Byl jsem mezi zástupy rozradostněných lidí, kteří v listopadových dnech r. 1989 zvonili klíči. Tehdy jsme očekávali zásadní společenské změny. Řečníci na demonstracích, včetně Václava Havla, mluvili o nové a lepší budoucnosti, o rozpuštění vojenských paktů, včetně NATO, o omezení zbrojení a míru ve světě, o neutralitě Československa, o sociální republice, v níž bude věnovaná potřebná pozornost všem skupinám občanů, aniž by některá z nich byla zvýhodňována, o demokracii a svobodě. Řeči o zdražování, nezaměstnanosti o nástupu kapitalismu měly být, jak tvrdil i „největší dramatik“ všech dob, jen komunistickým kalením vody.
Ale přes tyto a další sliby, které přivedly statisíce lidí do ulic, na manifestace a k nadšené podpoře polistopadových změn, jsme se během nedlouhé doby ocitli v kapitalistické společnosti, ač výsledky průzkumů říkaly, že kapitalismus si v tehdejší době přála jen 3% občanů.
A tak jsme zažili divokou privatizaci, rozkrádání státního majetku, nezměřitelnou korupci, vysokou nezaměstnanost, chudnutí značné části obyvatelstva. V tomto téměř permanentně probíhajícím asociálním procesu se vyznamenala vláda M. Topolánka a zvláště pak P. Nečase. Nesmíme zapomenout na zvláštní zásluhy krajně zpátečnické a nevlastenecké TOP09, především pana ministra Drábka, Kalouska, Hegra a principála K. Schwarzenberga. Jejich mocenská arogance, projevující se válcováním návrhů opozice početní „sílou“ poslanců pozice, je bezpříkladná. Takto se dosud pokouší protlačit tzv. církevní restituce i druhý důchodový pilíř, přestože jejich uskutečnění by vedlo k pronikavému zvýšení našeho zadlužení. Všichni víme, jak existenčně těžce nese obyčejný člověk změny v oblasti zdravotnictví, sociální péče. A to nemluvíme již ani o úpadku demokracie, školství, rozkladu tradičních hodnot a morálky, výprodeji naší státnosti a svrchovanosti. A tak se dokonale a plně ukázalo, že sliby polistopadových politiků, především V. Havla, se naplnily v té zpočátku naprosto neočekávané silně negativní podobě. Tehdejší „komunistické kalení vody“ bylo jen slabým, silně zředěným předobrazem dnešní skutečnosti.
Volby ukázaly, přes očekávané posluhování našich médií vládnoucím stranám, zvláště v období volební kampaně, že značná část voličů si přeje silnou korekci dosavadní vládní politiky. Výrazem těchto snah byla jednak dokonalá porážka vládních stran a jejich kandidátů, jednak značné posílení komunistické strany. Opakované snahy zakázat KSČM nebo alespoň pozastavit její činnost, a tak se zbavit svého politického konkurenta, pravici nevyšly. Nesmíme popřát ani sluchu jejímu dělení politických stran na demokratické a nedemokratické, jak se o to snaží i pan dr. Bělobrádek, předseda KDU-ČSL. Samozřejmě že mezi nedemokratické strany, podle kádeuáckého vůdce, by měla patřit KSČM. Tyto snahy samy o sobě mají jasně nedemokratický charakter a řadí jejich hlasatele, kromě dalšího, ke stoupencům omezené demokracie či tzv. řízené demokracie. Komunistická strana však ve volbách nedostala jen hlasy svých členů, ale také hlasy mnohem většího množství dalších voličů. Tyto hlasy nelze znehodnocovat tvrzením o nedemokratičnosti KSČM. Pak bychom se totiž dostali k závěru, že hlasy voličů nemají stejnou váhu. A to by byla negace jednoho z principů demokratického volebního procesu. Vrátili bychom se tak do období konce 19. a počátku 20. století. Je však otázkou, zda by tento stoletý posun byl pro TOP09, zvláště pro K. Schwarzenberga, dostatečný.
V této souvislosti je nutné konstatovat, že spolupráce TOP09 s tzv. sudetskými Němci , a to ve zvýšené míře, pokračuje. K dalším politickým stranám, které mají se sudety úzké vztahy, patří KDU-ČSL, Zelení a dokonce i část ODS a ČSSD. Nejhorší na všem je, že nejde jen o spolupráci vedení uvedených subjektů, ale i jejich některých místních složek. Zatímco v terénu můžeme mluvit i o nevědomosti, v řídících složkách jde, jak jsme přesvědčeni, o promyšlený úmysl spojený s laxností k našim národním zájmům. I v katolické církvi jsou hodnostáři, včetně kardinála Duky, kteří jsou členy Sdružení Ackermann-Gemeinde, jež je složkou landsmanšaftu. Pokud sociální demokraté v dohledné době neutlumí činnost některých svých kolaborujících skupinek a jednotlivců, např. Roučka, se sudety, či Špidly s proněmeckou orientací, ztratí alespoň některé hlasy voličů vlastenecky zaměřených. V ODS, jak se domníváme, může dojít ke změnám, které povedou k obnově původních stanovisek této strany k EU i k naší republice.
Již v blízké budoucnosti bude nutné, aby strany, či nejrůznější občanská sdružení levice, středu či pravice, které si nepřejí, aby Česká republika byla rozparcelovaná na několik regionů, téměř vždy s převahou německého živlu, nebo se stala jednou se zemí EU s pouhou fragmentární svrchovaností, např. v oblasti kultury, zdravotnictví, v rámci Německé evropské říše, ale stojí na pozici obnovy našeho svrchovaného národního státu mezi dalšími rovnoprávnými evropskými státy, spolupracujícími jako rovný s rovným v nejrůznějších oblastech, budou muset hledat k sobě cestu. Jejich spolupráce, pokud jde o udržení a obnovu odpovídajícího postavení ČR mezi evropskými státy, je nezbytně nutná. Již v době Rakouska-Uherska pracovala pravice i levice při prosazování českých národních zájmů. Jejím společným protivníkem byla utlačovatelská habsburská monarchie, a dominantní postavení Němců a Maďarů v říši, která považovala slovanské národy nebo slovanské národnostní menšiny, žijící v rámci tohoto germánsko-maďarského impéria, za druhořadé a určené k postupné germanizaci. Český národ spojením všech svých sil dosáhl jak rovného postavení mezi ostatními evropskými národy, tak i vytvoření vlastního státu – Československé republiky, jež v té době byla výrazem nutnost spojení české i slovenské části státu.
V současnosti český národ čelí náporu germánského evropanství, jehož cíle jsou obdobné představám Rakouska-Uherska a pozdější nacistické Třetí říše. Prostředky k jejich dosažení jsou však jiné. Nejde o obsazení republiky německými armádami, ale o její v prvé řadě hospodářské podmanění, doprovázené systematickou a již dlouhodobou mediální kampaní. Řadu médií Němci v ČR vlastní a proto jejich nasazení v průběhu masírování našeho národa je jednoznačné. Přepisují nám dějiny, tupí naše národní obrození, jejich představitele, naše politiky, náš stát považují za jakousi „chybnou konstrukci“, diktují nám, samozřejmě za pomoci novodobých kolaborantů, jakou politiku máme dělat, koho milovat či nenávidět, jaké cíle máme sledovat. Naše zahraniční politika sleduje jiné než naše tradiční cíle. Co je ruské, či srbské nebo slovanské vůbec, je špatné. Své tradiční spojence máme opustit, německému a maďarskému národu naopak padnout do náručí.
V této souvislosti si připomeňme, jak docházelo k rozbití Jugoslávie. V pozadí tohoto destruktivního procesu dlouhodobě stáli Němci. Srbsko je jejich tradiční nepřítel. V první světové i v druhé světové válce s ním bojovali. Byli nakonec poraženi. Proto chtěli srazit Srbsko, jak se vyjádřil jeden známý německý politik, „na kolena“, proto podporovali Chorvatsko i při jejich vyhánění a vraždění srbské menšiny, proto podporovali muslimy a dokonce i teroristické džihádisty v Bosně a Hercegovině, proto dostali před mezinárodní protisrbský soud představitele bosenských i krajinských Srbů. Srbsko je trestáno i za to, že je již historickým spojencem Ruska. Je to pochopitelné. Byli to Rusové, kteří po staleté okupaci země Turky vytvořili silou svých zbraní podmínky pro obnovu srbského státu.
Kancléřka Merkelová jako jeden z téměř ultimativních požadavků pro přijetí Srbska do Evropské unie stanovila, aby Srbsko uznalo samostatnost Kosova. Ale připomeňme si, že stále platná rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 1244 zakotvuje Kosovo jako územní součást Srbska. Německo se tedy dnes cítí již tak silné, že přehlíží uvedenou rezoluci a dokonce chce ji faktickou cestou znicotnit, tedy agresivním nátlakem donutit Srbsko, aby jednalo proti rezoluci, proti vlastním zájmům. Proto si nemůžeme myslet, že Německo, které nám dluhuje stamiliardy předválečných korun na reparacích, by vůči nám, až podle jeho představ nastane ta pravá chvilka, jednalo jinak. Už dnes nás „dobroděj“ K. Schwarzenberg se snaží izolovat od ostatního slovanského světa a připoutat k Německu a Rakousku. Ostatně nezapomeňme na jeho vyjádření novinářům, že se necítí jako Čech, ale že je Böhme. Náš ministr zahraničních věcí a místopředseda vlády ČR tedy není Čechem. Jako Böhme se cítí také sudeti. Až kam nás může dostat, když se ho včas nezbavíme? Jeho snahám o získání prezidentského úřadu v České republice bychom měli nejen pasivně, ale i aktivně odporovat. K. Schwarzenberg, podle našeho názoru, není hoden zastávat v republice funkci jakéhokoliv ústavního činitele.
Myslím si dokonce, že takový ostřílený kozák jako je Jan Fischer, jeden z kandidátů na prezidenta, který, ač dříve člen KSČ po řadu let, nyní prohlašuje, že KSČM je extrémistickou stranou a že by „nedovolil“, aby se komunisté podíleli na moci ve vládě republiky, a to ani nepřímo, ve svém amatérském a málo přesvědčivém antikomunismu nedosahuje politické zdegenerovanosti pana Karla Schwarzenberga. Z hlediska ústavního je však zřejmé že pan bankéř, pokud by postupoval uvedeným způsobem, jednal by protiústavně. Zástupci politických stran, zvolení ve volbách, mají neomezené právo, a to v souladu s volebními výsledky, vytvářet, rozvazovat a měnit vládnoucí koalice, a to bez jakéhokoliv vnějšího zasahování, omezení. Uvedeným „dozorem“ nad vládou však by docházelo ke korekci výsledků svobodných a tajných parlamentních voleb, které by se pod fischerským majestátem staly čímsi druhořadým. To je cesta do politického a společenského pekla. Tam jistě moudří občané s panem kandidátem Fischerem nepůjdou. Tedy víme, koho dalšího bychom neměli volit.
Budeme podporovat volnou jednotu všech vlasteneckých sil, která je předpokladem úspěšnosti našeho zápasu za české národní a státní zájmy. Budeme dále ukazovat na kolaborující skupinky či jednotlivce, na snahy o omezování demokracie, narušování právního státu, na úpadek českého školství a pauperizaci stále širších společenských vrstev.
Česká otázka je nejen otázkou národní, ale i sociální. Demokracie v souladu s masarykovským a benešovským pojetím zasahuje jak do oblasti politické, tak i hospodářské a sociální. Jsme pro další obohacování zastupitelské demokracie o prvky demokracie přímé tak, aby lid, který je svrchovaným nositelem státní moci v republice, mohl rozhodovat o nejzásadnějších otázkách přímo v celostátním imperativním referendu, jehož výsledek by musely i ty nejvyšší ústavní orgány plně respektovat.
Současnost se od skvělé budoucnosti, nám polistopadovými vládci slibované, zcela zásadně liší. Jednu šanci jsme téměř promarnili. Pravda a láska dosud nezvítězily nad lží a nenávistí! Žijeme ve lží, která nás obklopuje a jíž nám prezentují jako pravdu, před níž bychom měli v němém úžasu jen zírat. Žijeme ve světě, kde se vzbuzuje nenávist jedněch proti druhým. Části světa se přeměnily ve válečné pole, kde umírají nevinní lidé, kde se ničí hodnoty materiální i duchovní. Osvoboďme se od toho vidění světa! Odmítněme hrát úlohu statistů v nejrůznějších dramatech současnosti! Dnes např. snad již všichni víme, že humanitární bombardování neexistuje, že naše republika nemá sociální charakter, že mnozí lidé, včetně jejich rodin, zápasí o holou existenci. Budoucnost musíme zakládat jen na pravdě a spravedlnosti, bez které není míru ve světě ani uvnitř jednotlivých států.
J. Kovář
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz