Studijní texty, volné a krácené překlady z německého tisku
pow / ag: Sudetoněmecký odpor
Výstava "Svědci lidskosti" ve Würzburgu
Před liturgickou oslavou blahořečení otce Engelmara Unzeitiga dne 24. září (SZ 39/2016), byla na radnici města Würzburgu recepce. Pozornost byla věnována nejen životu a dílu Mariannhillského misionáře. Byla zde také poprvé otevřena výstava "Svědci lidskosti" o křesťanském sudetoněmeckém odporu v letech 1938 až 1945.
Připravilo ji společenství Ackermann-Gemeinde s českým Sdružením Ackermann-Gemeinde a Českou křesťanskou akademií v Praze. V Radničním sále vítal würzburgský starosta Christian Schuchardt. Kromě Daniela Hermana, ministra kultury České republiky, se jí zúčastnil rovněž Milan Čoupek, generální konzul České republiky v Mnichově, Vlastimil Kročil, biskup v Českých Budějovicích, würzburgský biskup Ulrich Boom, otec Damian Weber, hlavní představený Mariannhillských misionářů a poslanec spolkového sněmu Paul Lehrieder. Kromě toho se dostavili na tuto slavnostní příležitost příbuzní otce Engelmara Unzeitiga, četní členové Ackermann-Gemeinde a hosté z České republiky.
"Jde o to najít majáky a orientovat lidi v tento den a věk," uvedl starosta Schuchardt. Otec Engelmar Unzeitig, který pomáhal v koncentračním táboře Dachau nemocným a potřebným, byl takovým majákem, zůstal věrný svému přesvědčení v extrémních podmínkách. "To je důvodem jeho blahořečení, významné události pro Würzburg, která se může potenciálně stát impulsem lidskosti", řekl Schuchardt před obřadem v katedrále.
Sekulární, ale také duchovní, dědictví otce připomínal český ministr kultury Herman, který je také předsedou české Ackermann-Gemeinde. Asi čtvrt století byl následovníkem kněze, který pracoval od roku 1940 ve Zvonkové (Glöckelbergu) v tehdejším Krumlovském okrese v jižních Čechách jako pastor. Obec byla sice zrušena, ale kostel,ve kterém Unzeitig kázal, přežil. Dodnes zde Češi a Němci konají bohoslužby na jeho památku. "Zásady otce Engelmara nadále platí", řekl Herman. Zdůraznil také, že je důležité si pamatovat člověka, o kterém je známo, že v byl v éře národního socialismu pronásledován pro svou víru. Přitom se zmínil o sudetoněmeckých svědcích víry: "byli součástí naší země, která byla po staletí formována Čechy, Němci a Židy. Naší povinností je ctít jejich osud."
Výstavou v radničním sále provedl hosty tvůrce Matthias Dörr, spolkový jednatel Ackermann-Gemeinde. Vznikla jako společný německo-český projekt. To je patrné nejen ve složení tvůrčího týmu, ale i sponzorů. Kromě České biskupské konference a Pražské arcidiecéze ji umožnil finanční příspěvek Německé biskupské konference.
Dörr poděkoval všem, kteří přispěli k expozici svými odbornými znalostmi, jako historikové Otfrid Pustějovský, Michal Pehr, Jan Stříbrný a Raimund Paleczek. Würzburgské Ackermann-Gemeinde s jejím předsedou Hans-Peter Dörrem, bylo vyjádřeno poděkování za dobrou práci v souvislosti s výstavou a blahořečením ve Würzburgu. V návaznosti na projevy podepsal Herman Zlatou knihu města, a Matthias Dörr jej provedl výstavou.
Engelmar Unzeitig (1911 - 1945) byl vysvěcen na kněze ve Würzburgu. Dne 21. dubna 1941 byl zatčen za "škodlivé poznámky a obranu Židů", vězněn v Glökkelbergu gestapem a poslán do koncentračního tábora Dachau. Protestoval ve svých kázáních proti pronásledování Židů nacistickou vládou. V koncentračním táboře se dobrovolně staral o nemocné tyfem a umřel tam v roce 1945 na tuto nemoc.
Výstava kromě Unzeitiga v současné době zahrnuje devět dalších sudetoněmeckých svědků. Kromě pěti kněží jsou to dvě jeptišky a tři laici. Životní obrazy, prezentované s texty a fotografiemi na sloupech, představují ústřední téma. Dvě velké stély vedou výstavou a poskytují historický kontext a vzpomínku na sudetoněmecký odpor. Na konci je panel s pamětní knihou. Na něm jsou uvedena jména všech známých sudetoněmeckých křesťanů, kteří se stavěli proti nacistickému systému, aktivně nebo pasivně odporovali německému nacismu a byli pronásledováni. Výstava je v německé a české jazykové verzi. Po prvním předvedení německé verze ve Würzburgu bude předvedena na více místech v Rakousku a v Německu. Česká verze bude poprvé představena v rámci konference v Praze na konci února 2017. Sudetendeutsche Zeitung, 7.10. 2016, str. 5
(FV): Znovu založen Německý fotbalový klub DFC Prag
Oddíl DFC Prag patřil v roce 1900 k zakládajícím členům DFB (Německého fotbalového svazu). Nyní byl klub obnoven. Příležitostí bylo uvedení muzikálu "Babi, dědo, řekni to!", jehož děj začíná rozpuštěním DFC. Muzikáloví umělci byli žáci Školy česko-německého porozumění a Gymnasia Thomase Manna v Praze. Ve své první sezóně se klub zaměřuje především na děti a mládež - ve spolupráci s německými školami Prahy. K přípravným pracím pro zahájení přispěla skupina "Fotbal bláznivý" v předchozím roce. Pořádala 12. září 2015 tematický výlet po stopách DFC po Praze o den později následovaný dobročinným zápasem proti "Iniciativě 1903". Vzhledem k tomu, že bývalé hřiště DFC na Letné již neexistuje, hráli na hřišti klubu Aritma Praha. Doprovodný letecký snímek ukazuje bývalý prostor DFC. Ačkoli to je často dnes skrýváno, je pravdou, že i toto místo patřilo do německého bilančního souhrnu, který byl vyvlastněn v roce 1945. Podle Sudetendeutschem Turnerbrief, říjen 1962, strana 16, padlo Čechům do rukou 342 sportovišť a 168 tělocvičen.
Historií německého fotbalu se zabývá podrobně Lubomír Král v knize "Historie Německé Kopané v Čechách" z roku 2006. Kniha byla financována z Německo-českého fondu budoucnosti. Přiložené obrázky byly převzaty z ní.
Witikobrief, srpen 2016, str. 15
Hf.: Bráníme naše hodnoty
Komunální kongres v Plzni
Nina Nováková, učitelka latiny na střední škole v Brandýse nad Labem, poslankyně TOP 09, byla v sekci společně s mluvčím menšin Berndem Posseltem a knížetem Vladimírem Lobkowiczem, zástupcem starosty z Plzně-Křimic, synovcem ostravsko-opavského biskupa. Promluvila o "federalismu a samosprávě od habsburské monarchie po Evropskou unii". Jednání řídil spolkový jednatel sudetoněmeckého landsmanšaftu (SL) Christoph Lippert.
Měli bychom hledat v Evropě to, co nás drží pohromadě: naše společné kořeny, tak říkajíc náš tmel, začala Nováková svůj angažovaný výklad. Ale když se říká, že evropská kultura patří k našim společným kořenům, musíme objasnit především to, co se rozumí pod pojmem evropská kultura. Na počátku 21. století musíme chápat, že: "základy jsou humanismus a lidská práva na základě židovsko-křesťanských kořenů."
Jsou tři otázky, na které hledala odpověď již habsburská monarchie, a jsou dodnes platné: "V čem jsme si rovni? V jakých oblastech bychom měli trvat na svobodě? V jakých oblastech bychom měli jednat solidárně? Myslím, že nesmíme ztratit svobodu, a musíme chránit to, co máme společné. Přesněji řečeno, musíme neustále myslet v evropském kontextu" Moje úsilí jako političky bylo zaměřeno na český školský systém. Ve školském zákoně by mělo být zakotveno to, aby ve všech českých školách - ať už veřejných, soukromých nebo církevních, byly sdělovány evropské hodnoty.
Druhým bodem je svoboda projevu, vyznání a svědomí. "Věřím, že našim specifickým orgánům, jako například parlamentu, chybí to, co bude nutné. A to vedení dialogu mezi kulturami, zejména se zástupci církve. Domnívám se, že náboženství je stále aktuální a bude důležité i v budoucnu. "
Lidé z východní Evropy byli v mnoha oblastech o něco zpožděni, nicméně udrželi vazby na rodinu, otce, matku a děti. "Rodina je první, kde se člověk poznává, kde se setkává s ostatními. Jsem pro partnerství muže a ženy. "Silný potlesk.
Rodné město Novákové Brandýs je známý svým hradem, který císař Karel I., poslední český král koupil, a kde žil se svou ženou Zitou. Nováková: "Karel chtěl obnovit mír za všech okolností. I když to v té době nebylo možné, zachování míru je také i dnes a zítra znovu a znovu prioritou. "
"Víme, že habsburská monarchie se pokusila najít a vytvořit, ve druhé polovině 19. století, varianty soužití v multietnického státě. Karel I. Habsburský plánoval monarchii, která bude strukturována federálně. "Pak by stát přežil, šel by směrem k demokracii. Češi a Němci by z něj měli užitek, a i Slováci, kteří byli v té době částí Maďarska. Místo toho začala ve 20. století separace národů.
"Vznik Československé republiky byl oddělením národů," zdůraznila Nováková. Nyní plníme odkaz, který stál na samém počátku Evropské unie: .Zabránit další válce. „Otto von Habsburg řekl, že pokud Evropa zůstane jen konceptem, nemá šanci na přežití." V západoněmecké společnosti tyto duchovní dimenze nebyly nikdy ztraceny. "Součást schůzky je mše svatá; mentální a duchovní rozměr je u vás vždy přítomen. Bez toho nemůže jeden stát, nemůže ani EU přežít."
Jako člen Česko-německého diskusního fóra ví, že člověk si může dovolit různé názory v nepodstatných detailech. "Ale když hovoříme o hodnotách, nesmí existovat žádná pochybnost."
V současné době se objevil, mezi Bavorskem a Čechami, společný zájem o životní prostředí. "Domlouváme se již druhým rokem o Přírodním parku Šumava." Pak Nováková hovořila k současné české politice. "V České republice se mnozí přestali cítit pohodlně, z důvodu velmi zvláštní společenské atmosféry. Zejména před volbami některé zasáhly nepříjemné tóny." Mladí lidé se diví, když ještě někdo zmíní nějaké problémy mezi Čechy a Němci. „Oni žádný problém s Němci nemají."
Sudetendeutsche Zeitung, 21.10. 2016, str. 5
(FV): „Brexit“ a „Sudexit“
Evropská unie (EU) je největší nadnárodní projekt moderní doby. Jeho kořeny leží v osvícenství. Nebyl to nikdo jiný než Immanuel Kant, kdy vylíčil postavu "světového občana" a myšlenku "mírového společenství všech národů".
Kant však měl smůlu, protože jeho nápad padl do rukou nefilosofických "reálpolitiků". Pro ně bylo Evropské společenství zpočátku jen elegantní způsob jak udržet Německo pod kontrolou. Překvapivě brzy začali právě tito reálpolitici ignorovat základní realitu. Zapomněli, co průměrného občana opravdu znepokojuje a jak podnikání opravdu funguje. Stručně řečeno, lehkovážně nastavili důležité antropologické a ekonomické konstanty. Průměrný občan prostě není bezduché číslo, ale usiluje především o bezpečnost v rodině, v práci, doma, o zachování jazyka, tradic a o to, čemu se mnozí možná podivíte, klade důraz také na poctivost!
Ale co se od něj místo toho očekává? Bude žít ve světě bez hranic, ale s ním se setkal jen v paralelních společnostech, čeká ho nejisté zaměstnání a chudoba ve stáří! Finanční krize ho vedla k tomu, že zisk a odpovědnost byly odděleny s cílem záchrany bank a sdílení dluhu v EU.
Takže když směli Britové hlasovat dne 23. června 2016, hlasovali pro odstoupení od smlouvy ze strany EU. Jednalo se o hlasování, u kterého se neuplatnila stranická disciplína, bez ohledu na kariérní nebo důchodové nároky. Establishment byl překvapen. Ale ta nejlepší volební pomoc přišla z vlastních řad, protože paní Merkelová s její imigrační politikou zařídila Brexit-táboru volební podporu. V důsledku toho již pan Cameron není, ale musel rezignovat.
Virtuální "Sudexit"?
U Britů k již „normálním“ nedostatkům přispěli imigranti jako poslední kapka. Ale co by jste udělali jako první, pokud by s vámi bylo tak špatně zacházeno, jako s německými vyhnanci? Ačkoli odstranění bezpráví, způsobeného v letech 1945-46, bylo v jejich Chartě z roku 1950 podmínkou pro mírově sjednocenou Evropu, museli v r. 2004 konstatovat, že přežívá pod záštitou EU v „reálpolitice“. Při přijímání vyhánějících států do Evropské unie byla varování před porušením lidských práv vyháněcími dekrety smetena nemilosrdně ze stolu. To bylo hluboce ponižující a náhle ukázalo ošklivou tvář EU. Vyhnanci byli dokonce drze mateni tím, že pod záštitou EU bude snadnější vyjednávat s vyháněči, nicméně až do dneška o to nebyl učiněn ani žádný pokus!
Vyhnanci tak Evropská unie morálně opovrhla. Mnozí se s ní vnitřně rozloučili, a tudíž absolvovali alespoň jeden virtuální "Sudexit".
Sudetoněmecký landsmanšaft tento vývoj nesl se skřípěním zubů. Nicméně tím EU nebyla zneklidněna, přestože zákon stál nepochybně na jejich straně. Proto zůstali nepříjemným upomínačem s hlavním požadavkem na zrušení Benešových dekretů a zákonů beztrestnosti. Od tohoto postoje se snažily odchýlit pouze sudetoněmecké landsmanšafty, protože "horoucí" profesionální Evropané se ujali vedení. Pro ně je globalizace téměř samoúčelná a jsou jí ochotni obětovat vše. Co je v rozporu s jejich ideologií urážejí a vylučují.
Nová příležitost?
Často se vidí v "Brexitu" šance na změnu v myšlení. Ale vyhnanci již nevěří ve velký hit. Evropa byla i po apokalypse 20. století opět kořistí "reálpolitiků", jejichž jediným krédem je kramářství s národy. Evropa však nemůže sloužit pro „vybírání rozinek“! Evropa může být jen plně funkční, nebo nebýt. Není možné žádat od Putina dodržování lidských práv a nechat bez trestu porušování lidských práv ve vlastních řadách. Je těžké, aby byla Evropa na sebe hrdá.
Witikobrief, srpen 2016, str. 3
Evropa potřebuje více závaznosti
46. andechský Den Evropy pořádaný Panevropskou unií
„EU… pouze jako skutečná federace se silnými institucemi má budoucnost.“ Toto vysvětlil Bernd Posselt, evropský politik CSU, prezident Panevropské unie Německa a mluvčí sudetoněmeckého etnika, při 46. Dni Evropy pořádaném nejstarším evropským sjednocujícím hnutím v hornobavorském klášteře Andechs.
Pouhá mezivládní spolupráce je netransparentní a neefektivní. Schopna jednat by byla EU pomocí metody Společenství, kterou je většinové hlasování v Radě a skutečné rozhodovací pravomoci pro Evropský parlament ve všech oblastech politiky, které by neměly být regulovány na národní nebo regionální úrovni. Evropa nepotřebuje žádný centralismus, ale větší závaznost rozhodnutí. Spolkovému ústavnímu soudu v Karlsruhe vyčetl Posselt "obnovu národněstátního myšlení". Bavorská ústava hovoří o bavorském lidu, německém z Němců, "proč by tam neměl vstoupit jako třetí prvek jakýsi evropský národ z různých jazykových skupin?"
Franz Josef Strauss měl Evropské společenství za "větší vlast" a varoval před příliš národním státem prohlášením: "Ti, kteří hledají jen Evropu národů, skončí vlastí bez Evropy." Egoismus vždy v prvé řadě škodí v střednědobém a dlouhodobém horizontu. To bylo zřejmé, když bojoval bývalý český prezident Václav Klaus za radikální kapitalistické "tržní hospodářství bez atributů", proti němuž je nutné posilovat sociálně tržní hospodářství, ale i za nacionalismus, "jehož historie je politikou kolektivního egoismu".
Bavorský ministr spravedlnosti Wilfried Bausback řekl, že svobodný stát je daleko víc než dobře fungující společenství: Byl doma v základech křesťanského Západu. Právní stát má kulturní kořeny, mezi něž patří zejména lidská důstojnost, individuální svoboda, rovnost a právo na sebeurčení, ale také k nim patří odpovědnost za život. Ministr uvedl v přednášce současnou diskusi o evropské, německé a bavorské dominantní kultuře, ve střetnutí s výzvami, které představuje integrace uprchlíků a obhajoba jednotného právního systému, proti pokusům ukotvit v Německu zvláštní práva z jiných kultur. Jako příklad uvedl manželství dětí a mladistvých, které je v islámském světě. Vysvětlil také, že došlo, z roku na rok, k nárůstu ze 400 nezletilých bez doprovodu na 16.000, což si vyžádalo úplnou transformaci soudního procesu.
Profesor Pavo Barišič z Filosofického ústavu v Záhřebu a Filozofické fakulty Univerzity ve Splitu zkoumal etické podmínky společenství, a to zejména pro demokracii. Její "elixír života" je veřejnost, ale může být také nebezpečný. Přirovnal demokracii k léku, který obsahuje i toxické složky a v závislosti na dávce může škodit. Veřejnost často věří informacím, ve kterých jsou lži a pravda smíšené: "V tom spočívá velké nebezpečí." Často se předpokládá, že demokracie podle ústavního modelu je založena v první řadě na názorech a činech občanů. Avšak do značné míry závisí na médiích a politické moci. Zvláště nová média a sociální sítě transformují soukromí a dostávají se do středu společenského života: "Dobyly jej - od politiky po umění a dokonce i náboženství." Z tohoto důvodu se dnes někdy mluví kriticky o mediokracii nebo dokonce mediální tyranii. "Jedinec je podroben neomezené transparentnosti médií, a je tím i trvale monitorován", řekl Barišič, který je zároveň předsedou Panevropské unie Chorvatsko a sekretářem mezinárodní Paneuropy. Ve starověkém Řecku vybudovali demokracii na myšlence, že je možné organizovat společné záležitosti prostřednictvím slov a přesvědčování, a nejen prostřednictvím pouhé moci. V žádné jiné kultuře není známo takové vysoké hodnocení řečnictví, umění rétoriky a individuálního výcviku.
Napětí mezi evropskými a vnitrostátními právními předpisy osvětlil spoluzakladatel Evropského právního institutu, právní vědec, profesor hrabě Friedrich von Westphalen. Ačkoli EU je jak právním společenstvím, tak společenstvím hodnot, je chápána širší veřejností pouze jako bruselská byrokracie. Zdánlivý rozpor mezi skutečností, že národní státy tvoří EU, a existencí demokraticky legitimizované instituce společenství, obojí bylo odvozeno od občanů, má řešení. Spolkový ústavní soud má při převodu pravomocí na evropskou úroveň vypracovat určité limity. Hlavní body výkladu pravomocí Evropského soudního dvora v Lucemburku by bylo obtížné přijmout bez nové ústavy.
Digitální a globální výzvy není možné na národní úrovni překonat, což nutí k evropské úrovni. 1000 let historie Němců v nadnárodním právním řádu Svaté říše římské načrtl Prof. Peter Claus Hartmann. Německý lid tvořil srdce Evropy a bude tomu tak i nadále. Od dob Karla Velikého a Otty prokázala nesmírnou cenu pro největšího národ našeho kontinentu federální struktura, nikoliv centralizovaný národní stát.
Přes některé politické a vojenské slabiny měla Říše až do r.1806 jedinečnou kulturní rozmanitost, s množstvím nezávislých center, a tři vyznání. Národní a náboženské menšiny často nacházely v menších územích Říše podmínky pro svobodný rozvoj. V říšském sněmu nemohl rozhodovat katolický a protestantský korpus bez katolického císaře. Tedy příslušné konfese neměly možnost převládnout navzájem ve věcech náboženství.
Princip anticentralistické subsidiarity se odrážel v ustavení říšských kruhů, které přijímaly regionální rozhodnutí. Říšský komorní soud a Říšská rada se odrážela v rozhodování nižších říšských kruhů. Takže Střední Evropě regionů v EU by mohla Říše sloužit jako model v mnoha ohledech, a to i závěrečné fáze své 1000-leté historie po Vestfálském míru. Německá konfederace naopak existuje pouze 51 let, malá německé říše Hohenzollernů existovala 48, Výmarská republika 15 a "Třetí říše" dvanáct let.
Předseda chorvatské biskupské konference, arcibiskup Zelimir Puljič ze Zadaru, celebroval mši k poctě sv. Hedviky ve Wallfahrtskirche. Podle bible "nesmíme ustat vyčerpáním v konání dobra", řekl v kázání o Svaté Hedvice, narozené v Andechs. Dobro je jako světlo, které prostoupí a ozáří celou oblast. Vévodkyně Slezska je symbolem ztracených domovů a usmíření mezi Němci a Poláky. Arcibiskup Zelimir Puljič odpověděl na otázku, jaké základy a standardy by mohly být stanoveny pro Evropu, citacemi z Bambergerského programu Panevropské unie, ze dne 9. června 1996: Křesťanství jako duše Evropy a křesťanský obraz člověka v boji proti všem tendencím, které ničí duchovní a morální sílu Evropy - proti nihilismu, ateismu a nemorálnímu konzumerismu - ", lidská důstojnost a úcta k Bohu a jeho tvorbě. Modlitba a boj jsou dva způsoby léčení Evropy. Popsal přínos programu Panevropské unie jako "hnutí snílků v pozitivním slova smyslu". Jen je třeba odvaha, aby se sen křesťanské obnovy našeho kontinentu stal skutečností; ale pevně v něj věří. Sudetendeutsche Zeitung, 21.10.2016, str. 1,3, bez autora a značky
Vymezování Čechů vůči Němcům a naopak není správná cesta soužití dvou národů, říká Martin Dzingel
Znovuzvolený prezident Shromáždění německých spolků v Čechách, na Moravě a ve Slezsku Martin Dzingel je také místopředsedou Rady vlády pro národnostní menšiny. Pochází z Jeseníků a sám sebe raději nazývá českým Němcem než sudetským. To označení sudetský Němec vzniklo v 19. století v důsledku vymezování se v oblasti národností – Češi se vymezovali vůči Němcům, Němci vůči Čechům a to není správná cesta soužití dvou národů. Proto usilujeme také o to, abychom s českým národem velice dobře vycházeli,“ říká Dzingel.
Pozice Němců v Čechách je podle jeho názoru odlišná od pozice Němců, kteří zůstali v Polsku, na Slovensku nebo v Rumunsku. „Problém je v historických událostech. Tady je to vnímáno tak, že německý element byl v minulosti spíše negativní, co se týká dopadů na českou společnost, a tyto předsudky stále přetrvávají,“ vysvětluje Martin Dzingel.
Jeho rodina po válce zůstala v Československu, protože patřila mezi antifašisty – jeho prarodiče byli sociální demokraté. Československý stát se k nim ale nechoval příliš vstřícně. „V roce 1953 vydala tehdejší československá vláda zákon, který říkal, že všichni Němci musí přijmout československé státní občanství. Tím řekla, že je považuje za loajální občany, přesto ale nebyli zrovnoprávněni a dodnes nejsou – museli odevzdávat část výdělku na tzv. obnovu Československa, dodnes jim nebyly uznány vysokoškolské tituly. Také jim byly zkonfiskovány majetky, přestože se stali občany republiky, a nikdy je nedostali zpět.“
I proto se Shromáždění několikrát pokoušelo o určitou formu odškodnění, a to i peticí, kterou podalo do Parlamentu. Zatím neúspěšně. „Ani to nechceme nazývat odškodnění, ale spíše humanitní gesto, které by mělo ze strany českého státu nějakým způsobem přijít.“ Česká vláda je ale, jak říká Martin Dzingel, spíše zdrženlivá. http://www.rozhlas.cz/radiozurnal/dvacetminut/_zprava/vymezovani-cechu-vuci-nemcum-a-naopak-neni-spravna-cesta-souziti-dvou-narodu-rika-martin-dzingel--1667175
(FV): Snový svět pana Posselta
Witikobrief mohl letos s potěšením referovat o prvních dvou případech příznivých soudních rozhodnutí. První bylo vydáno dne 29.1.2016. Vrchní zemský soude (OLG) Mnichov I oznámil, že změna stanov, prosazovaná vedením sudetoněmeckého landsmanšaftu (SL). je "neplatná". Ve druhém rozhodnutí z 24.03.2016 byl SL odsouzen předat žadateli seznam členů SL.
Mezitím potyčka pokračuje dál. Vzhledem k tomu, že žalovaná strana nepokročila v opatřeních, požádal žalobce o vymáhání. Proti tomu požádala žalovaná strana Spolkovému soudnímu dvoru (BGH) žádost o pozastavení opatření. BGH zdržoval tento požadavek, nicméně po uplynutí rekordních dvanácti dní dne 24. května 2016 rozhodl. Pak SL konečně ustoupil a nařídil okresním organizacím předložit v Mnichově seznamy členů do 15. července 2016.
O těchto předcházejících dějích se návštěvníci 67. Sudetoněmeckého dne (ST) v Norimberku nic nedozvěděli. Pan Posselt chtěl slavit historický okamžik a ne "blekotat o okolních problémech". Jeho host, český ministr kultury Hermann, spoluúčinkoval v komedii a všichni oficiální hosté také, jako kdyby tato změna byla již zapsána a platná. Přitom SL plánovaná změna nebyla u rejstříkového soudu zaregistrována. Byla projednávána 17.5.2016, jeden den po Sudetoněmeckém dni. Ale byly tam nějaké námitky, se kterými nyní zápasí nešťastní právníci. Zaprvé, někteří členové SL proti složení předsednictva protestovali, protože byli z voleb delegátů vyloučeni. Pak Edmund Liepold popřel legitimní uzavření změny, protože úřadujícím prozatímním předsedou bylo Spolkové shromáždění 27.02.2016, z důvodu obvinění z chyby, ukončeno, a nikdo nebyl oprávněn konat alternativní shromáždění a přijímat tam rozhodnutí.
Nedávno byl advokátem Veauthierem vnesen do debaty názor k rozhodnutí vydanému 25.01.2001 Nejvyšším bavorským zemským soudem v Mnichově k velmi přesně definovanému účelu SL. To je v paragrafu 3. odst. 1, který obsahují stanovy SL a zní - "prosadit právní nárok na domov, jeho znovuzískání a prosadit s tím spojené právo na sebeurčení národnostní skupiny" (rozsudek strana 7). Soud současně naštěstí také dodal, že "široké rozšíření nedisponibilního účelu sdružení zpravidla není v zájmu sdružení a jeho členů“ (rozsudek strana 6). Tento výklad považuje Witikobund za tak důležitý, že jej rozšířil v elektronické podobě a označil jej za "klenot".
Kdo je mluvčí etnické skupiny? Nezastřená hrozba Berndu Posseltovi pochází rovněž z třetí strany. Krajan z oblasti Frankfurtu nad Mohanem mu odepírá právo nazývat se mluvčím etnické skupiny, protože byl volen SL, který ale v žádném případě nezahrnuje všechny sudetské Němce. Když se Bernd Posselt dobrovolně nezřekne tohoto označení, bude se případ vyjasňovat dne 7. prosince 2016 před zemským soudem ve Frankfurtu. Witikobrief, August 2016, str. 10, http://www.witikobund.de/
Markéta Kachlíkova: Smíření 2016 - Mladí Češi zvou vyhnance do Prahy
Němečtí pamětníci vyhnání po válce a jejich potomci, stejně jako mladí Češi a Češky, se sešli minulý víkend v Praze. Setkání mělo motto "Smíření 2016".
Mladí lidé z České republiky zahájili projekt "Smíření 2016". Je to ve spolupráci se sdružením Antikomplex a společenstvím Ackermann-Gemeinde, které sdružuje sudetoněmecké katolíky. Idea pochází od Vlaďky Vojtíškové, novopečené matky, která studovala medicínu a žurnalistiku:
"Studovala jsem před šesti lety v Drážďanech. Tam jsem se setkala s některými vyhnanými a hovořila s nimi o jejich vzpomínkách. To mě opravdu ovlivnilo, protože jsem předtím moc nevěděla".
Dokonce tehdy přišla Vlaďka i na myšlenku setkání.
Koncert a výstava umění. "Domluvila jsem ji s kamarádkami, sochařkou Josefínou Jonášovou a skladatelkou Eliškou Cílkovou. Eliška mi řekla, že by ráda zkomponovala skladbu pro vyhnance. A Josefína chtěla udělat uměleckou instalaci. "Obě práce byly uvedeny při "Koncertu usmíření" v kostele svatého Antonína v Praze, minulou sobotu. Kromě toho byla také otevřena výstava "Pod jednou střechou". Pod jednou střechou. Klub Antikomplex vystavuje příběhy o česko-německém přátelství ze sedmi míst v České republice. Jde o přátelství mezi bývalými vyhnanými obyvateli konkrétního domu a dnešními českými osadníky v příslušném místě.
Pozvání na setkání v Praze přijalo asi 90 účastníků z Německa. Lieselotte Steinerová, narozená v roce 1931, byla jedním z nejstarších hostů. Pro ně bylo setkání v Holešovicích návratem domů: "Ano, ano, byla to sem cesta hlubokého zážitku, protože jsme byli zvyklí zde žít."Na konec války se Lieselotte Steinerová pamatuje velmi dobře: "Nejprve totiž byly pouliční boje. Byly postaveny barikády. A pak jsme museli rychle do protileteckého krytu. Poté jsme se nikdy nevrátili do bytu. Byli jsme odvedeni na Štrossmajerovo náměstí. Když nás tam shromáždili, šlo to pak velmi rychle. Pravděpodobně tlampače šířily hrozné zprávy, které se dostaly k nám. Byli jsme pomalováni pomocí olejových barev hákovými kříži na zádech a na čele. Zepředu to šlo dolů, ale hákový kříž na kabátu, vydržel týdny."
Martina Büchelová představuje generaci potomků: " Vždycky jsem se cítila být bez domova. Vyrostla jsem ve Frankfurtu, ale nikdy jsem se necítila jako Frankfurťan, ale vždy bez kořenů. Nebyla jsem to jen já, pociťovalo to mnoho potomků vyhnanců z mé generace." Dnes Martina Büchel hledá své kořeny na Kravařsku, v regionu severní Moravy, odkud pocházel její otec. " Jsem také na stopě mých příbuzenských, kulturních a křesťanských kořenů. A to mě dělá šťastnou. "
Rudolf Schroth je rodilý severo-Moravák, narozený v Lipových Lázních. Přišel jako čtyřletý do Bavorska: "Snažíme se jako členové společenství Ackermann-Gemeinde o německo-české přátelství, o usmíření. Jsem rád, že mladí lidé založili klub Antikomplex. Staří lidé jsou možná trochu rozpačití a strnulí v pojetí historie. Vzhledem k tomu neočekávám nic víc. Naděje spočívá v mládí."
http://www.radio.cz/de/rubrik/tagesecho/versoehnung-2016-junge-tschechen-laden-heimatvertriebene-nach-prag-ein
Volný a krácený překlad ing. P. Rejf, CSc., připravil dr. O. Tuleškov
Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme a Českým národním sdružením. Praha, 23. listopadu 2016.
Webová adresa: www.ceskenarodnilisty.cz e-mail: vydavatel@seznam.cz
