Listy č. 226

Studijní texty, volné a krácené překlady z německého tisku

Německé menšiny by měly hrát aktivní roli

Rumunský prezident Johannis mluvil při berlínském uctění památky vyhnanců

Bylo to, abych citoval německého ministra vnitra Thomas de Maizièra, „krásné, skvělé gesto“, když poprvé promluvil představitel cizího státu při zádušní mši za oběti útěku a vyhnání. Rumunský prezident Klaus Werner Johannis, Transylvánský Sas ze Sibiu, vzdal hold mnoha německým obětem deportací do zemí bývalého Sovětského svazu.

Po druhé světové válce bylo 70.000 příslušníků německé menšiny zavlečeno z Rumunska do Ruska. 10.000 lidí přišlo o život. Tato historická skutečnost patří k lepšímu vnímání toho „kdo jsme a co máme dělat v budoucnosti.“ Jeho země podporuje z tohoto důvodu silné německé menšiny v Rumunsku, a povzbuzuje je, aby hrály aktivní roli. Nejen ctí památku obětí komunismu, ale také vyplatilo široké restituce. Rumunská menšinová politika je podle Johanese vzorem pro Evropu.

Mnoho příslušníků německé menšiny je až dodnes „vězněm své vlastní paměti.“ Prezident citoval z knihy „Affenschaukel“ rumunsko-německé nositelky Nobelovy ceny Herty Müllerové: „Lidé ze světa sem utíkají, i když nemají co říct, kromě toho, že mají hlad.“ Johannis se hlásí k humanitární uprchlické politice, ale řekl, že má také strach z terorismu v Evropě. „Jsme svědky rostoucího nacionalismu v Evropě.“ To je důvod, proč tento kontinent musí chránit své hodnoty, jako je tolerance, kulturní rozmanitost a solidaritu v přerozdělení uprchlíků - jež jsou zákeřně napadány státy v bývalém východním bloku, které odmítají „kvóty uprchlíků“.

„Přejeme si, aby se historie neopakovala,“ řekl Johannis - i když tomu realita bohužel nenasvědčuje. Současné problémy mohou být překonány pouze, „pokud ukážeme, že jsme se poučili z historie.“

Na Maizièrově ministerstvu diskutovali s německými a polskými studenty a pamětníky o jejich osudu vyhnanců. Den památky obětí útěku a vyhnaní nebyl dnem stárnoucí a mizíci generace, uvedl ministr. Den patřil spíše živé kultuře vzpomínání: „Ušetřena před válkou a vyhnáním bude jen generace, která bude mít vůli a sílu na trvalé usmíření Evropy a soudržnost ve svobodné společnosti. To zajistí, jen pokud se vždy znovu přesvědčí, co útěk a vyhnání v historii a v současné době opravdu znamenají.                                   Sudetenpost, 3.8. 2017, str. 2, bez autora a značky  

Svědkové

Tlustá obálka. Obsah: 40 hustě popsaných stránek. Zápisky 95 let starého Liberečáka. Chápané jako svědectví. Myšlenky autora se vrátily do severočeské vlasti, k zážitkům z mládí, ke vzpomínkám na vyhnání. „Toto trauma zůstává postiženým v různé míře až dodnes,“ je tam černé na bílém. Takové zásilky dostávají nyní „Sudetenpost“ častěji. Lidé v poslední části života cítí povinnost vyprávět svůj příběh, aby se zachoval pro budoucí generace, pro jejich vlastní rodiny. Jsou poháněni obavami, že za pár let se bude hledat objektivita, že nebude možné očekávat další faktický popis vyhnání, a tento zločin proti lidskosti bude obětován politické korektnosti. Krajan, který vyjádřil své zklamání nad politikou a médii na papíře, není tvrdohlavý dogmatik, který nikdy nevyhlédl přes plot vlastní zahrady. Naopak. Zastupoval jako inženýr renomované firmy v mnoha částech světa a měl možnost studovat jinou mentalitu lidí a mohl sledovat historické trendy. Ale navzdory vší rozmanitosti života si udržel naději, že s ohledem na velké politické změny by se „náš problém“, což jsou Benešovy dekrety,  se všemi jejich neblahými následky, mohl stát znovu tématem. Jako mnozí z jeho generace se cítí zklamán - a politiku opustil. Ukazuje zcela oprávněné rozhořčení, když klíčovým slovem „úspěšná integrace“ je snaha vydávat sudetoněmeckou otázku s problémem skutečných vyhnanců za vyřešenou a pochybně (protože jednostranně) vysunovat „smíření“ do popředí. Skutečnost, která musí vést k napětí je, že se na tom podílejí představitelé landsmanšaftu.  Zejména proto, že kritiky zlověstné česko-německé deklarace z roku 1997, která přispěla více ke zmatení, než k objasnění, lehkovážně označují za „pravicově radikální“ a dnes odsuzují označování vyhnání za genocidu. Sudetoněmecký landsmanšaft nemá 72 let od konce druhé světové války snadný úkol,  najít, přes různé pozice v rámci svých vlastních řad, společný jazyk ke klíčovým otázkám etnické skupiny - také prostřednictvím konstruktivního dialogu v celostátních médiích.

Jen „Sudetenpost“ jsou dále připraveny na tuto výměnu názorů. Proto nesmí být tato zkušenost ztracena. Například vzpomínky na hrozné zločiny „bezpráví odůvodněného zákonem“, které všem útočníkům na Němce zajistilo beztrestnost. Postupně se vyskytuje  vyvrácená legenda, nekriticky přijatá některými německými médii, o Češích, vyhnaných po podepsání Mnichovské dohody. O to více je záslužné, že stále více svědků cítí povinnost předávat své vlastní zkušenosti mladším generacím. Stejně jako rodák z Liberce.

Gernot Facius, Sudetenpost, 3.8.2017, str. 2

Právní spor bez konce

Vedení sudetoněmeckého landsmanšaftu (SL) podalo odvolání proti rozhodnutí o změně stanov.

Není to zásadně nový pohled: stanovy spolků nejsou vytesány do kamene, nemohou trvat na nadčasové hodnotě. Rozhodnutí o změně však musí být v souladu se stanovami. Pokud tomu tak není, jsou již neplatné od okamžiku přijetí. Tuto zkušenost musel udělat spolkový svaz sudetoněmeckého landsmanšaftu v Mnichově. V konečném rozsudku okresního soudu v Mnichově I. byla všechna rozhodnutí a volby do Spolkového shromáždění 27./28. února 2016 zrušena. Tento víkend bylo na naléhání „reformátorů“, kvůli Berndu Posseltovi (CSU), vyzkoušeno odstranění z účelu sdružení „znovuzískání vlasti“ a získání restitucí nebo rovnocenné náhrady. A to proti odporu v SL - a to nejen ze strany nacionálně konzervativních členů Witikobundu.

10. civilní senát Zemského soudu v Mnichově rozhodl dne 29. června 2017, na základě podnětu Ingolfa Gottsteina, člena SL z Mönchengladbachu, že rozhodnutí a volby učiněné ve dnech 27. a 28.2. 2016 jsou neplatné, „protože nejsou učiněny řádně svolanou valnou hromadou“. Pozadí: Mezitím zesnulý předseda Edmund Liepold, jako nejstarší člen spolkového shromáždění, dokonce ani zasedání neotevřel pro zjevné vady ve svolání shromáždění. Popřál delegátům, po krátkém přivítání, bezpečnou cestu domů a opustil sál. Setkání bylo poté druhým nejstarším členem spolkového shromáždění, Dr. Herbertem Fechtnerem, otevřeno a v jeho průběhu byla učiněna rozhodnutí, proti kterým byly námitky soudu. V jeho rozsudku, proti kterému pak vedení SL podalo odvolání k Vrchnímu zemskému soudu v Mnichově dne 14. července, je také kontroverzní prohlášení, že volba mluvčího sudetoněmeckého etnika z 27. 2. 2016 je „neplatná a Bernd Posselt není mluvčí sudetoněmecké etnické skupiny“. Na základě tohoto výkladu nemá landsmanšaft v současné době mluvčího. Na rozdíl od něj je spolkové předsednictvo SL toho názoru, že spolu s mluvčím Posseltem vykonávají funkce, a jsou schopni právních úkonů. Podle stanov SL by měly být ve funkcích každopádně do nových voleb – taková byla argumentace. Záměrem bylo, „aby během léta v rámci dalšího spolkového shromáždění v roce 2016 v Mnichově a v roce 2017 ve Wiesbadenu,  po pečlivém přezkoumání stanov a standardizovaných zákonných požadavků, bylo hlasování opět znovu.“ „Sudetendeutsche Zeitung“ spojily toto oznámení s násilným útokem proti žalobci Gottsteinovi, jeho právníkovi a „jeho stoupencům“. Jejich „destruktivní setba“ nezafungovala během třetího léta. 

V současné diskusi je relevantní otázka, do jaké míry právník žalující strany Heinz Veauthier ovlivnil chování Edmunda Liepolda, a zda by to bylo možné hodnotit jako „cizí ovlivňování“.

O nestrannosti předsedy Liepolda, předpokládané Zemským soudem Mnichov I., je vyjadřována vedením SL v Mnichově „nejvyšší pochybnost“ (citát „Sudetendeutsche Zeitung“). Bezprostředně po vyhlášení rozsudku ze dne 29. června 2017 zveřejnilo vedení SL „objasnění“. To se v té době omezilo stále ještě na defenzivu, aby vyjádřilo, že toto právní rozhodnutí ještě není konečné, a proto nemá „zatím žádné právní důsledky“. Že jen právníci se s tím musí vypořádat. 

To se nyní stalo. Během Sudetoněmeckých dní 2017 v Augsburgu naznačil Bernd Posselt, že je připraven prosazovat „reformní kurs“, „i kdyby Spolkové shromáždění SL hlasovalo desetkrát.“ Mnohé naznačuje, že Posselt znal rozhodnutí soudu již před Sudetoněmeckým dnem, ale zadržel informaci pro sebe, aby nedošlo k ohrožení velmi uznávaného vystoupení českého vicepremiéra Pavla Bělobrádka během hlavního programu na Letniční neděli. Pro křesťanskodemokratického politika z Prahy byla novela předpokladem pro jeho přítomnost a projev v Augsburgu. Před sudetoněmeckým landsmanšaftem v Německu (sudetoněmecký landsmanšaft v Rakousku (SLÖ) není zapojen), stále stojí nějaké turbulence.

Sudetenpost, 3.8. 2017, str. 3, bez autora a značky

„Mnohé jsme pozvali, a dva přišli“

Bernd Posselt v Pražském rozhlasu o „nuancích“ mezi českými stranami

Českému rozhlasu odpověděl Bernd Posselt (CSU) na otázku, zda se sudetoněmecký landsmnašaft cítí být akceptovaným partnerem pražské vlády. „Sudetenpost“ uvádí jen výňatky z rozhovoru:

Posselt: Na Sudetoněmecký den 2016 byl Daniel Herman oficiálním zástupcem vlády ČR, zatímco tentokrát oba ministři - Daniel Herman a Pavel Bělobrádek - zdůraznili, že přišli na prvním místě jako křesťané. To je malý rozdíl od minulého roku. Pravděpodobně to souvisí s nadcházejícími volbami. Ale na druhou stranu souhlasím s tím, co Bělobrádek velmi správně řekl: Když si hraji se svými dětmi, jsem také vicepremiér.

Jsme stále více vnímáni jako partner, ale je to už dlouhý vývoj. Jsem od roku 1998 v Česko-německém diskusním fóru a představují tu landsmanšaft. Tam jsem byl vždy přijat jako partner a to od všech stran. Strany TOP 09 a lidovci neměly s partnerstvím nikdy problém. V případě hnutí ANO tomu není jinak - je zde brněnský primátor, se kterým velmi úzce spolupracujeme. Také se sociálními demokraty jsou kontakty. Ale mezi stranami jsou nuance. V loňském roce jsem dostal velmi pěkný dopis od předsedy ODS Petra Fialy na Sudetoněmecký den, v tomto roce ne. Vždy jsou odchylky.

Dotaz: Snažil jste se hodně, aby přijeli členové české vlády?

Posselt: Mnohé jsme pozvali, a dva přišli.

Dotaz: Varoval jste ve svém projevu na letniční neděli před reakčními nacionalistickými elementy v České republice. Co jste tím myslel?

 Posselt: Každý má právo na svobodu projevu. Rasismus nebo idea kolektivní viny se částečně vztahují ke svobodě projevu, ale také částečně ke zneužití svobody projevu. Pokud se šíří nepravdy, pomlouvají lidé jen pro jejich státní příslušnost, pokud jsou politici jako Herman nebo Bělobrádek označováni za zrádce. Nacionalistické nebo komunistické síly se nyní velmi uplatňují v menších médiích nebo na internetu. Jedná se o typ, který myslí v kolektivistických kategoriích.

Sudetenpost, 3.8. 2017, str. 3, bez autora a značky

Žádná historická protiofenziva

Současná polská debata o reparacích od Německa nebude rezonovat na území České republiky, a to se zřejmě k těmto požadavkům nepřipojí.

Je třeba poznamenat, že tato záležitost nebyla tématem v česko-německých vztazích, řekl předseda Miloš Zeman v pondělí deníku „Lidové noviny“. Poukázal na České-německou deklarace z roku 1997, kterou velmi oceňuje.

Ministr zahraničí Lubomír Zaorálek (ČSSD) zdůraznil, že by měla být minulost „ponechána historikům, a měli bychom se věnovat budoucnosti“. Tato zkušenost byla „draze zaplacena“,  neexistuje žádný důvod, něco na tom měnit.

Jinak je to v Polsku. Více než 72 let po skončení druhé světové války jsou tam zase nahlas vznášeny nároky na německé reparace - a to i přesto, že se země vzdala reparačních plateb v roce 1953. Nyní vládnoucí strana PiS („Právo a spravedlnost“), pod vedením předsedy Jaroslawa Kaczynského, opět tahá za lanka nacionalistické vlády ve Varšavě tímto tématem. V Radiu Maryja oznámili k této otázce, že polská vláda připravuje "historickou protiofenzivu“: „mluvíme o velké sumě peněz a skutečnosti, že Německo odmítá po mnoho let převzít zodpovědnost za Druhou světovou válku“. Kaczynski upozornil na obrovské válečné ztráty, „které nemáme v podstatě nahrazeny až do dnešního dne". Polsku nebyly kompenzovány a to se nevzdalo jakékoliv náhrady.

Stejně jako mnoho historických tvrzení polského nacionálního šovinismu je to prostě nesprávné: Na rozdíl od Československa, které bylo Německem „jen“ okupováno, včetně připojení k Bavorsku, Dolnímu a Hornímu Rakousku a protektorátu Slovensku, a které  po německé kapitulaci obdrželo zpět Sudety a Polskem a Maďarskem anektovaná území, bylo Polsku dáno německé území, které nikdy předtím nebylo polské. V hraniční smlouvě ze dne 16. ledna 1992 nejsou zahrnuty náhrady škod, ale škody způsobené Německem byly menší než škody, způsobené spojeneckým bombardováním všeho, co se na bývalých německých východních provinciích dalo nalézt.

Německo, které mělo v hranicích od roku 1871 do roku 1918 - tedy bez Sudet – 541.265 kilometrů čtverečních, se scvrklo na 357.021 kilometrů čtverečních. 162.342 kilometrů čtverečních bylo přidáno Polsku, které se posunulo ve prospěch bývalého Sovětského svazu až k Odře a Nise na západě. Devět milionů po celá staletí tam domorodých Němců bylo vyhnáno.

„Vzhledem k tomu, že Německo již do značné míry splnilo své povinnosti platit reparace“, Polsko se vzdalo v srpnu 1953, s účinností od 1.1.1954, dalšího odškodnění. Záměrem je, aby se „přispělo k řešení německé otázky v duchu demokracie a míru“, zněla citace - pravděpodobně také s ohledem na strádající „NDR“.

Současný polský ministr obrany Antoni Macierewicz to vidí zcela odlišně: Polská lidová republika, stejně jako „NDR“ před rokem 1989, byly „závislé loutkové státy Sovětského svazu“. Vzdání se práva z roku 1953 bylo Polskem učiněno pod tlakem režimu v Moskvě: „Skutečnost, že Polsko upustilo od reparací v jednání s Německem není pravda,“ tvrdil v TVP Info.

Německo zaplatilo, kromě ztráty území, kolem 71 miliard Euro kompenzací státům a obětem nacistického bezpráví. Na okraji jednání o německo-polské hraniční smlouvě z roku 1991 se obě země dohodly na urovnání nevyřešených otázek odškodnění. Tehdy byla ve Varšavě založena „Nadace polsko-německého usmíření“. Do ní nejprve odešlo 500 milionů DM do Polska, později další téměř dvě miliardy DM pozůstalým bývalých polských nuceně nasazených.

Téma reparací se v Polsku nevyzvedává z naftalínu poprvé: V roce 2004 měla strana PiS většinu v parlamentu, který vyzval vládu k jednání s Německem. Za tehdejšího primátora Varšavy, a pozdějšího prezidenta Lecha Kaczynského, v roce 2010 při nehodě zahynulého bratra Jaroslaw Kaczynského, byly válečné škody pouze pro hlavní město odhadnuty na 45,3 miliard amerických dolarů. Koncem roku 2016 zase tvrdí Jaroslaw Kaczynski, že otázka je nevyřešená. „Tato reparace nebyla nikdy v uplynulých 70 letech vyplacena, a stále má právní platnost“. V kruzích PIS nové výpočty zvýšily nárok z 845 miliard na 1,8 bilionu euro.

 hf, Sudetendeutsche Zeitung, 18.8.2017, str. 1

Kde jsou ty zlaté časy?

Německo-české kulturní dny „dialog“ v Liberci a Augsburgu

V polovině letošního června se konal pod názvem „Kreativní dialog 2017“ letošní německo-český kulturní festival, který pořádala města Augsburg a Liberec za aktivní podpory a zapojení Domovského kruhu Liberec (Heimatkreises Reichenberg) se sídlem v Augsburgu a Svazu Němců v Libereckém kraji.

A dialog také tvůrčí byl: Domovskému kruhu Liberec a Svazu Němců šlo zejména o otázku, kde zůstaly liberecké zlaté časy. V širokém historickém oblouku od vyhnaných k ve vlasti zústavším Liberečákům. Při hledání zlatého věku došlo na hledání stop. Tyto stopy jsou viditelné v Liberci na mnoha místech. Nápisy na domech a památkách lze nalézt všude.

Hledání začalo v Centru setkávání německé menšiny v Liberci. Urd Rotheová a Hans Pieke se připojili k návštěvníkům. Jednalo se o rozvoji kultury a ekonomiky od 19. století až do vyhnání a další vývoj až do dnešního dne. Pieke uvedl hluboké znalosti. Rotheová pak přenesl posluchače zpět do doby dětství a mládí. Mluvila tak, „jak jí zobák narostl“, prostě jak zněl liberecký dialekt. A ten Rotheová stále pěstuje, aniž by se v Liberci narodila. Spíše se liberecký dialekt naučila od svých rodičů..

Program byl připraven čtyřmi organizátory, takže se znovu a znovu propojovali. Prvním na programu bylo oficiální zahájení letošního „dialogu“ v Severočeském průmyslovém muzeu s expozicí skleněných obrazů umělce Vincenze Jahnkeho, s hudbou sopranistky Kateřiny Sokolové-Roughové a pianisty Wolfganga Webera.

Liberec byl až do roku 1945 městem s většinovým německým obyvatelstvem. Po vyhnání žije ve městě jen německá menšina. A co ochrana menšin, vzdělávání a rozvoj německého jazyka dnes? Tuto otázku si položil Robert Schiller, který je pozval do ZŠ Husova. Zde je němčina nabízena od první třídy – zatím je to často využívaná nabídka, ale ještě není povinná. Žáci věděli, jak potěšit hosty předvedením řeči, slovem, zpěvem a výrazy obličeje; byli odměněni potleskem.

Jednou z nejznámějších rodin města je rodina Liebiegova. S tímto jménem souvisí liberecký zlatý věk asi nejblíže. Ekonomický gigant v dvojmonarchii, zaměstnavatel tisíců v Liberci i mimo něj, vlivná síla a mecenáš, byl podnik Liebieg. Dokonce i dnes jsou v Liberci viditelné stopy, takže bylo snadné je při prohlíce sledovat.

Hans Pieke popsal tuto ekonomickou moc a její význam pro rozvoj města i na přednášce v knihovně. Je postavena na místě kdysi zničené synagogy, stojí dlouhá léta jako viditelný symbol smíření ve středu města a je domovem pro tisíce knih a vědeckých studií - včetně mnoha sudetik, od Domovského kruhu a Sudetoněmecké nadace. Ředitelka knihovny, Blanka Konvalinková, představila práci a perspektivy knihovny a spolupráci s univerzitou.

Jako součást kulturních dnů bylo udělení Čestné medaile města. Zmínka o tom sem patří, protože oceněn byl Erwin Scholz, průkopník německo-českého porozumění a motor přeshraniční práce mezi Libercem a Augsburgem. Také tento ceremoniál hudebně doprovázeli Kateřina Sokolová a Wolfgang Weber.

Před radnicí se mezitím konal balet pod širým nebem. Baletní a taneční akademie Daniela Záboje z Augsburgu ukázala svůj repertoár s baletním souborem F. X. Šaldy z Liberce. Divadlo je známé starším Liberečákům jako Městské divadlo (Stadttheater), které bylo baštou kulturních zážitků.

Program poukázat na přijímání německé kultury zvláště na příkladu německých kulturních památek. Jan Mohr provedl návštěvníky různými místy a působivě vysvětlil úsilí kulturních institucí a správy města.

Robert Schiller poukázal při přednášce v komunitním centru na další místa v Liberci, kde je možné se učit německému jazyku: v předškolním věku, v základní škole a na gymnasiu. Také pro lidi v profesním životě jsou možnosti otevřeny. Tak je možné se podívat dopředu s jistotou, že vyučování němčině bude nejen dobrovolné.

Robert Schiller je také všeuměl. To působivě dokázal, když vyzval návštěvníky k prohlídce, která ukázala pohled na vrcholné období Liberce v Galerii u rytíře na radnici. Kyž účastníci byli před radnicí, předvedli na náměstí umělci Hanna Lohmannová a Jiří Jiroutek skulpturu „Objekt Liberec 1“ a prezentaci “Land Art". Ve večerních hodinách bavili umělci z Augsburgu a Liberce místní obyvatele a návštěvníky na náměstí jazzovým koncertem.

Kulturní dny byly provázeny bohoslužbou v kostele svatého Antonína, který je s věží viditelný z dálky a nachází se v blízkosti radnice. Sokolová-Raughová a chrámový sbor „Arcicur“ zajistili hudbu. A po skončení mše účastníci na starém hřbitově v Ruppersdorfské ulici uctili mrtvé položením kytic.

V Centru setkávání hledání stop začalo, a zde také skončilo. Urd Rotheová a Hans Pieke ještě vyslovili pozvání na příště, učinili shrnutí a nastínili výhled. Zlaté liberecké časy jsou pryč, ale nové úspěšné časy čekají. To potvrdil starosta Tibor Batthyäny a místostarosta Augsburgu Stefan Kiefer. Oba ocenili úspěšnou spolupráci mezi partnery, zdůraznili dobrovolnickou práci Domácího kruhu a Svazu Němců a předpokládají, že iniciativní kulturní výměna vyhnanců z vlasti a zůstavších Němců bude pokračovat.

Nakonec slovo o úspěchu. Starosta poznamenal, že Liberec těmito kulturními dny pokročil dále. Stovky návštěvníků se zúčastily na „Kreativním dialogu 2017“. Jen z Domovského kruhu z Augsburgu a ze Svazu Němců bylo více než 400 návštěvníků. To ukazuje působivě, že Německo-české kulturní dny mají nejen tradici, ale také jsou úspěšné. Tato tradice úspěšného dialogu bude pokračovat za dva roky v Augsburgu, bez jakékoliv pochybnosti. Vedoucí Domovského kruhu Klaus Hoffmann ocenil kladnou bilanci: „To, co před třemi desetiletími vzešlo jako pokus ukázat německou kulturu v Liberci, se vyvinulo ve velmi úspěšnou sérii akcí, v dialog. To se stalo proto, že všichni partneři – Domovský kruh Liberce, Svaz Němců, městské rady měst Augsburgu a Liberce - věřily v úspěch a společně se věnovali dalšímu rozvoji německé a české kultury. Děkuji všem aktivním účastníkům a Česko-německému fondu budoucnosti." Sudetendeutsche Zeitung, 11.8. 2017, str. 11, bez autora a značky

Proti recidivě národního egoismu

Landsmanšaft Jižní Moravy: 69. celostátní setkání v partnerském městě Geislingenu.

Na konci července se konalo 69. spolkové setkání landsmanšaftu Jihomoravanů v Jahnhalle jejich bádenskowürtenberského patronátního města Geislingenu.  Nejprve se konala místní, pak okresní shromáždění.

Slavnostní otevření vykonal Reinfried Vogler, zástupce Franze Longina a předseda Sudetoněmeckého spolkového shromáždění. Doprovázela instrumentální skupina jihomoravských písní a divadla „Moravia Cantat“. K tématu vyhnání uvedl Vogler, že vyhnanci se v minulosti snažili prosadit pravdu a napravit škody. Jen v České republice trvá legalizace vyhnání s pomocí Benešových dekretů. Tam je třeba se zabývat komunikací a informováním.

Zatím byly dokončeny zprávy o vyhnání všemi čtyřmi domovskými kruhy. České překlady budou prezentovány v České republice. Čtyři svazky také šly zemské i spolkové vládě. Frank Dehmer přivítal Jihomoraváky a připomněl, že v roce 1962 žilo v Německu 9,6 milionu vyhnaných osob, jejichž naděje že se vrátí, postupně ustoupily. Restart by pravděpodobně nebyl snadný. Národní setkání vyhnanců, řekl Klaus Hoffmann, není možné bez ohlédnutí, ale také ne bez pohledu vpřed. Když se Jihomoravané setkali poprvé v roce 1948, bylo Německo stále v troskách. Dva týdny před brněnským pochodem smrti řekl Edvard Beneš v Praze: „Bude nutné Němce v českých zemích a Maďary na Slovensku zcela zlikvidovat.“ Je pochopitelné, že i o sedm desetí později se vyhnanci dožadují nápravy. Ve střední Evropě stále platí Benešovy dekrety. Vedou se rozhovory a pracuje se na tom, aby se ukončila diskriminace Němců. 

Dalším úkolem zůstává zachování původního kulturního dědictví. V Niedersulzu bylo reorganizováno muzeum. Jihomoravské muzeum v Laa se rozvíjí pod vedením Brigitty Appelové v centrum jihomoravské činnosti. Profesor Leopold Fink v Rakousku napsal historii vyhnání do online encyklopedie Wikipedie, která slouží zejména mladé generaci jako první zdroj informací. Vyhnané osoby by měly poskytovat své vzpomínky, aby přispěli k sepisování historie. Bohužel Fink končí činnost z důvodu věku. Bude usilovat o nástupce.

A na závěr byla udělena kulturní cena za rok 2016, od jihomoravského landsmanšaftu a partnerského města Geislingenu, Fritzovi Langovi - „za služby pro pro Jihomoraváky, zejména za  dokumentaci o historii tří královských měst - Mikulova, Valtic a Lednic, s historickými fotografiemi, plány a rušnou a dramatickou historií této domovské oblasti  Mikulovska a Pavlovských vrchů.“

Franz Longin poděkoval čestným hostům za pozdravy, vedoucímu organizační složky a jejím pracovníkům za přípravu. Přibližovat se k sobě navzdory vyhnání zůstává úkolem landsmanšaftu Jihomoravanů, řekl Longin. Kromě toho ukazovat bezpráví vyhnání tak, aby Češi museli litovat jednání svých předků. Němci mnohé odčinili jinak. Hlavně náklady na 15 milionů vyhnanců. To bylo řečeno přes hranici druhé straně. Obnova práva zrušením vyháněcích dekretů je stále nutná.

Bohoslužba Klemense-Maria-Hofbauera pro Jihomoraváky se konala ve farním kostele svatého Jana. Začala obřadem za zemřelé. Reinfried Vogler připomněl krutý osud obětí vyhnání. Zdůraznil, že setkání je důležité jako demonstrace za lidská práva a zákaz vyhánění,  jako bylo to v roce 1945, aby se nemohlo opakovat.

Landsmanšaft Jihomoravanů čelí generační výměně a musí hledat věrné mladší nástupce, řekl Longin, předseda Jihomoravanů. Poděkoval starostovi a městské radě za pokračující podporu a těší se na další spolupráci. Setkání Jihomoravanů by mělo působit jako připomínka do budoucna, a to zejména v České republice. Pokud jde o pevné zakotvení postoje k evropské integraci, vzpomněl závazek k Evropě v Chartě německých vyhnanců.

Dehmer vyzval k trvalé paměti vyhnání, a to také v České republice. Nový start je možný po jasném postoji k tomu, co se stalo špatného. To bude mít za následek posílení evropské myšlenky v Evropě, ve které nebudou žádné spory.

Evropské společenství umožňuje oživení německé ekonomiky. Za zdí by Němci neměli šanci. Ale pokračování vyžaduje pochopit přelom hodnot konceptů. Dnes vidíme, že jsou i jiné představy, pohrdající demokracií, že se svoboda projevu nebude brát vážně, že stoupenci jiných ideologií se zdají být lepší než my. Měli bychom bojovat za naše hodnoty, situace je vážná. Chceme-li získat úspěchy v globálním prostředí, Evropa potřebuje růst a vzít své záležitosti do vlastních rukou, a to zejména kvůli vlastním bezpečnostním obavám, jestli nechce zůstat závislá na ostatních.

Otázka, jak se vypořádat s globální uprchlickou krizí, je blízká vyhnaným. Měli bychom dělat více pro lidi v Africe, protože Afrika je dům našeho souseda a náš osud. Tam je 1.300 milionů lidí, ale v Evropě nyní žije pouze 500 milionů. V roce 2030 to bude 2,6 miliardy v Africe, asi 4 miliardy v roce 2050. Německo musí něco udělat, aby tam lidé mohli zůstat a zajistit si bezpečnost a stabilitu. Německo bude brzy jen jedním procentem světové populace. Proto již nebude moci utvářet svět zítřka. Takže je důležité spojit své síly, abychom nebyli zanedbatelní. Jen evropská témata jsou dnes oprávněná. Evropa by se mohla stát třetí mocí v důležitých rozhodnutích vedle USA a Číny, pokud neupadne zpět do národního egoismu. Působit proti protekcionismu, populismu a nacionalismu, je v současné době důležité při podpoře evropského projektu.

Franz Longin ve svém závěrečném proslovu předložil globální pohled. Vyzval Čechy, aby se podle křesťanské tradice přiznali k svému vlastnímu historickému dluhu. Poděkoval městu za jeho podporu při uskutečnění setkání, poděkoval zemi za podporu trvající po desetiletí, a německé politice, která podporuje německou kulturu v německých zemích na východ od Odry a Nisy a v jihovýchodní Evropě. Poděkoval všem za účast na tomto setkání. Sudetendeutsche Zeitung, 18.8. 2017, str. 10, bez autora a značky

Pro České národní listy volně a kráceně přeložil Ing. P. Rejf, připravil dr. O. Tuleškov

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme a Českým národním sdružením. Praha, 20. září 2017

Webová adresa: www.ceskenarodnilisty.cz                                   e-mail: vydavatel@seznam.cz

Facebooková adresa: https://www.facebook.com/pages/%C4%8Cesk%C3%A9-n%C3%A1rodn%C3%AD-listy/490810227709170?ref=hl