositel Karlovy ceny.

Rozhovory na chodbách

Stejně jako u mnoha podobných konferencí byly mimořádně cenné doprovodné debaty na koridorech, které přitahovaly nejen zkušené účastníky, ale přitahovaly pozornost i nové generace. Diskuse při obou večerech nechtěly končit ani v pozdních hodinách.

Recepce v Milchhofpalais poskytla třetí lekci o nacistické architektuře a o středověkém hradu. Spolkový ministr Christian Schmidt popsal historii této zajímavé pivovarské budovy, ve které se také konala společná večeře na rozloučenou. Oslaveny byly veselými písněmi českými a německými dvoje narozeniny dětí účastníků, kteří jsou neúnavně činní v česko-německých vztazích. Zástupkyně SPD v Bundestagu a dlouholeté předsedkyně česko-německé poslanecké skupiny, Petry Ernstbergerové, která právě ukončila svou dlouholetou práci v parlamentu, a Josefa Středuly, předního českého odboráře, který je původem z Hlučínska, vlastně je „pruského původu“, a na setkáních vždy prokazuje hluboké znalosti o česko-sudetoněmecké historii. Několikrát také vystoupil v malých diskusních skupinách mimo program a poskytl nejnovější informace o vývoji české povolební scény.

Bylo úžasné, že na tomto setkání došlo k intenzivním přeshraničním kontaktům. Vytvořené sítě tedy fungují.

Člověk se může těšit na společné aktivity v příštím roce - například může dojít ke konfliktům při 100. výročí vzniku Československa. Bylo prvořadé podmanění sudetských Němců, nebo nabídka útočiště prchajícím německým antifašistům po roce 1933? Jaroslav Šonka, Sudetendeutsche Zeitung, 17.11.2017, str. 1, 2

Zlato pro naši ministryni I

Sudetští Němci Bavorska vyslovili minulou neděli odpoledne „zaplať Vám Bůh“, za záštitu Bavorska pro sudetoněmeckou etnickou skupinu. Učinili tak při obřadu v historickém Královském sále Staroměstské radnice v Řezně - udělení nejvyšší pocty sudetoněmeckého landsmanšaftu (SL) Bavorska, Zlaté medaile za zásluhy, patronátní ministryni zahraničí Emilii Müllerové.

Ocenění předal mluvčí sudetoněmecké etnické skupiny a spolkový předseda SL Bernd Posselt, slavnostní projev pronesl řezenský biskup profesor Rudolf Voderholzer.

Je zřejmé, že se na této akci zúčastnil velký počet hostů různých politických úrovní, z církve, sdružení a institucí vysídlených osob, obcí a mnoha dalších společenských oblastí. Mnozí hosté byli z ČR - včetně ministryně práce a sociálních Michaely Marksové, bývalého místopředsedu Evropského parlamentu (EP) a předsedu Česko-německého diskusního fóra, Libora Roučka, konzulky Lydie Holinkové, Adély Chamradová z KDU-ČSL z Prahy a nositele Karlovy ceny, Milana Horáčka. Historický Královský sál byl naplněn do posledního místa, což hovoří o vysoké vážnosti ministryně.

Slavnostní událost zahájil Steffen Hörtler. „Je to politické, náboženské a kulturní centrum naší německé vlasti, zde je střed Evropy,“ řekl nadšeně o městě a rovněž o sále, v němž se konala událost. Zmínil také rané historické zmínky o spojení Řezna a Čech, jako začátek christianizace Čech z Řezna v 9. století, o křtu 14 českých knížat v roce 845. Jsou to zřejmá fakta, která prokazují těsné kulturní, náboženské a ekonomické vztahy mezi Řeznem a Čechami, vlastí naší sudetoněmecké etnické skupiny. „Po staletí spojují lidi“, řekl Hörtler. Uvedl, že bylo rozdělení železnou oponou, ale také touha lidí po svobodě, po překonání tohoto rozdělení. „Naše úcta, naše poděkování patří odvážným lidem, kteří způsobili, že se hranice mezi Bavorskem a Čechy zhroutily. To byl historický úspěch! "

Hörtler ocenil patronát nad sudetskými Němci, který město Řezno převzalo již v roce 1951, jako odvážný krok. "Tento patronát je příkladný. Dnes je stále živý – také v partnerství mezi městy Řeznem a Plzní“. Hörtler jako příklad uvedl první sudetoněmecko-český regionální kongres, který se konal v roce 2016 v Plzni.

Ve svém přehledu také uvedl patronát Svobodného státu Bavorsko nad sudetoněmeckou etnickou skupinou, uzavřený v roce 1954. "Potřebovali jsme tuto ochrannou ruku Bavorska pro sudetoněmeckou etnickou skupinu - a potřebujeme ji nadále ... Svobodný stát Bavorsko je bezvýhradně na naší straně. Dokonce i v těžkých dobách vždy zastupoval naše zájmy - stále existují otevřené otázky, jako jsou Benešovy dekrety nebo zákon o poválečné beztrestnosti. Navzdory těmto otázkám se vztahy s Prahou zjednodušily. Stávají se důvěřivějšími, dokonce přátelštějšími."

V této souvislosti přivítal hosty z Čech, Moravy a Slezska. Bavorské ministerstvo sociálních věcí, ministerský patronát, řekl Hörtler, měl vždy za nás sudetské Němce zvláštní zodpovědnost.“ Ministryně Müllerová, její kancelář, vždy jednala s velkou srdečností, s vnitřním přesvědčením a empatií k lidem, kteří jí byli svěřeni. Má zásluhy za mnoho oblastí, které mají pro soužití v Bavorsku prvořadý význam. Takže za vaše přínosy pro sudetoněmeckou etnickou skupinu velké Boží požehnání. „Jsme velmi rádi, že vám dnes předáváme Zlatou medaili za zásluhy Bavorského SL, naše nejvyšší ocenění."

Slavnostní řeč k ocenění Emilie Müllerové pronesl mluvčí etnické skupiny Bernd Posselt. Byl potěšen přítomností zástupců všech hlavních náboženských komunit, mnoha politických stran a krajanů a českých přátel. S ohledem na historický Královský sál mluvil o „historickém místě evropských dějin“ a popsal někdejší Svatou říši římskou jako „nadnárodní státní komunitu, založenou na křesťanské víře“, která může být viděna ve zpětném pohledu jako model pro Evropskou unii (EU).

Jako vzor pro EU také Posselt poukázal na vyznamenání ministryně. Přestože se narodil po vyhnání, také zažil v Horním Falci tehdejší složité ekonomické podmínky, blízkost českých hranic, železné opony, spolu se sudetoněmeckými vyhnanci z vlasti. "Dnes je mezi námi česká ministryně sociálních věcí. Tato Evropa opět srůstá. A právě to Emilia Müller vždycky prosazovala. Vždycky byla političkou, která vykonávala to, co je správné a důležité“, poděkoval Posselt. Také se dotkl z životopisu odborné činnosti, jako chemické techničky na Univerzitě v Řezně a založení rodiny, před její politickou kariérou.

Od roku 1999, kdy byla Müllerová zvolena do EP za CSU, s ní již Posselt ve Štrasburku spolupracoval. Aktivně pracovala a pomáhala formovat probíhající rozšíření EU na východ. "Evropa nesmí být ve svém srdci rozdělena nacionalismem. Emilia Müllerová ztělesňuje demokratickou Evropu. Již v Evropském parlamentu vykonala velkou kampaň pro sudetské Němce."

"Emilia Müllerová také daleko nad své povinnosti pracovala jako sudetoněmecký patron. V mnoha případech jsem s ní cestoval do Prahy a dalších míst v České republice. Vždycky trvala na tom, aby při oficiálních jednáních hrála roli sudetoněmecká etnická skupina. Posselt ocenil podporu sudetoněmeckých aktivit a zájmů ze strany ministryně. Poděkoval Müllerové rovněž za zapálený boj na spolkové úrovni za realizaci velkých projektů, jako jsou Sudetoněmecké muzeum, nebo trvalá podpora Sudetoněmecké nadace.

Markus Bauer, Sudetendeutsche Zeitung, 17.11.2017, str. 1, 3

Zlato pro naši ministryni II

Müllerová byla poctami „hluboce dojata“, zejména proto, že Hornofalčtí a Jihotyrolští jsou mentalitou opravdu střízliví. Za ocenění jsem naplněna vděčností a velkou radostí, řekla. Také za připomenutí společné práce s Posseltem v Evropském parlamentu (EP), která se zabývala sudetskými Němci, menšinami a expanzí EU na východ, jako klíčovými tématy. Zejména byla nadšena udělením medaile ve svém Hornofalckém domově, také vzhledem k zeměpisné blízkosti vlasti sudetských Němců.

Byla také hluboce zaujata vůlí a nasazením sudetských Němců o postavení něčeho a integraci. „Byl to důležitý příspěvek k budování Bavorska.“ Za oživení vlasti a péči o kulturu a tradice vlasti – stručně řečeno, musí každý sudetské Němce obdivovat. Kompliment, že je dobrým vzorem pro Evropu, oplatila Posseltovi. Tím, že jednají společně, dosáhli toho, že budují mosty, kultivují dialog a kompromisy. Hodnotová orientace byla vždy důležitým základem, obzvláště v době, kdy se šíří xenofobie, populismus a nacionalismus.

Všem sudetským Němcům Müllerová řekla: „Podporujete Evropu, mír a svobodu, udržujete dialog a stavíte mosty. Jste opravdoví Evropané! Toto ocenění je pro mě velkou ctí a závazkem. Ráda jsem se věnovala této práci a jsem stále s vámi s plným nasazením!"

Proslovem k tomuto obřadu za katolické faráře diecéze Regensburg byl pověřen biskup Rudolf Voderholzer. O Emilii Müllerové řekl „je opravdu správným kandidátem na toto ocenění“. Úvodem nastínil vztahy města a diecéze Regensburg s Českou republikou: „Řezno je od roku 1951 patronátním městem sudetských Němců, diecéze Regensburg udržuje od roku 1993 přátelské vztahy a má 200 kilometrů společné hranice s plzeňskou diecézí. "Biskup také hovořil o oddělení diecéze plzeňské od diecéze v Praze a na skutečnost, že Svatý Wolfgang v roce 973 oddělil diecézi v Praze od Regensburgské a udělil jí nezávislost. Voderholzer se opět zmínil o svém sudetoněmeckém původu - jeho matka přišla z Kladrub. „Cítím se sudetským Němcem,“ řekl, a popsal zážitky své matky a prarodičů po vyhnání na hornobavorské farmě. Tam našli pohostinnost, přestože existovaly příklady méně dobrého přijeti. Ale vyhnanci značně pomohli obnovit poškozenou zemi. Důležitým základem této spolupráce byla společná řeč, kultura a víra. „Vyhnanci obou denominací nadprůměrně přispěli komunitám, obohatili naši zemi zkušenostmi a vírou. Jejich potomci, jsou dobře zastoupeni ve veřejném životě.“ Voderholzer také zmínil své první kaplanství ve městě vyhnanců Traunreutu. Sudetští Němci potvrdili možnost tolerantního přístupu k různým kulturám a jejich zkušenosti jsou důležité pro utváření budoucnosti.

S ohledem na současné integrační úkoly řekl, že jsou „především výzvou pro naši vlastní kulturní identitu. Mnoho prvků naší západní kultury je uplatňováno, ale Západ není jen součtem různých kultur. Jako pozitivní příklad také uvedl iniciativy k přejmenování Svatomartinského svátku na svátek solidarity a lásky k bližnímu. Jasně odkazuje na křesťanský charakter země a prokazuje jej příkladem z křesťanského kalendáře. Zdůraznil společenský význam neděle pro události a podniky zaměřené na vytváření identity. "Neděle je evropským kulturním statkem nejvyššího řádu," zdůraznil a žádal, aby byl den Páně posvěcen. Kritizoval rozšiřované otvírání obchodů v neděli, a žádal, aby zejména v neděli byla chráněna základní práva. Ať uprchlíci přibyvší k nám na nakládání s nedělí uvidí, „že naše kultura pro nás něco znamená, že je pro nás posvátná.“ A také se tím ukáže veřejnosti, že „naše chrámy nejsou obchodní domy a Banky, ale kostely." „Nemám nic proti prosperující ekonomice - ale musí to být v neděli?"

Nakonec se vrátil k oceněné Zlatou medailí, Emilii Müllerové. „Mluvila k biskupům, pokud jde o hodnoty kompasu a identitě křesťanské západní země,“ informoval z Freisingerské biskupské konference. „Bůh vám žehnej za přihlášení ke křesťanskému světu, za které se zasluhuje sudetoněmecká etnická skupina v křesťanské Evropě."

Christian Knauer, spolkový místopředseda a zemský předseda Svazu vyhnaných (SV), poděkoval Müllerové jménem asociací SV. „Jsme u Vás v dobrých rukou, a mnohé jiné asociace nám to mohou závidět.“ Knauer jmenoval některé projekty zahájené s podporou Müllerové ve spolupráci s městem Řeznem a zemskou asociací SV. Projekty jako výstavba Sudetoněmeckého muzea v Mnichově, Slezská výstava ve Straubingu, ustavení Dne památky obětí útěku, vyhnání a deportací na spolkové úrovni, obsazení klíčového místa na ministerstvu zahraničí radním Wolfgangem Freytagem a ve vedení Domu německého východu v Mnichově profesorem Andreasem Otto Weberem, který rovněž podpořil tuto událost.

„Všechno nejlepší, zůstaňte nám sudetským Němcům nakloněna. Budete vždy vítána“, pozval také Knauer ministryni na budoucí události vyhnanců. Obzvlášť poděkoval jejímu manželovi Erichovi za rodinnou podporu. Markus Bauer, Sudetendeutsche Zeitung, 17.11.2017, str. 1, 3

Atrakce na Moravě

Stálá expozice v zámku Kunín/Novojičínsko

Od léta je v zámku Kunín stálá expozice „Kunín: v srdcí Kravařska“, která představuje bohatou historii Kunínska mnoha exponáty, které zčásti pocházejí z Kunínské Heimatstube (pamětního místa) v Leimen-St Ilgen u Heidelbergu. Výstavu otevřela delegace z Leimen pod vedením starosty Hanse Reinwalda, opatrovatele pamětního místa a čestného občana Kunína, Heinricha Friedricha, které doplnili Kunínská starostka Dagmar Novosadová a historik a kastelán Jaroslav Zezulčík.
Barokní zámek Kunín je známý v České republice a každoročně přitahuje kolem 25.000 návštěvníků. Nyní má další atrakcí díky mnoha etnografickým exponátům z Leimenské Heimatstube. Ve třech světlých místnostech v horním patře muzea jsou skleněné skříně a vitríny vybavené domácími a tradičními předměty, oděvy, prádlem, církevními předměty, dokumenty, smlouvami a průkazy totožnosti. Pozornost návštěvníků je zaměřena také na kunínské kroje nebo na obraz místního malíře Rudolfa Böhma, který představuje kostel a hrad v Kunínu. Model, který vytvořil Heinrich Friedrich, ukazuje Kunín před rokem 1945. Mezi vzácnými předměty je prapor selské jízdy z roku 1921. Informuje o staré tradici, která je dodnes živá pouze v obci Lukavec u Fulneku. Drahé staré ornáty, nádherná nebesa procesí z Kunínského kostela a historické pamětní předměty z nedalekého hradu Bílovec a speciální exponáty z muzea Nový Jičín přidávají hodnotu celé výstavě.
Kastelán hradu, Jaroslav Zezulčík, který byl pověřen navrhnout výstavu všech objektů z Leimen-St Ilgen, je ohodnotil jako vědecký pracovník, a dal je do citlivého a příslušného rámce, připomínajícího chvályhodným způsobem bývalé německé obyvatele. Tyto nové výstavní místnosti jsou nyní doplněny originálními obrazy. 18 zámeckých místností je opět vybaveno původními obrazy a zámeckými sbírkami tak, že také představují rodiny bývalých hradních pánů. V červnu byla otevřena nejen stálá expozice. Primátor města Leimen, pan Reinwald, správce pamětního místa Heinrich Friedrich, bývalý starosta František Kojetínský a starostka Dagmar Novosadová, pokřtili most přes řeku Titsch názvem „Most přátelství Leimen-Kunín. Bude to do budoucnosti symbol přátelství a spojení mezi oběma městy. Informační tabuli, která odkazuje na historii Leimen, darovali Anni a Heirich Friedrichovi. V českém Kunínu bude zachováno hmotné a nehmotné kulturní dědictví německých Kuníňanů. Pro historický výzkum se otevřou nové cesty pro české zájemce - a nejen pro potomky Kuníňanů. Obě strany se mohou podívat do minulosti, a to nejen na výstavě, ale také v Kuníně a jeho okolí mohou rozpoznat, jaký byl život vyhnaných krajanů a to, čím byli historicky, kulturně, nábožensky, literárně, umělecky nebo vědecky významní. Každý se nyní seznámí s kulturou vzpomínání a může se s ní vyrovnat. Takže je možné vytvořit přátelskou a smířlivou budoucnost v míru a svobodě mezi vyhnanými Kuníňany a Čechy.

Ulf Broßmann, Sudetendeutsche Zeitung, 24.11.2017, str. 3

Má všechno zůstat tak, jak je I.

Multiplikační seminář v Heiligenhofu

Téma „migrantů, uprchlíků a vysídlených po roce 1945: paralely tehdejška a dneška“ startovalo několikadenní multiplikační seminář v Heiligenhofu, vzdělávací instituci sudetoněmeckého landsmanšaftu (SL), v lázních Bad Kissingen.

Hildegarda Schusterová informuje:

Zahájil spolkový jednatel SL Christoph Lippert se svou přednáškou „Organizace vyhnanců a současné migrační debaty.“ Termíny „útěk“ a „vyhnání“ se často v běžném jazyce zaměňují, takže jednotný obraz dnešních uprchlíků a vyhnanců z německých východních území po skončení Druhé světové války neodpovídá historické realitě. Tento obraz je často používán z důvodů obrany veřejné argumentace, že integrace po roce 1945 proběhla dobře, proč by to nemělo fungovat znovu dnes. Porovnávání však musí vykazovat rozdíly.

Různé identity, které jsou také ovlivněny příslušným sociálním prostředím, nemohou být měněny silou, ale mohou se vyvíjet jen pomalu. Lippert citoval jako příklad Turky, kde, i přes stálý státní tlak, nebylo možné dodnes mezi nimi dosáhnout západoevropského způsobu myšlení. Proto se nedá očekávat, že by se dnešní uprchlíci snadno stali Západoevropany. Není to tak snadné. Spíše se člověk setkává s výzvou - akceptovat různé mentality.

V této souvislosti je důležité znovu a znovu upozorňovat na rozdíly mezi vyhnáním po Druhé světové válce a dnešní útěkovou vlnou. Němečtí vyhnanci po roce 1945 měli stejnou mentalitu jako domácí populace. Vzhledem k tomu nebyly procesy integrace tak obtížné jako dnes. Zvláště z řad vyhnanců se mnoho nejaktivnějších osob podílelo na podpoře a poskytování pomoci dnešním uprchlíkům. Pokud se zeptáte na jejich motivaci k této humanitární akci, můžete slyšet: "My to známe z vlastních rodin, jak špatné to je, a proto chceme těmto lidem pomoci.“ Ale jsou také krajané, kteří řekli: „S uprchlíky nechceme mít nic společného."

„Svět nelze zastavit. Jde dál a dál“, řekl Lippert. „Naším úkolem je nyní také v této otázce migrace, přicházející změny neignorovat, problém řešit pozitivně, s ohledem na budoucnost." Zvláště sudetští Němci jsou k tomu předurčeni, protože pocházejí z tradice různých kultur, které žily v jedné zemi. Vědí, jak může být výhodné, když se různé kultury v jedné zemi navzájem obohacují. V českých zemích to byli Němci, Češi a Židé. A po staletí kultura českých zemí prosperovala a šířila se po celé střední Evropě. Po válce a vyhnání byl v českých zemích víceméně kulturní klid. Dokonce i dnes existuje stále mnoho Čechů, kteří myslí v tradici nacionalistů - „vytyčování hranic, uzavření hranic, všechno by mělo zůstat jak to je“, každý vliv, který by mohl něco změnit, je nežádoucí.

Historik Andreas Wiedermann zdůraznil ve své přednášce, „Němci jako oběti? K české debatě o vyhnání a násilí po skončení Druhé světové války“, iniciativy a události, které v posledních letech v České republice vyvolaly širší společenské a politické diskuse. Wiedemann žije v Praze, studoval moderní a soudobé dějiny, historii Východní Evropy a mediální vědy v Düsseldorfu. Jeho disertační práce „Pojďte s námi budovat pohraničí!", o rekolonizaci bývalého německého osídlení v sudetských oblastech, se objevila v roce 2007 a v roce 2016 vyšla v českém překladu. Dva roky na vědeckém vydání pracoval a byl rok šéfredaktorem mezinárodní, německojazyčné služby Českého rozhlasu (Rádio Praha). Podle Wiedermanna se během posledních 15 let vyhnání a nucené vystěhování německy mluvícího obyvatelstva po roce 1945 stále více stává v České republice středem zájmu médií a veřejné debaty. Spousta spisovatelů, umělců, divadelníků, mladších historiků, a jak dnes říkáme aktivistů, se tímto tématem obecně zabývalo, ale také historií Němců ve své zemi a německo-českými vztahy. Toto intenzivní zpracovávání tématu a medializaci vykazuje celá řada různých iniciativ a nevládních organizací, například občanská iniciativa Antikomplex a nezisková kulturní, vzdělávací a výzkumná instituce Collegium Bohemicum v Ústí.

Česká historiografie, která se již dlouhou dobu zabývala vyhnáním, přesídlením a jejími důsledky, je zatím jen okrajová. V české vědě se téma vyhnání objevilo od převratu v roce 1989. Jako příklad uvádíme knihy českého historika Tomáše Staňka, které se nyní téměř všechny objevily v němčině. Staněk je nepochybně jedním z nejlepších odborníků na toto téma. Za zmínku stojí také česko-německá komise historiků, která se zabývá různými aspekty vztahů mezi Čechy a Němci.

Jedním z prvních, a nyní pravděpodobně nejvýznamnějším subjektem občanské společnosti, které se věnovaly kritickému zkoumání české historie zejména poválečného období, je občanské sdružení Antikomplex. Organizace, která byla založena v roce 1998, chce především prosazovat německo-český dialog o společné minulosti. Organizuje výstavy, veřejné debaty, publikuje knihy, účastní se projektů pro školy a tak dále. Projekt "Zmizelé Sudety", který vytvořil výstavu a připravil knihu s již více vydáními, patří mezi nejznámější aktivity. Byly srovnány staré fotografie z pohraničních oblastí českých zemí, které dříve obývali převážně Němci, se současnými snímky pořízenými ze stejného místa. Dá se tedy pochopit, jaké důsledky mělo vyhnání Němců pro mnoho vesnic a oblastí v tomto regionu.

Ve spolupráci se Shromážděním Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku vydal Antikomplex také knihu „Zůstali tu s námi“ o sudetských Němcích, kteří museli, nebo jim bylo dovoleno zůstat doma, o německé menšině v dnešní České republice. Na základě rozhovorů je zřejmé, že otázku národní nebo etnické „identity“ Němců v České republice není tak snadné zodpovědět.

V roce 2010 publikovaná kniha s názvem „Tragická místa paměti - průvodce po historii regionu,“ se zabývá historií násilí mezi lety 1938 a 1945, v severních Čechách. Publikace je výsledkem spolupráce Antikomplexu s Collegia Bohemica. Kolem 80 studentů z Ústí nad Labem, Kadaně, Chomutova a Loun hovořilo se svědky a shromáždilo mnoho materiálů také o méně známých násilných činech. A to jak o násilných činech Němců v nacistické éře, stejně jako o násilných činech ze strany Čechů vůči Němcům po Druhé světové válce. Dvojjazyčné příspěvky tak poskytly komplexní obraz o násilném konci koexistence české, německé a židovské populace.

Nejen nálezy hromadných hrobů, ale také zkoumání tématu v dokumentárních a celovečerních filmech, vyvolalo diskuse. Pocity, intenzivní diskuse a politické reakce, zpracoval David Vondráček ve dvou dokumentárních filmech „Zabíjení po česku“ a „Řekni, kde ti mrtví jsou“, vysílaných ve večerních hodinách v České televizi. Film o osmi různých místech vyšetřování vraždy německých civilistů byl točen bezprostředně po dnešním hledání hromadných hrobů. Jako pachatelé byli obvykle identifikováni členové takzvaných revolučních gard nebo jiných uniformovaných jednotek. Na všech místech, která film zobrazuje, jsou dotazováni čestí svědci, nebo potomci svědků, nebo příbuzní obětí. Opakovaně jsou zmínky o tom, že němečtí civilisté byli často zavražděni tzv. partyzány, kteří se postavili na stranu vítězů, teprve tehdy, když už nemohli nic ztratit.

Zkoumání jiného druhu na toto téma předložil fotograf Lukáš Houdek, se svou sérii fotografií „Umění zabít“, kterou uveřejnil na začátku roku 2013. Šlo o zvěrstva a masakry na Němcích v poválečném Československu, po roce 1945. S panenkami Barbie Houdek opakuje scény z mučení, znásilnění a vraždy. Na 25 fotografiích byly dobře prozkoumány události, které se také tímto způsobem staly. Výstava fotografií byla v Národní technické knihovně v Praze. Sedm velkých fotografií z fotografického seriálu bylo také vystaveno na levém břehu Vltavy v galerii ARTWALL – pod širým nebem.

Publikace jako "Vyhnání Gerty Schnirchové" od Kateřiny Tučkové, která za to získala nejvýznamnější českou literární cenu, jsou nyní nepostradatelné. Zvyšují se aktivity vyšetřování poválečného vyhnání a publikování občanskými sdruženími a místními iniciativami, o poválečných událostech, objevech masových hrobů se zabitými sudetskými Němci, jakož i dokumentární a hrané filmy o válce. Je třeba poznamenat, že mezi mladšími Čechy existuje stále větší ochota zabývat se zločiny spáchanými proti Němcům. Tento trend lze od devadesátých let pozorovat i u české historiografie. Také u občanské společnosti v podobě organizací a iniciativ, stejně jako u širší veřejnosti. H. Schusterová, Sudetendeutsche Zeitung, 24.11.2017, str. 5

Zdvořilost se již nevyžaduje. Brutalizace politické debaty a kultury

Po volbách do české Parlamentní sněmovny byl zájem o to, jaký vliv bude mít posun politické váhy a většího počtu stran. Země se dostala v předvolební kampani do debaty, která byla plná hrubých řečí. Na začátku byl pocit, že jadrné výrazy jsou jednodušší pro veřejnost. "Politická korektnost" je považována za nepřijatelný vývoj a nikdo nehodnotí, jak mnoho z jednoduchého slušného chování je obsaženo v tomto termínu.

Začíná to u hlavy státu. Miloš Zeman je významným spoluautorem pravidla, že snadnější přístup ke sdělovacím prostředkům vyvolává jadrný výraz a přitáhne tak pozornost veřejnosti. Zajímavé je, že dokonce i komentátoři, kteří jsou vůči Zemanovi kritičtější, odmítají "politickou korektnost". S cílem připravit pro něj, a všechny ostatní, důvod pro další verbální útoky.

Na internetu někdo uveřejnil snímek prvňáků, který byl publikován v teplickém časopise. Ve třídě jsou také romské děti a tamní Arabové. Veřejné komentáře byly plné nenávisti: jsou to teroristé. Tajemník Okamurovy strany SPD, Jaroslav Staník, velmi spílal ministryni sociálních věcí Michaele Marksové (ČSSD) a chtěl poslat „Židy, cikány a homosexuály do plynu“. Ministryně odpověděla, že by se měl držet zpátky. Aktivista pro lidská práva informoval, že Staník je teď vyšetřován. Tomio Okamura nicméně tvrdil, že Marksová byla pod vlivem alkoholu a tvrzení o takovémto prohlášení jeho mluvčího je lež, kterou šíří jeho političtí oponenti.

V jedné pražské tramvaji došlo k útoku na cestujícího tmavé pleti, který žije v České republice již dlouho. Fotbaloví fanoušci ho obklopili a obtěžovali. Žádný z ostatních cestujících mu nepomohl a řidič "nic neviděl." Prezident řekl, že něco takového se někdy stane. Toto politické zhrubnutí má nyní v některých regionech negativní dopad na hospodářství. Například pro oblast Teplicka je lázeňství důležitým zdrojem příjmů. Je tam asi 200 arabských hostů. Byli rasově uráženi radním ústeckého kraje, komunistou Jaroslavem Komínkem. Organizace Člověk v tísni chtěla zveřejnit své úspěchy v oblasti rozvoje a pomoci při katastrofách, vyslovit poděkování lidem, o které pečuje. Plakát byl v arabštině. Okamžitě nastala negativní reakce od veřejnosti.

Dokonce ani jazyková úroveň některých čerstvě zvolených poslanců nenaznačuje, že by byli optimálně připraveni na parlamentní práci. Takže kromě brutalizace se objevuje i další nebezpečí: mezinárodní kontakty, které přinášejí peníze do země a navazují ekonomicky důležité sítě, by mohly značně utrpět.

Matěj Brouček, Sudetendeutsche Zeitung, 17.11.2017, str. 2

Pro České národní listy volně a kráceně přeložil Ing. P. Rejf, připravil dr. O. Tuleškov

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme a Českým národním sdružením. Praha, 17. prosince 2017

Webová adresa: www.ceskenarodnilisty.cz e-mail:vydavatel@seznam.cz