Výňatky ze Sudetendeutsche Zeitung č. 22 z 31. května 2002 (dálen SdZ), týdeníku Krajanského sdružení Němců odsunutých z Československa po 2. světové válce.
Toto číslo SdZ se v několika článcích vrací k nedávnému sudetoněmeckému dni. Především cituje z různých německých novin, co o tom největším srazu sudetských Němců napsaly. S jistou škodolibostí uvádí, že tak velkou pozornost mu ještě nikdy v minulosti nevěnovaly. Letos je tak tomu především díky cynickým výrokům českého premiéra Zemana a předsedy sněmovny Klause, namířeným proti sudetským Němcům. Autorem přehledu Německý tisk k sudetoněmeckému dni: Kritika Prahy převažuje, je šéfredaktor SdZ Gernot Wildt.. Mj. uvádí, že se nevyskytly, až na jednu výjimku články, které hodnotily tento stav negativně. „Jedinou špinavou skvrnou v tomto hodnocení byl deník Neues Deutschland, který označil Stoibera za pravé křídlo, pro které začíná čas teprve rokem 1945. Konečně, od této politiky PDS (pozn: Strana demokratického socialismu) jsme ani nic jiného nemohli očekávat“. Zatímco v uplynulých letech psaly SdZ i o účasti Čechů a českých Němců na sudetoněmeckém dni, tentokrát ani slovo, s výjimkou předsedy české biskupské konference Graubnera, který dokonce sloužil mši a přednesl němčině kázání.. Ještě dvě zmínky přece jen byly. V tomto čísle je zpráva o tom, že v rámci srazu se konalo Ženské fórum, na kterém vystoupila i „česká novinářka Lída Rakušanová“. Druhá zmínka je ještě zajímavější, protože se o tom nikde jinde, ani v českém tisku neobjevilo ani jedno slovo: Pod titulkem Mezinárodní zájem o sudetský den se mimo jiné uvádí, že: „Vedle diplomatických zástupců z Rakouska, Polska, České republiky, Slovenska a Maďarska…“ Měli bychom se zeptat našeho ministra zahraničí, co je na tom pravdy.
Hlavním tématem tohoto čísla SdZ je Edvard Beneš a tzv. Benešovy dekrety. Sprostota, se kterou SdZ a jeho autoři a dopisovatelé útočí proti prezidentu Benešovi, nemá obdoby a jen prokazuje podlost sudetoněmeckého landsmanšaftu. Směr tomu dává již zmíněný šéfredaktor SdZ Wildt v komentáři „Šlechetný vrah Beneš? Češi nemají rádi, když je, když je vyhnanecký prezident stavěn do jedné řady s Hitlerem, Stalinem a Miloševičem. „To je konec každého rozhovoru“. Podle Wildta bychom vlastně neměli ani hovořit o dekretech prezidenta, Protože „Beneš žádným státněprávním prezidentem vůbec nebyl“ – sudeťáci totiž prezidenta Beneše v exilu neuznávají. To, že bylo ve srovnání s Hitlerem Stalinem „vyhnáno jen 3,5 milionů sudetských němcl a povražděno čtvrt milionu, nemění nic na tom, že stolní vrah Beneš musí být jmenován jedním dechem s největšími masovými vrahy 20. století…Benešův Osvětim se jmenuje Ústí, jeho Bergen-Belsen se jmenuje Brno, i když s výhradou zcela rozdílných počtů obětí“. Proti Benešovi a tzv. Benešovým dekretům vyrukoval v tom to čísle SdZ i nám neblaze známý císařsko-královský potomek Otto von Habsburk. V příspěvku Perspektivy Česka se snaží dokázat, že postoj Čechů k Benešovi a Benešovým dekretům škodí Čechům samotným. Podle Habsburka jsou dekrety „vzdor lživému popírání, stále v platnosti a zvěčňují rasistické prvky proti němcům a Maďarům podle hitlerovského vzoru.“. Díky dekretům jsou u nás v České republice diskriminováni nejen Němci a Maďaři, ale i Židé. Habsburk se rozepsal o právě probíhajících volbách do českého parlamentu. Sociální demokraté ani ODS nemají žádná volební témata a proto rozněcují extrémní nacionalismus., ve znamení extrémního nacionalismu je vedena celá volební kampaň.. Příspěvek je opět zakončen připomenutím beneše: „nemělo by se zapomínat, že svého času, za prezidenta Beneše, Československo vzdor své mocné armádě, bez jediného výstřelu před Hitlerem kapitulovalo. Díky osvědčené šikovnosti však dosáhlo toho, že na konci války byl jmenován vítězem. O tom, zda je trvalou zárukou, musí však být právem pochybováno“. To je Habsburkovo varování před vstupem ČR do Evropské unie.
V duchu protibenešovského štvaní šéfredaktora SdZ jsou zařazovány i Dopisy čtenářů: J. Weinmann, Männersdorf. Nejdříve zaútočil na místopředsedkyni Spolkového sněmu SRN A. Vollmerovou za její článek, kterým vzala v ochranu prezidenta Beneše a poté uvádí: „Sudetští Němci a všichni lidé, kteří milují spravedlnost, nemohou nemít naprosto žádnou omluvu pro Němce, nenavádějícího Edvarda Beneše. Ještě dnes žijí vrazi 240 000 lidí, kteří měli být odsouzeni. Vražda podléhá, alespoň v Evropě, potrestání. Beneš však potrestání vrahů svými dekrety zrušil. Žádný vrah proto nesmí být obžalován. Kdyby Beneš ještě dnes žil, musel by být postaven před soud v Haagu a obdržet trest“.Předseda krajské organizace landsmanšaftu v Mnichově J. Slezak označuje dekrety prezidenta Beneše za „české rasové zákony proti Němcům, které jsou rovnocenné s norimberskými rasovými zákony proti Židům“.
Celá poslední stran SdZ je věnována jednomu tématu, které je vyjádřeno v nadpise příspěvku: Od patronátu k partnerství. Jde o podrobnou informaci sudetoněmecko-česko-německé zasedání v Bádensku-Würtembersku ve dnech 2.-3. března 2002. Již desítky let existují v Německu patronáty komun, tj. obcí a měst, nad organizacemi „vyhnaných“ Němců z Československa, Polska a dalších zemí. Jen v samotném Bádensku-Würtembersku jich je 32. Od politického obratu v Evropě v r. 1989 začínají tyto patronáty přesahovat hranice a jsou zaměřovány na domovské obce a domovská území, odkud byli Němci po válce vyhnáni a k jejich dnešním obyvatelům, postupně se přeměňují na partnerství. Autor příspěvku dále pokračuje: „ 2.-3. března se konalo poprvé společné zasedání komun patronáty poskytujících, patronáty přijímajících a českých partnerů s cílem zjistit současný stav, posoudit smysl patronátů a partnerství více než padesát let po vyhnání a vyslovit se k možným a smysluplným formám budoucího rozvoje“. Mezi 70 účastníky byli především zástupci českých obcí a měst z původně sudetoněmeckých komun. Úvodní referát přednesl prof. A. Brückler, pocházející z Králík v Orlických horách, na téma – „Relikt včerejška nebo šance pro zítřek“. Zdůraznil, že patronáty otevírají cestu k dnešním obyvatelům původních domovských obcí vyhnaných Němců, pomáhající odstraňovat předsudky a nedůvěru. Další referent, ministerský rada H. Hellstern, vedoucí oddělení pro vyhnance, uprchlíky, vysídlence a válečné poškozence ministerstva vnitra Bádensko-Würtemberska, hovořil o komunálních patronátech nad sudetoněmeckými obcemi z hlediska zemské vlády. Téma rozšíření vztahů a přeshraničních kontaktů s dnešními obyvateli původně domovských obcí sudetských Němců uvedl, bývalý velvyslanec ČR v Německu F. Černý. Název jeho vystoupení byl „Od patronátů k partnerství – cesta k vyrovnání a novému začátku“. Hned na úvod svého projevu se vyjádřil o nedávných projevech ministerského předsedy Zemana a předsedy parlamentu Klause o sudetských Němcích. Označil je za „nanejvýš nešťastné a naprosto škodlivé“. Černý vyzval účastníky zasedání, aby si výroky Zemana a Klause nebrali za důvod přerušení či dokonce k ukončení kontaktů na komunální úrovni s českými komunami. O konkrétních zkušenostech z léta trvajícího německo-sudetoněmecko-českého partnerství, které se vyvinulo z původních patronátů, hovořil vrchní starosta města Leimen u Heidelbergu W. Ernst, představitel vyhnanců z obce Kunewald (Kunín) na severní Moravě, H. Friedrich a místostarosta dnešního Kunína B. Novosad. Patronát těchto dvou měst, Leimenu a Kunína, patří mezi nejlepší v České republice.
Na závažný aspekt patronátů a partnerství upozornil předseda svazu Němců v Jihlavě a člen prezidia Zemského shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, Mojmír Kolář. Patronáty a partnerství jsou nadějí a šancí nejen pro Čechy v ČR, ale i pro němce, , kteří nebyli vyhnáni po válce, ale zůstali dál v českých zemích.
Na závěr se všichni účastníci zasedání shodli, že v budoucnu by se měla věnovat patronátům a partnerstvím daleko větší pozornost, než dosud a vyslovili přání, aby sudetoněmecký landsmanšaft, který byl pořadatelem tohoto zasedání, v této činnosti pokračoval. V bavorském Freisingu se konalo zasedání, na kterém byli vyznamenáni někteří vyznaní sudetští Němci. Slavnostním řečníkem byl předseda SL Bernát Posselt.. Ještě předtím, než ocenil vyznamenané však hovořila o svém vystoupení v české televizi. Uvedl, že měl tak možnost posluchačům poukázat na rasistický charakter Benešových dekretů a zdůraznil, že před tak velkým počtem veřejnosti ještě nikdy žádný sudetský Němec nemohl hovořit. Praha však, podle Posselta, zaujímá v otázkách dekretů i nadále zarputilý postoj. Na základě svých četných kontaktů a rozhovorů v České republice si je Posselt však jist, že tento zatvrzelý postoj nebude trvat věčně. „Sudetští Němci se musejí proto s trpělivostí a vytrvalostí pevně držet svých cílů“.
Summa summarum: Letošní květnový sudetoněmecký den nepřinesl obsahově nic zásadně nového. Lndsmanšaft bude i nadále pokračovat ve své dosavadní politice. Potvrdil však, že landsmanšaft bude tuto politiku prosazovat daleko agresivněji a útočněji, pomocí polopravd a lží. O tom svědčí i mj. zmíněné útoky proti prezidentu Benešovi a dekretům, či neustálé tvrzení o 240 000 zavražděných Němcích při odsunu, přestože toto bylo historickou komisí, složenou z předních odborníků z Německa i České republiky vyvráceno jako hrubá pomluva. Na pováženou jsou i zesilující kontakty mezi německými a českými městy, které probíhají ne na rovném základě, ale pod taktovkou landsmanšaftu v duchu jeho revanšistické ideologie.
Sudetendeutsche Zeitung č. 23 ze 7.6.2002
Koschyk: Fischer musí Schyliho požadavek vůči Praze jasně zastupovat – tak zní nadpis příspěvku v tomto čísle SdZ, vracejícího se zpět ke květnovému sudetoněmeckému dni. (Nejdříve si připomeňme, kdo je kdo: Koschyk – poslanec Spolkového sněmu-, Joschka Fischer – člen strany zelených a ministr zahraničních věcí SRN, Oto Schyli – člen SPD a ministr vnitra SRN). Schyli zastupoval oficiálně vládu SRN na sudetoněmeckém srazu a k překvapení všech ve svém vystoupení vyslovil požadavek adresovaný vládě České republiky, aby zrušila tzv. Benešovy dekrety. Takto formulovaný požadavek dosud žádný člen německé vlády, jíž stojí v čele člen SPD Schröder, nevyslovil. Koschyk uvádí, že ministr Fischer musí oficiálně tento požadavek zastupovat vůči vládě ČR.
Koschyk připomíná, že bavorský ministerský předseda a kandidát na funkci kancléře v nastávajících německých volbách, Eo. Stoiber, na sudetoněmeckém dni dal jasně najevo, že „vyhnání sudetských Němců bylo od samého začátku bezprávím“. Tím odmítl i hlasy, odvolávající se v souvislosti s odsunem na Postupimskou dohodu. Stoiber má podle Koschyka pravdu, když řekl: „Ten, kdo v roce 2002 v Evropě obhajuje vyhnání a bezpráví, které se stalo před 57 lety, si musí nechat od všech Evropanů položit otázku, jak dalece je evropsky způsobilý. Správný je závěr, že vztah k Benešovým dekretům je měřítkem pro evropskou schopnost České republiky, protože žádný stát v Evropské unii nemůže souhlasit s vyhnáním a jeho důsledky“. Požadavek ministra Schyliho nesmí zapadnout, musí jej akceptovat i J. Fischer.
Nestává se často, aby na titulní straně SdZ byly příspěvky či fotografie českých autorů. Tentokrát jsou zde hned dva. Pražského germanisty Felixe Seebauera a rovněž pražského novokolaboranta Mandlera. První článek Seebauera Stále méně Čechů pro vstup do EU uvádí konkrétní údaje z průzkumu, prokazující pokles počtu příznivců vstupu do EU. Důvody autor článku vidí takto : „Tento vývoj lze bezesporu přičíst z velké části výrokům ministerského předsedy, které vyvolaly zneklidňující diskusi o Benešových dekretech a strach o případné nucené navrácení někdejšího sudetoněmeckého majetku… Strach ze zrušení vyhnaneckých dekretů je větší, než kdykoli předtím. K tomu přispěly ne nepodstatně i výroky německého ministra vnitra Otto Schyliho při zahájení sudetoněmeckého dne v Norimberku, aby se česká strana rozhodla zrušit vyhnanecké dekrety“.
Druhý příspěvek Felixe Seebauera na titulní straně SdZ nese titulek Zmlácena, protože mluvila německy. Líčí, jak do Ivančic přijel na otevření Muzea bezpráví, které se stalo zákonem, autobus s brněnskými vyhnanci ze Švábského Gmündu. Dvě dámy z tohoto zájezdu se vydaly do Brna, kde byly v tramvaji počastovány nadávkami „sudetoněmecká svině“ a zmláceny, podobně se stalo jednomu známému autora tohoto příspěvku. F. Seebauer je pražským dopisovatelem SdZ, jeho časté příspěvky bývají zpravidla dost objektivní a neuchylují se k protičeské demagogii, jako mnohé jiné. I když to, co v tomto příspěvku barvitě popisuje, se mohlo stát, stejně tak opačně v Německu českým lidem, je pod úrovní F. Seebauera. (Ten má v tomto čísle ještě jeden příspěvek o odhalení restaurovaného pomníku padlým v 1. a 2. světové válce v Damnících, díky vyhnancům z této kdysi převážně německé obce na severní Moravě.
Pokud jde o Mandlera, pak titulní stránku SdZ zdobí jeho fotografie, příspěvek o něm je pak uvnitř novin pod titulkem Intelektuálové se hlásí o slovo. Přesněji řečeno, jde o obsáhlou informaci o prezentaci jeho nové knihy o tzv. Benešových dekretech, uspořádanou v Praze. Diskusi uvedli jednak sám Mandler, dále profesor Bohumil Doležal z Karlovy univerzity a advokát Gratzl z Weidenu. Mandler je v článku SdZ představen jako „již dlouhá léta jeden z nejvýznamnějších představitelů rostoucí české intelektuální scény, která se zasazuje o zrušení Benešových dekretů, uznání vyhnání jako bezpráví, jakož i o usmíření Čechů se sudetskými němci“. Mandler ve svém vystoupení uvedl, že Benešovy dekrety měly fatální důsledky i pro českou společnost, legitimovaly vyhnání a vraždy, týrání a vyvlastnění sudetských Němců.
Poté hovořil dr. M. Gratzl, jehož otec pochází ze Šumavy. Uvedl, že v Německu usedlí sudetští Němci jsou nyní nesmírně zklamáni. Po nadějných výrocích Václava Havla v prvních letech po roce 1989 se nepočítalo s tím, že česká vláda – jak je uvedeno v rezoluci českého parlamentu z. dubna , která jednoznačně odmítla zrušení Benešových dekretů – se vrátí opět ke svému nesmiřitelnému kurzu. Kritické přihlášení o slovo ze strany intelektuální české scény je proto momořádně důležité, aby se (sudetští - )Němci, ale i celá Evropa dověděli, že vzdor vnějšímu pohledu zdaleka ne všichni čeští občané sdílejí oficiální pozice“.
V těchto týdnech se konají výroční členské schůze a okresní či zemské konference sudetoněmeckého landsmanšaftu, mnohé z nich slavnostně u příležitosti . výročí jejich vzniku. Většina z nich probíhá podle schématu: Zpráva o činnosti, vyznamenání zasloužilých členů, ostrá kritika České republiky, zvl. tv. Benešových dekretů. Zpráva o těchto schůzích a konferencích pak uveřejňuje na dvou i více stranách SdZ. V tomto čísle mj. informuje o Krajském shromáždění v Esslingenu. Krajský předseda Sliwka mj. uvedl: „Právě nyní, kdy většina českých politiků znovu zapadla do politováníhodné šovinistické nenávisti, je z hlediska očekávaného rozšíření EU na východ nutné, aby byla výrazně zesílena váha sudetoněmeckého landsmanšaftu jako představitele sudetoněmecké národní skupiny… do Evropské unie vpuštěný virus rasistických, za vyhnání a vyvlastnění milionů lidí odpovědných Benešových dekretů, by natropil nepřehledné škody pro důvěru mezi evropskými národy. Ty Benešovy dekrety, které kvůli jejich rasistickému základu způsobily tolik zla, musí být prohlášeny od počátku za neplatné. Jednoznačné odsouzení Benešových dekretů je nejvýznamnějším předpokladem pro trvalý mír ve svobodě a spravedlnosti.
Summa summarum:
Tzv. Benešovy dekrety se staly v současné době alfou a omegou politiky sudetoněmeckého landsmanšaftu, kterému jde v této souvislosti především o narušení výsledků druhé světové války a poválečného uspořádání Evropy. Landsmanšaft získal pro tuto svou politiku spojence i v České republice. Právě proto lze hovořit o tom, že novokolaboranti typu Mandlera a Doležala u nás tvoří – v tomto případě jasně viditelnou – pátou kolonu revanšismu.
Sudetendeutsche Zeitung č. 24 ze 14.6.2002
Autorem titulního příspěvku Nic nového od spolkového prezidenta Raua při jeho návštěvě Prahy je šéfredaktor SdZ O. Wildt. Uvádí v něm citáty z různých německých a českých médiích a připojuje k nim své poznámky. Zatímco G. Schröder kvůli Zemanovým výrokům na adresu sudetských Němců odřekl svou dlouho plánovanou návštěvu Prahy, pak prezidentům Rauovi a Havlovi nečinil Zemanův amok problémy k vzájemnému setkání. Havel při setkání na Hradě prohlásil, že „dějiny nejsou žádnou nedotknutelnou svátostí… Nesmíme se obávat pravdy a svobody“. Tato slova Havla byla podle Wildta, určena ani ne tak Rauovi, jako spíše českým spoluobčanům, zvláště klasovcům a týkala se tzv. Benešových dekretů, aniž Havel toto slovo použil. Wildt dále cituje deník Süddeutsche Zeitung, podle něhož prezident Rau řekl: „Vyhnání sudetských Němců bylo důsledkem toho, co se stalo díky 2. světové válce – bezpráví a utrpení“. Tím Rau zase jednou vnesl do hry nechutnou teorii o příčinách. Pro sudetské Němce měl spolkový prezident jen radu, aby šli cestou usmíření. Podle deníku Die Welt Rau řekl: „Obě strany by měly své vztahy rozvíjet z hlediska budoucnosti a nezatěžovat je politickými a právními otázkami minulosti.“.
Wildt dále uvádí: „Václav Havel, který parlamentní rezoluci k Benešovým dekretům z. dubna 2002 tehdy přivítal, nyní tuto rezoluci zkritizoval. Radio Praha podobně hlásilo, že tato rezoluce dodala novou munici protivníkům československé poválečné politiky. I Češi nyní takovéto rozporné výroky stále jasněji vnímají. Havle je alibista, který tak dlouho čeká, až někdo vyjádří své mínění a potom se k tomuto mínění připojí, jestliže to neuškodí jeho image“.
K tomuto příspěvku uveřejňuje SdZ rozhovor, který Havel poskytl redaktorovi Práva A. Krameriovi. Při příležitosti květnového sudetoněmeckého dne bylo uděleno nejvyšší vyznamenání sudetoněmeckého landsmanšaftu, tzv. Karlova cena 2002, prof. dr. Arnulfu Baringovi. SdZ přináší doslovný text projevu, který oceněný pronesl. Renomovaný publicista, autor řady knih, se v něm zabývá německo-českými vztahy od minulosti k dnešku. Jeho zaměření lze vyčíst z titulku: Vyhnání bylo do nebe volajícím bezprávím.Baring uvádí: „Nepředstavitelně mnoho lidí v Evropě ve . století zemřelo nepřirozeným úmrtím, ale – částečně bestiálně – bylo zavražděno. Pokud to dobře vidím, sudetští Němci oplakávají více než čtvrt milionu obětí. V tomto počtu jsou zahrnuti ti, kteří nalezli smrt za často děsivých podmínek. Nejsou v něm zahrnuti registrovaní uprchlíci z Východu. Stejně tak v tomto čísle nejsou započítáni ti příslušníci wehrmachtu, kteří po odevzdání zbraní v Československu našli strašlivý konec“. Jak je vidět, pan profesor omílá německými a českými historiky vyvrácenou lež o 240 000 zavražděných Němců během odsunu.
/podle vyznamenaného profesora si žili Češi v době nacistické okupace v poklidu na rozdíl od Poláků a jiných. „S výjimkou těch, kteří opustili zemi a bojovali na straně Spojenců, se Češi drželi tiše. Zvedli se teprve tehdy, když byla Velkoněmecká říše na konci a kapitulovala. Ještě několik dní předtím vedla smrt Hitlera k vyvěšování smutečních vlajek v Praze a až do 8. května 1945 vlál prapor s hákovým křížem na Hradčanech. Teprve potom vypuklo rozhořčení léta utiskovaných“. I tady pan profesor projevuje neznalost o situaci v okupovaném Československu. Zřejmě neví nic o boji partyzánů, o domácím odboji, o povstání v českých zemích a v Praze 5. května, atd.
Prof. Baring pokračuje: „Pokud se týká sudetských Němců, pak šlo o globální násilná opatření do nebe volajícího bezpráví, které nemůže být pokryto mezinárodním právem, nemluvě o masových vraždách. Je nesmyslné, když se tvrdí, že tehdejší česká vláda jednala údajně z příkazu válečných spojenců… Je stotisíckrát prokázanou skutečností, že se sudetským Němcům v r. 1945-46 stalo velké bezpráví. Toto konstatování zatěžuje všechny, nezávisle na tom, jestli to dnes Češi ve své většině uznávají nebo ne… Zde může - a musí – pomoci čas. Já jsem přesvědčen, že národ, který se může pyšnit Amosem Komenským a Václavem havlem, najde sílu otevřeně se vyrovnat se svou minulostí a svými chybami“.
Nadpis dalšího příspěvku naznačuje jeho obsah: Sudetoněmečtí katolíci protestují proti prohlášení českého parlamentu. Uvádí: „S velkým rozhořčením reagovali sudetoněmečtí kněží a laici na svém zasedání v Brandenburku na jednohlasné potvrzení Benešových dekretů pražským parlamentem. Toto potvrzení teroristických dekretů z r. 1945 zmařilo dlouholeté úsilí o usmíření mezi německým a českým národem“. Trvání na dekretech legalizujících masové zločiny diskvalifikuje Českou republiku coby člena Evropské unie. Účastníci zasedání vyzývají politiky EU, aby zamezili zavlečení těchto teroristických dekretů do Evropské unie“.
Autor příspěvku Žádné rozdělené mezinárodní právo chce prokázat neplatnost závěrů Postupimské konference o odsunu Němců a cituje předního rakouského experta na mezinárodní právo prof. dr. T. Veitera, který ve své Dokumentaci k sudetoněmecké otázce v r. 1988 uvedl: „Vítězné mocnosti nebyly v Postupimi v žádném případě oprávněny rozhodnout o vyhnání Němců ze znovuobnoveného Československa. Sudetští Němci se na postupimských závěrech nepodíleli. Zmíněné závěry nejsou žádnou mezinárodní smlouvou, je to smlouva k tíži třetího a tudíž mezinárodně neúčinná. … Vyhnání sudetských Němců ( pozn. red. – v té době to byli občané Velkoněmecké říše) z jejich dědičné domoviny je mezinárodněprávním deliktem a pro takový mezinárodněprávní delikt byli také mezinárodním vojenským tribunálem odsouzeni odpovědní politici a potrestáni smrtí.“. T. Vniter poté uzavírá: „Ve stejné míře je nutné se dívat i na vyhnání sudetských němců jako na válečný zločin proti lidskosti, protože neexistuje žádné rozdělené mezinárodní právo“.
Až z USA přišel dopis, který plně zapadá do současné sudeťácké protičeské kampaně a do štvavé linie SdZ. Jeho pisatelem je Rudolf Puesche Mountain View a nese titulek Nepochopitelné. Jeho autor reaguje na projev předsedy vlády M. Zemana 19. května 2002 v Terezíně a mj. píše: „Obzvlášť trapné je, že se Zeman pokoušel obhajovat vraždy sudetských Němců v památníku připomínajícím vraždění Židů. Vraždění v Terezíně totiž nepřestalo ani po konci Třetí říše. Od roku 1945 do roku 1947 zde byly bestiálně zavražděny tisíce Němců, mezi nimi i Židé a antifašisté“. (pozn. aut. – Jde o nehoráznou lež)
Summa summarum:
Toto číslo Sudetendeutsche Zeitung nepřineslo celkem nic zásadně nového, jen soustavně opakuje různé polopravdy a lži, týkající se odsunu Němců o 240 000 zavražděných Němcích, o bezpráví nastoleném tzv. Benešovými dekrety apod. Pročteme-li několik desítek posledních čísel SdZ, pak nám bude nápadná stále se zostřující a agresivnější rétoriky proti Čechům a České republice. Do tohoto trendu zapadá i označení tzv. Benešových dekretů za „teroristické v prohlášení německých katolíků, to tu ještě nebylo.
Sudetendeutsche Zeitung č. 25 z 21.6.2002
Ministr vnitra České republiky používá znovu Benešovy dekrety, tvrdí ve své titulním příspěvku šéfredaktor SdZ Gernot Wildt. Gross tím prý vyvrací lži Zemana, který označil Benešovy dekrety za vyhaslé a bez právní účinnosti, čemuž uvěřili i Schröder a Verheugen. Ministr Gross nyní použil jeden Benešův dekret, konkrétně s číslem 33/1945, aby dodatečně odňal československé státní občanství jednomu Němci, který zemřel v r. 1946. Tuto podivnou skutečnost odhalil 14. června deník Frankfurter Allgemeine Zeitung. Uvádí, že v r. 1946 vystavil příslušný národní výbor provizorní potvrzení o státním občanství Hugovi, hraběti Salm-Reifferschedtovi. Po jeho smrti ministerstvo vnitra ale nedovedlo doručení do konce a majetek rodiny zkonfiskovalo. Teprve restituční žádostí jeho dědiců bylo řízení znovu obnoveno. Jeden socialistický poslanec parlamentu podal námitku proti předběžnému potvrzení z roku 1946, které ministr vnitra Gross ++. Června 2002 vyhověl. „Tím byl nejen potvrzen úspěšný právní akt provedený na základě Benešových dekretů, ale dekret byl v probíhajícím řízení ministrem vnitra nově použit.“ G. Wildt poté uvádí podrobněji stanovisko mluvčího frakce CDU/CSU ve spolkovém sněmu pro otázky vyhnanců Hartmuta Koschyka, který po tomto zjištění vyzval spolkovou vládu G. Schrödera k okamžitému jednání, protože uvedený příklad prokazuje, že Benešovy dekrety nevyhasly, ale jsou v ČR nadále používány: „Rudo-zelená vláda musí konečně vstoupit do jednání o zrušení protiprávních dekretů“.
Tzv. Benešovým dekretům je věnováno několik dalších příspěvků. Mj. ukazují, že požadavek jejich zrušení zaznívá výrazně na právě probíhajících zasedáních organizací sudetoněmeckého landsmanšaftu u příležitosti padesátého výročí jeho vzniku. Tak např. v tomto čísle SdZ je pod titulkem Slavnostní zasedání: 50 let sudetoněmeckého landsmanšaftu okresu Lichtefels podrobně popsán průběh zasedání, které mj. prokázalo, že „duchovně-kultrní dědictví žije a vyhnáním nebylo řečeno poslední slovo v dějinách sudetských Němců“. Pokud jde o dekrety, bylo v hlavním projevu, s plným souhlasem přítomných, uvedeno: „V zájmu společného soužití v novém evropském domě, musí Benešovy dekrety zmizet ze světa. Evropa není jen měnové či hospodářské společenství, ale i společenství hodnotové. S Benešovými dekrety by byla Česká republika cizím tělesem v Evropské unii“.
„Styďte se, něco takového vůbec říci…“- co nadpis celostránkového materiálu znamená, se dovíme za chvíli. SdZ otiskuje záznam rozhovoru v pořadu bavorské televize, ve kterém diskutovali a aktuálním otázkám česko-německých vztahů s českým generálním konzulem v Mnichově Milanem Beránkem, předseda sudetoněmecké rady B. Fleissner, historik a publicista prof. dr. Baring, který byl letos v květnu vyznamenán nejvyšší cenou sudetoněmeckého landsmanšaftu, tzv. karlovou cenou, a mluvčí mládežnické organizace Ackermann-Gemeinde, M. Dörr. Z obsáhlého záznamu vyplývá, že se diskuse týkala i odsunu a Benešových dekretů…“Moderátor diskuse M. Lohmann se obrátil k prof. Baringovi. Ve sjednocené Evropě by neměl být možný návrat (pozn.: odsunutých Němců) žádným problémem. Nato prof. Baring: ´Ano, ale jen z dlouhodobého hlediska. Taková otrava vztahů, jako je nyní, nedovoluje, aby to byla věc z dneška na zítřek … . Baring se obrátil k Beránkovi: ´Co se mne nejvíc dotýká je chlad a tvrdohlavost, se kterou %Češi vystoupili ve svých úředních prohlášeních, protože vyhnání bylo neuvěřitelným zločinem, mezinárodněprávním zločinem… Myšlenky Beneše byly docela podobné, jako později u Miloševiče: my musíme vytvořit ryze český útvar…´.
Beránek odpovídá: ´Nejdříve musím oponovat těmto výrokům… to byla sankce, nebylo to v rozporu s mezinárodním právem´, Baring rozčíleně reagoval: „To je neslýchané, co tady říkáte: sankce – to slovo si zakazuji, když jsou miliony lidí vyhnány, když jsou desetitisíce zavražděny. To přece není žádná sankce… Nedovolujte si takovou zatvrzelost, ta vás bude izolovat´. Beránek navazuje: „To bylo řešení…´- Baring mu vpadá do řeči: To nebylo žádné řešení, to byl zločin´. Beránek hájí české stanovisko…
V podobném duchu pokračuje podle uveřejněného záznamu další diskuse. Před závěrem si ještě bere slovo Baring.: ´Je nečiním přijetí Česka do Evropské unie závislým na zrušení Benešových dekretů. Otázka vlastnictví musí být ale jednoznačně projednána, protože představa, že tři miliony lidí požadují, aby dostali zpět svůj majetek, je pro mnohé lidi v Česku jistě ohrožením.
Cynismus, triky, nekompetence – tak zní nadpis obsáhlého příspěvku, který napsala Sidonia Dedina. Je to recenze knihy Evy a Hnase Hahnových, která vyšla v češtině „Sudetoněmecké vzpomínání a zapomínání“ a je v podstatě kritikou sudetoněmeckého landsmanšaftu. Z této recenze si všimněme jen jedné pasáže, nazvané „Inkompetence Hahnových se jmenuje Edvard Beneš.“
„Ve zvláštní kapitole se autoři pokoušejí vykreslit Beneše jako jednoho z nejvýznamnějších evropských státníků. V jednom ohledu mají pravdu: Jako šéf československé diplomacie byl mezi válkami v tehdejší společnosti národů jako doma. Jednou jako předseda nějakého výboru, jednou jako iniciátor malých nebo větších svazků, které však před Hitlerem a Stalinem selhaly. Je nesporné, že Beneš byl ve Společnosti národů dobře seznámen se základy lidských práv, práv menšin a mezinárodním právem. Již proto je logickým závěrem, že svou diplomatickou činnost a pozdějším provedením genocidy sudetských Němců vědomě porušoval mezinárodní právo, tedy s jasným úmyslem a chladnou kalkulací započal s milionovými zločiny. Proto, paní Hahnová, byl Beneš válečným zločincem, jak ho označil prof. Baring ve vysílání německé televize ZDF a proto by musel být dnes postaven před mezinárodní tribunál. On přiměl velkou část českého národa ke zločinům. Benešovy dekrety jsou nejsou jen diskriminujícími dekrety, ale jsou to dekrety, které legalizovaly loupeže, vraždy a zabíjení. Proto musí z českého zákonodárství zmizet“.
Dodejme k této recenzi, že její autorka Sidonie Dědinová vydala před nedávnem knihu o Benešovi, ve které různými polopravdami a lží líčí Beneše jako zločince a tato její kniha získala potlesk u českých novokolaborantů a samozřejmě uznání i u sudetoněmeckého landsmanšaftu.
Příspěvek Hledaní pamětnicí informuje o soutěži školáků, která probíhá již několik let pod názvem „Němci a jejich východní sousedé“ a letos zní „Příchod do Bavorska – Útěk – Vyhnání – Integrace“.Jejím pořadatelem je sudetoněmecký landsmanšaft. Školáci mají vyhledávat pamětníky – svědky doby a dotazovat se na pozadí událostí kolem jejich útěku a vyhnání, jakož i na integraci vyhnanců a uprchlíků v nové vlasti, v Bavorsku. Účastníci soutěže k tomu obdrží různé podklady a k ulehčení jejich práce je zřízena bavorská databanka pro vyhledávání pamětníků. Robert Liter, člen předsednictva sudetoněmeckého landsmanšaftu a pověřenec pro soutěže školáků, vyzval na letošním sudetoněmeckém dnu pamětníky, aby se přihlásili do této databanky.
Dva příspěvky v tomto čísle SdZ jsou z pera pražského spolupracovníka SdZ Felixe Seebauera. První –Špidla bude asi premiérem – informuje čtenáře o výsledcích voleb do českého parlamentu. Vyhýbá se politickým úvahám, konstatuje však, že volby jsou vítězstvím komunistů, důsledkem hospodářské nespokojenosti občanů. Znamenají konec euforie širokých vrstev obyvatelstva po roce 1989. V závěru však píše: „Pokud jde o postoj obyvatelstva k sudetoněmecké otázce a k vyhnání, je jisté, že od všech volebních agitátorů prováděné zneužití nacionalistických témat pro získání hlasů, neulehčí nyní nutný ústup“.
Druhý příspěvek Předehra Lidic má podtitulek „60. výročí – sotvakdo zná české předchozí události“. Autor uvádí, že lidé (v Německu) sice znají osud Lidic, nenacistické krutosti, ale co vyhlazení Lidic předcházelo, nikoliv. Ve svém příspěvku pak líčí, jak šestý den po atentátu na Heydricha 3. června 1942, „díky“ starostovi Slaného továrníku Pálovi rozjelo kladenské gestapo akci, která skončila lidickou tragedií. F. Seebauer však svůj příspěvek nedotáhl do konce. Posledním orgánem, který rozhodoval o vyhlazení Lidic, přestože bylo brzy známo, že atentátníci na Heydricha nemají s Lidicemi nic společného, nebylo kladenské gestapo. Tím posledním byli nejvyšší nacisté a mezi nimi hlavně někdejší karlovarský knihkupec, protektorátní státní tajemník K.H. Frank, což sudeťáci dnes neradi slyší.
Summa summarum:
Kampaň za zrušení tzv. Benešových dekretů probíhá (i na stránkách SdZ) již několik měsíců, ale nic nenasvědčuje tomu, že by měla skončit, spíše naopak. Stále jasněji se také ukazuje, že ze všech otázek, které s ní souvisejí, je na předním místě návrat majetku, konfiskovaného na jejím podkladě v duchu tehdejších mezinárodněprávních dohod.. Nejde tu ale o majetek sudetoněmeckých pěšáků – řemeslníků, živnostníků, malých rolníků, ale o majetek generálů – šlechty – fabrikantů, o tisíce hektarů polí, lesů. A protože hlavní slovo mají v landsmanšaftu tito generálové a jejich potomci , nelze očekávat, že kampaň brzy skončí. Lze jen doufat, že naše vláda, parlament a veřejnost neustoupí a platnost dekretů plně obhájí..
Zpracoval: PhDr. Vladimír Novák, CSc., Redakce: J. Řezníček, Připravil: JUDr. O. Tuleškov
Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s OR KČP v Praze 10 pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Neprošlo autorskou a jazykovou úpravou. Praha, červenec 2002.
Do elektronické podoby převedeno v srpnu 2010.
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty,cz