Lisabonská smlouva byla tragédií

 J. Kuba

Šel bych do obnovy řízení o Lisabonské smlouvě, podle které nám může EU diktovat i přijímání »uprchlíků«. Říká v rozhovoru pro Haló noviny Jaroslav Kuba, advokát a ústavní právník.

Blíží se už šesté výročí přistoupení ČR k Lisabonské smlouvě, k němuž došlo poté, co jste jako právní zástupce sedmnácti senátorů neuspěl u Ústavního soudu vámi vypracovaným návrhem, aby vyslovil, že odporuje naší Ústavě. Co jí říkáte po oněch šesti letech?

K jejímu významu podotýkám, že je fakticky nadřazena ústavám členských států EU. Prezident Václav Klaus sice naznačoval, že s podpisem po rozhodnutí ÚS ještě počká na volby ve Velké Británii. Byl ale téměř rok pod značným tlakem. V Britských listech jsem 10. 12. 2008 upozorňoval, že na Hrad jej přijela nutit k podpisu jakási úderka z europarlamentu, cituji: »…Cohn-Bendit… v místě symbolizujícím českou… suverenitu k úřadující hlavě státu…«, řekl, cituji ze zápisu: »Budete to muset podepsat.« Je smutné, že návrhy na jeho osobní perzekuci za »otálení s podpisem« se zviditelňovala dokonce i opozice, například Orgoníková a Gajdůšková.

Ale když všech patnáct soudců tak špičkového soudu, jakým je Ústavní, rozhodlo, že »Lisabon nemá »chybu«, tak měl dát na tvrzení jednoho právníka, že »chybu« má?

Ústava v čl. 1 uvádí, že ČR je svrchovaná. Podle čl. 87, odst. 1, písm. b) Ústavní soud rozhoduje »o zrušení jiných právních předpisů… jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem«. V logice takového postupu musí per analogiam rozhodovat i v řízení »o souladu mezinárodní smlouvy… s ústavním pořádkem«.

V odůvodnění nálezu Ústavní soud konstatuje, že náš návrh namítá v čl. 78, odst. 3 a v čl. 79, odst. 1 »Lisabonské smlouvy« pravomoc EU k fatálnímu omezení suverenity členských států, která je podle čl. 1, odst. 1 Ústavy základní charakteristikou i našeho státu. Dodávám, že to je jeden z mnoha namítaných rozporů odůvodňujících náš návrh, aby ÚS ČR konstatoval nesoulad »Lisabonu« s naší Ústavou. Jinými slovy: Pokud má náš stát zůstat svrchovaný, nesmí přijmout závazek, kterým se vzdává ve prospěch EU svrchovaného rozhodování, v tomto případě o složení a počtu »náhlého přílivu uprchlíků«, který by nota bene fatálně ovlivnil složení obyvatelstva a jeho kulturní a společenský charakter.

Pokud dokonce současná realita usvědčuje ÚS z nesprávného postupu a rozhodování o naší námitce rozporu mezi čl. 1, odst. 1 Ústavy ČR a čl. 78, odst. 3, a v čl. 79, odst. 1 Lisabonské smlouvy, je to důvod ke zrušení jeho nálezu. Na základě obnovy řízení. 

Jestli tomu jako neprávník dobře rozumím, tak premiér Fico neuspěje s žalobou na orgány EU, když rozhodnou o »povinných kvótách uprchlíků« diktovaných členským státům?

Nechť se čtenář sám přesvědčí, cituji čl. 78, odst. 3, »…v důsledku náhlého přílivu státních příslušníků třetích zemí, může Rada… přijmout… opatření«. A dále čl. 79, odst. 1: »Unie vyvíjí… přistěhovaleckou politiku, jejímž cílem je… řízení migračních toků…« Ironicky řečeno, ledaže by se premiér Fico dovolával výkladu těchto ustanovení českým Ústavním soudem, který »eurokonformně« tvrdí o jejich obsahu opak. 

Každopádně měli autoři textu Lisabonské smlouvy, vypracovaného během německého předsednictví v Radě EU, věštecké nadání, když v něm před osmi roky tak prozíravě pamatují na »náhlý příliv státních příslušníků třetích zemí«, není-liž pravda?

»Náhlý příliv« nastal poté, co Němci převálcovali Tsiprase. Babiš upozorňuje, že EU poskytla Řecku obrovskou sumu na »postavení plotu« na řecké »vnější schengenské hranici«. Což dosud neudělali, peníze za to nevrátili, a na jejich území se nahromadilo obrovské kvantum běženců. Tsipras navzdory potupě, kterou mu Němci připravili, jim už nespílá. Je však možné, že jim za to začali posílat v Řecku doposud lelkující »Syřany« různého původu. I k zadostiučinění prezidenta Putina, kterého EU pod taktovkou Merkelové sužuje přes rok sankcemi. Aby jim neudělala radost, pozvala »Mutter« Merkel zbytky »Syřanů« do Německa… Tak jsme se zasmáli, leč dosti spekulací.

Je nápadné, že perfekcionismem proslulí němečtí právníci se podíleli na textu Lisabonské smlouvy, a ten je přesto povětšinou nápadně nesrozumitelný a vágní. I tuto námitku naše podání obsahovalo, jak to Ústavní soud sám zmiňuje, »…podle názoru navrhovatele čl. 78 odst. 3 SFEU odporuje… principu… dostatečné srozumitelnosti právního předpisu… (bod 149 návrhu)«.

Tento deficit určitosti a srozumitelnosti vyvolává podezření, že jde o úmyslné zastírání strategických cílů EU na úkor jejích členských států. V roce 2007, kdy byla Lisabonská smlouva sepsána, bylo zřejmé, že z Iráku prchají statisíce lidí. Mohlo tak někoho napadnout zneužít toho jako faktoru k prosazení »čertvíčeho « a v textu »Lisabonu« se na to připravit. Ale bez důkazů je taková úvaha jen pouhou spekulací…

Podstatou naší námitky je tak především rozpor, jehož důsledkem je ztráta svrchovanosti. I tak mě před ÚS ČR za námitky, včetně té, kterou současná realita už sama o sobě opodstatňuje, ironizovali. Jak pan JUDr. Rychetský, tak tehdejší ministr pro evropské záležitosti Štefan Füle zastupující vládu.

Není to ten pán, co v »dobách Majdanu« pilně jezdil za EU podporovat převrat na Ukrajině

Na webu vlády je text jeho vystoupení, v mnohém shodný s odůvodněním v nálezu ÚS ČR, kterým »zatratil « naše námitky. Pan Fülle mj. uvedl, »…napadají čl. 78, odst. 3 a čl. 79, odst. 1… Podle nich… představují právní základ pro budoucí rozhodování orgánů Unie, která země přijme kolik a jakých uprchlíků «. A jakými argumenty vyvrátil naši námitku? »O rozporu s principem svrchovanosti tu lze stěží uvažovat. «

Kdybych uvažoval o návrhu na obnovu řízení o souladu Lisabonské smlouvy s českým ústavním pořádkem, tak bych s ní do Brna poslal text z 16. 9. 2015 na Novinkách.cz: »Kvóty schválíme i přes odpor, prohlásil šéf lucemburské diplomacie.« Jean Asselborn, ministr z půlmilionové zemičky, momentálně »předsedající « EU, to prohlásil na margo kvót pro přerozdělení uprchlíků. »Máme kvalifikovanou většinu… a my to také uděláme.« Nenalezli k tomu bruselští pánové oporu v čl. 78, odst. 3 a 79, odst. 1? A ještě cosi až pikantního. Panu Fülemu se také nelíbilo, že jsem namítal článek 17 »Lisabonu« za kritéria pro výběr členů tzv. Evropské komise. Zájemci podle nich musí prokazovat svoje »evropanství« a loajalitu »zájmům Unie«. Pan Füle mi tuto námitku upřímněji vyvrátit nemohl: »Smyslem je zajistit, aby se člen Komise ztotožňoval… s cíli organizace, pro niž pracuje.«

Za čtvrt roku poté se stal v tzv. druhé Barrosově komisi »komisařem pro rozšiřování EU «. Když jsem poslouchal jeho nekonečné výpady vůči našemu návrhu, nenapadlo mne ani na chvíli, že by pracoval pro českou vládu, v jejichž »barvách« měl střežit český ústavní pořádek proti »Lisabonu«. 

Současný postup EU v otázce rozhodování o »přílivu uprchlíků« dává za pravdu vašim námitkám proti Lisabonské smlouvě, a zároveň zpochybňuje rozhodnutí ÚS ČR o tom, že není v rozporu s českým ústavním pořádkem. Že už jen v této jedné z mnoha záležitostí připravila ČR o svrchovanost. Nadhodil jste dokonce úvahu o obnově řízení. Opravdu jste nemohl v říjnu 2009 před ÚS ČR udělat více?

Následně jsem vypracoval podání k Evropskému soudu pro lidská práva. Namítal jsem, že nás ÚS ČR zkrátil v právu na řádný soud. Neboť »Lisabon« měl v souladu s čl. 87 Ústavy poměřovat prizmatem hodnot, obsažených v českém ústavním pořádku. Leč ÚS ČR, laicky řečeno, to »obrátil«. V rámci tzv. »eurokonformního « výkladu, metody, o níž jsem se poprvé dozvěděl při jeho jednání, obsahem Lisabonské smlouvy poměřoval český ústavní pořádek. A zůstávající namítané rozpory »vysvětlil« stylem, jakým je vyvrátil pan Füle.

Od ESLP jsem časem obdržel od úřednice s českým jménem dopis, že naše podání jeho soudcům nepostoupí.

Na začátku jednání ÚS ČR 27. 10. 2009 jsem podal námitku podjatosti vůči předsedovi senátu dr. Rychetskému. Chtěl jsem tím upozornit, že musí být pod obrovským tlakem. Vždyť ČR oddalovala nabytí účinnosti Lisabonské smlouvy pro zbývajících 26 členských států. Podle třeba iDnes z 30. 9. 2009 se s ním sešel německý velvyslanec Johannes Haindl a měl se dozvědět, že naše podání zamítnou.

Kdyby soudce nějakého okresního soudu veřejně předjímal svoje rozhodnutí, tak by pro tento zásadní prohřešek ÚS ČR jeho rozsudek zrušil. Anebo - jaká by byla německá  reakce, kdyby český velvyslanec před jednáním o Lisabonské smlouvě navštívil předsedu tamního Ústavního soudu v Karlsruhe?

A do třetice o tom, co jsem udělal nad »rámec«. Na závěr jednání 27. 10. 2009 jsem »krátkou cestou« podal druhý dodatek návrhu. Psal jsem ho celou noc v hotelovém pokoji, neboť až v předvečer jednání mi senátor, pan Oberfalzer, předložil kopii prvého dodatku, který bez mojí vidimace předal ÚS. Ale i ten, stejně jako můj původní text, byl na mnoha místech někým rozmělněn, a postrádal standardní formu. Ale především, závěrečný návrh vyzníval neurčitě. Vnímal jsem to jako téměř sabotáž, zpochybňující nejen moje odborné schopnosti, ale především smysl celého snažení. Předseda senátu musel z procesních důvodů můj autentický dodatek přijmout a rozhodnutí tak odročit o týden.

Tehdejší maďarský premiér a po něm německá kancléřka pohrozili, že na summitu eurounijních premiérů 29. 10. 2009 budou vetovat návrh českého prezidenta, spočívající v tom, že za podpis »Lisabonu« nám EU udělí výjimku umožňující v případě potřeby zablokovat »eurojustiční « odsouzení Čechů k odčinění škod, které sudeťákům vznikly ze »znulitnění« mnichovského diktátu, jenž nám, a v jejich prospěch, odňal téměř třetinu našich historických území. Mj. udělalo se mi, řekněme, smutno, když jsem tehdy slyšel Štechův »levicový« argument, že tím Klaus připraví zdejší proletariát o dobrodiní z eurounijní Charty sociálních práv. Tento pakt neobsahuje právo na práci, zakládající reálnost »sociálních práv« v něm zapsaných. Oproti Všeobecné deklaraci lidských práv OSN, která ho zakotvila v čl. 23, je stejně fiktivní, jako hlava IV. naší »Listiny« o sociálních právech.

V západní půlce Evropy očekávali, že ÚS ČR rozhodne ještě před summitem. Odročení, o které jsem se svým postupem přičinil, je natolik znejistilo, že jsme na summitu získali alespoň příslib výjimky.

Serenissimus Schwarzenberg se v úřadě ministra zahraničí o její získání nesnažil. Ale ani ji definitivně »nepohřbil«. To byl až první počin Sobotkovy vlády…

Proč by Sobotka nahrával sudeťákům?

Jako premiér si zřídil asi třicetičlenný tým poradců. »Oblast zahraniční politiky« v něm má na starosti také paní Mouralová, podle vládního webu »expertka na zahraniční politiku… ředitelka Collegium Bohemicum «. Se svým partnerem Šíchou, »expertem na zahraniční politiku… ředitelem Českého centra v Mnichově… kurátorem Collegia«. Oba si na mne léta stěžují pro záporný postoj k požadavkům sudeťáků. »Jejich« Collegium roky čerpalo milionové dotace od ministerstva kultury na expozici, obviňující Čechy snad až z genocidy sudeťáků. Rektor ústecké univerzity mne v roce 2013 delegoval za jednoho ze tří členů Dozorčí rady Collegia, která v polovině roku 2014 navrhla odvolání Mouralové za to, že MK ČR včas neposkytla zprávu, jak bylo naloženo s účelovou dotací. To jim pak odmítnulo milionovou dotaci na další rok.

Kohokoli jiného by za to v novinách ukamenovali. Jistě nikoli na objednávku se Posseltovy známé zastal v Lidových novinách jakýsi Putna. Napsal o mně cosi v tom smyslu, že jsem cigaretou pálil sudeťáky. Jsem ročník 1951. Veselovský mne v jakési karlínské televizi, zásluhou Sobotkovy poradkyně, zkoušel z lásky k sudeťákům. Na webu NKÚ je od konce roku 2014 zpráva z kontroly v Collegiu s důkazy o dotačním podvodu. Předání několika set tisíc v hotovosti subjektu, jemuž dotace z MK ČR nebyla určena apod. NKÚ však trestní oznámení nepodal. Collegiu poradcovského páru Mouralová - Šícha finanční úřad vyměřil mnohamilionovou pokutu. Co je znám, nezjistil jsem, že by měli zkušenost s jiným zahraničím subjektem, než je Posseltův landsmanšaft, který rozhořčeně odmítnul »Klausovu výjimku«. Jestliže dokázali udělat ve vztahu ke mně z Veselovského partnera Putny, a jistě na to nepoužili v hotovosti peníze z ministerské dotace, proč by nedokázali zmanipulovat třeba k zadostiučinění sudeťáků Bohuslava Sobotku? Ostatně – podle jakých kritérií si je vybral za poradce?

Takže – jak s odstupem šesti let hodnotíte ratifikaci »Lisabonu« a její dopady?

 Renomovaný státovědec Georg Sorensen přišel na přelomu tisíciletí s aktuální typologií států, rozdělující je na reálné a fiktivní. Nevydrancovaný ekonomický, a díky tomu i vojenský potenciál oněch »prvních«, je činí reálně suverénními. »Zdánlivé« státy jsou jejich faktickými protektoráty. V historii platilo, že když si jeden stát podrobil jiný, donutil orgány státu okupovaného udržovat v zemi klid. Současní agresoři v duchu divide et impera fakticky zlikvidují okupovaný stát, jeho mocenské orgány, včetně soudů a práva, neboť uvrhnou obyvatelstvo do bratrovražedné občanské války. Nemusí se »díky« tomu obávat jeho soustředěného odporu, nemusí ho hlídat. Naopak, bojující skupiny se okupantů dovolávají o pomoc, jedna proti druhé. A ti všem stranám nekonečného konfliktu prodávají zbraně. Za jejich zády jim drancují zemi, v níž brzy zůstane použitelné jen to, co je pod ní, nerostné bohatství. Thomas Hobbes nás v proslulém spisu Leviathan z roku 1651 varuje - je lepší státní diktatura než občanskou válkou rozložený stát, v němž se lidé stali sobě navzájem drancujícími a vraždícími vlky. Připomínám, že sám Hobbes před ní z Anglie uprchnul.

Lisabonská smlouva je konglomerátem vesměs neurčitých formulací. Což vyhovuje nejsilnějšímu »reálnému « státu. Neboť její obsah může ve svém zájmu vykládat na úkor státu, který se ze závislosti na něm proměnil v jeho faktický protektorát. Obsah ustanovení článků 78 a 79 »Lisabonu «, na nichž dokládám její »přínos«, svědčí i o její nevyzpytatelnosti. O hrozbě toho, čím nás dále zaskočí. Pokud si Němci oplotí hranici s námi a v rámci kvót se nám třeba v »Sudetech « objeví od nich vytlačené masy »běženců«, zůstanou tam s nimi Češi, nebo budou utíkat na východ? A když budou konečně odněkud repatriováni, kdo se do vyprázdněných Sudet vrátí? Jsou to samozřejmě jen divoké spekulace. Ale je reálnou tragédií, když se objevují důvody i pro tak ponuré uvažování.

Lisabonská smlouva formálně zpečeťuje náš pád do jakéhosi protektorátu, v němž se stáváme podnájemníky v domě, který jsme si za tisíciletí vybudovali. A také historické okolnosti jejího přijímání obnažují selhání všech, kteří se měli odpovědně starat o zachování naší národní existence. 

Zmínil jste obnovu řízení o souladu Lisabonské smlouvy s českým ústavním pořádkem. Kdyby se našlo potřebných sedmnáct senátorů, šel byste do toho?

V čl. 43 Listiny stojí: »Azyl může být odepřen tomu, kdo jednal v rozporu se základními lidskými právy a svobodami.« Ale nad tím stojí zmíněné články 78 a 79 »Lisabonu«. Mám dvacetiletého syna a nejenom jemu přeji lepší budoucnost, proto bych do toho šel.

Jaroslav KOJZAR, Haló noviny, 15.10.2015, str. 3